Časopis Myslivost

TAJEMSTVÍ STARÉ dubiny

Myslivost 7/2007, str. 44  text a snímky Jan Rys
V teplém začátku léta bývá vděčná i dobrodružná večerní výprava do staré dubové doubravy. Letité „šapitó“ stařešin stromů mívá už mnohde v sobě trhliny po odumřelých soukmenovcích a tak některé kosmaté větve se znaveně sklánějí skoro k zemi. V tichém šerosvitu stařičkého lesa se dobře šoulá po klikatých ochozech zvěře a příjemně naslouchá posledním rytmům dne – trylkům drozdů a červenek


Přeje-li nám trochu štěstí, může nás tu překvapit silné, hrozivě znějící hřmotné bzučení velkého, až osmicentimetrového, brouka, který vzpřímeně létá od jedné přízemní větve ke druhé a něco hledá. Jestliže někde přistane, můžeme bez obav za chvilku k němu přijít - vůbec nereaguje na naši přítomnost. S překvapením vidíme, jak gurmánsky hoduje na prýštící míze vytékající z pukliny větve dubu. Možná, že zůstaneme ještě více ohromeni, přistihneme-li u zdroje potravy dva hladové zájemce. Před našimi zraky se pak odehrává klání šestinohých titánů ze světa hmyzu o hlt sladké dubové šťávy. Jsme diváky v aréně našich největších brouků bizarního vzhledu - roháčů obecných. Souboj rozhodne jejich zvláštní ozdoba hlav, parohovitě větvená kusadla, kterými se snaží jeden druhého odhodit od potravy dolů na zem pod dub.
Roháči nejhojněji žijí v teplejších polohách starých dubových lesů, bohužel, u nás již velkou měrou poskrovnu, jsou velmi vzácní. Roháčí rodnou kolébkou jsou trouchnivějící pařezy dubů, ke kterým po úspěšné kopulaci samičky do půdy nakladou vajíčka. Když se vylíhnou larvy, hned se zavrtávají do trouchu tvrdého dřeva. Trvá jim třeba někdy až šest let než tu ztuční, že měří skoro deset centimetrů. Pak se zakuklí pro přeměnu v brouka, což bývá vždy na podzim v jakési komůrce vytvořené z trouchu dřevní drtě a zeminy. V úkrytu roháč přezimuje; v příštím konci jara na přelomu června a července opouští svou rodnou kolébku. Samečky na hlavě zdobí velká rozvětvená kusadla v podobě parohů, drobnější samičky vlastní kusadla jen malá, klešťovitá, ale zato velmi účinná. Dokáží jimi prokousnout kůru stromu, aby vyronil mízu. Samečci to s jejich obrovskými nesvedou - mají je pouze pro ozdobu či jako zbraň při souboji o místo u výronu mízy nebo o samičku. Všichni roháči stále trpí neukojitelnou touhou po potravě. Sotva se večer trochu zešeří, již shánějí sladký "truňk" z dubů. Umí ho lízat dlouhým huňatým jazýčkem. Samečci mízu hledají v lese podle vůně, kde se samovolně v borce vytvořila její "studánka". Samičky se sytí snadněji - na vhodném místě vykoušou kusadly kůru, až roní sladkou šťávu. Pak tu poživačně dlouho hodují a odstřikují do okolí své výkaly, které zároveň obsahují voňavé feromony k přilákání nápadníků k pomilování. Jakmile některý sameček zachytí pachový signál, hned se k ní nasměruje, protože tuší nejen plnou číši lásky, ale také prostřený stůl potravou. Samička, když se u ní objeví sameček, se nepřestává ani na chvíli opájet lahodnou šťávou. Dovolí mu, aby se hned na ni nasunul ke kopulaci. Sotva uskuteční milostné spojení, začne hodovat i on. Zcela bez bázně prostrčí svůj delší jazýček mezi kusadly své milostnice, aby dosáhl také k životodárné tekutině. Svazek milenců spojený s debužírováním přetrvává často i celý den. Velmi často ho ale přeruší další nápadník, který zachytil také vůni feromonů. Tehdy nastanou vzrušující okamžiky - samečci jsou bojovní tvorové, odhodlaně se ihned pouštějí do křížku. Zahákují do sebe kusadla ve snaze jeden druhého nadzvednout do výše a shodit pod strom na zem. Potyčka bývá krátká, jestliže některý rival má menší hmotnost. K dlouhotrvajícímu klání však dochází u rovnocenně silných soků. Rozhodnou mnohdy až hodiny zápolení, než na bojišti zůstává jen vítěz. Vyhraje vždy nejsilnější a nejbojovnější sameček podle tvrdého zákona přírody i ve světě hmyzu. Jen ten má právo k nejkvalitnější reprodukci rodu!
Text a snímky Jan RYS



Zpracování dat...