ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Trubadúr z léta

Myslivost 8/2006, str. 32  Text a snímky Jan RYS
V čase srnčí říje zasedávají myslivci nejvíce na posedy už při kuropění, před východem slunce, na čekanou. Jejich sluchový smysl je nasměrován na jediný zvuk, měkkou modulaci pískání říjné srny, kterou pronásleduje supící srnec. Než se ale takového okamžiku lovec dočkává, k jeho sluchu doléhá nezvyklé ticho okolní přírody. Tu si náhle uvědomí, že se z ní vytratil ptačí zpěv.

Všude se rozložila jakási pokojná nostalgie. Ta nezadržitelně do duše člověka přináší posmutnělé zdání rychle ubíhajícího léta. Všímavějším umí tento pocit chvílemi přece jenom zahnat zvonivá jednoduchá písnička zpěváka zpovzdáli - strnada obecného. Ten snad jediný prozpěvuje dlouho do léta, když už všichni ostatní ptáci ztichli. Mnohý si možná neumí vysvětlit, proč je tomu tak, že se odevšud vytratil ptačí hlahol. Celoročně zaujatý pozorovatel přírody zná vysvětlení. V koloběhu ptačího života dochází během léta k důležitému - ději - výměně jejich "opotřebovaného" šatu. Stará znehodnocená pera jsou z kůže vytlačována novými kvalitními. Děje se to proto, že každý pták musí mít ke svému životnímu stylu neustále spolehlivý hábit, aby ho uchránil před chladem, vlhkem, větrem a dalšími rozmarnými podmínkami v přírodě. Celá záležitost - výměna peří, je ale velice náročná na kondici každého jedince. Žádnému při té proceduře není do zpěvu a potom už také pro hodně ptáků skončila doba rozmnožování, nepotřebují svůj hnízdní okrsek hlasitě obhajovat. Když ukončí "anabázi přepeřování šatu", mnozí se opět pouštějí do trylkování, už ne ale s takovým hlasovým nasazením jako v hnízdním období.
Strnad obecný je jedním z mála ptáků, který vládne s úctyhodnou rozmnožovací potencí, s níž dokáže až třikrát do roka zahnízdit a spolehlivě odchovat své potomky. Přestože je svou všudypřítomností lidem dobře znám, o jeho rodinném životě je povědomí chabé. Nebude proto naškodu si o něm něco říci, nehledě i k tomu, že má v naší přírodě, aniž kdo tuší, hodně příbuzných. Leckde na vesnici má jméno jen strnadel, někdy také žlutý strnádek. Svádí k tomu samečkova zářivá žluť hlavy s hnědou náprsenkou. Samička je méně výrazná ve zbarvení. Už koncem února, sotva do krajiny dýchne tepleji sluníčko, začnou samečci vysedávat na vyvýšených místech a vyzvánět zvonivě strohou písničku "cicici-cié", při ukončení vždy v hlásce stoupající. Hned jak duben ukrojí několik příznivých prosluněných dnů, shání se samička po skrytém místě někde pod trsem trávy a buduje hnízdo. Sotva ho dokončí snese do něj až pět vajíček nadechnutých do červena, přizdobených šedofialovými obláčky "skořápečných" skvrn. Jakmile na ně zasedne, teprve v této chvíli se sameček hlásí k rodičovským povinnostem. Střídá v sezení samičku plných dvanáct dní než se vylíhnou mláďata. Stejně tak dlouho je pak s ní krmí, než se rozlétnou do světa. Na prozpěvování po okolí při všech rodičovských starostech ale ani na chvilku nezapomíná. Je jen méně časté, pouze v době oddechu, kdy se nemusí věnovat povinnostem k rodině. Až teprve v pozdním létě skončí strnadímu páru péče o zachování rodu. Jídelníček strnada je prostý - travní semena, obilí a hmyz.
Daleko méně se v naší přírodě vidí strnad rákosní. Nechá se zastihnout jedině po okolí rybníků a řek v bujném pobřežním porostu rákosin či sítiny. U vesničanů zlidověl pod jménem - rákosní vrabec. Místo žluti hlavy ji má černou, posazenou na čistě bílém límečku. Jinak ostatním šatem se skutečně podobá vrabci.
Strnad luční byl dlouho v přírodopisech nazýván propáskou; miluje otevřenou krajinu s pruhy luk a polí, které lemují stromořadí i keře, na jejichž vrcholcích sedává, málokdy bez cvrčivé písničky. Neodepře si ji ani když těžkopádně přeletuje na jiný posed. Z evropských strnadů je největší, skoro jako špaček.
V některých částech naší krajiny zcela zmizel už v minulém století strnad zahradní. Poznávacím znakem samečka je zelenavě šedá hlava se žlutým hrdlem a vousem. Velmi výrazný žlutý kroužek kolem oka a skořicově hnědá spodina mu ve vizáži dopomáhá k ptáčkovi z loutkového divadélka. Písničku má podobnou nápěvu strnada obecného, ale zní melancholickým zabarvením. Stepní stráně s ostrůvky stromů a křovin bývají jeho nejmilejším životním prostředím. Staří ptáčníci ho nazývali poeticky "ortolán" - odvozeninou z latiny.
Poslední, ale vzácný, příbuzný je strnad viničný. Pozorován u nás bývá jen v období tahu nebo při zimování v jihovýchodních částech státu. Pravděpodobně to jsou zatoulanci z blízkých maďarských hnízdišť, kde na úbočích skalnatých strání kolem vinic mají svůj rodný kraj. S jinými příslušníky rodu se nemohou nikdy zaměnit pro charakteristický hábit. Modrošedá hlava, hrdlo a vole jsou ozdobeny podélnými černými proužky. Ze všech strnadů má nejmelodičtější zpěv s neustále se opakujícími jemnými vysokými tóny. Podle nich byl donedávna nazýván strnad cia.




Zpracování dat...