Podstatou myslivosti byl a stále je odpovědný lov zvěře
Myslivost 3/2007, str. 11 Ing. Jiří KAMLER
Současný zákon definuje myslivost poměrně široce jako soubor činností prováděných v přírodě a také jako součást našeho kulturního dědictví. Tento výklad sice umožňuje rozšířit pomyslný záběr myslivosti, ale na druhou stranu poněkud zastírá její skutečnou podstatu, kterou je lov zvěře a aktivity s ním bezprostředně spojené. Právě lov je tím specifickým rysem, který myslivce jasně odlišuje od ostatních obyvatel a je třeba přiznat, že v představách většiny neznalé veřejnosti platíme za archaické podivíny či nebezpečné bezzábranové pološílence rachotící zbraněmi.
Zastavit klesající prestiž myslivců je dlouhodobým úkolem pro každého z nás a trochu mne v této souvislosti mrzí, že se při obhajobě myslivosti často snažíme upozorňovat na různé vedlejší aktivity (zimní přikrmování, péče o zeleň), a opomíjíme to základní, tedy že naším zájmem, povinností i právem je lovit zvěř a tato naše činnost je v dnešní krajině zcela nepostradatelná. Skoro to z některých vyjádření vypadá, že se stydíme přiznat, že nám jde o lov zvěře a snažíme se ukazovat z lepších stránek, které jsou v protikladu se zkušenostmi většiny lidí.
Jedním z důležitých kroků při snahách o změnu kreditu myslivosti by proto měla být obhajoba práva zvěř lovit a zdůraznění naprosté nepostradatelnosti lovu v dnešní krajině. Spolu s tím je ale třeba uznat i vlastní odpovědnost za výsledky naší hlavní činnosti, což znamená odpovědnost za udržování přiměřených stavů zvěře.
Tímto konstatováním rozhodně nechci snižovat význam ostatních činností, kterými se jako myslivci zabýváme a vždy mě potěší, když se dozvím, že myslivci udělali něco i pro tu část přírody, která jim neslouží k lovu, že zvěř nevidí jen jako zdroj zvěřiny a trofejí, nebo že zorganizovali kulturní akci pro veřejnost. Přesto jsou tyto zásluhy jen jakousi třešničkou na dortu, který musí mít dobrý základ. Proto žádné počty vysázených stromků, zajíců a bažantů zachráněných před posečením (na podzim ulovených) a úspěšných mysliveckých plesů nemohou vyrovnat naše případné selhání při regulaci početnosti zvěře, protože v tomto jsme nenahraditelní. Ostatní činnosti mohou a často by i měli zastat jiní a také je po nás většinou nikdo nevyžaduje.
Naproti tomu lov je jen na nás a i ze zákona máme povinnost stavy zvěře udržovat ve stanovených mezích. Proto bych přivítal, aby se mysliveckému plánování a každoročním výsledkům hospodaření se zvěří věnovala větší pozornost než dnes a zvýšila se jejich věrohodnost. Vždyť právě zachování zvěře v krajině a zajišťování trvalé stability v přírodě prostřednictvím lovu je tím nejlepším výsledkem, který můžeme pro společnost udělat.
Bohužel dnešním stavem se moc chlubit nemůžeme. Při pohledu na stále se opakující nesoulad mezi sčítanými stavy a odstřelem je i laikovi zřejmé, že celé naše plánování je jakousi hrou na to, jak by to mělo vypadat a ve skutečnosti se tím vůbec neřídíme. Je přitom lhostejné, zda je to projevem neschopnosti nebo úmyslného zkreslování a zatajování. Obojí přináší ten výsledek, že námi prezentované údaje a tím i veškeré naše činnosti se stávají nevěrohodnými. Pokud k tomu přidáme ještě nespokojenost vlastníků honebních pozemků s naší ochotou a schopností udržovat stavy zvěře v množství přiměřeném úživnosti prostředí a časté negativní zkušenosti veřejnosti, můžeme konstatovat, že přes mnoho pozitivního ve svých základních povinnostech selháváme a bude čím dál těžší takovýto stav obhajovat.
Jedním z nutných východisek z této situace je snaha každého uživatele honitby o hospodaření se skutečnými stavy zvěře, které budou odpovídat únosnosti konkrétní honitby. Tento úkol je sice výrazně komplikovaný nedostatkem přesných metodik, ale při ochotě něco udělat se můžeme skutečnosti výrazně přiblížit a nemusíme se bát nějakého vystřílení zvěře. Zahraniční a některé naše zkušenosti totiž ukazují, že skutečně únosné stavy zvěře jsou mnohem vyšší, než s jakými počítá naše legislativa (velmi orientačně kolem 150 kusů spárkaté zvěře na 1000 hektarů lesa). V této snaze je ovšem náš zákon o myslivosti bohužel velmi nepružný a vlastně uživatelům honiteb neumožňuje uvádět pravdivé údaje, protože za každé překročení hrozí pokuta. Jediným výsledkem této "dokonalosti" našeho systému je, že i poctivé myslivecké hospodáře jsme naučili lhát a v plánech se objevují stejná čísla dokola opisovaná z předchozích let. Početně tak vše sedí a všichni zúčastnění jsou spokojení z vyplněných tabulek a nad tím, kde se vzala ulovená zvěř nikdo nepřemýšlí.
Pokud ovšem chceme řešit problémy, se kterými se myslivost potýká, měli bychom začít právě u tohoto základu, na kterém stojí naše hospodaření. K tomu je třeba vedle ochoty uživatelů a držitelů honiteb změnit navyklé postupy i podpora ze strany státní správy jak ve formě informací a metodik, tak i v určité toleranci k výsledkům hospodaření. Pravomoci k rozhodování o hospodaření se zvěří a odpovědnost za jeho výsledky náleží především uživatelů a držitelů honiteb. Věřím, že i méně dokonalý systém, který by ovšem byl založen na věrohodných vstupních datech, by byl ve svém výsledku mnohem lepší, než naše hry s přesnými koeficienty přírůstku a věkovými třídami.
Zda a kdy se dnešní stav podaří zlepšit záleží do určité míry i na každém z nás. Jedním z kroků na cestě k zlepšení hospodaření se zvěří může být připravovaná konference na toto téma, kde budou prezentovány nejnovější poznatky zkušenosti z různých míst. Jejím hlavním tématem je problematika stanovení únosných stavů, optimalizace systému hospodaření se zvěří, sčítání zvěře a zajišťování rovnováhy mezi zvěří a jejím prostředí. Pokud vás toto téma zajímá, ať už z hlediska uživatele honitby, vlastníka honebních pozemků či z pozice pracovníka státní správy, je tato akce vhodnou příležitostí pro načerpání znalostí a výměnu zkušeností. Konference se koná ve dnech 24. a 25. května v Mostě s odbornou exkurzí do Krušných hor. Přihlásit se je možno u České lesnické společnosti, http://cesles.krnap.cz.
Snímek Eduard Studnička
Ing. Jiří KAMLER
Ústav biologie obratlovců AV ČR v Brně