ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT

Myslivost 3/2007, str. 50  Jaroslav ŠPRONGL
Po dlouhý čas jsme v našich soudničkách střídali případy, které řešil v rámci dovolání Nejvyšší soud ČR, s těmi, které se k soudu vůbec nedostaly podle hesla „kde není žalobce, není ani soudce“. V poslední době se ale objevují i takové, které řešily a dořešily, ať už tak nebo onak, i nižší soudy. Jako ten následující, kde se objevuje zcela nový fenomén – půjčování plomb. Nikoliv mezi členy jednoho mysliveckého sdružení, což se asi děje a, pokud si to příslušný myslivecký hospodář uhlídá a nakonec mu vše souhlasí, dá se to přejít, ale mezi … No – nechte se překvapit a čtěte dál!


PŮJČOVNA PLOMB

"Tak chlapi, ještě jednou zdůrazňuju - střílí se sele a lončák! Kdo mi vystřelí na šedesátikilovýho kňoura, ten na naháňce a vůbec v naší honitbě skončí!" kladl myslivecký hospodář Míla, jak už to tak bývá, důležitě na srdce účastníkům naháňky kdesi uprostřed Moravy. Důležitý byl i proto, že byl nový a byla to jeho první naháňka, kterou organizoval. Vystřídal totiž v této pro honitbu podstatné funkci dlouholetého předchůdce Richarda přezdívaného Pampalini (pamatujete na ty večerníčky?), protože občas leccos dokonale popletl. Důvod? Pampalini nedávno prohrál jeden ze svých častých soubojů se zákonem. Zas až takový jelimánek to asi nebyl .
Místní myslivci i hosté tedy s hospodářovým poučením (a poznámkami typu, že dobře živený lončák může mít i víc než těch šedesát kilo) vyrazili do první leče. Co čert nechtěl - leč ještě ani nebyla plně obstoupená, když z ní vyrazil kňour jako dům, padlo hned několik ukvapených ran a po asi padesáti metrech nejistého vrávorání se divočák převalil a zhasl. Do nastalého ticha, v němž snad i psi přestali hlásit, někdo poznamenal: "To sem teda zvědavej, esli nás pošle hospodář domů všecky!" A ten fakt nevěděl, co dělat .
Jako první se vzpamatoval Pampalini, který vždy chtěl být se všemi důležitými zadobře (a důležitý pro něj byl teď nový hospodář): "To nějak vyřešíme, chlapi, však i mistr tesař se utne! Vodvezem divočáka do výkupu ke starýmu Halamkovi, ten se vyptávat nebude, jak jsem ho dostali." Nikdo ani moc nereptal, protože pro sdružení je každá koruna dobrá a za hospodářova kance jich jistě nebude málo, a Míla s ulehčením zapomněl na svou ranní pohrůžku.
Naháňka tedy pokračovala a všechny velké kusy měly kliku, že už žádný psi a honci z houští nevypudili, protože vedeni "příkladem" strážce zákonů z pověřené obce by asi další střelci neváhali a nad jejich váhou moc nepřemýšleli.
Dvě selata, která ještě přibyla na výřadu, si rozebrali místní myslivci a velký kus tedy chlapi, co měli cestu tím směrem, opravdu odvezli starému Halamkovi, který obhospodařoval oficiální výkupní místo Interlovu. Ten ani nemrkl, jen se po zvážení zeptal: "Peníze na stejný účet jako dycky?" Myslivci přikývli a tím mohl celý případ skončit. Ale neskončil.
Když zhruba po roce a měsíci probírala kontrolní komise našeho mysliveckého sdružení před výroční schůzí účty, cosi jí tam zacházelo - peníze za onoho maxikňoura, což mělo bratru dělat přes pět tisíc korun. Na účet totiž nepřišly, jak tvrdil pokladník.
"Tak pane Halamka, copak jste udělal s penízkama za toho našeho loňského divočáka?" udeřili na starého pána naši kontroloři. "Copa bych uďál?" hájil se dotčený výkupčí. "Poslal na to konto jako dycinky za divočáky, co sem vozil váš bejvalej hospodář!" "To by tam musely být," stál na svém pokladník. "A můžete nám říci číslo toho účtu?" napadlo pak předsedu kontrolní komise možné řešení - omyl. "Tady ho máte!" našel starý Halamka za chvíli ve svých pečlivě vedených papírech potřebnou informaci.
"No jasně," pravil hlavní kontrolor spokojený se svým nápadem. "Tohle není účet našeho sdružení." "Tak si tam, chlapi, udělejte ordnunk, páč já mám tuto numero od vašeho Pampalína a korunky za prasata tam posílám už hodnej čas." Tahle informace vyrazila návštěvníkům výkupny dech. "Můžete nám ukázat, kolik toho bylo?" vzpamatoval se jako první pokladník. "Klidně," opáčil výkupčí - a společně napočítali za jedenáct kusů, včetně toho posledního, kolem pětadvaceti tisíc! Pravda ale je, že od předposledního převodu už uplynuly skoro dva roky, což zhruba odpovídalo času výměny stráží na postu mysliveckého hospodáře sdružení. Všechny kusy byly údajně řádně označeny plombou a průvodním lístkem z jejich honitby .
Chlapi se tedy starému Halamkovi omluvili, rozloučili se a na výročce to vybalili - udeřili na bývalého hospodáře, co je to tedy za účet, kam přišly peníze za střeleného kňoura. A nejen za něj! Následovala pak, příklady z parlamentu asi táhnou, trochu nechutná tahanice. Pampalini nejdřív nadával nepřítomnému Halamkovi do sklerotických popletů a kontrolní komisi do bolševických byrokratů. Ale když hlavní kontrolor zablafoval a tvrdil, že známá z banky mu jméno majitele účtu prozradila, šel s barvou ven a přiznal, že ono bankovní konto patří jeho švagrovi. A že se tedy za ten omyl s velekňourem omlouvá a peníze samozřejmě hned vrátí do pokladny sdružení. To na výroční schůzi atmosféru uklidnilo - účetnictví za minulý rok tím pádem bude v pořádku, zprávy se dají schválit, výročka zdárně dokončit a Pampalini si může oddechnout.
Jenže pokladníkovi a předsedovi kontrolní komise dál vrtalo hlavou těch dalších deset kusů, odvezených do výkupu s plombami sdružení a zaplacených na cizí účet. Tak se ještě jednou za starým Halamkou vypravili. A dočetli se časy a místa a jména místních střelců, kteří, jak se dále ukázalo, v uvedených časech na uvedených místech ani v jednom případě nebyli. Naši amatérští detektivové tedy prosadili, aby se sešel výbor mysliveckého sdružení a předvolal našeho Richarda - Pampaliniho, co žádným jelimánkem asi opravdu nebyl, k vysvětlení.
Ten se vytáčel, jak mohl. Plomby prý půjčoval mysliveckému hospodáři ze sousední honitby, když mu občas náhle došly! Jména místních myslivců psali smyšleně na průvodní lístky proto, že plomby byly evidovány pro tuto honitbu - tak, aby nevznikl nějaký zmatek a někdo se v tom zbytečně nešťoural. Předsedovi ani jednateli nic neříkal, protože vlastně o nic nešlo, mysliveckému sdružení žádná škoda nevznikla. Peníze posílal po dohodě se sousedem - hospodářem na konto švagra, protože sousední myslivecké sdružení zrovna přecházelo k jiné bance a žádný účet nemělo.
Tím ovšem do celé věci namočil i sousedního mysliveckého hospodáře a sousední sdružení, které peníze za divočáky údajně nastřílené v jejich honitbě nikdy nevidělo a jehož členové se začali zajímat, kdo a kdy tedy - v jejich honitbě - těch deset kusů složil.
Tentokrát se tak žalobce našel - a zažaloval povedenou dvojku mysliveckých hospodářů za pytláctví. Vlítla do toho policie, státní zastupitelství a kauza se dostala až před okresní soud. Jak to bývá, po delší době .
Tam ovšem celá ta mysliveckohospodářská fraška pokračovala - zcela novou verzí obhajoby. Pampaliniho komplic údajně pěstoval vietnamská prasata, ta se zkřížila nějakou náhodou s místními divočáky a křížence, pobíhající po zahradě jeho rodinného domku, bylo třeba vystřílet, protože se měl stěhovat na stará kolena do bytovky. Takže o žádné pytláctví nemohlo jít, protože takoví kříženci přece nejsou zvěř! Vloudila se jen ta malá chybička, že na ně dávali plomby - to prý proto, aby je ve výkupu udali. Tenhle "podvůdek" přiznali.
Přivolaný znalec přednesl posudek, že křížence "vietnamce" lze od divočáka poznat opravdu, ale opravdu jen stěží, svědek Halamka naopak tvrdil, že není po padesáti letech praxe blbec, který nepozná černou od domácích vepřů, i když jsou původem z Vietnamu.
Soudci z toho šla hlava kolem. Protože v životě neviděl ani divočáka, ani vietnamské prase, natož křížence obojího, dal nakonec za pravdu znalci. Vždyť ten na to má glejt! Uznal, že oba povedení myslivečtí hospodáři provedli, co provedli, ale obvinění z pytláctví je zbavil. Vždyť střílet na vlastní zahradě jakési křížence, nota bene taky vlastní, pytláctvím skutečně nemůže být! Pravda, oba měli na svědomí několik přestupků, od onoho údajného střílení na zahradě po podvod s kříženci na Interlovu, ale to vše už bylo po těch letech promlčeno.
Říkalo se po okolí, že jim pomohli ti "vipáci", co dotyčných deset echt divočáků v sousední honitbě ulovili - trochu legálně, v řádné době lovu a označené plombami, a trochu ilegálně, s plombami půjčenými a penězi z výkupu na soukromé konto. Ne, že by ovlivňovali soudce, ale získali pro obžalované dobré advokáty a taky toho správného znalce.
Český (v tomto případě moravský) člověk, říká se, vymyslí neskutečné věci, jak si ve svůj prospěch vysvětlovat nebo obcházet zákony a vyhlášky. A tak vlastně není divu, že se takoví filutové našli i mezi mysliveckými hospodáři. Protože ruku na srdce, koho v mysliveckém sdružení by napadlo kontrolovat, jak vede myslivecký hospodář evidenci plomb a jestli si jich pár "neuleje" pro sebe? Teď ale už možná ano - kvůli jednomu Pampalinimu a jeho stejně vypečenému komplicovi. I když druhá taková dvojka se sotva mezi našimi mysliveckými hospodáři najde .

Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 35 odst. 4 (povinnosti mysliveckého hospodáře) a § 49 (způsob kontroly uvedené zvěře - plomby) zákona o myslivosti, § 178a (pytláctví) trestního zákona, § 657 (smlouva o půjčce věci) občanského zákoníku, § 35 (přestupky na úseku zemědělství, myslivosti a rybářství) zákona o přestupcích, § 25 až 29 (způsob kontroly ulovené zvěře - plomby) vyhlášky č. 244/2002 Sb.
Na motivy skutečného případu připravil
Jaroslav ŠPRONGL
Kresba Petr Slaba

Zpracování dat...