Březen / 2007
Tajuplný kozlík
Myslivost 3/2007, str. 26 Text a snímky Jan RYS
Každoročně, někdy po polovině března, začne při večerním šírání nebo za ranního svítání vzlétávat stoupavě do vzduchu nad zamokřené louky u rybníků pták velikosti drozda a kreslí na obloze oblouky. V některém okamžiku se náhle přetočí na bok a prudce zlomí do střemhlavého letu, s ocasem rozprostřeným do širokého vějíře, k zemi. Změní rytmus pohybu křídel tak, že se jen krátce komíhají. V tu chvíli se celý prostor nad loukou naplní hlasem, který vzdáleně připomíná kozí mekotání. Najít směr odkud zvučení přichází je dost obtížné. Když pták ale nadále mění let znovu do stoupání, mekot ustává.
Bekasina otavní často vylétává do takové výše, až se jeví jako černá tečka. A odtud nanovo opakuje k zemi svoji leteckou akrobacii se zvukovým doprovodem. Mudrci z lidu jí proto přisoudili přezdívku "nebeský kozlík". Nedostala ji jenom v naší zemi - třeba v Německu jí říkají Himmelsziege, v Polsku kozielek, v Lužici njebjeska koza a v Chorvatsku kozica.
Celá tato letecká šou bekasiny je svatební ceremoniál samečka tam, kde si vyznačuje svůj hnízdní okrsek. Kdysi dlouho byly vedeny dohady mezi ornitology, jak vyluzuje mečivý zvuk. Mnozí ho považovali za obyčejného vokalistu, jež pomekává hrdlem. Někteří tomu nevěřili a dlouho pozorovali jeho chování. S překvapením zjistili, že není zpěvák, ale instrumentální hudebník. Když prudce letí dolů k zemi s rovnoměrným krátkým komíháním letek, tak přerušované vzduchové vlny od nich v nárazech rozechvívají vějířovitě rozprostřená krajní pera ocasu postavená téměř kolmo k tělu do mekotavého zvučení.
Bekasina otavní, menší spřízněnec sluky lesní, se bohužel v posledních letech u nás v přírodě objevuje poskrovnu; hojněji už jen na jaře nebo na podzim při tahu, než náš hnízdivec. Jako všichni slukovití umí žít všude skrytě a velice plaše. Se svým hnědavým zbarvením hábitu se úplně ztrácí v zastínění porostu bažinatých mokřadů. Obtížně se tu zpozoruje. Při každém sebemenším podezření z ohrožení také hned na dlouhou dobu znehybní a krčí se k zemi. Vydrží tak sedět často až do bezprostředního přiblížení člověka a vylétá mu přímo pod nohama. Vyrazí z hrdla ustrašené hlasité "rétš" a nízko nad zemí se rychle vzdaluje. Teprve notný kus dále začne stoupat do výše, kde zmizí z dohledu.
Bekasina nejraději vyhledává potravu v okrajích zarůstající vody; pátrá tu po korýších, plžích, kroužkovcích nebo jiném vodním hmyzu. K takovému lovu má přizpůsoben zobák - opravdový pinzetový nástroj. V jeho špičce se nachází množství hmatových a chuťových tělísek, které bekasinu informují o hledaném soustě. Za chůze v rozbahnělé mělčině zapichuje zobák do půdy; vyčichává i ochutnává kde co je z potravy ukryto. Více vpichů je vždy jen orientačních než úspěšných. Když ale některý umístí poblíž červa, další už je s jistotou zamířen ke kořisti. Z bahna ji pak táhne jako pinzetou. Přitlačí kořen horní čelisti zobáku k půdě a jeho zvláštní anatomické uspořádání uvede jeho špičku v zemi do rozevření tak, aby mohlo být sousto uchopeno. Když bekasina tlak na půdu uvolní, špička se sevře a červ je bez obtíží vytažen z bahna.
Bekasina si své hnízdo vybuduje vždy skrytě v trsu ostřice nebo trávy. Na čtyřech skvrnitých, olivově hnědých, vajíčkách sedí jen samička, sameček v okolí hlídá.
Ještě nedávno pravidelnými sousedy bekasin byli vodouši rudonozí, ptáci na pohled trochu statnější. Dnes už se jen někde sporadicky objeví. Na první pohled jsou jiní; zobák u kořene a nohy mají svítivě červené. Když vzlétnou, ukáží bílý kostřec, na křídlech zadní lem a část zad. Skoro vždy hned spustí melodické flétnové volání, "tulije-tulije". Hnízdí v porostu podobně jako bekasiny, avšak přece jen trochu rozdílněji. Sameček v sezení pravidelně střídá svou družku a zahřívá vejce obvykle vždy v noci.