Časopis Myslivost

Reakce Klubu sokolníků

Myslivost 7/2007, str. 50  Marcela Medková
k článku v Hospodářských novinách ze dne 22. 5. 2007 „Záchranné stanice, Ochranáři: Kupte si jestřába“

Ochranáři: Kupte si jestřába
Samozvaný ochranář si založí záchrannou stanici. Místo ošetřování zraněných živočichů se ale pod její hlavičkou věnuje byznysu. Pracovníci České inspekce životního prostředí tvrdí, že se něco podobného děje čím dál častěji.

Jestřábí hlídači letišť
"Právě jsem navštívil jistou obecně prospěšnou společnost," popisuje pražský inspektor Karel Kerouš. "Ta společnost si říká záchranná stanice a lidi tam nosí poraněné ptáky. Ty pak tamní zaměstnanci jezdí ukazovat po školách a různých výstavách. To by možná bylo hezké, jen kdyby za to nevybírali od každého stokorunovou vstupenku."
Další zajímavé peníze přináší prodej: "Ročně je na záchranných stanicích odchyceno a následně zpeněženo kolem pěti stovek chráněných živočichů," odhaduje Jan Auer z inspektorátu v Brně. Největší poptávka je prý po jestřábech, jejichž cena běžně dosahuje i 30 tisíc korun za kus. "Máme informace, že mnoho z nich pak končí v západní Evropě. Místní soukromí chovatelé si je pak vycvičí například k lovu bažantů. Část z nich se ale taky využívá k plašení ptáků na letištích." Veliký zájem je podle Auera také o poštolky. Ty se však na rozdíl od jestřábů nekupují pro lov, nýbrž pro potěšení do domácnosti: "Někomu nestačí mít v kleci papouška, tak si chová dravce," dodává Auer.
Zneužívání ochranářských stanic ke komerčním účelům se však prokazuje jen velice těžko. "Mnohdy vycházíme pouze z určitých indicií," vysvětluje Pavla Říhová z centrály ČIŽP. "Například když nalezneme 50 vajec vzácného kvakoše nočního a tamní ochranář nám tvrdí, že vypadly z jednoho hnízda během bouřky. A pak když sokolnické stanice vykazují pohádkové výkony - podle evidence se jim například opakovaně vylíhne jestřábí mládě, přitom je všeobecně známo, že jestřábi se v zajetí vůbec nemnoží," vysvětluje Říhová.
Zákon možná na podzim
Příčinu vidí ochranáři v chybějícím zákoně: "Záchranná stanice jako taková není nikde právně definovaná. Může si ji tak založit úplně kdokoliv a pod záminku ochrany skrýt právě i zpeněžování vzácných živočichů. Problémy jsou hlavně s malými stanicemi, o kterých často nevíme zhola nic," tvrdí Pavla Říhová z inspekce
To potvrzuje i ministerstvo životního prostředí: "My dokonce ani nemůžeme podvodnou stanici zrušit, protože formálně vůbec neexistuje. O tom, že tady chybí potřebný zákon, se ví už deset let, ale zatím se nikomu moc nechtělo to napravit," objasňuje Jan Šíma z oddělení druhové ochrany ministerstva. Podle Šímy by se příslušná novela mohla v parlamentu objevit na podzim. Zda ale skutečně projde, odhadnout nedokázal.
Reakce Klubu sokolníků
k článku v Hospodářských novinách ze dne 22. 5. 2007
"Záchranné stanice, Ochranáři: Kupte si jestřába"
Přestože většina z nás považuje Hospodářské noviny za seriózní tiskovinu, článek autora p. Vladimíra Šnídla se však hodí spíše do bulvárního tisku. V článku byli citováni pracovníci České inspekce životního prostředí (ČIŽP), kteří své nepodložené domněnky vydávají za realitu. Jeho zveřejnění v Hospodářských novinách mu sice dává punc zdánlivé serióznosti, ale pro ty, kteří o této problematice alespoň něco málo vědí, jsou tvrzení a zejména citace pracovníků České inspekce životního prostředí, jimž byl dán v článku prostor, aniž se kdokoliv zabýval názory také druhé strany, naprosto neseriózní.
Veškerá tvrzení o tom, že existují "jakési" záchranné stanice, které pod rouškou pomoci handicapovaným živočichům, tyto živočichy zpeněžují, jsou v článku naprosto nekonkrétní, jedná se o pouhé spekulace bez důkazů. Nechci se v žádném případě zastávat nelegálního nakládání s jakýmikoliv chráněnými živočichy, smyslem tohoto článku je uvedení i dalších zásadních aspektů, které s touto problematikou souvisejí.
Je třeba si uvědomit, že nelze nikoho obviňovat bez důkazů. Živočichové, kteří se ocitnou v záchranné stanici, se v ní neocitnou bezdůvodně a vždy se jedná o živočichy zraněné, nebo velmi mladé, či naopak staré, kteří by bez pomoci v přírodě nepřežili. Jak již bylo řečeno, do zajetí se nejčastěji dostávají jedinci neschopní přežívat v přírodě a např. u dravců nepřežívá 70 - 80 % každoročního přírůstku, u zpěvných ptáků je toto procento ještě vyšší. Lze se tedy domnívat, že zejména z řad mláďat se do lidské péče dostávají právě jedinci ze skupiny těch, které sama příroda vyselektovala.
Ovšem každá lidská péče trvající nějakou dobu živočicha pro další pobyt v přírodě handicapuje. Každý živočich má snahu opatřovat si potravu tím nejjednodušším způsobem. Proto, dostane-li se do zajetí, na pomoc člověka si rychle přivyká a také ztrácí svoji přirozenou plachost. Nelze nevzít do úvahy, že po zranění jsou šance živočicha na jeho vrácení do přírody velmi malé a nejde jen o jeho pouhé vypuštění do přírody. Smyslem návratu přeci není smrt, ale plnohodnotný život a opětovné zařazení do reprodukce. Stává se, že někteří "ochranáři" často dlouhodobě držené živočichy po nejrůznějších úrazech za halasné asistence médií tzv. "vrací" do přírody, aniž se starají, co s živočichem dál bude, zda se uživí a zda ho jeho byť vyléčené zranění nehandicapuje natolik, že není schopen v přírodě bez pomoci obstát. A tímto přístupem posílají i chráněné živočichy na jistou a mnohdy velmi bolestivou smrt. Přesto je tento postup chválen a považován za jediné správné řešení.
A právě toto řešení často volí stanice handicapovaných živočichů podporované a zřizované státem a ochranářskými organizacemi, kterým je pozitivně nakloněna státní ochrana přírody a má vliv na množství peněz získávaných od různých subjektů pro záchranné stanice. Mnohdy jsou za jásavého pokřiku a pozornosti médií vypouštěna do přírody zpět mláďata dravců, sov i jiných ptáků odchovaná v zajetí, která nejen, že neumí lovit v přirozeném prostředí, ale nevhodná metoda odchovu a dlouhý pobyt v péči lidí je pro život v přírodě handicapují. Není pro ně uděláno ani to málo, aby alespoň první týdny pobytu ve volné přírodě byli telemetricky sledováni a v případě potřeby jim byla poskytnuta pomoc. Jsou naprosto bezcitně ponecháni svému osudu, kterému unikli jen na malou chvíli při svém pobytu v záchranné stanici.
Přesto, že šance živočichů, vypuštěných do přírody výše popsaným způsobem, na přežití jsou mizivé, jsou pak vykázáni jako "úspěšně vypuštění, do přírody navrácení". S politováním nutno konstatovat, že ovšem pouze na papíře. O přínosu záchranných stanic, které s velkým halasem všechny "zachráněné živočichy" vrací uvedeným způsobem zpět do přírody, lze silně pochybovat. Než vrátit zvíře zpět do přírody a nenést žádnou odpovědnost za to, co se s ním dál stane, není lepší aby zůstalo nadále v lidské péči, využívané pro osvětu, nebo i na letišti k biologické ochraně, kde za něj lidé dál ponesou odpovědnost a zajistí mu podmínky pro smysluplné žití? Tento názor je však pro mnohé ochránce přírody kacířský a státní správa ochrany přírody většinou rozumnému využití handicapovaných živočichů bezdůvodně brání. Považuji za naprosto nezbytné a férové vzít do úvahy i tuto stránku věci a pokud má být na toto téma hovořeno v seriózním tisku, nelze ji pouštět ze zřetele. Stačí jen navštívit některé záchranné stanice, v jejichž voliérách je natěsnáno několik desítek ptáků s různými handicapy - fixace na člověka, špatně srostlé zlomeniny, amputace křídel a nohou aj.. Může dokonce vzniknout pochybnost, zda tímto nedochází k porušení zákona na ochranu zvířat proti týrání. Nebylo by právě v některých těchto případech vhodnější nabídnout tyto ptáky ke smysluplnějšímu využití (např. osvěta, reprodukce, sokolnictví) a zároveň jim tak poskytnout lepší individuálnější péči?
Ačkoliv se v prostředí záchranných stanic, jakož i letišť pár let pohybuji a hovořila jsem s mnohými, neznám případ, že by si nějaké letiště za účelem biologické ochrany koupilo ze záchranné stanice jestřába za částku 30 000 Kč, jak v článku uvádí pan Auer z brněnské ČIŽP. Ale i kdyby to byla pravda, proč by handicapovaný pták, kterého nelze vrátit zpět do volné přírody, neměl posloužit dobré věci, kterou biologická ochrana letišť bezpochyby je?
Biologická ochrana letišť, která v České republice začala být využívána jako jedna z prvních na světě a následně se od nás inspirovali i v jiných zemích (např. na letištích v USA vznikla podle našeho vzoru, na což můžeme být právem hrdi!), chrání nejen životy pilotů a pasažérů letecké přepravy, ale rovněž značné majetkové hodnoty, jdoucí řádově do stamiliónů.
A proč by na druhou stranu peníze za prodaného ptáka neměly posloužit všem těm ostatním, trvale handicapovaným, kteří celý svůj zbytek života stráví v záchranné stanici? Proč? Není racionální spíše tento přístup, než nenávist a zášť skrytá mezi řádky ve slovech lidí, citovaných v článku?
Nelze se ztotožnit ani s výrokem, který hovoří o prodejích jestřábů do zahraničí. Pan inspektor zřejmě pozapomněl, že ke každému prodeji - v ČR i do zahraničí - je potřeba výjimka z obchodních činností, kterou udělují orgány státní správy ochrany přírody. Bez této výjimky by nebylo možno s jestřábem ani v zahraničí legálně nakládat a používat ho, jak je uváděno v článku. Pokud záchranná stanice potřebnou výjimku obdrží a ta je vydávána ve správním řízení, rozhodnutí tudíž musí být odůvodněno, nelze za to napadat záchranné stanice.
Závěrem lze konstatovat jediné: pokud jsou citace pracovníků České inspekce životního prostředí použité v článku skutečně jejich citacemi, nelze než naprosto otevřeně na tomto místě zpochybnit jejich kvalifikaci. To, že pracovnice "z centrály ČIŽP Pavla Říhová řekne, že je všeobecně známo, že jestřábi se v zajetí vůbec nemnoží", svědčí o naprosté neznalosti věci a skutečném diletanství. Každoročně se mláďata jestřábů lesních v lidské péči prokazatelně odchovávají! Navíc právě při kontrolách ČIŽP její inspektoři velmi rádi nařizují provedení krevních testů odchovaných mláďat k prokázání rodičovství. Odstrašující je, když toto řekne jeden z vedoucích pracovníků ČIŽP. Jak pak lze nepochybovat o nepředpojatosti, nezaujatosti a odborné erudici státních úředníků? Lze pak mít víru ve správnost jejich rozhodnutí? Na položenou otázku lze odpovědět po přečtení jejich citací v článku a po vzetí do úvahy mnohých zřejmě záměrně zamlčovaných aspektů dané problematiky naprosto jednoznačným NE. Uvedený článek jasně svědčí o podjatosti, zaujatosti a neodbornosti těch, kteří o nás rozhodují - subjektivně a jak vidno bez dostatečné znalosti věci a v neposlední řadě zřejmě i bez důkazů, když si bez nich dovolí osočovat ty, kteří nezištně a často za vlastní finance se snaží pomáhat živočichům, kteří jejich pomoc potřebují.
Za Klub sokolníků ČMMJ
Bc. Marcela MEDKOVÁ

Zpracování dat...