Časopis Myslivost

Vliv počasí a denní doby na pohotovost srnců k přiskakování

Myslivost 7/2007, str. 7  G. von HARLING
Již tři dny se z nebe valí proudy vody, nezadržitelně lije jako z konve a já mám už tři dny dovolenou. Přitom počátek srpna je za normálních okolností dobrý termín pro úspěšné vábení.

Můj čas je omezen, a tak poněkud bezcílně šoulám honitbou mezi vřesovišti, rozladěn tím špatným počasím. Nakonec úplně promočený přicházím k mýtině s holosečí a na jejím okraji si sedám na pařez. A sotva se jen trochu předkloním, valí se mi z klobouku se širokou krempou voda jako malá bystřina. Stále znovu se pokouším vlhkým kapesníkem dosucha vytřít dalekohled a brýle, které se však zas a znovu zamlžují.
Není slyšet žádný zvuk - kromě střízlíka, který rozčíleně volá z kořenového koláče vyvráceného stromu, a kromě uspávajícího šumění a nářku vysokých stromů a jednotvárného pleskotu kapek dopadajících na zem. Mizerné počasí na srnčí říji: je zima, lije jak z konve a já mrznu!
Je nanejvýš nepravděpodobné, že by v takovém nečase nějaká srna vytáhla z provlhlého smrkového podrostu do promáčeného ostružiní, tedy v pravém slova smyslu skočila z deště pod okap. "Vábení nemá význam," říkám si, zejména když vítr většinu zvuků prostě spolkne, přesto ale - neboť má krátká dovolená spěje k závěru - zkusím nezvykle hlasitě napodobit pískání hledající srny. Mám pocit, že vítr mé tóny okamžitě pohlcuje.
Po šesti nebo sedmi vábících tónech zaslechnu za sebou supět blížícího se srnce. Opatrně otočím hlavu a spatřím vlhkem se lesknoucí tělo srnce, vzdáleného nanejvýš třicet kroků ode mne. Pouhým okem rozeznám srnce, v obličejové masce téměř bílého. Nedůvěřivě pátrá mým směrem a obloukem táhne okolo mne dál, dřív než si stačím připravit kulovnici k výstřelu. Navzdory mému téměř akrobatickému obratu se mi nedaří sledovat ho hlavní své zbraně. Srnec se ještě jednou zastaví a dál táhne pryč.
Obezřetně se postavím s pohledem upřeným směrem, kterým srnec zmizel, otírám kapesníkem brýle, dalekohled a také zaměřovací dalekohled na pušce, ještě jednou vábím a vodou lesknoucí se srnec opět postupuje ke mně. Srnec se vrací! Téměř čistým zaměřovacím dalekohledem ho nyní můžu dobře rozpoznat. Za vlhkého počasí zazní výstřel jen tlumeně.
Po půl hodině čekání vytahuji srnce ze změti promočených ostružinových šlahounů, dobrých padesát metrů od místa výstřelu, kam až ho běhy donesly. Byl to jeden z určitě více než padesáti srnců, kteří mi přiskočili na vábení při mrholení nebo přímo za deštivého počasí.

Stará myslivecká moudrost "Srnce zmateme za slunečního žáru, jelena v chladné noci." je podle mých zkušeností pravdivá jen částečně. Může platit snad proto, že tóny vábení jsou za takových dní slyšet na delší vzdálenost než při dešti, větru nebo mlze. Je-li sucho a horko, srnčí zvěř zpravidla odpočívá. Pokud již stojí, byla předtím něčím vyplašena nebo jinak vyrušena ze svého životního rytmu. Horký vzduch společně s intenzivním větrem již po krátké době vysuší větrník a jeho čichovou sliznici (stejně jako je tomu u našich loveckých psů během dohledávání koroptví za velmi horkých dní). To navodí u zvěře pocit nevolnosti a nejistoty, protože srnčí zvěř nemůže optimálně využívat svůj nejdůležitější smysl, tedy čich.
Silný vítr rychle rozfouká všechny pachy, odvane pryč a rozptýlí i "pachový oblak" zavánějící člověkem; slabý vítr pachy spíše udrží při sobě, a ty jsou tak pro zvěř lépe vnímatelné. Proto je srnčí zvěř za větrných dnů neklidnější, vyhledává dobře chráněná místa a zůstává pro myslivce "neviditelná".

Ideální počasí pro lov vábením prakticky neexistuje a na otázku, kdy srnec s největší jistotou přiskakuje, také neumím odpovědět. Dokonce i při vrcholící říji myslivec občas po celé dopoledne několikrát marně vábí a žádný srnec nepřichází. Odpoledne téhož dne, za téměř stejných povětrnostních podmínek pak najednou přiskočí i několik srnců. Občas reagují srnci silnější a starší, jindy přicházejí pouze ročci.
Ostatně mnohdy také můžeme z nevysvětlitelných důvodů zpozorovat v honitbě velmi velké množství srnčí zvěře - a následující den při šoulání - ať již ráno, v poledne nebo večer - pak nespatříme jedinou srnu, jakoby se v celém okolí nevyskytoval jediný kus. Podle mne je srnčí zvěř velmi citlivá na počasí a velmi přesně vycítí jeho náhlou změnu. Počasí v nadcházejících dnech je pravděpodobně pro její chování rozhodující. Proto jsem velmi skeptický, pokud se mluví o nejpříznivější denní době, o nejvhodnějším počasí nebo o stanovišti, jež zaručuje největší úspěch při vábení.
Před několika lety jsem jednou kolem desáté hodiny vábil na jedné oblíbené lesní cestě. Poté, co mé vábení nevyvolalo žádnou reakci, jsem stanoviště opustil a zkoušel to i na jiných místech. Bezúspěšně! Při zpáteční cestě, kdy mi ještě zbývala čtvrthodina času do oběda, jsem zkusil ještě jednou totéž stanoviště. Již po prvních tónech se jako blesk objevil toužebně očekávaný srnec, a to pouze deset metrů přede mnou. Na otázku, proč nepřiskočil o tři hodiny dříve, mi asi nedokáže odpovědět nikdo.

Pro úspěch myslivce vábícího zvěř hrají vedle počasí rozhodující roli také volba stanoviště pro vábení, poměr pohlaví a mnohé další faktory. Přivábil jsem již srnce za prudkého deště a viděl jsem intenzivní honění srnce za srnou za jasných nocí s úplňkem. Také měsíc totiž výrazně ovlivňuje chování srnčí zvěře během říje. Pokud svítí začátkem srpna na obloze jasný úplněk, probíhá říje během dne poměrně klidně a zvěř je více aktivní v noci. Svítí-li úplněk během doby říje, nevycházím ráno na lov, kdežto při novoluní pozoruji za rozbřesku vždy mnoho srnčí zvěře.
Pozoroval jsem, že bez ohledu na vrcholící říji jsou obzvláště starší srnci v této době mimořádně aktivní za ranního rozbřesku či večerního soumraku a dokonce i za úplné tmy. Pravděpodobně se v tomto čase cítí bezpečněji než při plném denním světle, zvláště když přes den musí v mnoha honitbách počítat i s vyrušením lidmi. Proto se také srnčí zvěř, která byla původně aktivní ve dne, dnes bohužel v mnoha honitbách stala zvěří noční.

Podle mých zkušeností můžeme staré srnce rozeznat také podle jejich pevného denního rytmu, zatímco mladší srnci začínají být často aktivní teprve tehdy, kdy si ti starší dopřejí přestávku. V zásadě platí: při vábení může lovec zaznamenat úspěch v každou denní dobu. Musí být aktivní pouze on sám. Srnec nám sám nepřijde na jídelní stůl ani k pohovce, na které po obědě odpočíváme! Nejvíce starších srnců, kteří mi mezi 4. a 10. srpnem přiskočili na vábení a které jsem takto ulovil, jsem ulovil časně zrána, zatímco mladé srnce dopoledne nebo přes den.
Protože se však každý srnec chová jinak a rozdílně také reaguje na pískání, nedá se nejvhodnější okamžik pro vábení, jak jsem se již zmiňoval, předem stanovit.
Začátkem srpna jsem seděl na posedu uprostřed pole, na které často srnčí zvěř vytahovala. Na mé pískání se ve vzdálenosti 70 až 80 metrů přede mnou z trávy zdvihla hlava srnce. Ačkoliv jsem několik minut bez přerušení nadále vábil, nepohnul se srnec z místa, ani to nevypadalo, že by se chtěl zvednout, nemluvě o tom, že by přiskočil. Nakonec hlava znovu zmizela v zeleni a zdálo se, jako by celá honitba široko daleko byla bez jediného kusu zvěře. Slezl jsem dolů, ale časně odpoledne, o tři hodiny později, jsem byl znovu na témže místě. Po prvním zapískání se onen srnec, který se do té doby patrně vůbec nepohnul ze svého ležení, vyřítil k mému posedu a já jsem ho ulovil. Zuby měl obroušené do té míry, že jsem měl dojem, že ten stařík již musel plout na Noemově arše. Zůstává mi záhadou, proč nepřiskočil již o tři hodiny dříve - leda, že krátce předtím pokládal srnu a byl "ze říje unavený".

To, že neexistují žádná pevná pravidla, kdy srnci přiskakují a kdy ne, nýbrž že je to patrně závislé na jejich "rozmaru" a "náladě", dokládá následující zážitek. Řekl jsem svému bratrovi, že bych chtěl jistého starého srnce, kterého bratr ve své honitbě obeznal, ulovit až v období říje. Ve skutečnosti jsem ho již víckrát pozoroval, nepodařilo se mi ho však střelit. Kvůli vysokému přirozenému mlází a hustému podrostu v honitbě, ve které měl přednostně své stávaniště, se mi ho nikdy před říjí nepodařilo dostat tak volně, abych mohl zodpovědně střílet. Čekal jsem tedy na dobu říje s nadějí, že budu při lovu konečně úspěšný.
Konečně 5. srpna vyčkávám za přízemní zástěnou na "Panské cestě". Doufám, že odsud svého srnce zahlédnu a samozřejmě i ulovím. Přišoulal jsem se sem pomalu proti větru od jihu po vyšlapané srnčí pěšince mezi rašeliništi a vřesem. Každou chvíli jsem se zastavil a konečně se téměř neslyšně dostal k svému cíli. Opatrně jsem se zpříma posadil a dalekohledem prohledávám paseku ležící přede mnou. Jelikož nespatřím žádnou zvěř, pohodlně se opřu, zůstávám však nadále pozorný.
Mohlo uběhnout asi dvacet minut od chvíle, kdy jsem se vplížil do svého přístřešku a už začínám opatrně tisknout ke rtům jeden z bukových listů, které jsem si s sebou přinesl. Nejprve tiše, poté stále hlasitěji zní mezi borovicemi: "piéé, piéé". Nic okolo mne se však nehýbe. Takto vábím - když uběhne dalších deset minut - ještě jednou hlasitěji, žádostivěji a vytrvaleji. A znovu žádná reakce, obklopuje mne ticho, sekundy se v takových situacích stávají minutami a minuty téměř věčností.
Pavoučí vlákna v okenním otvoru mi vlají téměř až k obličeji, vítr tedy i nadále vane pro mne příznivým směrem. Náhle mnou projede radostný úlek, zde stojí ten, na kterého jsem tak často čekal, za kterým jsem šoulal a na kterého jsem číhal, kvůli kterému jsem si vymyslel mnohé výmluvy, nedostál svým povinnostem, a to jen proto, abych se tomuto srnci mohl zcela věnovat. Mého vábení si ovšem vůbec nevšímá, klidně se loudá zcela opačným směrem.
Tiše pískám, pískám i hlasitěji, ale srnec se nenechá zmást. Nakonec zní starým lesem i kvílení srny, ale zdá se, že ten stařec je docela hluchý. Místo toho, aby vytáhl z houštiny nebo se alespoň zastavil, táhne zvolna dál a jeho tělo je většinou zcela zakryto porostem. Nakonec mi úplně zmizí z dohledu.
"Jestliže však udrží směr, musí vytáhnout na ono velké pole, kde se často pase srnčí zvěř," uvažuji v duchu a rychle opouštím svou skrýš a oklikami pospíchám k posedu stojícímu na okraji velkého pole.
Zde však, jak jsem ostatně předpokládal, vítr vane ve směru pro mne nepříznivém: vane mi do týla, přímo tím směrem, ze kterého očekávám srnce. Přesto chci vytrvat na místě až do večera.
Pokud možno zcela bezhlučně vylézám na posed. Otevřu skřípající okénka, položím pušku před sebe na pažení posedu a přiložím bukový lístek ke rtům. Sotva jsem vyloudil první tóny, ozve se z podrostu zapraskání. A již můj starý známý vyráží na pole jako štván fúriemi a zarazí se sotva dvacet kroků před posedem.
Zvláštní srnec - na "Panské cestě" na mé vábení vůbec nereagoval a nyní mi téměř nedává čas k tomu, abych zvedl pušku. Po výstřelu sebou srnec škubne a prchá zpět do houštiny. Pole přede mnou je znovu tiché, bez jakéhokoli pohybu. Pouze ze smrkového mlází ještě doléhá poslední odkazování.
Po krátké chvíli jdu k nástřelu a odtud sleduji stopu, po které srnec odeběhl a která je značena světlou plicní barvou. Na jejím konci leží ten pro mne jedinečný srnec. Nejenom silně perlené, nezvykle boulovité krátké parůžky, ale především jeho chování mne nutí k zamyšlení.
Tento srnec ušel s průstřelem plic ještě téměř sto metrů. V době vrcholící říje jsou srnci, jak známo, velmi odolní k výstřelu, což během období rozmnožování také můžeme často pozorovat i u samců ostatní zvěře. Dokonce se zásahem do plic nebo i do srdce prchají někdy ještě více než sto metrů.
Ale proč nepřiskočil při mém prvním pokusu, proč teprve tady, při špatném větru? Nenašel jsem pro to žádné vysvětlení.

Nejvíce se vyplatí vábit krátce před nebo krátce po bouřce nebo prudkém dešti. Srnčí zvěř poté většinou stojí na bězích, hledá si suché místo, na které nekape ze stromů, a šoulající myslivec ji může snadněji zahlédnout.
Silný déšť, šumění padajících kapek nebo šustění větru zvěř rozrušuje a ona pak může různé zvuky obtížněji rozeznat nebo lokalizovat.
V období po mnoha deštivých dnech je srnčí zvěř obzvláště aktivní, a to i v říji. Za sucha a bezvětří je lovící myslivec v obtížnější situaci než při bouřce, ve které zanikají všechny rušivé a zrádné zvuky. Na mokré a změklé zemi se také člověk může nehlučněji pohybovat, nemusí dávat takový pozor na to, kam a jak šlape, a může se proto intenzivněji koncentrovat na své okolí a na zvěř. Na druhé straně ale není také tak dobře slyšet blížící se zvěř.

Ukázka z nově vydané publikace
Lov srnce vábením, kterou vydalo Vydavatelství Grada v edice Myslivost v praxi. Celkem 128 stran, formát 145 x 210 mm, lepená vazba, ke koupi i objednání na dobírku v Knihkupectví Myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3. Kat. č. 1/457, cena 179 Kč
Zpracování dat...