Časopis Myslivost

Osobnost myslivce a jeho odívání

Myslivost 7/2007, str. 74  Text a kresby Oldřich Tripes
Je pravděpodobné, že někdo bude trochu pochybovat, zda záležitost osobnosti myslivce patří mezi naše tradice, zatímco o tradičním odívání nikdo zajisté pochybovat nebude. Chtěl bych na počátku ujistit, že osobnost myslivce do mysliveckých tradic zcela určitě patří. Dokonce při hlubším zamyšlení musí každý dojít k závěru, že úroveň osobnosti myslivců je i předpokladem dodržování všech ostatních zvyků a tradic.

Již z dob pouhého lovectví, které předcházelo myslivosti, jsou zaznamenány požadavky na osobnost lovce. Žák Sokratův, významný starořecký děje pisec Xenofob, již 430 let př. n. l. žádá, aby každý lovec dodržoval střídmost při lovu. Podobných požadavků z doby lovectví, starých tisíc i dva tisíce let, je více. Zdaleka nejvíce je jich z doby přechodu z lovectví k myslivosti a z 18. a 19. století, kdy bylo usilováno o ušlechtilé provozování myslivosti. V roce 1899 sestavil časopis Česká myslivost podle starých pramenů celou řadu osobních vlastností takto:
"Ten, kdo chtěl být myslivcem pravého rázu, musel být bohabojný, mlčenlivý, věrný, poctivý, opatrný, rozumný, moudrý, bdělý, bystrý, neomrzelý, neohrožený, silný a pevného zdraví, střízlivý, musel milovati své psy a libovati si čistou a dobrou zbraň!"
To je také jeden z odkazů našich moudrých mysliveckých předků. Poctivé, moudré, věrné, opatrné a rozumné myslivce potřebujeme i dnes.
Úsměvné jsou dnes některé z 25 vypočítaných nedostatků lovců Ivanem Sergejevičem Turgeněvem (1818 - 1883), klasikem ruské literatury. Není pravých ani dobrým ten, kdo nechce časně vstávat, kdo nemá trpělivost, kdo se zlobí, když najde málo zvěře, kdo nezná zvyky zvěře, kdo se nestydí vystřelit na zajíce v loži nebo na sedící pernatou, kdo střílí na nemysliveckou vzdálenost, kdo zvěř nedohledává, ale také kdo za vedra neustále pije vodu atd. I to, že se osobností myslivce zabývali dávní předkové, svědčí o tom, že skutečně jde o starou tradici.
Hodně charakterových vlastností, samozřejmě kladných, je vyjmenováno jak ve velmi starých, tak i v současných požadavcích na myslivce.
Vlastnostmi myslivce se zabývala řada mysliveckých literátů - Žalman, Dyk, Šiman, Javůrek, Mikula, Zásměta a další. Z jejich děl můžeme sestavit seznam asi dvaceti charakterových vlastností, které utvářejí ideální osobnost myslivce, a tak jsem se zamýšlel, které z nich jsou nejdůležitější, které by měl mít opravdu každý myslivec, tedy každý dobrý myslivec.
Došel jsem k závěru, že je to láska ke zvěři a přírodě. Kdo ji má, nemůže srnčeti střelit mámu, pečuje o zvěř v době strádání, je zdrženlivý v lovu, loví jen zvěř, která byla určena k odstřelu a kterou bezpečně rozeznal, v touze po trofeji či zvěřině, nemůže střelit srnce kamkoliv, bez ohledu na to, co postřelená zvěř vytrpí, nestřílí na zajíce v loži, na bažanty pěšáky, ani na kachny na vodě.
Prostě, když má lásku k přírodě, musí mít i mysliveckou morálku, a pak provozuje myslivost a lov ušlechtile.
Celý problém velmi dobře vystihuje rčení, že "pod pojmem morálka v myslivosti rozumíme patřičné odborné znalosti spojené s láskou k přírodě a charakterovou ušlechtilost".
Láska ke zvěři a k přírodě je skutečně to hlavní, ale musí se snoubit se znalostmi Myslivec nemůže vystačit s vědomostmi, které načerpal v kurzu, na školení před vykonáním základní zkoušky. (A co potom ti, kteří ani do kurzu nechodili a vysvědčení získali za peníze?)
Celý život by se měl dobrý myslivec vzdělávat. Vývoj jde kupředu a poznatky se mění. Odborné literatury je dost. Musí číst i beletrii a také mít předplacen náš myslivecký časopis, protože každý měsíc se v něm může dozvědět něco nového, co dosud neznal. To platí pro mladé i pro nás - myslivecké starce.
Bez dokonalé znalosti zákonů, vyhlášek a předpisů není možno jít s puškou do honitby. A ty se mění, musí se to sledovat, musí se to znát!
A co je to ta charakterová ušlechtilost? Do ní můžeme zařadit mimo lásky k přírodě" skromnost, pravdomluvnost, moudrost, nezištnost a také družnost.
Družný život myslivecký kolektiv stmeluje. Všichni navzájem by měli mít k sobě přátelský vztah. Proto je tak důležitý zvyk myslivců podávat si ruce. Na znamení, že budeme spolu dobře vycházet, pracovat i lovit. Ale podat si ruce, protože se to musí a před i po se vymračovat a chovat se nepřátelsky - to je faleš. I takové případy znám. A znám i případ, že si v jenom MS již mnoho let dva myslivci ruce nikdy nepodají pro dlouholeté příbuzenské nesváry. Takoví myslivci by neměli být v jednom mysliveckém kolektivu, pokud se nesmíří. Protože podávat si ruce je nejen zvyk, ale i nepsaná svatá povinnost, ani jeden z nich nesplňuje požadavek na myslivce - být slušný, družný, moudrý a ušlechtilý.
Na honech nekritizujeme vedení honu nebo stav zvěře. Rozumný a slušný myslivec se nevychloubá zvláštními úspěchy, ani nezávidí jiným. Zúčastní se všech akcí, které jejich sdružení, společnost koná a na které byl pozván. Omluvy musí být opodstatněné a pravdivé - nesrovnávalo by se to jinak s mysliveckou ctí.
Další součástí řádně provozované myslivosti je zachovávání a dodržování myslivecké mluvy a všech dalších zvyků.

Myslivecké odívání
Čeští myslivci chodili již v 16. století v zeleném či šedém barchánovém kabátci. Za tradiční myslivecké barvy byla považována, a je stále, zejména zelená ve všech odstínech, ale také všechny odstíny hnědé a šedé barvy. K slavnostním mysliveckým barvám patří také černá a bílá.
Majitelé různých panství zaváděli pro své myslivce a lesníky svoje stejnokroje, aby své myslivce lépe rozpoznali, ale také aby se jimi mohli při lovech a jiných příležitostech honosit. Nejznámější byly uniformy křivoklátských a jihočeských schwarzenberských myslivců. Ale i arcibiskupská panství a městská polesí měla svoje stejnokroje, rovněž tak naše předválečné státní lesy. Ve všech těchto uniformách vždy převládala zelená barva a jen v menší míře v kombinaci s hnědou a šedivou. A nejinak by tomu mělo být i dnes.

Klobouk vždy
Myslivci nosí zásadně klobouky, čepice jenom v zimě, a to čepice s beránkem a beranice. Lesníci z povolání mohou užívat čepice patřící k jejich stejnokroji. Veškeré kšiltovky, bekovky, barety, plátěné a jiné čepice myslivci zásadně nenosí, a to ani v teplém počasí na hony na kachny. Připustit lze jen lehký plátěný klobouk, ale samozřejmě zelený. Prostovlasý nemůže jít myslivec na lov! Kam by dal případný úlomek?
Klobouky mají různé tvary a typy. Dříve byly u nás rozšířeny dva: typ "Pichler" s mírně zašpičatělým dnem, a typ "Švarcenberk" se širokou zelenou stuhou. Pokud si chce myslivec na klobouk umístit trofeje (paletky, kačírky či kosírky apod.(, tak tedy zásadně na levou stranu. Štětka, která se upevňuje do zvláštního toulce poněkud dozadu, má být vlastní trofejí (divočák, jelen, jezevec, zajíc). Pravá strana klobouku má zůstat volná pro zasunutí úlomku. Přemíra různých odznaků a trofejí přestává být na klobouku ozdobou a svědčí o pochybném vkusu majitele. Myslivecká vyznamenání, tedy ani odznak za zásluhy o myslivost, jak jsem viděl nedávno u dvou myslivců, na klobouk nepatří. Myslivecká vyznamenání se připínají na pravou stranu saka stejnokroje.
Nepsaná zásada mysliveckého odívání byla, aby se myslivci od sebe příliš nelišili. Teď se zdá naopak, že někteří mají snahu se od těch druhých lišit velmi výrazně. Svědčí o tom i různé kovbojské kožené klobouky a jiné zvláštnosti oděvu.
Při troubení pokrývku hlavy sundáváme, a pokud sedíme, povstaneme.

Maskovací oděv? Nikdy!
Není vhodné, přijde-li někdo na hon v bundě křiklavé či modré barvy, v riflích, v černém lesklém gumáku, šusťáku či bývalé vojenské uniformě.
Zejména však maskovací vzory nutno odmítnout na jakékoliv součásti oděvu, ať je to čepice, blůza či samotné kalhoty. Maskáče prostě do myslivosti nepatří. To je především vojenský oděv, i když dnes už jej nosí hodně civilistů. Kdyby tak bylo oblečeno více myslivců, vypadalo by to, jako když jdeme do boje. Je to nevhodné, nevkusné a hospodáři by měli takto oblečené myslivce poslat ze zahájení honů domů. Pro sychravé počasí byly - a snad jsou i stále - nejvhodnějším pláštěm osvědčené hubertusy, Jsou volné, na zádech se záhybem, bez pásku i dragouna. Zdá se však, že jejich užívání trochu ustupuje do pozadí.
Radit, jakou používat obuv a další doplňky oděvu, by bylo nošením dříví do lesa. Dobře se obout do terénu i k vodě umí určitě každý a navíc dnes nám obchody nabízejí tolik výtečného zboží k tomuto účelu.
K oblečení žen mám prý něco napsat na přání předsedy chovatelů jednoho loveckého plemene psa. Ženy se prý na jejich akce oblékají "nemožně", hýří křiklavými barvami, ani chování při troubení není dobré. Protože sám mi přiznal, že Myslivost neodebírá, tím spíše ony dámy, bude je muset poučit on sám. Ale pokud jde o ženy provozující myslivost, zpravidla se řídí mužskými zvyklostmi mysliveckého oblečení a jejich ženské stejnokroje jim určitě sluší více než nám mužům. Ke slavnostním příležitostem, na výstavy apod. mohou nosit sukni, k lovu pak kalhoty. Klobouky - a dámské také existují - by měly ženy nosit k lovu také vždy.
Česká myslivost má své staré a osvědčené tradice a také vyžaduje, aby byly dodržovány i v tomto ohledu.
Text a kresby Oldřich TRIPES
Zpracování dat...