Časopis Myslivost

Odpovědnost za škody zvěří na lesních a polních kulturách je odpovědnost tzv. objektivní - za výsledek. Odpovědnost uživatele honitby za škody zvěří tedy není klasickou tzv. "kauzální"
(příčinnou) odpovědností. Zákon o myslivosti zcela jednoznačně na jedné straně stanoví povinnost uživateli honitby hradit škody zvěří, na druhé straně stanoví majitelům nebo uživatelům honebních pozemků učinit přiměřená opatření k zabránění škod. Uživatel honitby se nemůže zprostit povinnosti hradit škody zvěří např. tvrzením, že "škody vznikly zvěří, kterou nemáme normovanou, přišla z jiné honitby".
Na druhé straně majitel honebních pozemků nemůže požadovat náhradu škod zvěří v plné výši, pokud neučiní žádná opatření aby škodám zabránil. Platné zákony a vyhlášky na jejich provedení zcela jasně definují povinnost vlastníků honebních pozemků učinit přiměřená opatření aby škodám zvěří zabránili. Ani při případném projednávání problému náhrady škod zvěří u soudu by tedy neměl soud posuzovat kauzalitu (příčinu vzniku škod), ale jen plnění zákonných povinností oběmi stranami případného sporu. Povinnosti vlastníka honebního pozemku (v našem případě lesa) jsou zcela pregnatně stanoveny vyhláškou MZe č. 101/1996 Sb. v platném znění.
Současně také platí že, při řešení jakýchkoliv právních sporů (i při řešení problematiky škod způsobených zvěří), že pokud nelze použít lex specialis (speciální právní úpravu), je nutno použít ustanovení. tzv. substitučního právního předpisu. V případě škod zvěří je to ustanovení Občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb. v platném znění). Jedná se zejména o ustanovení týkající se škod na majetku.

Co je to škoda?
Obecně se škodou rozumí majetková újma, která lze vyjádřit v penězích. Rozeznávají se škody skutečné a ušlý zisk. Za skutečnou škodu se považuje zmenšení majetku poškozeného (např. zničení věci nebo vícenáklady spojené se vznikem, odstraňováním a zjišťováním rozsahu škody). Ušlým ziskem je to, čeho mohl poškozený dosáhnout při obyčejném běhu událostí, nebýt vzniku škody (tedy i např. poškození zvěří kvality lesního porostu).
Nelze tedy za škodu považovat, z právního hlediska, jen poškození, tak jak je uvádí autor viz (Pfeffer 1961), tj. každé poškození zdárného vývoje dřeviny, popřípadě porostu, mající za následek snížení produkce nebo její jakosti. Je to zavádějící a nesprávné.
Výpočet škod zvěří na lesních porostech v současné době zcela pregnantně řeší vyhláška MZe č. 55/1999 Sb. s omezeními dle ust. § 54 zákona o myslivosti, tj. nehradí se škody zvěří v oplocenkách, boční okus a poškození sazenic méně než 1 % jedinců na ploše. Z logiky ustanovení podzákonných předpisů, zejména ustanovení vyhlášky MZe č. 55/1999 Sb., vyplývá, že by se měl, u porostů založených umělou sadbou, brát jako východisko skutečný počet stromků na ploše zjištěný počítáním, a u porostů vzniklých přirozeně (náletem) maximálně 1,3 minimálních počtů stromků na ploše podle dřeviny a hospodářských souborů stanovených prováděcí vyhláškou k zák. č. 149/2003 Sb. v platném znění.
Současně nelze zcela jednoznačně tvrdit, že výše škod zvěří na lesních porostech, ať již ohryzem nebo okusem, je důsledkem vysokých stavů zvěře na dané ploše a množstvím dostupné potravy. To by, podle mého názoru, bylo příliš velkým zjednodušením.
Výše škod zvěří na lesních porostech závisí, podle mého názoru, na celé řadě vlivů a okolností. Skutečná četnost zvěře na jednotku plochy je pouze jen jednou z příčin vzniku škod zvěří. Další příčiny výše škod zvěří na lesních porostech lze jednoznačně definovat. Jedná se zejména o hospodářský způsob (holosečný nebo podrostní), výchovu lesních porostů (technika, intenzita), provádění těžby dříví (způsob a doba) a koneckonců i v poslední době o turistiku a návštěvnost lesa.

Jak eliminovat škody zvěří?
Zvěří, jsou nejvíce poškozovány okusem porosty v maloplošném pasečném hospodářství. Po vytěžení porostu se během několika let změní půdní vegetace. Rychlým rozkladem humusu, který se hromadil na ploše bývalého lesního porostu desítky let, na pasece rychle (do dvou let) naroste bujná vegetace, do které se vysadí stromky. Plocha se, zejména při nedostatku potravy v okolních porostech, stává atraktivní pro zvěř svou potravní nabídkou. Na ploše a v jejím okolí se soustředí zvěř. Vzhledem k tomu, že je plocha poměrně malá (zpravidla jen do 1 ha podle ustanovení lesního zákona), jsou škody na vysazených stromcích (jako součásti pasečné vegetace) velmi vysoké. Škody okusem jsou tím větší, pokud se na holině vysadí atraktivní dřeviny pro přežvýkavou zvěř - listnáče, které v okolních porostech chybí.
Jako nejvýhodnější, z hlediska pěstování lesa (a následných škod zvěří), se jeví především podrostní hospodářství s dostatečnou potravní nabídkou jak půdní vegetace, tak výhonů dřevin. Již staří lesníci měli přísloví, že zvěř má někdy "zlaté zuby". To znamená, že redukce desítek a stovek semenáčků či stromků na metr čtvereční z náletu, poškozením zvěří umožní zlevnit nebo eliminovat následné pěstební zásahy, zejména prostřihávky nebo prořezávky. Pochopitelně nesmí dojít k redukci melioračních či vtroušených žádoucích dřevin. Tedy při tomto způsobu obnovy lesních porostů má na jedné straně zvěř dostatek potravy a na druhé straně nepůsobí "žádné škody" nebo jen škody zanedbatelné.
Poškozením vinna pouze zvěř?
Těžba dříví prováděná nevhodnými technologiemi a v nevhodné době devastuje nejen lesní porosty a jejich prostředí, ale i prostředí, ve kterém žije zvěř. Velmi často jsou lesní porosty poškozeny více těžební činností než zvěří (většinou se jedná o poškození báze kmenů). Je to zpravidla důsledek špatné kontrolní činnosti vlastníka lesa nebo nedostatečné technologické přípravy nebo neodpovědnosti dodavatele prací. Lze odhadnout, že většina lesních porostů ve věku nad 50 let, je takto poškozena nejméně z 50 %. Taková poškození jsou velmi často infikována dřevokaznými houbami (např. Coniophora piceae, Stereum sanguinolentum). Což vede zcela jednoznačně k hnilobám a ke snížení kvality lesních porostů.
Zatím jsem se nikde nedočetl, že by se někdo, např. v rámci výzkumného úkolu, zabýval touto problematikou. Na druhé straně problematika škod zvěří je velice rozsáhle publikována již řadu let. Velice dobře si vzpomínám na seminář o škodách zvěří pořádaný LČR LS Karlovice ve Slezsku. Při chůzi do ukázkového porostu jsme procházeli předmýtním smrkovým porostem, kde byla většina stromů poškozena přibližováním dříví a těžbou. Na mou otázku jakým způsobem bylo kvantifikováno toto poškození stromů v porostní skupině, vedoucí lesní správy odpověděl, že je zanedbatelné a že se jím nikdo zatím nezabýval a asi ani nebude zabývat. Co k tomu více říci? Snad jen to, že pokud dojde v takové porostní skupině k poškození dřevin zvěří, nelze uplatnit, ve smyslu ustanovení vyhlášky MZe č. 55/1999 Sb., škody zvěří ohryzen na takto poškozených stromech. Je otázkou, co na to vlastník lesa. Hradí se přece jen první poškození stromu nebo jen jedno poškození stromu za obmýtí. Bohužel, jak jsem již kdysi napsal, v tomto problému neexistuje jednotný přístup (nebo výklad autorů výše citované vyhlášky a pracovníků Ministerstva zemědělství).
Můj názor je zcela jasný. Pokud je strom v porostní skupině poškozený již jednou (např. výše uvedenými těžebními pracemi), nelze v dalších letech požadovat náhradu škody ohryzem na tomto stromě zvěří. Z hlediska fytopatologie (poškození stromu dřevokaznými houbami a následné snížení kvality dříví) lze považovat obě poškození za stejně závažná.
Mám osobní odborné zkušenosti, že jakékoliv poškození stromů, ať již se jedná o poškození stromů zvěří nebo těžebními pracemi, pokud je zavčas asanováno, dojde následně ke zhojení ran a nedojde ke snížení budoucí kvality porostní skupiny. Mohu komukoliv předvést porostní skupiny dřevin, které byly poškozeny ohryzem jelení zvěří (a poměrně značně, více než 25 cm₂ na stromech tzv. hlavního porostu). Poškození bylo zavčas asanováno Pellacolem. Dnes tyto stromy (JS, BK, SM) mají zcela zhojené rány na kmenech bez známek hnilob a velice dobře odrůstají.
V této souvislosti snad lze položit otázku, kdo by měl eventuální poškození stromů sanovat některým z přípravků uvedených v "Seznamu povolených přípravků" vydávaného každoročně MZe. Domnívám se, že by to mělo být otázkou spolupráce a dohody majitele lesa a uživatele honitby.
Síť cest a svážnic nejen umožňuje snížení nákladů na těžbu dříví, ale na druhé straně zpřístupní turistům a jiným návštěvníkům lesní porosty. Zvěř má méně klidu, stahuje se do nepřístupnějších porostů, kde není rušena. A v důsledku rušení a nedostatku jiné potravy poškozuje lesní porosty ohryzem. Zejména v mladých porostech, bez podrostu, tam kde má klid (od turistů a těžebního ruchu) a kde nenachází dostatek potravy.
Z hlediska potravní nabídky v celém rozsahu věku porostů se jeví jako nejvýhodnější porosty smíšené, s vysokým podílem listnatých dřevin. Nejen dřevin základních, melioračních a zpevňujících, ale i přimíšených. Pokud se vysoký podíl těchto dřevin podaří udržet nejen při založení porostu, ale i pěstebními zásahy ve vyšších věkových třídách, zlepší se prostředí pro zvěř a na druhé straně sníží se výrazně škody zvěří na lesních porostech.
Ve všech učebnicích myslivosti jsou popisovány louky, políčka pro zvěř a okusové plochy, které na jedné straně zvyšují úživnost honiteb a na druhé straně snižují výši škod na lesních porostech a polních kulturách. Bohužel, opět musím dodat, že se na tuto zkušenost v posledních letech tak trochu pozapomnělo. Domnívám se, že obhospodařování těchto ploch nebo jejich nové zřízení by mohlo být odpočitatelnou položkou nájemného pro uživatele honiteb. Koneckonců políčko pro zvěř či okusovou plochu z atraktivních dřevin (Hromas 1995) nikdo z honitby neodnese a může sloužit řadu let.

Uvažujme v souvislostech!
Výše škod zvěří na lesních porostech tedy není ovlivněna jen vysokými počty zvěře na jednotku plochy (100 nebo 1000 ha), to by bylo přílišné zjednodušení problému, ale je souhrnem působení celé řady činitelů souvisejícími s hospodaření v přírodě, přímo či nepřímo souvisejících se způsobem lesnického, zemědělského a mysliveckého hospodaření. To bychom si všichni měli uvědomit. Ať se jedná o lesníky, myslivce nebo zemědělce. Koneckonců zvěř nežije ve vzduchoprázdnu. Žije v prostředí, které vytváří člověk svými zásahy do kulturních ekosystémů středoevropské krajiny.
Snad jsme již přežili revoluční dobu devadesátých let, kdy se hovořilo o prosté rovnici žádná zvěř = žádné škody na lesních porostech. Ať se to někomu líbí nebo ne, všichni jsme chodci na jedné stezce. A problematiku škod zvěří na lesních porostech nelze řešit výše uvedenou prostou rovnicí. To bychom se dostali do role naprostých diletantů.
Nemohu také souhlasit s názorem, že stavy zvěře v honitbě (minimální a normované) by neměly být stanovovány podzákonným předpisem a následně správním rozhodnutím. Zákon o myslivosti (např. ust. §§ 3 a 4, a zejména ust. § 36 odst.2 a 3) dává velkou vůli či možnost držitelům honiteb regulovat stavy zvěře "z pohledu celkového stavu ekosystému". Mám zkušenosti, že zpravidla se jedná jen o jeden problém - jak držitel honitby využije svým práv daných zákony.
Naším cílem by měl být na jedné straně zdravý les, plnící všechny své funkce, na druhé straně druhová četnost zvěře (v přiměřených stavech), kterou je naše krajina v Evropě výjimečná. Mělo by být zájmem společnosti, při zachování práv vlastníků, zachovat současně i bohatost druhů volně žijících živočichů v ekosystémech kulturní středoevropské krajiny. Vždyť v těchto intencích nedávno rozhodl i Ústavní soud!
A o to by se měli snažit nejen myslivci, ale i lesníci nebo všichni, kteří v přírodě hospodaří. V sázce je nejen naše současné (někdy kvalitní, jindy diskutabilní) hospodaření, ale zejména budoucnost přírodního prostředí v naší republice. Každý, kdo hospodaří v přírodě by měl uvažovat se svými zásahy do jednotlivých složek ekosystémů nejen v horizontu několika let, ale také nejméně v horizontu desetiletí. Už si konečně uvědomme starou lety ověřenou pravdu: Pole dává užitek otci, les dává výnos a užitek vnukovi.
Dr. Ing. Rudolf NOVÁK