Časopis Myslivost

Dnes je až k nevíře, kolik různých způsobů lovu, eventuálně pouhého hubení potravních konkurentů v podobě dravé zvěře, lidská fantazie a um připravily! Jakoby v tomto destruktivním snažení naše schopnosti snad ani neznaly mezí. Muzea jsou plná roztodivných pomůcek a literatura popisuje desítky různých metod, jak chytit či usmrtit volně žijící zvěř. Tyto nástroje a postupy se nám mohou, měřeno pohledem dnešního člověka, často jevit jako velmi drastické.
Především slovní spojení "pohledem dnešního člověka" bych na tomto místě rád zdůraznil. Pohled měřený brýlemi "civilizovaného" tvora žijícího na přelomu třetího tisíciletí musí totiž být zcela zákonitě naprosto odlišný od pohledu našeho předka, pro kterého úspěch při lovu zvěře, při obhájení vlastních stád či úrody znamenal otázku vpravdě existenční a jeho kladnému výsledku bylo podřízeno doslova vše. Případný nezdar pak s sebou v dramatickém důsledku přinášel v lepším případě nouzi, v horším případě smrt.
Cílené přetváření původní krajiny do dnešní podoby a růst účinnosti zemědělské výroby však v následujících staletích vytláčí existenční úlohu lovu, ze kterého se postupně stává kratochvíle, záliba a ve finále prostředek smysluplného obhospodařování volně žijící zvěře. Veškerý vývoj směrem k civilizaci dvacátého a začátku jednadvacátého století tedy s sebou přinesl citelnou změnu v aktuálních loveckých metodách. Projevil se v něm nejen prudký technický pokrok na úseku palných loveckých zbraní i výrazné změny v počtu a struktuře lovné zvěře, ale významný posun zaznamenalo především nahlížení člověka na ostatní živé tvory. To souběžně vyvolalo celou vlnu názorů volajících po humanizaci lovu zvěře a promítlo se do etických zásad i morálních postojů moderního českého myslivce.
Celá řada loveckých metod tak byla v tomto dějinném pochodu odložena do prachu muzeí či na stránky knih a v praktickém použití přetrvaly jen ty, které respektují soudobé pojetí myslivosti a vyhovují zpřísněným legislativním normám. Ostatní ztrácí postupně svůj praktický význam a využití.
I přes tuto skutečnost však představují veškeré nepoužívané způsoby lovu zajímavé historické odkazy svázané s dějinným vývojem naší myslivosti. Mnohdy také velmi dobře dokumentují um i schopnosti svých nositelů a dokáží výstižně charakterizovat danou historickou epochu, její technickou úroveň, ale nepřímo rovněž vývoj druhového složení naší fauny či způsob myšlení našich předků. Většina z nich si proto právě vzhledem k uvedeným skutečnostem zaslouží naši pozornost a krátké připomenutí.
Z tohoto důvodu bych se rád pokusil na stránkách časopisu Myslivost věnovat několik příspěvků těm nejdůležitějším historickým metodám lovu zvěře, s jejichž názvy se můžeme setkat nejen v odborné myslivecké literatuře a nejrůznějších soutěžích, ale čas od času, aniž bychom si to možná ihned uvědomili, také v různých oblastech běžného občanského života, místních názvech, v označení nástrojů apod.


TLUČKY

Tlučky byly lapací samočinná zařízení sloužící k lovu predátorů, založená na působení tíže. Princip konstrukce byl vždy vesměs stejný a jediným náročnějším prvkem byla samočinná spoušť, která musela fungovat i po delší době a za všech povětrnostních okolností. Tlučky se budovaly z těžkých dřevěných polen či klád a často se taková konstrukce ještě zatěžovala kameny. Celé zařízení mělo tvar jakési rampy, která se nazdvihla a podepřela vratkou podpěrou spojenou se spouští. Na tu se navlékala návnada. Podlaha nebo strop tlučky bývaly někdy navíc opatřeny ostrými hřeby. Okolo nalíčené pasti se stavěly zábrany, které měly usměrnit pohyb zvěře ke tlučce z odpovídajícího směru.
Zvěř, obvykle šelma, zatáhnutím za návnadu uvolnila spoušť a tím i podpěru. Těžká konstrukce se zřítila dolů a zvěř svým tlakem usmrtila. Byla-li dobře připravena, zlomila zvěři vaz, v opačném případě způsobila postupné zadušení.
Tlučky doznaly značného rozšíření ve všech dobách a u různých národů. Setkáme se s nimi v podstatě od dob pravěku na mnoha místech světa, zejména u arktických kultur. Jejich používání je doloženo z oblastí Severní Ameriky i Euroasie.
Rovněž v našich zemích bylo použití tluček poměrně časté a provedení pestré. Nejčastěji se konstruovaly jako zemní, pro lov kun pak jako stromové. Zvláštní postavení měly tlučky na tetřevy, které se zhotovovaly rovněž na zemi, jejich konstrukce nebyla nijak odlišná, pouze bývaly lehčí a za návnadu se používaly různé bobule. Doklady potvrzují používání těchto zvláštních zařízení na Šumavě.
Tlučka zemní bývala různě velká, podle druhu lovené zvěře. Daly se do ní lovit kuny, lišky, toulaví psi, vlci a v nejtěžším provedení i medvědi. Hlavní částí tlučky jsou již zmíněná polena či klády v nakloněné poloze, nebo jen samostatně podepřené velké ploché kameny.
Tlučka stromová se používala speciálně k lovu kun a za nástrahu se v tom případě používaly různé vnitřnosti, mrtví pěvci, případně sušené švestky, které kuna s oblibou vyhledává. Její provedení vyhovovalo chování kun, obzvláště pak kun lesních, které často vylézají na vyvýšená místa a hledají tam potravu či útulek. Ke zhotovení takové tlučky se vyhledaly v lese tři stromy vzdálené od sebe asi 1 m. Ve výšce 1,5 m se na nich sestrojila nejdříve trojúhelníková podlaha a teprve nad ní tlučka ve tvaru jakéhosi sklopného stropu. Za materiál byla doporučována neloupaná kulatina, která měla vypadat co nejvíce přirozeně.
K vystoupení nahoru na toto "lešeníčko" sloužil kunám opřený slabší kmínek s ponechanými pahýly některých větví nebo nakloněná kulatina s delšími suky.
Není snad nutno ani dodávat, že tlučky, obzvláště v případě robusnějšího provedení, představovaly vždy velmi vážné nebezpečí také pro domácí zvířata, lovecké psy i malé děti.

LOV ONDATER

Ondatra představuje mezi naší lovnou zvěří zvláštní prvek. Je jedním z nejmladších obyvatel naší krajiny. Poměrně rychle se však zařadila mezi významnou lovnou zvěř. Pochází původně ze Severní Ameriky a ve střední Evropě se objevuje poprvé teprve na začátku dvacátého století, kdy bylo v roce 1905 vysazeno prvních deset párů na dobříšském panství. V naší přírodě nalezla ondatra ideální podmínky a díky vysoké reprodukční schopnosti pak velmi rychle obsazovala nová rozsáhlá území, aby se brzy rozšířila prakticky po celé Evropě.
Stavy ondater dosáhly brzy takových rozměrů, že se mohla bez problémů prosadit nová profese tzv. myšařů, kteří se lovem ondater celoročně živili. Lov ondater byl dlouho zcela volný až živelný, neboť tento živočich nebyl zakotven mezi lovnou zvěří. Teprve Zákon o myslivosti č.23/1962 zahrnul ondatru mezi ostatní myslivecky obhospodařované druhy a stanovil pro její lov pevná pravidla i dobu hájení.
Mezi nejznámější způsoby lovu, používané především myšaři, patřilo vypichování, chytání do vrší, želez a šlehaček.

VYPICHOVÁNÍ
Základním loveckým vybavením myšaře bývala síťka a vypichovací ocelová hůlka (bodec). Myšař na místě zjistil, má-li ondatří kupa nebo nora jeden nebo několik východů. To poznal podle zakalení vody u vsuků, kudy ondatry vyjíždějí za potravou. Poté došlo k uzavření všech vchodů síťkami pytlovitého tvaru a pomocí ocelové hůlky začal myšař píchat do břehu až zjistil, kde má ondatra noru a pelech. Když se mu jej podařilo zasáhnout, vyběhly první ondatry. Chycená zvířata se ihned usmrcovala, aby byla síťka připravena k dalšímu lovu.
Nevýhodou tohoto způsobu bývalo to, že se jednalo o zdlouhavou metodu vyžadující hodně trpělivosti a stávalo se také, že ocelový bodec zabil některou ondatru ještě v noře a zvíře bylo nenávratně ztraceno.
Při zjištění ondatřího brlohu se také někdy přistupovalo k vykopávání. To ovšem bylo značně náročné a nešetrné k celému okolnímu prostředí.

Železa a šlehačky
Ondatry se také chytaly, podobně jako jiná zvěř, do želez. Železa se líčívala na březích, kam ondatry přijížděly za potravou. Jako návnada se používaly kousky jablka nebo mrkve. Jednalo se o velice drastickou metodu lovu, neboť chycené zvíře (nejčastěji za běh) se dlouho trápilo a často se stávalo i to, že si lapená ondatra postiženou končetinu uhryzla nebo utrhla. Jednou z metod, která tomu měla zabránit byla kombinace želez s plochým prkénkem připevněným kolmo na vrchol dřevěného kůlu. Ten se zarazil do dna rybníka tak, aby se deska nacházela těsně pod hladinou. Když byla ondatra lapena, železa ji stáhla pod hladinu a svojí vahou ji utopila.
Na nastražená železa však také čas od času doplácela i jiná zvěř, především vodní pernatá.
Na obdobném principu jako železa pracovaly také ondatří šlehačky. Rozdíl oproti železům spočíval většinou v konstrukci, která mohla být různá a právě zde se asi nejvíce projevila známá česká vynalézavost a šikovnost. Zřejmě nejběžněji byla asi konstruována jako dvojitý oblouk odpovídající velikosti, který se při nastražení rozevřel a při spuštění úderem sevřel ondatru za hlavou. Tím docházelo k přeražení vazu lapeného zvířete. Šlehačky se líčily obdobně jako ostatní pasti na břehu vodních ploch.

LOV DO VRŠÍ
Více šetrným způsobem lovu, vzhledem k ostatní zvěři, než chytání do želez či šlehaček, bylo chytání ondater do drátěných vrší. Ty se líčily před vsuky do nor či kup a na potoky či rybniční stoky. Obeznání nory probíhalo brzy po ránu, kdy zakalený vjezd ukázal na přítomnost ondater. Jednoduchý mechanismus vklápěcích dvířek umožňoval vjezd ondatry do vrše. Tím zůstávala uvězněna a brzy se zde utopila.
V jarních měsících se výhodně daly vrše nastražit před vjezdy do nor překryté tahanou travou. Ta se rozhrnula, motykou se případně prohloubilo dno a klec se sem spustila. Vrchní část se opět překryla travou. Takto bylo možno použít vrše i na více exponovaných místech, kde zůstaly skryty oku případných nenechavců.
Jiná konstrukce vrše, běžně známá z lovu ryb využívala trychtýřovitý vstup do vrše. Myšlenka je založena na tom, že ve vzniklém prostoru ondatra bloudí, a utopí se dřív než nalezne východ. Běžně se udává, že ondatra se utopí během tří minut.
Pouze v případě, že část vrše zakryté travou zůstává nad vodní hladinou, lze takto chytit živé jedince. Vrše se používaly také při jarním tahu ondater na proudících vodách.
Vrše, stejně jako železa a šlehačky patří dnes mezi zakázané způsoby lovu.

I když stavy ondater zaznamenaly v uplynulých desetiletích značný pokles, zůstávají v mnoha oblastech naší země významnou kožešinovou zvěří. Pro úplnost si tedy dovoluji doplnit snad jen skutečnost, že ondatry jsou dnes loveny pouze v duchu novodobého pohledu na lov z věře - tedy způsobem, který uvězní zvěř živou bez zbytečného trýznění. Dá se říct, že těmto požadavkům vyhovují v podstatě dva způsoby odchytu a sice do truhlíků (sklopců) a nastražených nádob (způsob místně označovaný jako soudkování nebo hrncování).

(prameny: Andreska, J. - Andresková, E.: 1000 let myslivosti. Tina Vimperk, 1993, Černý J. V.: Myslivosť, reprint. Venator Praha, 2000, Komárek, J.: Hubení škodlivé zvěře a ptactva. Orbis Praha, 1943, Rakušan, C. a kol.: Myslivecký slovník naučný. ZN Brázda, 1992)
Mgr. Josef DRMOTA
kresby Zdeněk Kolář


Úkolem těchto pasáží není v žádném případě nabádat naše myslivce k případnému používání popsaných metod nebo volat po lovecké slávě zašlých časů. Naopak, budu velmi rád, když si nad nimi vždy uvědomíme především odlišnost od již zmíněného "dnešního pohledu" na humánní lov zvěře. Rovněž bych ještě jednou rád zdůraznil, že drtivá většina popisovaných loveckých metod vyhovuje klasifikaci zakázaných způsobů lovu ve smyslu platného znění Zákona o myslivosti, event. Zákona na ochranu zvířat proti týrání se všemi následky, které jejich případné překročení přináší.
Jsem si dobře vědom, že zveřejnění některých údajů může, především při letmém pohledu, vyvolat u některých čtenářů poněkud rozporuplné pocity. Ještě jednou však důrazně opakuji, že nejsou v žádném případě návodem k napodobování, či přejímání. Jsou pouze pokusem o zdokumentování části naší myslivecké historie a kompletací historických poznatků, které je koneckonců běžné ve všech oblastech lidských aktivit. Zpracovány pak byly na základě uvedené literatury, která se řadí mezi klasická díla našeho odborného mysliveckého písemnictví.
Ve vztahu k současné problematice ochrany zvěře a přírody se zde navíc rýsuje pozitivní přínos zpracovaných pasáží - připomínají se v nich některé lovecké metody, se kterými se mohou při výkonu funkcí a zajištění svých povinností setkat v rámci nelegálního lovu zvěře v honitbách myslivecké stráže a myslivečtí hospodáři. Uvedené informace jim pak mohou sloužit především jakožto vodítko k jednoduššímu rozeznání těchto nelegálních praktik.
Budu velmi potěšen, bude-li čtenáři na tyto příspěvky v podobném duchu také laskavě nazíráno.