ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

ŠKODY ZVĚŘÍ - ČÁST II. - PŘEDCHÁZENÍ ŠKOD NA ZEMĚDĚLSKÝCH PLODINÁCH A LESNÍCH POROSTECH

Myslivost 3/2007, str. 5  Ing. Roman JELÍNEK,
Ke škodám zvěří na zemědělských plodinách docházelo odjakživa, měnil se pouze pohled na ně a na samotnou zvěř, která je způsobovala. Poddaní museli tyto způsobované škody trpět a přitom se nemohli proti zvěři, která jim škody způsobovala, bránit. Tato situace trvala až do vydání patentů Marií Terezií (1776 a 1770) a následně Josefem II. (1786), na jejichž základě byla černá zvěř ve volnosti ,,vyhubena“, byla vybudována řada obor a do nich byla zvěř zavřena a chována až do konce II. světové války. Následně v průběhu druhé světové války byla rozbořena řada oborních oplocení a dále k nám byla postupujícími armádami zatlačena zvěř ze Slovenska, kde se ji nikdy nepodařilo ,,vyhubit“ a uzavřít do obor.
V současné době, kdy se nám snad podařilo zastavit nebo alespoň omezit populační explozi černé zvěře, by mělo být naším cílem nastolení a udržení početních stavů této zvěře na optimální úrovni. Významným cílem chovu zvěře je udržení správné věkové a pohlavní struktury spárkaté zvěře. Pro její stabilizaci je nutné dodržovat především při společných lovech zásady správného odlovu. Například u černé zvěře bychom měli lovit především mladou zvěř (selata, lončáky) a v oblastech, kde jsou stavy černé zvěře výrazněji nad normovanými početními stavy, odlovovat z populace i dospělé bachyně.
Zašetřování dospělých kňourů považuji za hlavní možnost, jak snížit populační explozi, která vede ve svých důsledcích ke vzniku a zvyšování škod především na zemědělských pozemcích. U ostatní spárkaté zvěře se taktéž v mnoha případech negativně projevuje absence dospělé samčí zvěře (II. - III. věkové třídy). Ta je z populace vystřelována z ekonomického hlediska, ale i z obyčejné lidské závisti (pod heslem "když ho nestřelím já, tak ho stejně střelí soused"). Vlastní příjmy za poplatkový lov přitom částečně hradí nesmyslně vysoké výdaje za nájmy a úhrady škod především v lesních honitbách.
Navíc mnohá chovatelská doporučení se dají realizovat jen v rozsáhlých honitbách či oblastech chovu spárkaté zvěře, ale musí být mezi námi vůle je všeobecně dodržovat. Tyto oblasti chovu nejsou ovšem všude, kde by to bylo vhodné aby byly zřízeny nebo obnoveny. Podle toho také mnohde hospodaření se zvěří vypadá. Jsou mi ale známy případy honiteb, které ač nejsou zařazeny v takové oblasti chovu zvěře, přesto se v nich společně hospodaří, a to nejen s černou zvěří, ale i s ostatními druhy spárkaté zvěře a v jejím chovu to přináší to výrazné výsledky. Dá se říci, že pro ně platí heslo ,,Mysli globálně, jednej lokálně".
Wolf (1977) uvádí, že si část škod zaviňují zemědělci sami. Příčinou je nejčastěji nevhodně sestavený osevní plán polí, které navazují především na lesní porosty nebo vzájemné umisťování dvou sousedních plodin, které umožňují zvěři přecházet z jedné kultury do druhé, aniž by měli myslivci možnost ji lovit. Častou příčinou vzniku škod je zasetí obilovin na plochy, kde byla dříve kukuřice, brambory či jiná atraktivní plodina pro černou zvěř. Takto nevhodně oseté plochy pak černá zvěř s oblibou přerývá nejen kvůli posklizňovým zbytkům, ale taktéž kvůli časté přítomnosti hlodavců.
Výrazným faktorem pro omezování škod působených zvěří na polních plodinách (zejména v zimním období) je úprava životního prostředí pro daný druh zvěře, která odpovídá jeho nárokům. Především zvěři poskytuje dostatek klidových, pastevních a rozmnožovacích možností. Jedná se zejména o zakládání políček pro zvěř, výsadbu trvalých a dočasných remízků v zemědělské krajině, úpravu či obnovu vodního režimu v krajině. V lesních, ale i zemědělských ekosystémech by měla mít zvěř dostatečné zastoupení plodonosných a okusových dřevin (dub, buk, vrba, jeřáb, osika, habr, jasan, hrušeň, jabloň), důležité je i dostatečné množství kvalitního bylinného a keřového podrostu (lipnicovité, jeteloviny, bez, hloh, růže, kalina líska, meruzalky, vrba).
Důležité je zachování klidových oblastí v honitbě, ve kterých se zvěř pouze přikrmuje a zásadně neloví. Tyto plochy by měli být dostatečně vzdáleny od ohrožených zemědělských kultur.
Nečas (1959) uvádí jako jednu z příčin působení škod zvěří zdravotní stav chované zvěře, nemocná zvěř trpící např. poruchami trávicího traktu silně loupe a působí tím výrazné poškozování porostů.
Nutná je i správná doba a technika přikrmování, jeho složení, množství, plynulost, pravidelnost a dlouhodobost s vhodným začátkem a koncem přikrmovacího období (u některých druhů zvěře již od září až do dubna).

Vlastní ochrana proti škodám způsobených zvěří
Zabránit škodám je možné buď ochranou ohroženého objektu, nebo redukcí škodlivého činitele (Vít, 1987). Ochranu proti škodám působených zvěří a dalšími volně žijícími živočichy lze rozdělit na mechanickou, biotechnickou, chemickou a vlastní spolupráci mezi hospodařícími subjekty. Jako ochranu před škodami, které působí spárkatá zvěř můžeme označit soubor chemických, mechanických, biotechnických a organizačních opatření. Jejich přehled je uváděn níže.

Mechanická ochrana
Do skupiny mechanické ochrany porostů a kultur před zvěří se řadí především různé druhy oplocení a mechanických zábran (opichy, pokládky, chrániče), elektrické ohradníky, optická zradidla, nátěry a repelenty, biologické chrániče (vlna, vlasy).
V lesním hospodářství se jako prevence škod způsobovaných zvěří nejčastěji používají různé druhy oplocení, a to buď pro celý porost či skupinu dřevin, nebo jen pro jednotlivé dřeviny. Z provozního hlediska se jeví jako vhodnější pletivové oplocenky pro svou dlouhou životnost (často až dvojí použití, pokud výrazně neprorostou buření), náklady na zbudování 1 km oplocení se pohybují ve výši asi 75 tis. Kč. Výhodou dřevěných oplocenek je možnost rychlé výměny jednotlivých poškozených dílů a především použití přírodního materiálu.
Parametry oplocenky musí být vztaženy k hlavnímu druhu zvěře, kterému mají zabránit v pronikání do oplocené plochy. Pro srnčí zvěř se uvádí výška asi 160 cm, pro jelení zvěř až 250 cm, u černé zvěře stačí parametry určené pro srnčí zvěř, jen je nutné zpevnit spodní část oplocenky (deskové zábrany, silnější drát) nebo raději vybudovat tzv. branky, které umožní divočákům průnik dovnitř oplocenky, ale umožní jim ji i opustit.
Jako ochranu sazenic lze použít smrkové větve nebo špičky stromů z prořezávek, silnější větve položené nad menší sazenice tzv. pokládky, brání především okusu stejně jako průmyslově nebo podomácku vyráběné chrániče na terminální vrcholy (Vít, 1987). Jako chránič terminálu můžeme použít i smotek ovčí vlny. Na ochranu proti ohryzu a loupání, především ovocných stromků v krajině, můžeme používat i zábaly s chvojí nebo PVC. Velmi dobře se na ochranu jednoduchých kmínků, především ovocných dřevin, které nemají ještě plně vyvinutou korunu, osvědčily papírové trubky (tubusy), na které se roluje při výrobě textilní nebo koženkový materiál. Tyto papírové tubusy vydrží na kmínku stromu až 7 let, následně se dají lehce odstranit. Spolehlivě chrání kmínek stromku, jak proti ohryzu, tak především proti vytloukání. Jedinou nevýhodou je, že se musí navlékat na stromky, dříve než založí korunu.

Další možností omezení působení škod zvěří a na zvěři je používání zradidel (optická, zvuková, dotyková - klopýtadla), např.: praporky ze staniolových folií (alobal), pro jejich delší výdrž je vhodné je umístit do průhledné folie, nebo malá zrcátka, sklíčka, případně plechovky zavěšené na provázku tak, aby se mohly pohybovat při proudění vzduchu a vydávat i zvukové efekty. Taková zradidla je vhodné umisťovat jen tam, kde nenarušují ráz okolní krajiny. Jsou-li umístěna v blízkosti komunikací, ruší zvěř i v noci, když se od nich do prostoru odráží světla projíždějících automobilů. Poměrně levné a snadno vyrobitelná optická zradidla uvádí Babička v Myslivosti č. 6/2006. Dále je možné instalovat optická zradidla vybavená blikajícím majáčkem, mají však velkou nevýhodu v podobě nutnosti vlastního zdroje elektrické energie a možnosti odcizení.
Vhodné je optická zradidla kombinovat se zvukovým nebo světelným (majáčky) efektem či repelentem (např. HUKINOL, LENTACOL, PELLACOL). Tato zradidla nechrání jen zemědělské plodiny, ale jsou-li správně a včas umístěny před sklizní pícnin a trvalých travních porostů, dovedou zachránit značnou část přírůstku především u srnčí zvěře. Pro odrazení na zemi hnízdících druhů pernaté zvěře je nutné je instalovat ještě před počátkem snůšky.
Optická zradidla, která dostatečně odrážejí sluneční svit, dokáží sekundárně ,,chránit" drobnou zvěř před dravci. Na základě vlastního terénního výzkumu byla na plochách, kde byla umístěna optická zradidla, zaznamenána nižší četnost přeletu dravců (moták pochop, jestřáb lesní a krahujec obecný). Nevýhodou optických zradidel je skutečnost, že si zvěř na ně brzo zvykne a tím ztrácejí svou účinnost (Vít, 1987).

V samotné zemědělské praxi nepřipadá v úvahu budování nákladných oplocení kolem pěstovaných kultur. Vhodnější je spíše dočasná ochrana pomocí elektrických ohradníků nebo tzv. klopýtadel. Ty ovšem bývají instalovány pouze kolem pastvin, a to spíše jako zábrana v útěku pastvených zvířat a v poslední době i v příhraničních oblastech se Slovenskem, jako ochrana před útoky velkých šelem. Ze zkušeností mnoha zemědělců se zvěř naučí jednoduché elektrické ohradníky přeskakovat nebo podlézat. Proto je nutné natahovat více vodičů v různých výškách (20 - 80 cm od země) a to tak, aby se zábrana stala neprůchozí především pro mláďata. Další formou zradidel založených na principu ohradníku jsou tzv. klopýtadla uváděna Vítem (1987), většinou se jedná o silnější drát či pevnější šňůru nataženou ve výši 20 - 60 cm kolem ohrožených kultur. Důležité je, aby nebyla opticky příliš nápadná. Jejich účinnost lze zvýšit, pokud se na ně zavěsí plechovky, chrastítka, která opět při dotyku zvěře nebo poryvu vzduchu začnou chrastit a způsobí tak i zvukový efekt.
Velkou nevýhodou elektrických ohradníků a klopýtadel je, že si je zvěř často namotá na paroží, což bývá spojené s jejím případným zraněním nebo až z úhynem (udušení).
Chemická ochrana lesních a polních kultur proti škodám působených zvěří
Do této skupiny patří různé druhy zavětřovadel a dále nátěrové a odpařovací repelenty, které mají za úkol zabránit zvěři buď v konzumaci rostliny nebo její části, případně zabraňují přímo pronikání zvěře na ohrožené plochy. Repelenty se pro potřeby praxe dělí na:
- Repelenty proti letnímu okusu zvěří
- Repelenty určené na ochranu kultur proti zimnímu okusu zvěří
- Repelenty proti letnímu a zimnímu okusu
- Repelenty proti loupání a ohryzu zvěří
- Balzámy k ošetření mechanického poškození stromů
V současné době je na trhu nepřeberné množství nátěrových repelentů, které fungují na různém principu, jsou vyráběny z biologických i syntetických látek a mají různou dobu účinnosti. Většinou se jimi natírá terminální vrchol rostliny. V případech, že jsou určeny jako ochrana proti loupání a ohryzu kůry, především jelení a zaječí zvěří, nanášejí se přímo na kmen. Jako nátěrové repelenty lze uvést např. LAVANOL, REPELAN mají výhodu, že je lze nanášet na rostliny i za mírného deště. Přípravek MORSUVIN, který je na trhu již několik desetiletí, je stále vyhledáván především pro svou dlouhou dobu účinnosti. Repelent LAVANOL zvěř odpuzuje pachem ovčího lanolinu smíchaného s mletým vápencem, který znepříjemňuje zvěři okus, má jedno z nejnižších dávkování 1,5 až 2 kg na tisíc sazenic.
Jak uvádějí výrobci repelentů, v případě předávkování rostlin repelenty dochází k omezenému prorůstání pupenů a u listnáčů se výjimečně mohou objevit i nekrotické skvrny na kmíncích či letorostech. Přitom neuvážená aplikace repelentů je pro majitele lesa i zdrojem zbytečně vysokých nákladů.
Aplikace repelentních přípravků se provádí dvěma základními způsoby - nátěrem a postřikem. Nátěrové repelenty bývají většinou určeny pro zimní ochranu kultur nebo ošetření mechanického poškození stromů. Aplikace repelentů postřikem je nejčastěji určena pro ochranu kultur proti letnímu poškozování a preventivně proti ohryzu a loupání.
Vysokou oblibu zejména u zemědělců vlivem pozitivních zkušeností během posledních dvou let získal přípravek HUKINOL, který odpuzuje všechny druhy spárkaté zvěře. Účinný je zejména na zvěř černou, kterou odpuzuje pomocí koncentrovaného pachu lidského potu. Roztok se nakape na látkové proužky nebo buničinové vatičky a zavěšuje se ve vzdálenosti asi 10 - 20 metrů na sloupky v účinné výšce asi 50 cm od země na okraj kultury, do které chceme zamezit vstup černé zvěři. Podle počasí a způsobu aplikace HUKINOLU se účinnost pohybuje od 14 dnů do 2 měsíců. Na základě praktických zkušeností je vhodné napuštěné vatičky či textil umístit do nepromokavého obalu a nechat jej řízeně unikat pomocí knotu, ze kterého se účinná látka odpařuje. Jednotlivé láhve se umisťují ve vzdálenosti 30 až 50 m od sebe. podle informací od výrobce jedno balení přípravku HUKINOL ochrání asi 2 ha polních kultur po dobu 2 až 3 měsíců.
Krátkodobě zvěř odpuzují i lidské vlasy, musí být ovšem umisťovány přímo na ochozy vedoucí k ohrožené kultuře a často vyměňovány.

Biotechnická ochrana kultur proti škodám působených zvěří
Jedná se o kombinaci technických a biologických opatření, s využitím rostlin a dřevin a dalších biologických materiálů. Tato opatření nejméně negativně ovlivňují životní prostředí, ale přitom mají za úkol především zlepšit ekosystém zvěře a dostupnost potravy.
Nejznámějším a poměrně účinným opatřením v zemědělské krajině, ale i lesním prostředí, je využívání a udržování současných, ale i zakládání nových potravních políček pro zvěř, biopásů a remízků. Část těchto biotechnických úprav lze zahrnout do vytvářených skladebných prvků Územních systémů ekologické stability a tím jim zaručit určitý stupeň legislativní ochrany. V případech, kdy uživatelé honiteb narazí na problém se získáním pozemků pro tyto výše uvedené účely, je vhodné vstoupit do jednání s nájemcem zemědělské půdy a požádat ho o vytvoření biopásů či dočasných biokoridorů, na které může každoročně čerpat řadu dotačních titulů. Případně je možné vyvolat jednání o komplexních pozemkových úpravách (KPÚ) v katastru dotčené obce, v rámci jejich projednávání jsou tyto tzv. celospolečenské funkce zahrnuty a mohou být s myslivci konzultovány.
Jako vhodné pozemky na založení políček pro zvěř jsou např. v lesním prostředí dočasně nevyužívané skládky dřeva, pozemky pod a nad produktovody (např. pod vedením velmi vysokého napětí musí být udržován porost do maximální výšky 3 m). Majitelům tak vznikají vysoké náklady spojené s údržbou takovýchto ploch a jistě rádi, a snad i bezplatně, poskytnou tyto pozemky uživatelům honiteb pro založení políčka pro zvěř.
Na políčkách pro zvěř je vhodné pěstovat pro zvěř atraktivní plodiny, které se v nejbližším okolí nevyskytují. Jejich úkolem je soustředit většinu zvěře z okolí na námi zaseté plodiny a omezit tak její impakt na okolní ekosystém. Jako vhodné plodiny jsou nejčastěji uváděny luskoviny, oves, okopaniny, ranné odrůdy kukuřice, kapusta, kedluben, řepa. Musíme brát v úvahu, zda políčka chceme zvěři zpřístupnit během vegetačního období nebo až v průběhu pozdního podzimu a zimy. Vhodné je, aby jednotlivé zaseté druhy plodin měly postupnou dobu dozrávání, čímž si zajistíme potravní atraktivnost políčka po co nejdelší období. Při zakládání políček pro zvěř bychom měli brát v úvahu, že čím menší je přirozená úživnost honitby, tím více by mělo být, byť i menších, políček pro zvěř.
Při zakládání remízků lze do výsadeb použít především okusové a plodonosné druhy dřevin, jako jsou duby, buky, habr, vrby, jírovce, osiky, jeřáb, jabloně, hrušky. Materiál na jejich výsadbu lze opět poměrně levně získat v ovocných školkách, které každoročně vyřazují určité procento stromků, jež nejsou vhodné do prodejní sítě a následně jsou páleny (pokřivené stromy, dvojáky, předrostlíky atd.), ale pro naše potřeby jsou plně dostačující. Stromky je vhodné vysazovat v otevřené zemědělské krajině především kolem polních cest, ale jen po jedné straně komunikace, aby následným růstem nesnížily průjezdný profil a nebránily v průjezdu zemědělské mechanizace. Samozřejmě takové výsadby nelze provádět bez písemného souhlasu majitele dotčeného pozemku.
V současné době tvoří hospodářské lesy v ČR z velké části jehličnaté monokultury, které zvěři nezajišťují dostatek vhodných pastevních příležitostí. Z tohoto hlediska jsou preventivní biotechnická opatření v lesích podstatná pro systematické řešení problému snižování škod.
Mezi základní preventivní opatření v lesích řadím přeměnu současných ,,hospodářských lesů" na tzv. lesy přírodě blízké, především změnou druhové a prostorové skladby v rámci celé ČR v závislosti na lokálních podmínkách. Považuji za vhodné zejména v oblastech jehličnatých monokultur zvyšovat zastoupení plodonosných listnáčů a vytvářet a pěstovat několika etážové porosty s bohatým bylinným patrem. Takto pěstované listnaté či smíšené porosty by měli lépe snášet pastevní tlak zvěře, jelikož produkují výrazně větší objem a ,,kvalitu" dostupné biomasy pro zvěř.

Odváděcí přikrmování
Racionálním přikrmováním zvěře v mimovegetačním období se zabývali např. Hoffmann (1978), Onderscheka, Vodňanský (1987) a Hintnaus (1996). Všichni se shodují na tom, že zvěř je třeba vydatně přikrmovat od poloviny září do konce listopadu a dále v období od února do dubna. V průběhu prosince - ledna by se mělo provádět pouze tzv. udržovací přikrmování, aby se zamezilo vzniku škod.
Odváděcí přikrmování by se mělo provádět hlavně v lesních celcích, z kterých migruje především černá a vysoká zvěř do okolních polí, kde následně způsobuje škody. Přikrmování v čistě zemědělské krajině během vegetačního období, kde má zvěř relativně dostatek potravních příležitostí (do žní) je zcela zbytečné a neúčinné.
Zvěř je potřeba přikrmovat co nejblíže jejich stávanišť, nejlépe v místech s dostatkem přímého slunečního světla. Účelem odváděcího přikrmování je odvést pozornost zvěře od ohrožených kultur, soustředit ji co nejdéle na plochách, kde nemůže způsobit škody a zčásti ji i nasytit. V okolí míst, kde provádíme odváděcí přikrmování, by mělo docházet k minimálnímu rušení zvěře a samozřejmě by se zde nemělo lovit. Naopak bychom měli odlov maximálně soustředit na plochy těsně přiléhající k ohroženým zemědělským kulturám.
Krmivo je vhodné rozhazovat tak, aby zvěř byla co nejvíce zaměstnána jeho sběrem. To znamená rozhazovat ho na co největší plochu např. pomocí rozmetadla hnojiv, které krmivo rovnoměrně rozmístí po velké ploše. Krmivo bychom měli předkládat podle toho, jak rychle ho stačí zvěř konzumovat. Při nepravidelném předkládání krmiva ztrácí odváděcí krmení smysl.
Vlastní odváděcí přikrmování může pomáhat i při řešení toulání zvěře během říje po několika sousedních honitbách a do jisté míry i eliminovat následné "úřednictví" odstřelováním především trofejové zvěře na hranicích honiteb.
Samozřejmostí je, že zvěř má k dispozici také dostatek soli, ale i dostupné vody v honitbě během celého roku. Korhon a Zabloudil (2006) uvádějí pro jelena průměrnou spotřebu vody 15 - 23 litrů a u srnce 5 - 8 litrů za den, jedná se i o vodu, kterou zvěř přijme v potravě. Proto v oblastech ve kterých chybí dostatek přirozených napajedel, by měly být budovány umělé vodní zdroje - napáječky (beton, folie a jiné materiály).
V zimním období, zejména při vysoké sněhové pokrývce, je vhodné kácet a prořezávat tzv. okusové dřeviny (borovice, jeřáb, osika, buk, ovocné dřeviny), jakmile si na ně zvěř zvykne, musíme větve na okus pravidelně doplňovat nebo zvěř začne okusovat okolní stromy. Především pro zaječí a srnčí zvěř se mi osvědčilo předkládání větví z jabloní, hrušní, třešní, osik, dubů, ale i borových vršků.

Kontaktní adresa : Ing. Roman Jelínek Středoevropský institut ekologie zvěře CENTRUM ŠUMAVSKÁ, Šumavská 416 - 15 CZ - 602 00 Brno, tel: 604 284 608

Zpracování dat...