ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Sokolnictví včera, dnes a zítra

Myslivost 3/2007, str. 20  Bc. Marcela MEDKOVÁ,
Letošní rok je velmi významný pro novodobé české sokolnictví, neboť na podzim oslaví čeští sokolníci – členové Klubu sokolníků Českomoravské myslivecké jednoty, významné jubileum. Uplyne totiž 40 let od založení Klubu sokolníků. Při této příležitosti se nabízí zamyšlení nad historií sokolnictví a nad jeho významem pro současného člověka.


Co lze rozumět pod pojmem sokolnictví?

Odpovědět na takto položenou otázku není jednoduché. Existuje mnoho definic sokolnictví, mnoho názorů na tuto problematiku a tak, jak se vyvíjelo sokolnictví, vyvíjela se i jeho definice, vyvíjel se názor na to, co je sokolnictví, a které aktivity lze pod tento pojem zahrnout.
Za výstižnou lze považovat starou definici, která říká, že sokolnictví je přirozený způsob lovu, při kterém jsou využívány přirozené zbraně cvičeného dravce. Již od nepaměti bylo sokolnictví považováno za umění a s tímto názorem prezentovaným nejslavnějšími sokolníky všech dob se lze i v současnosti plně ztotožnit.

Kdy a kde sokolnictví vzniklo?
Přesný vznik sokolnictví není znám. Je však pravděpodobné, že vzniklo ve stepích střední Asie, kde pro jeho vznik byly velmi vhodné přírodní podmínky, k nimž patřila zejména prostorná otevřená krajina středoasijských stepí. O asijském původu sokolnictví svědčí i historické prameny z doby druhého tisíciletí před n. l., které se nalezly v Indii a Íránu. Sokolnictví znali a využívali Etruskové a Chetité. Až do dnešních dnů se téměř v nezměněné podobě se všemi znaky lidového lovu dochovalo v Kirgízii. V ostatních zemích se stalo výsadou panovníků a feudálů.
Do střední Evropy sokolnictví proniklo prokazatelně na konci 4. st. n. l. v době velkého stěhování národů. Od poloviny prvního tisíciletí existují právní předpisy, které lov a nakládání s loveckými dravci upravovaly a byla jimi přísně postihována krádež sokolnických dravců. Od 6. st. pak bylo sokolnictví postupně zaváděno ve všech vyspělých evropských zemích, především na panovnických dvorech a v řadách vyšší šlechty, kde sloužilo hlavně jako podívaná a zábava. V řadách nižších skupin obyvatel (rozuměno nižší šlechta, nikoliv poddaní) se sokolnický lov využíval jako pomocný zdroj pro získání obživy.
V 10. století již bylo sokolnictví rozšířeno na všech evropských, asijských a severoafrických panovnických dvorech a chovy dravců (především sokolů) se staly jejich samozřejmou součástí. Ve středověku, zejména ranném, hrálo sokolnictví významnou ekonomickou i politickou roli a zanechalo výrazné stopy v různých národních kulturách (pověsti, legendy, poezie, výtvarné umění). Sokoli často bývali z politických důvodů darováni. Dravci vhodní pro sokolnické účely byli také předmětem obchodování a byla po nich značná poptávka. K významnému rozvoji sokolnictví došlo v období křížových výprav, kdy byly do Evropy přineseny nové poznatky, např. používání čepiček k tzv. "zastínění", tj. zakrytí výhledu dravce.
Lov s dravci představoval až do konce 17. st. významnou součást loveckých způsobů obyvatel v celé střední a západní Evropě. V souladu s tehdejším právem byli sokolníky téměř výlučně panovníci a příslušníci šlechty. Ve druhé polovině 18. st. pak dochází k poměrně rychlému úpadku sokolnictví, který byl způsoben zejména zdokonalováním lovu palnými zbraněmi a vzrůstající oblibou parforsních honů. Úpadek sokolnictví byl dán také celospolečenským vývojem a postupným zánikem feudalismu.
Pouze v Anglii zásluhou venkovské šlechty nedošlo k zániku sokolnických tradic a sokolnický způsob lovu zde zůstal zachován bez přerušení až do dnešních dnů. Obdobná situace je také ve střední Asii, u Baškirů a Kazachů a na území Malé Asie. V ostatních evropských státech v 18. st. sokolnický způsob lovu zanikl. V polovině 19. st. pak v Nizozemí došlo k obnovení sokolnického způsobu lovu, když v roce 1840 byl založen klub jeho příznivců. K obrození sokolnictví došlo postupně na území Evropy mezi světovými válkami, kdy v jednotlivých zemích z iniciativy jednotlivců začínají vznikat zájmová sdružení těch, kterým tento způsob lovu učaroval.

Sokolnictví v Českých zemích
Obdobně jako v ostatních evropských zemích se sokolnictví ve středověku těšilo značné oblibě i na území Českého státu, ačkoliv u nás nedosahovalo takového rozšíření jako jinde v Evropě. Také v Českých zemích bylo sokolnictví výsadou panovníků, vyšší šlechty a ojediněle i vyššího kléru. Sokolnictví na našem území bylo známé již v období Velké Moravy - v 8. a 9. st. je doloženo historicky i archeologicky. Z období Velké Moravy pochází archeologický nález bronzového nákončí opasku s motivem pěšího lovce s dravým ptákem a také stříbrný reliéf se sokolníkem na koni, který se stal symbolem českého Klubu sokolníků ČMMJ.
Ze 13. st. pochází doklad o založení osady Sokolí Dvůr (nynější Sokolov), kde poblíž královského hradu Lokte sídlili královští sokolníci, aby byl zachován klid potřebný pro výcvik loveckých dravců. Profesionální sokolníci byli zaměstnanci feudálních pánů a tito dravce cvičili, chovali a při lovech předváděli. Vzhledem k ostatním poddaným měli výsadní postavení a byli dobře placeni. Bydlívali v blízkosti panských sídel v tzv. sokolnách. Podobně jako Sokolí Dvůr vznikla obec Sokoleč poblíž Poděbrad, která byla také určena pro královské sokolníky. Zde se sokolnictví udrželo až do poloviny 17. st.. Ještě v polovině 18. st. bydleli sokolníci se svými dravci v Poděbradech, ve zvláštním domku zvaném sokolárna. Pak i v Českých zemích, obdobně jako v jiných evropských státech, byla tradice sokolnictví na více než dvě století přerušena.

Novodobé sokolnictví
Novodobé dějiny sokolnictví u nás počal ve 20. letech 20. století psát Bedřich Mensdorff Pouilly, který zapomenutou sokolnickou tradici oživoval lovem s jestřáby a sokoly a popularizoval ho odbornými články ve Stráži myslivosti. K další propagaci sokolnictví došlo až po válce (po r. 1945), o niž se zasloužili MUDr. Jiří Brdička, který dravce choval, a koncem 50. let Svatopluk Doubrava, k němuž se dále přidali Mgr. Jan Kumbera a Ivan Maroši. Sokolnictví začalo vzbuzovat zájem zejména u mladých myslivců, na což reagovalo vedení tehdejšího Českého mysliveckého svazu podporou vzniku sokolnické organizace u nás - Klubu sokolníků při ČMS. Ustavující konference se konala 11. listopadu 1967 na zámku v Opočně. Zúčastnilo se jí 71 sokolníků, myslivců, ornitologů a zástupců vládních institucí, mimo jiné i Dr. Zdeněk Šternberk, pozdější autor první odborné knihy v dějinách českého sokolnictví. Od roku 1973 je vydáván "Zpravodaj klubu sokolníků" a sokolníci se prezentují bohatou činností.

Vrátíme-li se k odpovědi na v úvodu položenou otázku, můžeme říci, že sokolnictví současnosti není zdaleka jen o lovu. Na rozdíl od původního hlavního účelu sokolnictví, kterým bylo rozšíření možnosti získání zvěřiny, se jeho účel v průběhu staletí změnil. Množství zvěřiny dnes získané sokolnictvím je naprosto zanedbatelné a koneckonců i možnosti lovu jsou mnohem menší než v minulosti. Rovněž politický význam zcela zanikl, význam ekonomický se minimalizoval. Jen několik sokolníků má svého milovaného koníčka současně jako profesi. Naproti tomu se nedílnou součástí dnešního sokolnictví stala osvěta, tj. seznamování široké veřejnosti s dravci, jejich biologií a postavením v přírodě, ochrana dravců a také jejich profesionální využití zejména při ochraně letišť, vinic, polních kultur a skládek odpadků před nálety špačků, holubů, racků a dalších ptáků. Na letištích pracují zkušení profesionální sokolníci a se svými dravci předcházejí často nevyčíslitelným škodám zabráněním střetu letadel s ptáky. Také osvětu dnes obvykle provádí profesionální sokolníci, kteří prostřednictvím ukázek cvičených dravců odvedou v této oblasti velké množství práce. Mnozí, ať již profesionální sokolníci, nebo ti, kteří mají sokolnictví jenom jako svého koníčka, se také běžně starají o zraněné či handicapované dravce v rámci provozu soukromých záchranných stanic.
Nedílnou součástí dnešního sokolnictví jsou také odchovy dravců. Každoročně členové Klubu sokolníků odchovají na čtyři stovky mláďat, zejména nejohroženějších sokolovitých dravců, ale i orlů či jestřábů. Tito dravci jsou pak zčásti dále sokolnicky cvičeni, někteří jsou použiti k dalším odchovům a některé z nich se sokolníci snaží vracet zpět do volné přírody a provádět tak praktickou ochranu přírody. Vypouštění odchovaných sokolů stěhovavých a rarohů velkých do přírody výrazně přispívá k obnovení či posilování zbytkových populací těchto kriticky ohrožených druhů v Evropě.

Význam současného sokolnictví
Sokolnictví dnešních dnů zčásti ztratilo svůj někdejší význam, avšak zůstává jeho význam coby krásné kulturní a historické tradice. Vzrůstá jeho význam coby prostředku k poznávání přírody, nutnosti její ochrany, vždyť láska k dravcům prohlubuje i lásku k celé přírodě. Nelze vůbec pochybovat o tom, že sokolnictví ty, kteří se mu věnují, obohacuje a v tom tkví jeho největší subjektivní význam. Ti, kteří jedinečnost tohoto ušlechtilého způsobu lovu jednou poznali, chtějí tradice sokolnictví zachovat i pro budoucí generace. Přesto, že význam sokolnictví se za staletí jeho existence výrazně změnil, zájem o něj dokazuje, že má svůj význam i pro současného člověka žijícího v moderním světě, že není přežitkem. Vztah sokolníka a dravce totiž obohacuje lidského ducha a to je záruka a důvod pro další existenci sokolnictví.
Prioritní u všech sokolníků od nejstarších dob až do současnosti zůstává láska k dravcům, vztah k přírodě a všichni sokolníci považují sokolnictví v souladu s názorem nejslavnějšího sokolníka všech dob, císaře Fridricha II. Hohenštaufa za oduševnělý způsob lovu a za umění. "Lidé mohou ovládnout čtyřnohého tvora násilím a jinými prostředky, zato ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen lidský duch." (Fridrich II. Hohenštauf)
Bc. Marcela MEDKOVÁ,
Klub sokolníků ČMMJ
Snímky P. Lučištník


Zpracování dat...