ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Optimální stavy zvěře

Myslivost 4/2007, str. 19  Prof. Ing. Josef HROMAS, CSc
Na početní stavy zvěře, ať již normované anebo skutečné, existují u nás dva extrémní názory. První je, že životní prostředí zvěře dovoluje chovat mnohem vyšší stavy než dosud a druhý doporučuje všechnu zvěř vystřílet, protože dělá škody a je pouze vhodným terčem pro myslivce. Dalším názorem je možnost likvidace myslivecké činnosti a její nahrazení šelmami a dravci, kteří se postarají o úměrné stavy v současnosti podle některých názorů neúměrně škodících druhů zvěře, přičemž by se údajně měla zvýšit i kvalita přeživších druhů zvěře. Poslední názor vůbec neodpovídá historii vzniku a vývoje lidského rodu, neboť i lidé patřili a patří mezi přírodní predátory, v současnosti přitom ovládají moderní názory na chov zvěře, takže s tímto názorem nepovažuji za nutné dále polemizovat..
Pokusme se ale zamyslet nad prvními dvěma názory jak z historického, tak i ze současného hlediska.
Z historie naší myslivosti, anebo spíše loveckých možností, je známo, že zatímco na úsvitu českých dějin (potom když slovanské kmeny nahradily kmeny keltské) u nás vypadala příroda podstatně jinak. Bylo tu daleko řidší osídlení v dosud lidmi málo změněné krajině, která byla především lesnatá se smíšenými druhy zejména listnatých dřevin včetně keřů a bylinných podrostů. Z hlediska úživnosti byla tedy pro býložravce velice příznivá. Tam, kde byli býložravci, tam se také v úměrném množství (podle počtu jejich kořisti) vyskytovali i jejich predátoři, tj. šelmy (zejména velké druhy) a dravci. Tehdy snad ještě žil člověk v jakémsi souladu s obklopující ho přírodou a o škodách působených zvěří nebylo řeči.

Život našich předků, kteří z těchto přírodních přebytků (zejména vlivem rozvoje zemědělské výroby) také pro své potřeby těžili, se ale nezastavil, lidé se začali množit a s výjimkou válečných období se jim v utěšených klimatických podmínkách našich zemí začalo na tehdejší poměry poměrně dobře dařit. Země byla úrodná a štědrá, což ve svých důsledcích znamenalo s postupem času přece jen méně práce a více volného času, jehož bylo možno využít i jinak (u prostého lidu především k rozvoji řemeslné, ale třeba i umělecké výroby).
Volného času měla ovšem nejvíce tehdejší šlechta, která ho začala využívat k různým společenským setkáváním, spojených mnohdy i s lovem v rozlehlých honitbách omezených hranicemi většinou rozsáhlých panství. Nedokonalost tehdejších zbraní vyžadovala od lovců jednak velkou střeleckou dovednost, a jednak větší množství zvěře, která jim bývala robotou povinnými poddanými nadháněna a časem musela být pro tyto potřeby i v potřebných počtech chována. To byl základ intenzivních (zejména od 14. století i oborních) chovů spárkaté zvěře a současně i vznik myslivců, kteří se museli o vysoké výřady mnohdy velice pracně zasloužit. K tomu se museli naučit chápat biologii zvěře a nepochybně i požadavky svých chlebodárců.
Společenská úroveň šlechty byla často posuzována právě velikostí výřadů zejména spárkaté (především pak jelení) zvěře. Z literatury je například dlouhodobě známo, že za pomoci křesacích pušek ulovila na Křivoklátsku císařovna Alžběta Kristina za jediný den 138 kusů nadehnané jelení zvěře a její manžel císař Karel VI. dne 5. srpna 1723 v oboře Lány z volského povozu 120 kusů jelení zvěře. Dne 17. 9. 1732 ulovila kněžna Eleonora Schwarzenbergová na Boubíně při plachtovém honu 32 jelenů.

To už se ale blížila polovina 18. století charakterizovaná průmyslovou revolucí, kdy začaly být v tehdejší společnosti určující ekonomické zákony. Nejen při rozvíjející se textilní, sklářské a manufakturní průmyslové výrobě, ale také v zemědělství a lesnictví. Do té doby mělo dřevo význam spíše jako palivo a stavební materiál, jeho cena byla proto relativně nízká. Škody působené zvěří se proto téměř neevidovaly obdobně jako počty chované či lovené zvěře.
Rozvoj nároků na vyšší produkci a zejména také na kvalitu dřevní hmoty byl základem pro oddělení myslivců a lesníků - do té doby zaměstnanců stejných zájmů. Z nich první měli zájem na chovu početných (a teprve od konce 19. a začátku 20. století i trofejově kvalitních) stavů zvěře. Druzí zase měli zájem na dostatečné produkci (a později i kvalitě) dřevní hmoty, na níž se ale zvěř také do jisté míry přiživovala. Mezi oběma zájmy se začaly rozevírat pomyslné nůžky, což trvá s určitými výkyvy dodnes.
Zájmy na snížení početních stavů zvěře měli také zemědělci, kteří za středověku museli trpět škody působené na jejich polích zvěří a také panskými lovy, čehož následkem bylo i časté pytláctví, které se projevovalo zejména v dobách potravních nedostatků - především při válečných událostech, příp. i po nich.
Důsledkem bylo vydávání někdy jednostranných lesních a mysliveckých zákonů, které začaly nabývat na významu zejména v době panování Marie Terezie (1740 - 1780) a jejího syna Josefa II. (1780 - 1790). V těch letech byli v našich zemích (ale ne v Uhrách a na Slovensku) prakticky vyhubeni divočáci. S nimi ale postupně i velké šelmy, v jejichž jídelníčku se často objevovala domácky chovaná zvířata, za něž zemědělci nedostávali náhradu. Hrazení škod působených zvěří bylo také hlavním důvodem později i zákonného dělení zvěře na škodnou a užitkovou, z nichž za první se škody jí působené (až na výjimky) nehradily, ale za škody působené tzv. zvěří užitkovou dostávali zemědělci i vlastníci lesů náhrady. To vlastně platí dodnes, i když oba pojmy se ze zákonů zcela správně vymazaly, neboť v přírodě neexistuje jednoznačně ani zvěř užitková, ani zvěř škodná.

Ekonomické zájmy tedy vedly v našich zemích k vyhubení některých druhů zvěře - zejména velkých šelem a stále ještě jsou základem pro požadavky na snižování stavů ostatních zejména býložravých druhů spárkaté zvěře: jelenů, muflonů, daňků, srnců, v posledních letech i divočáků a dalších. Těchto druhů zvěře přitom u nás historicky (s výjimkami na některých panstvích) nebývalo plošně příliš mnoho a myslivci si byli vždy vědomi toho, že chtějí-li chovat vyšší stavy zvěře, musí vycházet z potravních nabídek jejich životního prostředí (honiteb). Tyto potravní nabídky jsou poměrně vysoké v době vegetace (i když ne tak vysoké jaké byly ve středověku, kdy u nás rostly takřka pralesovitě smíšené lesy s převahou listnáčů), ale naopak jsou nízké v době vegetačního klidu. V těchto obdobích je proto nutno nedostatek přirozené potravy kompenzovat umělým přikrmováním (a v oborách dokonce krmením) a máme-li ho dostatek, můžeme si dovolit chovat i početnější stavy zvěře.
Středověk ovšem neznamenal dostatek potravy ani pro vcelku málopočetné obyvatelstvo, neboť její množství bylo navíc závislé na každoročních klimatických výkyvech a na poměrně málo účinném přirozeném hnojení. Proto se zvěř plošně přikrmovala z přebytků pouze na některých panstvích, na jejichž pozemky se z okolních honiteb také stahovala a následně tam byla i lovena, o čemž svědčí i uvedené výřady.

S celoplošným přikrmováním ve všech honitbách se setkáváme teprve ve 20. století, kdy u nás přibylo obyvatel včetně myslivců, kteří začali mít k dispozici i větší zásoby krmiv, jejichž množství, složení a kvalita byly již se zájmem sledovány i z vědeckých hledisek. Jedině tak bylo možno chovat v našich poměrech poměrně vysoké stavy zvěře (tedy už bez velkých šelem a také díky zimnímu přikrmování). Početní stavy zvěře vyhovovaly nejen myslivcům, ale i většině venkovských obyvatel, které obklopovala stále živá a v průběhu roku s časem se měnící příroda. Obě tyto skupiny obyvatel se živou přírodou těšily a přitom se považovalo za normální, a i nyní se často považuje za samozřejmost, že myslivci musí nést náklady na zajišťování krmiv, na stavbu mysliveckých zařízení i na rozvoz krmiv, a to i přesto, že jim ve volné přírodě žijící zvěř nepatří. V současnosti jsou tyto a další náklady takové, že mnohokrát převyšují příjmy myslivců - uživatelů honiteb. Jejich příjmy totiž spočívají pouze v prodeji u nás poměrně laciné zvěřiny anebo v zadávání poplatkových lovů zejména trofejové zvěře, o niž myslivci celoročně pečují, ale následně si ji sami nemohou ulovit. To vlastně znamená, že myslivecký chov zvěře je službou pro jiné. Je tudíž logické, že myslivci mají i přes každoročně vynakládané - a ne vždy logicky zdůvodněné - výdaje zájem na chovu dostatečného množství co nejpestřejší druhové skladby zvěře, aby i oni se mohli podílet na sklizni výsledků své činnosti.

Neustále diskutované a myslivcům předhazované škody zvěří se ovšem dají jednostranně vysvětlit vysokými početními stavy býložravé zvěře. Jejich státem vyžadované a určované normované (optimální) počty se přitom neustále snižují, zatímco stavy šelem a dravců se nekontrolovaně a stále více a více zvyšují (navíc o počty druhů, o jejichž výskyt v naší přírodě nemáme zájem ani my myslivci a ani ochránci přírody). Vznik škod ale není způsoben pouze proklamovanými vysokými stavy býložravců, nýbrž právě také nedostatečným přikrmováním zvěře v době nouze (a před ní) z hlediska množství i z hlediska kvality. Přitom nelze opomenout ani vynucené koncentrace zvěře do škodami ohrožených porostů vlivem turistiky, sběru lesních plodů apod. Zvěř totiž musí (stejně jako lidé) také dodržovat denní pravidelnost při příjmu potravy a nemůže-li vycházet několikrát denně na paši, musí vzít zavděk tím k čemu má přístup, což jsou například nepříliš úživné, zato však úkryt a klid poskytující porosty mlazin či tyčkovin.
Ostatně otázka škod působených zvěří je také samostatný problém mající ekonomický podtext. Vezměme jen dlouhodobou (dnes již nejméně dvěstěpadesát let trvající) změnu lesních kultur z lesů smíšených na ekonomicky výhodnější lesy monokulturní s převažujícím pěstováním smrku i v pro něj nepřirozených podmínkách. Dlouhodobým následkem je podstatně menší úživnost našich současných lesů. Podobně snižují potravní možnosti zvěře i monokultury rozlehlých zemědělských plodin vzniklé za posledních asi padesát let, což se u nás projevilo například na značném úbytku drobné zvěře, především koroptví, zajíců ale i dalších druhů.
O škodách působených zvěří na lesích informují např. každoroční Zelené zprávy o stavu lesů a lesního hospodářství. Nalezneme v nich vyjádření škod, které na lesních porostech okusem či ohryzem působí zvěř, ale tyto údaje kolísají podle měnících se metodik jimiž se uvedené škody rok od roku hodnotí a jsou také zatíženy údaji na ochranu lesů proti těmto škodám. Ty jsou totiž mnohdy vyšší než samotné škody aniž si přitom uvědomujeme, že například vysoké náklady na oplocenky znamenají pro zvěř znepřístupnění nově zalesňovaných ploch a tím i snížení úživnosti o nabídku travních a bylinných společenstev rostoucích mezi nově vysázenými stromky. Zabrání se tím sice okusu těchto stromků, ale současně se zásadním způsobem sníží i nabídka přirozené potravy, kterou pak už v pozdějším stáří zapojených lesních porostů zvěř nikdy mít nebude. O doporučovaných výměrách a tím i počtech náhradních úživných ploch pro zvěř, jimiž by měly být lesní loučky, pastviny či zvěřní políčka, jichž by mělo být alespoň 2 % z celkové plochy lesů, zřejmě není potřeba se rozšiřovat. Aniž bychom navíc posuzovali kvalitu na nich rostoucích plodin.

Jinými slovy: víme jak na to, abychom mohli chovat vyšší počty zvěře i ve vyšších trofejových kvalitách než dosud, také ale víme jakými způsoby dnes můžeme omezovat škody, které zvěř na svém životním prostředí působí. Je nám přitom známo, že veškeré snahy lesníků i myslivců jsou podmíněny množstvím práce včetně nákladů, které je potřeba zajistit. O bezplatné práci myslivců ve prospěch zvěře přitom není nutno hovořit. Jiné jsou ale náklady vlastníků či správců honebních pozemků, jimž škody vznikají a z nichž někteří na chovech zvěře zájem nemají a dokonce vidí, že zvěř je možno poměrně rychle zredukovat až zlikvidovat zvýšenými odstřely. Naštěstí většina naší společnosti považuje tyto názory za kulturní barbarství. Rozumně uvažující lidé by si měli uvědomit, že škody působené zvěří nejsou v porovnání s jinými škodami posuzovanými z čistě ekonomického hlediska zdaleka tak hrozivé jako mnohdy nevratné škody působené jinými činiteli, jak nás o tom přesvědčily již dříve škody imisemi či nyní škody větrem apod. Při všech našich rozhodováních je proto třeba mít určitý nadhled a posuzovat události z více hledisek, abychom jedním neuváženým rozhodnutím nevyvolali neplánované a nechtěné řetězově navazující reakce následné.

Optimální a tudíž i normované stavy zvěře musí být ovšem odvozovány od stavu a zejména úživnosti jejich životního prostředí, které by však mělo být soustavně zkvalitňováno v souladu s potřebami zvěře. Zvěř, je-li chována v dostatečném množství, naši přírodu nepochybně oživuje, což je v zájmu naprosté většiny našeho obyvatelstva. Právě životní prostředí zvěře je ale také ovlivňováno návštěvností honiteb lidmi, kteří sami anebo jinými způsoby mohou narušovat denní či sezónní aktivity zvěře. To pak ve svých důsledcích znamená, že normované čili optimální stavy zvěře se mohou v souladu se změnami kvality jejich životního prostředí buď navyšovat anebo snižovat. S tím ale souvisí již zmíněný úhel pohledu na škody působené zvěří v porovnání se škodami působenými jinými činiteli. Myslivecká péče o zvěř sehrává významnou roli z hlediska početních stavů zvěře i její kvality. Jednou z cest ke zkvalitňování populací našich druhů zvěře je i znovuobnovení oblastí chovu pro tlupní druhy zvěře, pro jejichž chov je stávající minimální zákonná výměra honiteb 500 ha chovatelsky neúnosná. Zřizování oblastí chovu je ze zákona o myslivosti opět možné a s jejich řízením existují dlouholeté zkušenosti. Právě oblasti chovu zvěře mohou dát nejen zmíněný nadhled na optimální stavy kvalitní zvěře a únosnost jimi působených škod pro držitele honiteb, ale mohou napomoci zkvalitnit zásady chovu tlupních druhů zvěře na větších než stávajících výměrách.
Optimální (normované) stavy zvěře nejsou tedy nic neměnného a do budoucna se budou odvíjet od ochoty držitelů i uživatelů honiteb na stanovení jejich počtů a na jejich následném chovu směřujícím k vyšší kvalitě všech druhů naší zvěře.
Zpracování dat...