Časopis Myslivost

Zvěř a pozemní komunikace

Myslivost 7/2007, str. 32  Jiří MRTKA
Chtěl bych zareagovat na výzvu pana Vebra z časopisu Myslivost (4/2007) a napsat několik poznatků k problému zvěř a pozemní komunikace.

Pozemní komunikace vytvářejí na území ČR rozsáhlou síť, kterou fragmentují (rozdělují) naši krajinu. Toto má vliv na životní prostředí mnoha druhů naší zvěře. Zvěř, ale i ostatní živočichové migrují (cestují) například za potravou, za úkrytem atd. Při těchto migracích musí překonávat pozemní komunikace, kde často dochází ke střetům s projíždějícími vozidly. Následkem toho je mnoho jedinců zraněno nebo dokonce usmrceno.
Uváděný počet 6177 nehod vzniklých střetem zvěře a automobilu, zjištěný ze statistik Policie ČR za rok 2006 se může zdát vysoký, ale rozhodně nezobrazuje skutečný počet usmrcené zvěře na pozemních komunikacích. Ve statistikách jsou obvykle uvedeny jen ty střety se zvěří, kdy došlo k nějaké hmotné škodě na automobilu a kdy byl ještě tento automobil pojištěn. Tedy když dojde ke srážce s větší zvěří jako je prase, srnec nebo jelen. Pokud k žádné takové škodě nedojde, tak se obvykle nic nehlásí. Samostatnou kapitolou jsou pak střety s drobnou zvěří, ty nehlásí snad nikdo. Z tohoto usuzuji, že celkový počet usmrcené zvěře na pozemních komunikacích musí být mnohonásobně větší než počet, který uvádí statistika Policie ČR (za předpokladu, že co nehoda, to usmrcené zvíře).
Problematika usmrcování zvěře se netýká jen dálnic a rychlostních komunikací, které mají vysoký dělicí účinek (ten je dán vlastní konstrukcí a intenzitou provozu), ale všech silnic a silniček (malý dělicí účinek), které protínají snad všechny naše honitby. Takže se toto týká každého z nás. Neboť jak uvádí Hlaváč a Anděl (2001) úroveň dělicího účinku silnic nevypovídá nic o počtech usmrcených zvířat na těchto silnicích. Tyto počty jsou často vyšší na silnicích nižších tříd než na dálnici.

Měli by jsme si položit následující otázku. Co lze udělat pro zlepšení tohoto nežádoucího stavu? V zásadě se nabízí tato řešení:

Vybudovat průchody (podchody nebo nadchody) pomocí niž by zvěř bezpečně překonávala pozemní komunikace. Účinnost těchto průchodů závisí hlavně na stavu populaci druhu, stavu okolní krajiny, intenzity rušení, parametrech průchodů a stavu podmostí (Hlaváč a Anděl 2001). Nevýhodou je vysoká finanční nákladnost. A proto se jeví tato možnost reálně jen na několika nejvýznamnějších migračních místech naší republiky.

Oplocení. Využívá se hlavně na dálnicích, ale lze ho v omezené míře využít i u silnic 1. třídy. Hlavním motivem oplocení dálnice je zamezení střetů vozidel se zvířaty přebíhajícími dálnici. Je zřejmé, že ideálním řešením by byl dostatečný počet průchodů všech kategorií při úplném zaplocení všech úseků mezi těmito objekty. Praktické zkušenosti však ukazují obtížnou realizovatelnost těchto teoretických závěrů. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že oplocení, aby plnilo svoji funkci, musí být udržováno ve funkčním stavu, což se zdá velmi obtížně splnitelnou podmínkou. Jakmile se totiž naruší celistvost oplocení, zvěř se dostává do zaploceného prostoru, kde velmi snadno propadne zmatkovitému chování, snaží se uniknout, naráží do oplocení a nakonec končí pod koly vozidel. Stejný problém jako porušení oplocení způsobují špatně provedená zakončení oplocení, kde rovněž často dochází k vnikání zvěře do zaploceného prostoru.
Značný význam má také správná poloha oplocení.Z hlediska zamezení vbíhání zvířat na dálnici by mělo být oplocení zřizováno mezi sečeným travnatým pásem podél krajnice a začátkem stromových a keřových porostů. Umístění oplocení až mezi hranou svahu s doprovodnými prostory a okolními pozemky (tedy často ve vzdálenosti mnoha desítek metrů od okraje dálnice) se jeví jako zcela nevhodné. V těchto místech je oplocení velmi často poškozováno černou zvěří, zemědělskou technikou nebo lidmi, čímž vznikají výše popsané "pasti na zvěř". Umístění oplocení v blízkosti dálnice za sečeným pásem umožňuje navíc zvěři vyplašené např. při polních pracích zastavit se v pásu zeleně před oplocením, zhodnotit situaci, uklidnit se a opustit dálniční prostor. Pokud je oplocení umístěno vně zeleného pásu, vyplašená zvěř z polí často hledá kryt tvořený doprovodnými dálničními porosty a snaží se dostat do zaploceného prostoru. V případě černé zvěře bývá takovýto pokus často úspěšný.
Poloha oplocení, která je optimální z hlediska zamezení vbíhání zvířat na dálnici, může však působit problémy z hlediska údržby dálnic. Podstatné je také hledisko bezpečnostní, kdy oplocení v blízkosti dálnice může v případě mimořádných událostí bránit úniku osob z ohroženého prostoru. Z těchto důvodů nelze dát jednoznačné doporučení k umísťování oplocení, situace musí být řešena v každé lokalitě s přihlédnutím k místním podmínkám. Častým problémem jsou také případy, kdy vyústění propustků jsou situována uvnitř zaploceného prostoru. Pokud je zaústění propustku na jedné straně umístěno vně a na druhé straně uvnitř zaploceného prostoru, je takto opět "vyrobena" past na zvěř, pokud jsou obě zaústění uvnitř, nemůže propustek plnit funkci průchodu.
Hodnocení vlivu oplocení dálnice není tedy zcela jednoznačné - při správné funkci může významně přispět ke snížení počtu střetů zvířat s vozidly, plná a spolehlivá funkčnost je však v praxi velmi obtížně dosažitelná. U méně frekventovaných dálnic může navíc oplocení zbytečně zvyšovat jejich dělicí účinek. Jednoznačně nutné je tedy oplocení v migračně významných územích, podmínkou však je, aby v těchto územích byl současně vybudován dostatečný počet bezpečných průchodů pro zvěř.
Zcela zásadní podmínkou je trvalá kontrola neporušenosti oplocení a v případě zjištění závad okamžité zajištění jejich oprav. Tato podmínka musí být zajištěna i v územích, kde oplocení není kontrolovatelné z dálnice. Návrh oplocení u každé stavby by tedy měl respektovat výše popsané obecné zásady, přesný rozsah a umístění v daných podmínkách by však měly být u každé stavby řešeny v rámci zpracovávané migrační studie (Hlaváč a Anděl, 2001). Na tomto místě je nutno podotknout, že zaplocením velkých úseků silnic bez možnosti migrace zvěře, která by z oploceného území neodcházela, ale ani by žádní noví jedinci nepřicházeli z neoploceného okolí, vede ke snížení rozmanitosti genofondu, následkem čehož by mohlo dojít dokonce k degeneraci nebo i zániku populace.

Zpřehlednit okolí pozemních komunikací tak, aby při úmyslu zvěře vstoupit na vozovku byla řidičem dopravního prostředku včas zaregistrována a ten měl možnost se jí vyhnout. Nevýhodou je opět nutná pravidelná údržba. Výhodou je relativně nízká (v porovnání s předešlými) míra nákladů.

Osvěta veřejnosti. Tuto osvětu zaměřit na řidiče a prezentovat ji ve sdělovacích prostředcích tak, aby zasáhla co největší okruh veřejnosti. Kolika srážkám by se mohlo předejít, kdyby řidič věděl, že jakmile spatří zvěř u vozovky, tak má dát nohu z plynu. A to i v těch případech kdy je spatřené zvíře už na druhé straně vozovky. Mnohdy chodí zvěř ve skupinkách a ve chvíli kdy automobil projíždí kolem jedince, který už komunikaci překročil, vstoupí na komunikaci další jedinec, který se ji snaží překonat a dochází ke srážce. Toto by měl řidičům ve svém okolí vštěpovat do paměti každý z nás. Řidiči tak totiž nechrání jen zvěř, ale i svůj majetek (automobil) a zdraví.

V místech častých srážek zvěře s automobily instalovat výstražné dopravní značky, které by řidiče informovaly na možnost vstupu zvěře na komunikaci. Toto není drahé opatření, ale jeho účinnost patrně nebude vysoká.
Je třeba si uvědomit, že tato problematika se významně podílí i na snižování stavů především drobné zvěře. Doufám a určitě nejsem sám, že se v budoucnu povedou realizovat taková opatření, která omezí v co největší míře usmrcování zvěře na pozemních komunikacích.
Jiří MRTKA
Použitá literatura: HLAVÁČ, V, ANDĚL, P. Metodická příručka k zajišťování průchodnosti dálničních komunikací pro volně žijící živočichy. 1. vyd. Praha : AOPK ČR, 2001. 51 s. ISBN 80-86064-60-3.

Zpracování dat...