ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Na Sibiř na zajíce běláka

Myslivost 3/2007, str. 40  Jan POHANKA
Ranní mlhy se líně zvedají nad hladinou řeky Tuostach. Nad vodou pokřikují racci stříbřití a racci šedí, poslední hejna divokých kachen odlétají na jih. Modříny žloutnou, nízké keřovité břízy barví stráně kopců do červena, lesy jsou plné přezrálých borůvek, brusinek a plodů divokých rybízů. Drobný a vytrvalý déšť se snáší z nízkých oblaků. Bezvětří, čas se jakoby zastavil. Je prvního září 2006. Tajga se chystá na dlouhou zimu...

Na 67. rovnoběžce, Jakutsko, východní Sibiř
Řeka Jana odvádí své vody na sever do Severního ledového oceánu. K jejím hlavním pravostranným přítokům patří řeka Adyča. Je to mohutný sibiřský tok, široký místy až pět set metrů a na své cestě k soutoku s Janou vytváří mnoho bočních ramen, ostrovů a písčin. Ty se každoročně v květnu a červnu při tání sněhu zaplavují vodou ze vzdáleného Věrchojanského a Čerského pohoří. Do této řeky se vlévá řeka Tuostach. I tato řeka patří k těm velkým, na mapě ji však najdete jen stěží, i když je na evropské poměry veletokem. Nedaleko od soutoku těchto mohutných řek, mezi meandrujícími rameny řeky Tuostach se staví základna pro turisty a lovce, rusky "turbáza". Vše v neporušené přírodě tajgy, přístup je na lodích po řece, k jedinému spojení s civilizací má v příštích letech sloužit vysílačka, a to jen v případě nouze.
Naše šestičlenná skupina z České republiky byla první zahraniční návštěvou na ještě nedokončené turistické základně. S plným provozem se počítá až v příštím roce, kdy zde má nalézt zázemí pro své záliby přibližně dvacet až třicet turistů, kteří se budou moci věnovat lovu, rybolovu, jízdě na koních a turistice v okolní krajině. Majitel počítá s návštěvou "moskvičů", ale i zahraničních lovců.

Tajga
Severský jehličnatý les - tajga, je biotop, ve kterém vegetační období trvá jeden až čtyři měsíce. Léta jsou teplá (i nad 30 ˚C), zimy naopak velmi chladné. Celé území leží na věčně zmrzlé půdě - permafrostu, který začíná již v hloubce 25 - 80 cm. Roste tu především modřín (4 druhy), na kopcích plazivá borovice limba zakrslá, jalovec sibiřský, různé druhy vrb, keřovitá bříza. Na svazích obrácených k jihu nalezneme severskou step rostoucí zde beze změny od poslední doby ledové. Lesy jsou plné borůvek, brusinek, na mnoha místech rostou divoké rybízy. Černé plody šichy černé a vínově červené tolokněnky alpské červenoplodé, které zakrývají zem jako černočervený koberec, jsou však nejedlé, Jakuti je nazývají vlčí plody.
Husté porosty mechů plné vody a thufurová pole - kopečkovité půdy, dělají chůzi v tajze obtížnou, ve sníženinách je hladina vody tak vysoká, že k cíli je možné jít jen velkými oklikami a ve vysokých gumácích, bez kterých zde pohyb není možný.
Na mnoha místech se objevují porosty lišejníků, potvrzující, že tundra je nedaleko. Soutok řek Adyča a Tuostach se nachází v oblasti nejnižších teplot na severní polokouli. Ve vesnici Ojmjakon, asi čtyři sta padesát kilometrů jihovýchodněji, na sibiřské poměry "za humny", byla naměřena nejnižší teplota -71,2 ˚C. Sníh zde leží šest až osm měsíců v roce, není ho však mnoho, jen okolo třiceti centimetrů. Na řece Tuostach dosahují zimní teploty více než -60 ˚C. Řeky zamrzají až třímetrovými ledy a v zimě se stávají dálnicemi severu - v tomto období po nich přepravují veškeré náklady těžká nákladní auta.
Žije zde medvěd, rosomák, rys, liška, lasice, kuna, sobol, los, na sušších místech mnoho syslů. Na začátku zimy přicházejí ze severu sobí stáda a za nimi vlci, ale nejvíce je zde zastoupen zajíc bělák, kterého se podle místních lovců uloví ročně až deset tisíc kusů. A to vše na rozloze přibližně šedesáti kilometrů čtverečních. Sezona na zajíce začíná v měsíci září, kdy je již přebarven do bílé zimní srsti. Ta je vyhledávána pro své tepelně izolační vlastnosti a Jakutové ze zaječích kůží šijí skvělé spací pytle, čepice, rukavice a další výrobky. Zvěřina zajíce běláka je vyhlášenou pochoutkou i v městě Jakutsk, které je odtud vzdáleno více než tisíc dvě stě kilometrů.
Z lovných ptáků je jistě nejzajímavější tetřev. Ulovit tetřeva je pro místní obyvatele velkou událostí a tento lovecký zážitek pro ně znamená víc než lov na losa. V létě pak Jakuti loví husy a kachny. Bělokura tundrového, který zde také žije, místní lovci neloví.

Lov a místní úprava zajíce běláka
Zajíc bělák (Lepus timidus) je poněkud menší než náš zajíc polní (Lepus europaeus), dospělý jedinec váží 2 - 4,5 kg. V letní srsti je šedavě hnědý, na spodní straně těla bílý. Na začátku zimy přebarvuje do sněhově bílé srsti, jen konce slech jsou černé. Pírko zůstává bílé po celý rok, běhy má hustě osrstěné i zespodu.
Tento druh zajíce má velkou zeměpisnou proměnlivost. Areál rozšíření se táhne ze Skotska přes Skandinávii, Ukrajinu po severní Mongolsko, východní Sibiř a Sachalin do Japonska. V Evropě je nejbližší areál výskytu v Alpách a na severovýchodě Polska.
Hlavní složkou potravy jsou v létě listy keřů, tenké větvičky, luční rostliny, dále různé trávy, mechy ale i kůra stromů. V zimě, kdy je pro zajíce těžké dostat se k potravě, která je ukryta pod sněhem, je jednou z hlavních složek potravy vřes. Tady stojí za zmínku informace od domácích Jakutů, že zajíc rád spásá místní druh efedry (Ephedra monosperma) rostoucí na svazích se stepní vegetací a dále pažitku pobřežní (česnek pažitka - roste zde ve velkém množsví na březích řek, je to téměř stejná rostlina jako "naše pažitka" pěstovaná na zahrádkách).
V podmínkách východní Sibiře má zajíc bělák jeden až dva vrhy ročně. Počet mláďat ve vrhu je jeden až čtyři. Přibližně polovina z nich však zahyne během první zimy. Nejvyšší dosažený věk se uvádí devět let. K hlavním přirozeným nepřátelům zajíce běláka patří rys, liška a draví ptáci, zejména jestřáb lesní a sovice sněžní.

Hned při příjezdu na turistickou základnu jsme byli překvapeni ulovenými zajíci, kteří byli pověšeni na tyči mezi stromy vedle venkovní kuchyně. Náš dotaz, kde a proč střelili tolik zajíců, vyvolal všeobecné veselí. Naopak, střelili jich přece jen dvacet. Pracovníci základny si pravidelně doplňovali jídelníček zajícem a běžně jich ulovili za několik hodin dvacet až sedmdesát. Pro ty z nás, kteří se věnujeme myslivosti, jsou takové úlovky vysoké a neobvyklé, a proto jsme měli velký zájem zúčastnit se lovu na bílého ušáka.
Na vlastní lov jsme spolu s místními lovci vyjížděli na motorových člunech několik kilometrů proti proudu řeky. Odjíždělo se většinou až odpoledne a celý lov trval několik hodin. Při "lečích" se procházely jednotlivé ostrovy, poloostrovy a tajga okolo břehů řeky. Proti dvěma až třem lovcům tlačil stejný počet "honců". Na konec lovu se nemuselo dlouho čekat, a i když bylo nutné dávat pozor na přibližující se honce (porosty okolo řeky jsou husté a nepřehledné) a na mnoho zajíců se proto raději nestřílelo, výsledek vždy předčil naše očekávání. Při každém lovu jsme pozorovali celkem okolo šedesáti až devadesáti zajíců, uloven byl každý třetí až čtvrtý.

Brokovnice, které se zde používají jsou známé i u nás, jedná se o klasické ráže 12 a 16, dvojky a kozlice, velké oblibě se těší automaty. Všechny zbraně, které jsme zde viděli, byly ruské výroby. Místní samonabíjecí opakovací karabiny jsou různé varianty vzoru AK 47 (původně 7,62 x 54R) modernizovaného v roce 1974 a dodnes vyráběného v Iževkom machaničeskom zavode pod označením Sajga a Tiger v různých rážích (i 9 mm s prodlouženou hlavní). Brokové automaty z Iževska mají označení MP 153, ale častý je také systém Winchester. Zajímavostí je, že místní lovci nepoužívají na lov zajíce pouze brokovnice. Pokud střílí na sedící zajíce ve větší vzdálenosti, často používají malorážky bez optiky a většinou neminou. Ulovení zajíci se nakládají do lodí a až na turbáze se na břehu řeky vyvrhují. Postup je jednoduchý - rukou se roztrhne pod hrudní kostí kůže na břiše, která je velmi tenká a vnitřnosti se jednoduše vytrhnou z hrudní a břišní dutiny. O jejich úklid se postarají lovečtí psi. Veškeré zbytky při přípravě zajíce, ale i ryb, házel kuchař Maxim do ohně. Na náš dotaz, proč to dělá, odpověděl, že je to starý jakutský zvyk - zbytky by mohly přilákat na turbázu rosomáka nebo medvěda.
Takto ošetřená zvěřina se nechává venku viset až do doby zpracování. Ta může být různě dlouhá. Pokud je potřeba, připravují se pokrmy ze zajíce ihned. Většinou se jedná o polévku a maso na kosti, které se vaří pouze ve slané vodě. Samostatně kuchař Maxim připravoval zaječí játra na cibulce. Ke všem jídlům se podával čerstvý chléb, upečený v místní peci, což byla jakási Maximova "Zlatá vařečka". Zaječí guláš se na turbáze do naší návštěvy nevařil, ráno však z patnácti litrů námi uvařeného guláše nezbylo nic, což byl nejlepší důkaz, že i místním chutnal. Ulovení zajíci déle než jeden nebo dva týdny nevydrží. Kuchař Maxim každý den několik z nich použije k přípravě každodenní stravy pro zdejší pracovníky. Když se uvaří poslední, vymění část osádky turbázy brokovnice za motorové pily a další lov začíná...

Lovecké tábory
Při naší cestě po dolním toku řeky Tuostach jsme nacházeli na březích řeky na různých místech pozůstatky starých loveckých a rybářských tábořišť. Dřevěné trámoví velkých stanů, staré sruby, u kterých bylo připravené dřevo, uvnitř se sítěmi na ryby a několik sobích kožešin, v jiných tábořištích lebky losů a sobů, pracovní stoly, pasti, dřevěné tažné sáně. O úklid se při odchodu nikdo nestaral. Na některých místech stály opuštěné původní stavby Jakutů velmi podobné indiánským stanům tee-pee. Tady se nazývají "urahá" a společně se vztyčenými totemy a dalšími jakutskými stavbami - "balagany" jsou dokladem stále stejného života alespoň části původních obyvatel. Balagan je malý čtvercový srub - klády, ze kterých je postaven, jsou stavěny svisle a u většiny balagánů je možné v létě odklopit na zem jejich jižní stěnu. Některé tábory byly zarostlé novou vegetací a opuštěné mnoho let, do jiných se Jakuti vracejí na zimu se svými sobími stády, která se pasou v létě v tundře na lišejnících.

Starý pán z lesa - Ehe
Včely tady nežijí a "Ten, který ví, kde je med", tedy medvěd, se jakutsky nazývá Ehe, volně přeloženo "Starý lesní pán" nebo "Pán lesa". Pro Jakuty je zvířetem, které se neloví jinak než v obraně, i když v poslední době to asi úplně neplatí. Medvědů je zde mnoho, a přestože jsme žádného neviděli, jejich stopy a "velké hnědé hromádky" byly v místě všech našich tábořišť u řeky většinou úplně čerstvé. Na travnatých svazích hor jsme nacházeli jámy, které medvědi vyhrabávají při lovu místního druhu sysla. Musí to být pro ně zábava nebo opravdová pochoutka - některé jámy byly tak velké, že se v nich skryje medvěd téměř celý.
Další známkou přítomnosti hnědého huňáče bylo mnoho čerstvě převrácených plochých kamenů na hřebenech kopců, v místech, kde severská step přechází v tajgu. Hledal pod nimi drobné hlodavce a hmyz.
Místní medvěd hnědý je celkově mohutnější než evropský poddruh a dosahuje hmotnosti až čtyři sta kilogramů. V nekonečných lesích východní Sibiře je opravdu svobodným a nespoutaným "Pánem lesa" s dostatkem přirozené potravy a klidu. A tak si zde žije svůj život bez jakéhokoliv omezení, plánování stavů a většinou bez potřeby kontaktu se silnějším "dravcem"- člověkem.
Není proto divu, že hluk, který jsme vydávali při přistávání našich lodí, severského "Míšu" zaručeně vyplašil. I zde medvědi o setkání s člověkem nestojí, zvláště na konci léta, kdy mají dostatek potravy. Jiné to může být na jaře, když se medvědi probouzejí z dlouhého zimního spánku. V této době je třeba být podle sdělení místních lovců velmi opatrný. Medvědi, kteří jsou hladoví, hledají jakoukoli potravu a setkání s nimi může být nebezpečné.

Sachatyj - los
Statný severský lopatáč má výsadní postavení mezi lovenými zvířaty. Pro lovce je důležitější jeho zvěřina než trofej. Ulovený kus skončí v "mrazilniku" - vykopaném sklepě ve věčně zmrzlé půdě, kde se stálá teplota pohybuje okolo -20 ˚C. Zvěřina zde vydrží uchovaná velmi dlouho a je vítaným přilepšením stravy.
Losů je v této oblasti také mnoho, lov probíhá od začátku října do konce roku. Dospělí jedinci se pohybují v nejbližším okolí turbázy. Každý den jsme nalezli nedaleko od rozestavěné základny na březích řeky velké čerstvé stopy samostatného zvířete nebo stopy losice s mládětem.

Kabar pižmový
V povodí řek Adyča a Tuostach žije i nenápadný malý jelen, kabar pižmový (sibiřský). Dorůstá přibližně velikosti našeho srnce, váží třináct až osmnáct kilogramů, žije skrytě a aktivní je zejména v podvečer a v noci. Horní špičáky kabara neustále rostou, dospělý samec je má dlouhé více než deset centimetrů. Samice má špičáky kratší. Tito jeleni nemají parohy. Zadní končetiny mají o třetinu delší než přední. Svým pohybem v terénu se kabar podobá spíše klokanovi než jelenovi. Při útěku dokáže skákat skoky dlouhými až šest metrů. K jeho hlavním nepřátelům patří rys, vlk a liška. Uvidět kabara se nám nepodařilo, jen stopy drobných spárků v bahnitých náplavech u břehů řeky jej prozradily.
Samec kabara má na břiše pachovou žlázu obsahující pižmo (mošus, musk), kterým si značí své teritorium v době říje. Pro tuto látku byl kabar v minulosti nemilosrdně loven, její cena byla vyšší, než cena zlata. Snížení lovu přinesla až výroba umělého pižma, které je, podobně jako pižmo z kabara, požíváno při výrobě kosmetiky a v tradiční asijské medicíně.

Ryby
Přestože je toto článek pro myslivecký časopis, chci se na závěr zmínit o "tiché zvěři pod hladinou", o rybách v místních řekách. Čistá voda, proudnaté toky i klidná hladina jednotlivých ramen, mnoho potravy plovoucí na hladině (především jepic). Na soutocích klidné a proudící vody jsou ta správná místa pro lov ryb. Je zde zastoupen zejména lipan, síh omul, pstruh lenok, a král severské řeky, kterým je hlavatka sibiřská - tajmen. Na dolním toku se k nim přidává štika, mník a okoun.
Lov ryb na udici je zde málo užívaným způsobem lovu. Jeden z nás, František, má zkušenosti ze sportovního rybolovu z celého světa. Svým citem pro řeku a špičkovým vybavením dokázal chytit na udici kapitální kusy lipanů, omuly, štiky, mnoho lenoků velkých až sedmdesát centimetrů a také tajmeny dlouhé osmdesát až devadesát centimetrů, které však sportovně pustil zpět do řeky.
Z lenoka je možné mimo běžnou úpravu smažením přichystat místní delikatesu. Jsou to očištěné a nakrájené "podkovy", silné jeden až dva centimetry, podávané syrové, jen solené. Večeře na turbáze se často skládala z vařeného zajíce, chleba, másla, a syrové solené ryby. Většinou nic nezbylo.

Ale vše jednou končí. Den za dnem je více znát přicházející zimu. Přijíždějí pro nás dvě "motorky", tak se zde říká motorovým říčním člunům. Naposled se fotíme se staviteli turbázy. Jejich práce se také za čtrnáct dnů přeruší. Přijde zima a na turbáze zůstane až do dubna jen hlídač se svými psy. V květnu příštího roku mají pokračovat dokončovací práce.
Na "motorkách" jedeme asi padesát kilometrů proti proudu Adyči do vesnice Betengez. Po cestě několikrát zastavujeme, druhý člun ulomil na mělčině šroub a náš řidič na něj solidárně čeká, říká: "Nenechám kamaráda v nouzi". Oprava trvá jen patnáct minut. Každá "motorka" s sebou veze lodní šrouby náhradní, tato porucha je zde běžná. I když majitelé lodí znají řeku dokonale, těmto situacím se není možné vyhnout.
Z říčních břehů visí k hladině přes převisy podemletých stěn koberce mechů, brusinek a borůvčí, skloněné modříny a vrby. Na jaře se hladina zvedne o několik metrů a silný proud odnese další části břehů, společně s veškerou vegetací, která na nich roste. Na jiných místech si řeka najde nová řečiště a vše, co jí stojí v cestě, odplaví. Některá vedlejší ramena zaniknou, postupně se v nich rozroste nová vegetace. A tak se meandry mění každým rokem, silný tok odnáší a ukládá tisíce tun usazenin a tvoří přitom malebnou krajinu, kde hlavním a jediným architektem je příroda.
Každou hodinu jízdy zastavujeme na krátkou přestávku, protože druhý člun teď jede pomaleji. Na mnoha místech okolo řeky tajga shořela a k obloze se zde tyčí tisíce mrtvých stromů. Ale příroda si s nimi poradí, postupně zde vyroste mladý les a ustálí se nová přírodní rovnováha.
Při cestě automobilem UAZ z vesnice Betengez do města Batagaj zastavujeme v sedle, ze kterého je krásný pohled na nový sníh na vzdálených vrcholcích Čerského pohoří. Zima se blíží mílovými kroky a kraj okolo řek Adyča a Tuostach za několik týdnů usne na dlouhých osm měsíců.

Zpracování dat...