ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Dodržujme myslivecké tradice - Troubení

Myslivost 4/2007, str. 76  Text a kresby Oldřich TRIPES
Zvuky vyluzované borlicemi a lesnicemi krášlí mnoho dalších mysliveckých zvyků. Troubení je doslova „třešničkou na dortu“ mysliveckých obřadů. Ať je to nástup myslivců při zahájení honu, výlože, výřady, vyhlášení krále honu, ale zejména přijímání mezi myslivce, pasování na lovce i zahájení různých mysliveckých slavností, plesů, výstav, zkoušek z myslivosti, kynologických a střeleckých akcí, které si nedovedeme bez úvodního a závěrečného troubení představit. Vždy je jejich ozdobou.

Prováděl jsem několikrát v nouzi pasování bez trubače. Bylo to jen "poloviční"! Jako jarní ráno bez sluníčka, jako svatba ve všedních šatech. Však si trubačů všude patřičně vážíme.
Celý úvod jsem právem věnoval okrašlování myslivosti a jejích tradic troubením, ale ono ve vzdálené historii vzniklo ze zcela jiného důvodu. Když naši dávní předkové začali lovit kolektivně, poznali potřebu se při tom dorozumívat. Lidský hlas nestačil, a tak lovci přišli na to, že se dá vyloudit zvuk na ulitu mušle, dutý tuří roh, a že toto troubení se odlišuje od jiných zvuků v přírodě. Postupně se rohy i troubení na ně zdokonalovaly. Aby přírodní rohy vydávaly silnější zvuk, začaly se doplňovat plechovým roztrubem. A už staří Římané počali vyrábět rohy či trubky celé z plechu. Později se zatáčely do kruhového tvaru i s více závity. To potom umožňovalo vyloudit i více tónů, a to je ta doba, kdy se troubení používalo dále nejen k dávání signálů, návěštím k dorozumívání, ale také k vícetónovým hlaholům a fanfárám při oslavě úspěšného lovu.
Lovecké troubení u nás bylo povýšeno až do královského svatovítského pokladu na Pražském hradě. Jsou tam uloženy dva umělecky vyřezávané lovecké rohy - zvané olifanty, které používal při lovu český král a římský císař - Otec vlasti Karel IV.
Na zdokonalení a rozšíření loveckého troubení v Čechách a v celé střední Evropě má obrovskou zásluhu osvícenec barokní doby František Antonín hrabě Sporck. Byla to proslulá osobnost, mecenáš umění, ale i významná postava v dějinách myslivosti. Zavedl u nás ušlechtilejší parforsní hony, chovy loveckých psů, zakládal obory, bažantnice i kačenárny. Na přelomu 17. a 18. století poslal dva české myslivecké mládence - Rohlíka a Švejdu - k markýzi Marcu A. Dampierrovi, vrchnímu lovčímu na dvoře Ludvíka XIV., tvůrci a obnoviteli loveckých fanfár, do Versailles. Ti se tam za dva roky naučili tak výtečně troubit, že u nás poté vycvičili další žáky a spolu s nimi se tento krásný zvyk dále šířil. Se jmény hraběcích myslivců a poddanými z panství v Lysé nad Labem hraběte Sporcka Václav Švejda (Svída) a Petr Rohlík (Röhlig) je spojeno šíření lesních rohů u nás i ve střední Evropě. Do Čech byl lovecký roh přivezen z Francie zásluhou F. A. hraběte Sporcka kolem roku 1690, dobře se u nás zavedl a začátkem 18. století našel své místo i v zámeckých kapelách.
A následovalo mnoho dalších osobností majících zásluhy o rozvoj troubení. Z nich mohu zmínit autora loveckých fanfár Ondřeje Antona (1754 - 1831), schwarzenberského trubače na zámku v Českém Krumlově, který měl velkou znalost o průběhu honu a jeho skladby, zejména pro sbor šesti trubačů, mají praktické užití i velmi přesný popis děje.
Přeskočíme raději až do roku 1936. Tehdy Československá myslivecká jednota přijala za oficiální a jednotné "Signály pro lesnici B" (správněji "Hlaholy pro borlici B") složené profesorem Ing. Antonínem Dykem. Tento notový materiál obsahuje lovecká návěští a povely, pozdravy, fanfáry, hlaholy i pochody. Protože tento dlouholetý předseda ČSMJ (1927 - 1941) a hudební skladatel byl i básníkem, dočkali jsme se i prvních českých textů k hlaholím.
Když jsem jmenoval prof. A. Dyka, nutká mě to jmenovat také Josefa Selementa, zakladatele Loveckého tria, hudebního pedagoga a komponisty, jehož nové oficiální hlaholy byly schváleny ČMMJ v roce 1995.
A když jsem uvedl pana Selementa, musím jmenovat také současného našeho nynějšího nejvýznamnějšího propagátora a komponistu lovecké hudby, včetně svatohubertských mší, pedagoga a historika lovecké hudby - JUDr. Petra Vacka.
Velké lovecké rohy se ve své době nosily přes prsa a rameno, aby umožnily jízdu na koni, protože se používaly zejména při štvanicích na jeleny, a s nimi také zanikly. Menší rohy se nosily v ruce. Do dnešní doby se nám zachovaly lesní rohy - lesnice, používané zejména ke slavnostním fanfárám, a nejrozšířenější a nejčastěji užívané lesničky, které známe zejména pod názvem borlice. Je běžným nástrojem při lovech na drobnou zvěř i při dalších lovech, a je to B trubka bez ventilové techniky. Existuje ještě její menší sestra - kapesní borlička, o velikosti asi 20 cm, která má více závitů a zmenšený roztrub, aby se snadno nosila.
Troubení návěští a hlaholů dodává lovu slavnostní ráz a má samozřejmě i praktický význam, neboť povely jsou slyšitelné všem, a tím se zvyšuje bezpečnost účastníků lovu. Na borlici se dá snadno zatroubit pět základních tónů a zkušený trubač zatroubí i jeden tón nižší a jeden vyšší. Naučit se troubit není obtížné, chce to hlavně vytrvalost a odložit ostych, a také umínit si dojít až do cíle, a tedy pravidelně cvičit. Naučit se troubit může prý úplně každý, tedy i ti, kteří neznají noty a takříkajíc "nemají sluch". Něco na tom bude. Vždyť před několika staletími každý vyučenec myslivosti musel umět nejen cvičit lovecké psy, ovládat stopaření, sokolnictví a jiné, ale také se musel vyučit v loveckém troubení - byl to jeden z předpokladů výkonu povolání myslivce. Každý proto dostal při pasování vedle tesáku a pušky také borlici. Signály jsou většinou podloženy slovem, a tak se dají lehce zapamatovat.
Borlice se nosí na řemínku zavěšeném přes levé rameno na pravém boku a i postoj je tradiční: před troubením drží trubač borlici v pravé ruce, roztrubem opřenou o pravý bok, levá ruka je připažena. Má-li pušku, tak levicí objímá zespodu hlaveň v místě horního poutka řemenu. Nohy jsou vždy mírně rozkročené. Při troubení směřuje roztrub borlice šikmo vzhůru doprava, a pokud nemá pušku, tak levá ruka je opřena v bok. Pokrývku hlavy trubači při troubení ponechávají na hlavě.
Při honech na drobnou zvěř se u nás často dávají povely také jen jazýčkovou povelkou. Signály musí být předem dohodnuty, ale všeobecně se používají takto:
začátek leče, začátek střelby (vpřed, kruh stahovat do středu, hnát leč) - 1x dlouze;
stát (střelci v kruhu střílejí jen ven z kruhu, honci jdou do kruhu) - 2x dlouze;
při lesní leči: honci opakují, ženou leč zpět;
při českém představeném ploužení: vyrovnat řadu a nestřílet do leče - 2x dlouze;
konec leče, konec střelby - 3x dlouze;
Pojďte sem, všichni sem, zvěř na výlož - vícekrát krátce.

Kdy a co by se mělo troubit
Na shromaždišti před nástupem k zahájení honu SVOLÁVÁNÍ VŠECH, po nástupu VŠEOBECNÉ VÍTÁNÍ: "Vítáme vás, vítáme vás, inu opravdu srdečně vítáme vás!", po uvítání a vydání pokynů LOVU ZDAR: "Lovu zdar, lovu zdar! Lesu a lovu zdar!" a POČÁTEK HONU: "Pozor si dej! Začínáme vesele, jako dobří přátelé. Flintu sobě přichystej a na povely pozor dej!" Při zahájení leče POČÁTEK LEČE: "Leč nová začíná, přestaň bavit souseda, připrav sobě zbraň!" V průběhu leče možno troubit POSTUPOVAT POMALEJI, ZASTAVIT, POKRAČOVAT. Po ukončení leče KONEC LEČE: "Leč už je skončena, dejte flinty na ramena!" Podle potřeby možno dále troubit i ODLOŽIT ZVĚŘ A SVOLÁVÁNÍ VŠECH.
Přestávka k občerstvení se oznámí troubením VELKÁ PŘESTÁVKA: "Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, myslivec chce střílet, ale také pít, kuchařka čeká, nechte všeho být!" Poté lze troubit i KONEC PŘESTÁVKY.
Před výřadem možno opět troubit SVOLÁVÁNÍ VŠECH a po nástupu a před podáváním úlomků LOVU ZDAR. Po udělení úlomků i po závěrečném projevu u výřadu HLAHOL PŘÍSLUŠNÉHO DRUHU ZVĚŘE:
JELEN: "Zastřelil jsem jelena, aby měla radost má milá, aby čekala mne za humnama s růžovýma tvářema."
SRNEC: "Života máj uplynul, aj, srnečku rozmilý, již s lesem se loučíš, háje opouštíš, luk je osiřelý."
ČERNÁ: "Divočák byl u salaše, já jsem ho viděla, černý byl jak hříšná duše, já jsem se styděla. Já mám raděj pěkného myslivečka švarného, který líbá od rána, aj, bílého!"
BAŽANT: "Ostruhy má a překrásné peří, teď, ach, tu leží, s kamarády víc neběží."
PERNATÁ: "Letěla husička, letěla moc prudce, trefil ji myslivec rovnou, aj, do srdce. Skonala, ach, na zelených lukách."
LIŠKA a ŠKODNÁ: "Ajta, ajta - paní kmotra, ajta, ajta - jezevec. Každá švanda má svou chvíli, ale také má konec!"
A. Dyk uvádí dále hlaholy pro daňka, muflona, kamzíka a tetřeva. Pro zajíce zkomponoval hlahol skladatel Jaromír Bažant, stejně tak jako skladbu NEJLEPŠÍMU STŘELCI. Tu možno troubit po vyhlášení krále honu k předání diplomu.
Univerzálním hlaholem, kterým uctíme všechnu zvěř, je pak HALALI: "Halali! Halali! Poslyšte, naši milí kamarádi, jak myslivecká pocta se koná na pozdrav poslední zhaslé zvěři. To zvyk zděděný, jenž zvěř i lovce ctí. To náš mrav starý." Halali se troubí pomalým slavnostním tempem.
Na ukončení výřadu troubíme KONEC HONU: "Pozor si dej! Dost již je lovení, čas je ukončení. Lověně buď zdar!"
Při zahájení pasování na lovce se troubí LOVU ZDAR a při zakončení HLAHOL příslušné zvěře a případně i HALALI:
Při přijímání mezi myslivce POZOR! POZOR SI DEJ! Ihned po ukončení HALALI a na závěr celého ceremoniálu LOVU ZDAR!
Při různých mysliveckých slavnostech, výstavách, sněmech a podobně je vhodné troubit SLAVNOSTNÍ FANFÁRU: "Sláva a zdar! Tobě na uvítání rozezvuč se lesnic hlásné troubení. Naše srdce vstříc plesá, jak ta hudba jásavá."
A. Dyk pamatoval i na myslivecký pohřeb složením posledního pozdravu LOUČENÍ: "Loučení, loučení, smutná věc, když z lesa odejde dobrý myslivec. Nežaluj, milený myslivečku, dáme ti zelenou haluzečku!"
Noty, jak vidíte, vážení trubači či nastávající trubači, tady dnes nenajdete. Ty nám ostatně píše v jiném seriálu v Myslivosti další nadšený propagátor mysliveckého troubení - Petr Duda.
Troubení je možno také doprovázet zpěvem textů. To je obzvlášť působivé. U nás na jihu je to hezké zvláště v provedení trubačského dua Vlasta Charvát a Jindřich Veselý při honech v Hluboké nad Vltavou.
Každý okresní myslivecký spolek by měl najít svého Dampierra a v každé honitbě by měli najít své Švejdy a Rohlíky!
Ale vážně, OMS by měly čas od času organizovat základní kurz pro nové mladé trubače, aby tento nejcennější a nejkrásnější zvyk myslivců se nestal pouhou vzácností. Pak by i dodržování ostatních zvyků a tradic bylo jen poloviční, nebylo-li by doprovázeno troubením a loveckou hudbou.
Ať stále zní v českých honitbách fanfáry, halali a hlaholy, chraňme si a dodržujme tuto krásnou tradici!
Zpracování dat...