Časopis Myslivost

Učit se správné myslivecké mluvě by znamenalo otisknout celý obsáhlý slovník. A chyby? Těch slyšíme na honech, nátlačkách i posledních lečích přehršel a nezbývá nám, než se někdy jejich "autorům" vysmát. Ano i to je cesta, jak docílit toho, aby myslivci tuto naši krásnou a jedinečnou tradici ctili, dodržovali, aby používali jen těch správných mysliveckých výrazů. Myslivecká mluva rozhodně patří u našich zvyků a tradic k těm absolutně nejstarším. Začala se snad vytvářet již v době předhusitské a výrazně se začala diferencovat od 16. století.
Nositelem tohoto našeho pokladu, naší myslivecké terminologie, nebo chcete-li odborného názvosloví, byl po několik století početný česky mluvící myslivecký personál na všech panstvích. Významný český obrozenecký buditel Josef Jungmann zachytil asi 1500 mysliveckých výrazů. Jeho příkladu následoval později František Špatný a další myslivečtí literáti - J. V. Rozmara, Karel Šiman, Jiří Sekera, Antonín Dyk a další.
I ocenění Ústavu pro jazyk český ČAV je dokladem významnosti naší mluvy, že není žádným pouhým slangem myslivců, jak byla nazvána jednou naší televizí.
Na konci výše uvedené řady našich mysliveckých literátů, kteří vydali ve své době slovníky české myslivecké mluvy a zasloužili se tak o její neustálé upřesňování a udržování, je nutné stejně ocenit i současné - Jaromíra Kovaříka a Ctirada Rakušana. Jejich slovník (1994) budiž nám vodítkem, rozhodčím a učebnicí pro současnou dobu.
Vše se vyvíjí a vyvíjela se celá léta i myslivecká mluva. Některé nevhodné a i nesprávné výrazy zanikly a nové vznikly. I krajově jsou některé výrazy trochu odlišné, a proto musíme strpět, že nás usměrní, opraví a na pravou míru přivede nejnovější slovník myslivecké mluvy, který bychom měli v zájmu sjednocení plně respektovat.
Tak například na Šumavě a možná i jinde se užívá pro jeleního koloucha název "telko". Toto je skutečně slangový výraz. Proč se tak vžil, když máme jedině správný a hezký výraz - kolouch? Zeptejte se šumavských hajných a myslivců. Nebo deka - to je název, který tvrdohlavě používají mnozí myslivci místo kůže, jelenice, srnčice, místo škáry i houně. Někteří dokonce i místo kožešiny. Dokonce i v národním kole soutěže o Zlatou srnčí trofej jeden instruktor denně před dětmi tento výraz používal.
Někteří myslivci jsou při svých chybách suveréni. Kdysi jsem v tisku uvedl slovo parukáč. Byl jsem napaden, že je to špatně, že má být parukář, tak to prý říkal jeho otec i děd. Nesouhlasil ani s knoflíkáčem a paličkáčem. Marné bylo vysvětlování, že parukář je ten, kdo dělá paruky a knoflíkář dělá knoflíky a že ve slovníku naší mluvy se tyto výrazy nenajdou.
Již méně se pohorším nad tím, že někdo dohledal loveného srnce. Je to asi tím, že sám tu chybu také někdy udělám a zapomenu, že dohledáváme jen drobnou zvěř, ale spárkatou dosledujeme.
Není to lehké se dokonale mysliveckou mluvu naučit. Jen vezměte ocasy - to musíte přesně vědět kdo má kelku, pírko, prut, chvost, proutek, oháňku, veslo, tatrč a kdo klín. Více než deset různých výrazů pro ocasy! Podobně je to s končetinami, pohlavními orgány, opeřením i názvy mláďat.
Zvládnutí odborné myslivecké mluvy je především ctí každého myslivce - to ještě myslivci berou dobře, ale povinností - to snad ne - polemizoval se mnou kdysi jeden kolega. Již v roce 1946 Ministerstvo zemědělství ustálilo a podpořilo mysliveckou mluvu výnosem ze dne 22. 10., jímž uložilo povinnost používat českou mysliveckou mluvu jako jednu ze starých mysliveckých tradic a jako odbornou terminologii samostatného odvětví. Stále platí také Myslivecký řád, který ukládá užívat mysliveckou mluvu.
Abychom si dokázali, že myslivecká mluva je jako celek drahokamem a jednotlivá slova perlami na naší myslivosti, zastavme se ještě u některých slov. Obzvláště miluji název čiřikavky, jak krásně a zvukomalebně zní - koroptev či-ři-ká, ale i slova čiplenka, mrmlá, veverče, kůně, tchůře, lasíče a jiné.
Zejména v hlasech zvěře najdeme další příjemná slova - bažant kodrcá, liška skolí, daněk rochá, kamzík hvízdá, zajíc vřeští, veverka mrouká a čoká, vydra brečí, tetřívek bublá. Nekonečný by byl výčet těch krásných slov pro zvuky vydávané zvěří.
Stejně tak pro jejich činnost: srnec hrabánkuje, daněk doluje, jelen kaliští.
Ale ať vezmeme jakousi všehochuť, i ta bude hezká: krejčík, paletky, chvostky, ministrant, pečeť, lízák, přezka, svírka.
Ne proto, že se to má, že je to povinnost, ale proto, že je krásná, milá, starobylá, zvukomalebná, že je to naše dědictví po generacích našich buditelů, našich moudrých mysliveckých předků - užívejme vždy, všude a správně naši mluvu.