ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Intenzivní chov jelení zvěře v Česku?

Myslivost 4/2007, str. 18  Ing. Alexandr Vít
Již podruhé jsem se přesvědčil o tom, že lze jelení zvěř intenzivně chovat nejenom v uzavřených oborách, ale také ve volných honitbách. Poprvé to bylo na počátku 90. let s tehdejší Ústřední hodnotitelskou komisí při návštěvě oblasti Achenthalu v Bavorsko-rakouském pomezí, kde se Dr. Antonín Bubeník věnoval studiu etologie zvěře. Podruhé po přečtení zprávy Prof. Ing. Josefa Hromase, CSc. v Myslivosti č.5/06 z návštěvy honitby Dr. Flicka ve Stillbachu v okrese Liezen v rakouském Štýrsku. Obě mají jedno společné. Vyplývá z nich, že intenzivní chov jelení zvěře ve volnosti je možný i bez negativního dopadu na lesní hospodářství.

V Achenthalu tehdy na ploše asi 50.000 ha se kromě sledování etologie srnčí a kamzičí zvěře podařilo Dr. Bubeníkovi dokázat, že ani 36 kusů jelení zvěře na 1000 ha nepůsobí nadměrné škody v biotopu porovnatelném s naší III. či IV. jakostní třídou, dodržují-li se důsledně chovatelské zásady v celém komplexu. A nyní se Prof. Hromas v článku "Intenzivní chov jelení zvěře v Rakousku" zmiňuje rovněž o tom, že v honitbě Dr. Flicka "neviděl nikde škody okusem či ohryzem" ani při chovu 1500 kusů jelení, 1000 kusů srnčí a nejméně 200 kamzičí zvěře na ploše 13 000 ha. V přepočtu je to 77 srnčí a pro nás nepředstavitelných 115 kusů jelení na 1000 ha honební plochy. U jelenů je to například více než desetinásobek normovaného stavu v naší honitbě a srnčí by se sem v rámci české legislativy nevešla vůbec. Připomínám další zajímavý poznatek Prof. Hromase, že škody jsou tam "vykazovány v sousedních honitbách, kde je zvěře méně a kde se tak intenzivně nepřikrmuje".

Kladu si tedy otázku. Jsou i u nás vhodné podmínky a předpoklady k podobně intenzivnímu chovu jelení zvěře jako v Rakousku? Jinak řečeno, můžeme také zde chovat ve volnosti porovnatelně kvalitní jelení zvěř a docílit podobných trofejových hodnot při minimálním poškozování lesa? Moje odpověď zní ANO. A to i přes všechny rozdílnosti přírodního prostředí, ovšem při komplexním přístupu k celé problematice. Podobně jako v Rakousku to znamená především pravidelně a dokonale krmit hlavně v zimním období, dopřát zvěři v kritickém době dostatek klidu, důsledně a zodpovědně provádět průběrný odlov z hlediska času i kvality a hospodařit s ní jednotným způsobem na podstatně větších plochách.

U nás stále traduje názor, že zvěř, a to nejen jelení, v zimním období takzvaně "přikrmujeme". Poznatky Prof. Hromase z honitby Dr. Flicka jsou v tomto smyslu jednoznačné. Předkládání potravy "už asi nelze označit za přikrmování, neboť se zřejmě jedná o krmení". Chceme-li tedy dosáhnout kvalitních chovatelských výsledků, které by obstály v mezinárodní konkurenci, musíme i v tomto smyslu změnit své zažité návyky. To přímo koresponduje se zjištěním Dr. Bubeníka v Achenthalu. Podle jeho vyjádření musí mít zvěř nepřetržitý přístup k předkládanému krmivu a na krmelišti si nesmí konkurovat. Zastaralé názory na rozmanitost krmiva jsou v obou případech překonávány dvousložkovou dávkou a to siláží či senáží s jádrem. Kromě složení krmné dávky je důležitá i hustota a vybavenost krmelišť, četnost krmení a v případě potřeby i pokládání ohryzových stromů.

Těžko se dočkáme kvalitní zvěře a významných trofejí při nekoordinovaném chovu v relativně malých honitbách. Všichni víme, že vzhledem k migračním schopnostem se nedá s jelení zvěří cílevědomě a zodpovědně myslivecky hospodařit na malé ploše. Nečas již před půlstoletím napsal, že "ideálním pro chov jelení zvěře by bylo, kdyby územně celistvá oblast, ze které přechází jen nepatrná část zvěře, byla vždy jednou honitbou". Dr. Flick úspěšně hospodaří na 13 000 ha a v Achenthalu to bylo přes 50 000 ha. Chceme-li i my dosáhnout trofejově hodnotných jelenů, je načase přistoupit k jednotnému systému chovu na velkých územních celcích. Naše honitby jsou pravda většinou podstatně menší, ale zákon o myslivosti ve svém § 3 přece umožňuje vytvoření oblastí chovu s koordinovaným mysliveckým hospodařením ve všech začleněných honitbách. V takovýchto oblastech se pak může uplatnit podobně intenzivní chov s minimálním poškozováním lesa.

Vzhledem k neúměrnému nárůstu pohybu lidí v lese hlavně v houbařské sezóně se významný podíl jelení populace ve značné části roku zdržuje v polích a polních remízech. Na rozdíl od nedávné minulosti by tedy bylo žádoucí začlenit do nových oblastí chovu nejen lesní, ale i přiléhající polní a smíšené honitby, zejména ty, které tvoří přirozené koridory při migraci jelenů nebo jim poskytují dočasný nouzový úkryt.
Zneklidňovaná a vystresovaná zvěř v porostech více škodí. Zajištění klidu pro zvěř v lese má u nás také legislativní podporu. Například Zákon o myslivosti v § 9 odst. 3 umožňuje státní správě omezení nebo zákaz vstupu do honitby.

Nezbytným předpokladem jsou dostatečně početné populace jelení zvěře, jež mohou být základnou výchovy kvalitního genofondu. Současných průměrně 10 ks na 1000 ha honební plochy nám neposkytuje potřebné množství chovného materiálu, který by zaručoval výběr a výchovu dobře založených jedinců. Zodpovědné chovatelské zásahy se jistě provádějí lépe a rychleji při větší hustotě zvěře. Důkazem jsou opět zkušenosti z Rakouska. Významných chovatelských úspěchů dosahovali v Achenthalu při 36 a Dr. Flick při 115 kusech v přepočtu na 1000 ha a znovu připomínám, že v obou případech bez významného poškozování lesa.

Při rozhodování o intenzitě a způsobu chovu je pro majitele či uživatele honitby jistě rozhodující ekonomické hledisko. V současné době u nás stále převládá názor, že vysoké stavy jelení zvěře a nejen jí, lesu škodí a tím připravují vlastníka o zisk. Kdyby tomu tak skutečně bylo, mohl by si dovolit Dr. Flick chovat zvěř v takové koncentraci? Jednoduchou úvahou na základě jeho i Bubeníkových zkušeností lze usoudit, že majitel i uživatel honitby nemusejí chov dotovat, ale mohou z intenzivního chovu dokonce profitovat. Nesmyslné částky za tzv. opatření proti škodám a nájemné, které jdou v našich podmínkách v přepočtu na 1000 ha do statisíců, by plně pokryly náklady na krmení. Výnos z poplatkových lovů i prodeje zvěřiny, který by mohl při současných cenách a stavech podobných honitbě Dr. Flicka může jít rovněž do statisíců, pak lze považovat za zisk. Myslivost i v méně úživných oblastech jako je naše III. a IV. jakostní třída, pak může být rentabilní. V širším kontextu ale nejde jen o peníze. Zvěř je přece národním kulturním bohatstvím, může přispět k dlouhodobě udržitelnému rozvoji regionů, popularizaci a atraktivitě ČR v zahraničí atd.

Nebylo by tedy v zájmu všech, majitelů i uživatelů honiteb, státní správy myslivosti, široké odborné i laické veřejnosti hospodařit s jelení zvěří podobně jako Rakušané? I u nás bychom mohli dosáhnout vysoké kvality jelení zvěře s významnou trofejovou hodnotou a stejně jako oni přitom s podstatně vyššími početními stavy ochránit les.

Neměli by se konečně spojit v tomto úsilí všichni, kteří s chovem jelení zvěře mají co do činění? Myslivci a jejich vrcholní zástupci spolu s majiteli honiteb, státní správou myslivosti i vědeckými pracovišti? Není na čase zodpovědně posoudit, zda náš současný způsob hospodaření jelení zvěři a s lesu prospívá či nikoliv? Společně by se tak dosáhlo i cílů, které si stanovily Lesy České republiky jako vlastník největšího počtu honiteb s jelení zvěří, jimiž jsou dosažení "takových početních stavů zvěře, které umožňují umělou i přirozenou obnovu základních, melioračních a zpevňujících dřevin" a "dlouhodobé rovnováhy mezi zvěří a lesem za současného "zajištění kvalitního chovu zvěře".

Zpracování dat...