Časopis Myslivost

O Bivoji 21. století
Možná bude vhodné vysvětlit nejdříve titulek, který jsem trochu vypůjčil z Aloise Jiráska, pro ty později narozené, kdo poněkud rozvláčného autora, mimo jiné také "Starých pověstí českých", už neměli jako povinnou školní četbu. Zmíněná pověst vypráví o hrozném kanci, který trápil Kavčí horu (to tam ještě nestály budovy České televize). Roztrhal mnoho lidí, psů i koní. Jak je vidět, problémy s černou nejsou v českých zemích ničím novým. Tohle chování zuřivého kňoura štvalo udatného lovce jménem Bivoj, který se na něj nakonec sám vypravil. Jak se ale přiblížil do jeho rajonu, divočák po něm vyjel tak ostře, že nestačil ani použít oštěp, ani utéci na strom. Nezbylo mu než rozzuřený kus chytit za slecha, nechat ho chvíli vydusit "i když sebou trhal jako zběsilý" (to je citace z původního autora) a pak si ho hodit na záda a donést, živého, na Vyšehrad. A tam - před zraky kněžny a jejích dvořanů - usmrtit. Tuhle štrapáci ovšem, což Jirásek nezamlčel, postoupil především proto, aby se vytáhl před Libušinou sestrou Kazi. Vyšlo mu to - nakonec si ho vzala!
Teď se rychle přenesme o stovky a stovky let k malé úvaze o vztahu některých dnešních myslivců k lovu. Podle vlastních zkušeností si dovolím vydělit, třeba na příkladu srnců, čtyři skupiny. "Raritáři" pohrdají krásnými pravidelnými šesteráky a zajímají je jen trofeje nepovedené. Znám jednoho starého myslivce, který má chodby domu pokryty desítkami srnčích trofejí, ale všechno jsou to paličkáči, škůdníci, knoflíkáči, parukáči, zpátečníci, všelijak pokroucení a nerovní srnci - nenajdete jediného pravidelného šesteráka! "Trofejáři" naopak při pohledu na srnce vycházejícího z lesa na louku vytahují z kapsy bodovací tabulky CIC a podle nich se rozhodnou, zda stojí za to obětovat kulovou ránu. Taky jsou "váhaři", což není od "vážit", ale "váhat". Vím, o čem mluvím, protože k nim tak trochu patřím. Do nekonečna obeznávají a zkoumají, zda ten či onen kus je skutečně průběrný, odstřelový, až skončí další sezónu bez rány. Ti jsou u srnců docela oblíbení. Pak jsou snad všude také "masaři", kteří nekoukají zvěři ani tak na hlavu jako na to, jak silná je ve zvěřině. Nechlubí se počty výsad, ale počty kil. A právě jeden takový se stal hrdinou našeho příběhu.
***
Bruno měl rád les, měl rád zvěř, ale nejvíc měl rád zvěřinu. Prostě "masař". Specializoval se na černou, která hmotností zcela jistě překoná jak srnce, tak muflony - čímž končí výčet spárkaté zvěře, kterou lovili v honitbě jejich mysliveckého sdružení. Pokud jde o tu černou, dohodu měli takovou, že u každého lichého uloveného kusu měl střelec nárok na zvěřinu: sele do dvaceti pěti kil si mohl ponechat celé, z většího kusu polovinu. To kvůli povzbuzení členů k intenzivnějšímu lovu a tedy zmenšení škod na polích. Sudý ulovený divočák patřil sdružení. Bedřich by pochopitelně rád lovil jen liché kusy, ale to nejde, liché a sudé číslovky se prostě v počítání střídají. Tak alespoň ty liché střílel buď do pětadvaceti kil nebo nad padesát, aby mu pořád alespoň těch dvacet pět zůstalo. Teď to možná vypadá jako slovní příklad pro osmou třídu, soudnička z matematiky, nikoliv z myslivosti. Ale Bruno to měl zmáknuté a v odhadu hmotnosti kusu se nikdy nemýlil.
Když takhle jednou vyrazil po obnově navečer do lesa, měl ten rok, ačkoliv se psal teprve leden, na kontě už tři kusy černé, takže na řadě byl sudý kus, který by patřil v případě úspěšného lovu mysliveckému sdružení. Smutné, když mrazák měl už zase po nějakých rodinných oslavách prázdný! Zaparkoval na obvyklém místě u v zimě nepoužívané lesní cesty a dál těžce šlapal čerstvým sněhem, kterého sice nebylo moc, ale zase dost na to, aby znepříjemňoval pohyb lesem. "Kdyby tak přišly dva kusy," obracel se s prosbičkou ke svatému Hubertovi. Jakoby ho patron myslivců vyslyšel, po chvíli mu cestu překřížily stopy černé. Odhadl, že tu nedlouho před ním prošli dva silnější lončáci. Vydal se tedy pomalu po stopách - třeba mohli někde v houštině zalehnout a pokus dostat se k nim blíž nebude úplně beznadějný. Tak šlapal a šlapal, v duchu si představoval, jaké lahůdky si v kuchyni připraví, bude-li dvojnásobně úspěšný, až došel do míst, kde stopy přešly do sousední honitby. To už ani nebyly moc zřetelné, protože opět začalo sněžit a sníh je rychle zakrýval.
Na chvíli se zarazil, ale opravdu jen na chvíli. Lovecká i gastronomická vášeň byly najednou silnější než respekt k mysliveckým předpisům. "Třeba se zase otočí zpátky k nám," říkal si v duchu, aby omluvil sám před sebou následující jednání, "bylo by škoda na to nepřijít, nesledovat stopy dál, zvlášť když za chvíli zapadají." A překonal dlouhým krokem pomyslnou hraniční čáru.
Nebyl od ní daleko, když se pronásledovaní lončáci opravdu otočili - ale proti němu. Těžko říci, kdo se v první chvíli nečekaného setkání více lekl, ale nejpomalejší z té naší trojice to odnesl. Po ráně odběhl hmotnější, pochopitelně, z lončáků jen pár metrů a dodýchal u kořenů starého buku. Bruno pak udělal bleskovou úvahu, i když poněkud krkolomnou: když ho ulovil u sousedů, je tam vlastně první, tedy lichý a může si ho nechat. Navíc celého, i když bude mít po vyvržení určitě k padesáti kilům. Když sousedi na nástřel a vývrh přijdou, budou určitě hledat pytláka, ale sotva budou podezírat jejich sdružení. Oni ale stejně na nic hned tak nepřijdou, protože všechno, i jeho stopy, rychle ve stále houstnoucím sněžení zapadá.
Dál už nepřemýšlel a jednal, jak nejrychleji to šlo. Teprve po dokončení vývrhu, když čistil ve sněhu nůž, mu došlo, že dost dobře nemůže nikoho zavolat, aby mu s těžkým divočákem pomohl. A teď věřte nebo nevěřte: hodil si prostě kance na záda jak kdysi dávno Bivoj (pravda - tenhle alespoň nebyl živý) a vyrazil! Došel s tím kancem tmou (ještě že bylo bílo!) až k autu a dojel s ním až domů. Ta cesta k autu měřila, jak se pak zjistilo, skoro tři kilometry - v čerstvém sněhu! Musel při ní překonat i jednu oplocenku a dva potoky - takovou sílu dodá člověku vášeň, tentokrát nikoliv milostná, ale kulinářská. Prostě kdyby se ve vzpírání hodnotila taky disciplina chůze s břemenem do dálky, stal by se Bruno tímhle výkonem jistě světovým rekordmanem.
***
Jenže! Dvě věci nevyšly, jak si představoval. Ránu uslyšeli dva myslivci ze sousedního sdružení, kteří byli ten večer na čekané. Zvědavost jim nedala, a tak se nakonec sešli na místě poslední chvilky lončáka - smolaře nedlouho po tom, co náš Bruno-Bivoj vyrazil. Našli tedy rychle nejen vývrh, ale i nůž, který nechal, aniž si toho všiml, na místě činu. A zklamala i příroda - sněžení jak začalo, tak zase ustalo, takže všechny stopy zůstaly docela čitelné.
Když se ráno myslivecký hospodář sousedů domluvil se všemi členy, že nikdo z nich zcela jistě nestřílel, bylo jasné, že měli v honitbě pytláka. A protože je opravdu nenapadlo podezírat sousedy (což byla Brunova smůla, protože mezi myslivci by bylo možno nějak celou věc vyžehlit), nahlásili všechno na policii. Ta kupodivu jednala rychle - ovšem jen z toho důvodu, že místní policejní šéf byl rybářem a všichni pytláci, s nimiž mají rybáři snad ještě horší zkušenosti než myslivci, mu už delší dobu pěkně pili krev. Podívat se po stopách tak šli s hospodářem a mysliveckou stráží i policisté - a ty je dovedly až k místu, kde Bruno parkoval. Protože to už bylo zase u sousedů těchto našich sousedů, zajeli za kolegou mysliveckým hospodářem z Brunova mysliveckého sdružení, aby ho informovali, že jim v honitbách řádí cizí pytlák, a to pytlák - silák, protože podle stop nesl střelený kus sám na zádech několik kilometrů. Ale když mezi řečí ukázal policista lovecký nůž, který se mezitím stal předmětem doličným, hospodář ho poznal!
Jen se pak nikomu nechtělo věřit, když viděli u Bruna škáru z uloveného kusu a když viděli Bruna, že ho donesl z místa úlovku až k autu sám. Policisté na něj uhodili, chtěli znát jeho společníka, spolupachatele. Jenže on jim žádného opravdu, ale opravdu prozradit nemohl, protože prostě žádný nebyl.
***
Tím vlastně končí příběh novodobého Bivoje. Alespoň ten náš, soudničkový. Ve skutečnosti pokračuje, teď už mezi policisty, státními zástupci, soudci a advokáty. Prostě pytláctví. Těžko říci, zda soud uzná Brunovi nějakou polehčující okolnost - třeba jeho chorobnou, s odpuštěním, žravost zvěřiny, která byla hlavním motivem jeho činu, nebo fakt, že při svém pytláckém dobrodružství podal mimořádný, ale skutečně mimořádný sportovní výkon. Nebo jestli se najde nějaká Kazi, která by si udatného Bruna vzala, protože jeho vlastní žena se od něj po té ostudě odstěhovala.

Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 178a (pytláctví) trestního zákona, § 46 (povolenka k lovu) zákona o myslivosti.
Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav ŠPRONGL