Časopis Myslivost

Předem musím objasnit, že nejsem účelovým sběratelem "opuštěných" srnčat, která srna momentálně odloží, ale jedná se o srnečky, kteří by jinak už dávno nežili.
Prvního, nejstaršího, nalezl v lednu náš myslivecký hospodář při pochůzce honitbou Sudice u Boskovic před pěti lety. Byl intoxikován z nadměrného příjmu ozimé řepky, byl silně apatický, průjmil a bez pomoci by jistě nepřežil. Psal jsem o něm článek, který vyšel v Myslivosti 1/2005 pod názvem "Průběrný srnec".
Druhého, dnes tříletého, jsem také samaritánským způsobem zachránil. Nalezli ho jistí lidé údajně "opuštěného" v lese jako malinkého srnečka, pečovali o něho až do říje dalšího roku, kdy začal jevit známky agresivity. O jeho osudu bylo již definitivně rozhodnuto, a tak jsem ho na poslední chvíli jistým způsobem získal.
Už v té době měl nasazeno paroží krásného rovného šesteráka s perlením a širokými růžemi. Zkrátka vynikající genofond. Nikdo z myslivců nevěřil, že tohle by mohl být roček. Když v prosinci shodil a po týdnu začal ronit nové paroží, bylo mi jasné, že tenhle srnec bude kapitální kus. V polovině března měl již vytlučeno, což normálně nasvědčuje vývoji podstatně staršího srnce. Krásné paroží nerovného šesteráka o výšce lodyh 23,5 cm. Růže široké a silné, bodová hodnota kolem 110 bodů CIC.
Jistě si každý pozorný myslivec položí otázku - proč jako roček nasadil rovného šesteráka a jako dvouletý nerovného? Tuto záhadu vysvětluji tím, že začátkem prosince urazil ještě nepřipravený parůžek ke shození násilně o dvacet dní spíše než levý a tudíž začal na této pučnici ronit i dříve nový paroh. Levá pučnice už tuto dvacetidenní ztrátu zřejmě nedohnala a vytvořila jen vidláka s krátkou přední výsadou. Zde se potvrzuje, že růst každého parůžku, pokud se jedná o tvar, je řízen nervovou soustavou samostatně. Pozoruhodná je i ta skutečnost, že průměr pečetě u těchto shozů je neuvěřitelných 31 mm. Je to samozřejmě i zároveň průměrem pučnic tohoto srnce ve dvou letech. Na tento nízký věk je to až fenomenální síla pučnic.
Třetí paroží začal ronit 20. prosince a dorostlé již bylo 25. února. Pak probíhala asi tři týdny mineralizace parůžků (vyztužení) a srnec je vytloukl 13. března. Je až neuvěřitelné, že takový útvar dokázal vytvořit za dva měsíce, kde přírůst parožní hmoty vychází u tohoto srnce 4,5 mm denně. Jak je vidět z fotografie, je tento srnec zatím mým největším chovatelským úspěchem. Výška paroží je 26 cm, růže v nejširším místě mají 63 mm. Myslím, že se dost přiblížil k hranici zlaté medaile, a to i v tak krutých podmínkách dlouhé a tuhé zimy, kde teplota mnohdy klesala pod mínus 20 °C. V mírnějších podmínkách by jistě vytvořil mohutnější paroží. Musím přiznat, že tento srnec se mně za záchranu svého života a věnovanou péči svými parůžky bohatě odměnil. Jsem zvědav, s jakou trofejí překvapí jako starší, hlavně pak jako šestiletý.
Srnec se jmenuje Honza a musím říci, že v období po shození paroží až do dubna dalšího roku je přitulný a mazlivý, dokonce se nechá chovat i v náručí, což považuji za největší stupeň důvěry k člověku. V období blížící se říje, jak už to většinou bývá, agresivita díky zvyšujícímu se testosteronu v krvi začne rapidně stoupat. Jsem přesvědčen o tom, že více srnců, kteří kdy byli chováni v zajetí, mohli vyprodukovat podobné kapitální trofeje, jenže se nedožili právě toho věku, kdy to mohli dokázat a bohužel byli předčasně nějakým způsobem zlikvidováni právě díky agresivitě blížící se srnčí říje. Sám znám více takových případů.

Druhý srnec jménem Joklík už "povýšil" do III. věkové třídy. Je v paroží sice slabší než Honza, ale bereme-li v úvahu, že jako roček byl průběrný srnec se špičkami 2,5 cm vysokými, jedná se o veliký chovatelský úspěch. Na fotografiích vidíte vzestupně paroží od roku až po současnost (shozy jsou přilepeny na lebkách). Jak je patrné, nárůst parožní hmoty u tohoto srnce je hlavně ve třetím roce života. Toho roku nasadil paroží nerovného osmeráka o výšce lodyh 23 cm, kolem 100 bodů CIC. Čtvrté paroží vykazuje rovného šesteráka, ale je znatelně slabší. Toho roku byla zima s malým množstvím slunečního svitu, což má negativní vliv na parožení. Zde se také potvrzuje, že rychlost a vydatnost růstu paroží se do jisté míry řídí i množstvím slunečního záření v příslušném roce. Převládají-li slunečné dny, podporuje to parožení a naopak. Je to jakýsi indikátor, proč vývin a síla srnčího paroží rok co rok tak silně kolísá.
Páté paroží i přes poslední dlouhou a tuhou zimu vykazuje rovného šesteráka o výšce lodyh 25 cm. Jsou však oproti Honzovi hladké a málo perlené s úzkými růžemi. Zajímavé je, že toto paroží vytloukl o 16 dní později než tříletý Honza. V přírodě není asi vždy pravidlem, že nejstarší srnci musí vždy vytloukat jako první. Jak je vidět z fotografie, toto paroží opět nepřekonalo z hlediska hmoty trofej ze třetího roku. Připadá mně to spíše jako by srnec šetřil sílu a rezervy na trofej, jakou hodlá nasadit v šestém nebo sedmém roce života. Nebo, že by třetí rok byl rokem kulminačním? Jsem zvědav, jestli mladší srnec Honza tuto domněnku potvrdí a čtvrté a páté paroží nasadí také slabší.
V myslivecké praxi se stále potvrzuje, že kulminačním rokem z hlediska výšky a hmotnosti paroží je právě rok třetí a pak šestý a sedmý rok života srnce. Jsem také toho názoru. Je škoda, že málokterý srnec ve volnosti se právě tohoto vyššího věku dožije, takže těžko zjistit, jakou trofej by nasadil takový předčasně střelený, mladý, velmi nadějný, ale dosud nedospělý srnec ve věku, kdy by plně dosáhl vrcholu svého vývinu.
Nelze ovšem porovnávat srnčí zvěř chovanou v zajetí se zvěří z volné přírody z hlediska síly trofeje a celkové živé hmotnosti kusu. V zajetí chovaná zvěř je silně omezena v pohybu, tudíž nevydá tolik potřebné energie, je o ni co nejlépe pečováno a přijímá to nejkvalitnější krmivo ad libitum. Už jen z těchto důvodů má největší předpoklady k vytvoření silnější trofeje než srnci z volné přírody. Ještě jsem nikdy neviděl srnce chovaného v zajetí, který by na prvním paroží vytvořil "knoflíka" nebo špičáka. Většinou se jedná o slušného vidláka nebo přímo šesteráka.
Je samozřejmostí, že ve volné přírodě záleží na řadě různých faktorů, jako je tělesná hmotnost, klid v honitbě, dobrý zdravotní stav, krytina, úživnost honitby a hlavně intenzita a kvalita podzimního a zimního přikrmování (krmení). Já osobně preferuji jako předkládané krmivo v době parožení granulovanou směs pro spárkatou zvěř ve složení mačkaný ječmen a vojtěška obohacenou minerály, vitamíny a stopovými prvky, čímž také tyto srnce krmím od listopadu do března. Samozřejmostí je mediciální liz. Jako dalším doplňkovým krmivem je kukuřice a dietetický oves. Spotřeba těchto krmiv mně vychází v průměru za podzimní a zimní období na 1,3 kg na den a kus. V jarních a letních měsících, kdy je vzrostlá nová vegetace, vychází příjem těchto krmiv na 0,4 kg. Musím říci, že srnci toto krmivo přijímají velice rádi a bez jakýkoliv negativních zažívacích potíží, jelikož mají na příjem tohoto krmiva přizpůsobenou bachorovou mikrofaunu.
Z objemového krmiva předkládám sušenou letninu z javoru a lísky, sušené jeřabiny a jako pamlsek suchý rohlík nebo čerstvé jmelí. Z dužnatého pak krmnou řepu, brambory a občas jablka. Pokládám za důležité čtenářům sdělit, že oběma srncům předkládám vždy stejné krmivo a ve stejných výše uvedených dávkách, i když je Honza v parožení mnohem aktivnější. To už je dáno zřejmě zakódovanými dědičnými vlohy k parožení a u Joklíka možná prodělanou intoxikací v mládí, kde zřejmě zapůsobila negativně dlouhodobá léčba.
Zanedbatelná není ani hmotnost těchto srnců. Starší Joklík váží 34 kg a Honza 33 kg, což by odpovídalo asi 25 kg po vyvržení. Zkrátka žádní "drobečci" (váženo v říjnu). Z tohoto výsledku plyne pro mysliveckou praxi poznatek, že srnci tělesně nadprůměrní se silnými pučnicemi mají největší předpoklady k vytvoření silného a hmotnatého paroží, než srnci ve zvěřině podprůměrní. Mohou se vyskytovat samozřejmě výjimky, které potvrzují pravidlo, ale tyto případy jsou zcela ojedinělé. Tato skutečnost jasně ukazuje, že srnci tělesně slabí nasazují i slabé paroží a jsou v chovu naprosto nežádoucí. Je již dlouhou dobu prokázáno, že mohutnost trofeje je přímo závislá na hmotnosti srnce. Toho se dá dosáhnout pouze vhodným způsobem krmení a celoroční péčí o zvěř.

Nyní mi dovolte, abych všeobecně shrnul několik svých poznatků a názorů v chovu srnčí zvěře.
Hmotnost a celkovou kvalitu trofeje vidím hlavně v kvalitní výživě přijímané během období jejího růstu. Zvěř musí mít již po žních dostatek kvalitní potravy, ke které musí mít přístup po celou dobu, aby si mohla vytvořit již na podzim tukové útrobní a podkožní zásoby jako energetické rezervy pro zimní období. Sebeintenzivnější přikrmování v zimě je již bezvýznamné, protože zvěř takové krmivo podané i v nadbytku nedokáže již účelně zužitkovat pro svoji potřebu. Pak je možné i z průběrného srnce vychovat i slušného šesteráka, pokud bude alespoň trochu geneticky založený a budou dodrženy ostatní podmínky, jak krmivářské, tak krytové, klidové aj. Dnes je již známo, že stavební i růstové látky paroží, jakož i kvalita a celkový vývoj paroží, jsou zabezpečovány převážně z potravy přijímané během období jejího růstu. Tento argument by měl být pro chovatelskou praxi v zásadě rozhodující.
Nesmíme brát na lehkou váhu také důslednou selekci průběrných srnců a srn hlavně I. věkové třídy, aby se tyto nekvalitní kusy nemohly podílet na další reprodukci. Pozor však na odstřel mladých srnců, kteří svou kresbu čelní masky a celkovou postavou se jeví jako podstatně starší kusy. Mohou to být nejnadějnější ročci (vidláci či šesteráci), kteří přijdou zbytečně o život právě proto, že jsou špatně vyhodnoceni a jeví se nám jako podstatně starší průběrné kusy (viz foto dvouletého Honzy s čelní maskou šesti až sedmiletého srnce).
Také pozor při odstřelu knoflíkáčů a paličkáčů, kteří mají pučnice potažené kůží. Mohou to být toho roku narozené srnčata tři až pět měsíců stará, velmi vyspělá, ve zvěřině silná a vzhledově se nám jeví jako průběrní roční srnci. Právě z nich budou ty nejkvalitnější kapitální kusy, které v honitbách máme a kteří po shození prvotních paliček nasazují většinou silného vidláka či šesteráka. Právě tyto srnce musíme za každou cenu uchránit!
Nutno si připomenout, že kvalitnímu srnčeti s dobrým genofondem již ve druhém měsíci života začínají růst pučnice (viz foto pětiměsíčního srnčete, které méně zkušený myslivec může špatně vyhodnotit v domnění, že se jedná o průběrného ročka). Troufnu si tvrdit, že srnec, který na prvním paroží vytvoří silnějšího šesteráka, bude se v dalších příznivých letech pohybovat v medailových hodnotách. Otázkou je, jestli se vůbec těchto let dožije.
Dalším důležitým poznatkem je zásada nepodceňovat koprologické vyšetření trusu na výskyt vnitřních parazitů. To je podle mého názoru největší kámen úrazu, proč někteří srnci špatně paroží, i když včas a kvalitně přikrmujeme. Parazité mají bezesporu největší podíl na přímých ztrátách i na zhoršení kvality zvěře a jejich trofejí. Vždyť srnec, který je neustále paralyzován
parazity, jejichž vývoj probíhá v době parožení, nemůže v žádném případě nasadit takovou trofej, jakou si přejeme. Je zjištěno a potvrzeno, že vnitřní parazité mohou snížit podle stupně napadení průměrnou hmotnost kusu srnčí zvěře až o 2 - 6 kg, což bezpochyby musí mít negativní vliv i na parožení. Kvalitní trofej vyprodukuje pouze jedinec, který je tělesně a zdravotně naprosto v pořádku a může z přijímané potravy uvolnit maximální možné množství látek pro růst a stavbu paroží. Prováděné celoplošné odčervování antiparazitiky, podávané v granulované směsi je sice účelové, ale podle mého názoru málo dostačující, protože toto medikované krmivo vezmou pouze kusy, které přijdou ke krmelci dříve a na ostatní se vůbec nedostane. Doma tuto prevenci praktikuji pět dní po sobě aplikací antiparazitálního přípravku Cermix premix, který přimíchávám do šrotované kukuřice a dvakrát toto opakuji. Exkrement by měl být mikroskopicky čistý, beze známek vajíček či larev. Také z těchto důvodů musíme dbát na hygienu a čistotu krmných zařízení a řádně dezinfikovat.

Nejdůležitějším chovatelským krokem k úspěchu je však podle mého názoru zajistit včasnost a plynulost přikrmování. Dnes již doufám neobstojí zavádějící názory některých z nás, že do listopadu srnčí zvěř krmivo stejně nebere a že si ještě najde dostatek potravy na polích a v lesích. V té době může totiž bez pomoci a péči jen živořit. Já osobně se zcela ztotožňuji s pokusy a výsledky Franze Vogta na Děčínském Sněžníku, který již ve třicátých letech dokázal, že kvalita a síla paroží je převážně z kvalitní výživy a trofeje, mají-li být kapitální, se musí "ukrmit"! Také souhlasím s poznatky a výsledky bratrů Bayernových ze štýrské honitby, kteří po několikaleté praxi chovu srnčí zvěře došli k závěru, že není ani tak důležité, čím se krmí, ale kdy, kde a jak se krmí. Je tím myšleno začít včas na letních stávaništích zvěře a nepřetržitě.

Mezi myslivci je hodně rozdílných názorů ohledně přikrmování a výživy srnčí zvěře.
Jedni mně dávají za pravdu, že trofeje a kondice zvěře je převážně z kvalitní výživy a krmivo by mělo být celý podzim a zimu stále k dispozici. Jiní tvrdí, že stačí jen občas přikrmit. V tom případě nechápu, co to "občas" znamená. Každý myslivec si význam slova "přikrmovat" vysvětluje jinak. Většinou to v praxi vypadá tak, že jednou za týden se přinese do krmítka přibližně 15 kg jadrného krmiva a něco sena, které srnčí převážně nebere, není-li vojtěškové nebo jetelové. Takoví myslivci si však neuvědomují, že zvěř ve snaze "urvat co se dá" se přímo přecpe a druhý den je krmítko jako vymetené. Srnčí zvěř si z takto nárazově předkládaného krmiva nemůže přizpůsobit mikrofaunu zažívacího traktu, kde v důsledku dlouhodobého hladovění odumírají mikroorganismy v bachorovém obsahu v podobě bakterií a nálevníků. Tím zažívací systém přestává plnit svou funkci a zvěř bude zcela jistě trpět se všemi negativními důsledky pro její zdravotní stav.
Jiná situace je, je-li krmivo podáváno ad libitum a zvěř si vezme potřebnou dávku a nemusí se přiležitostně doslova přecpat. Proto si myslím,že slovo "přikrmovat" by se v dnešní kulturně civilizační době mělo v myslivecké terminologii nahradit slovem "krmit"! Zvláště je-li vysoká sněhová pokrývka a zvěř se k jinému zdroji potravy nemůže dostat. Někteří si dokonce myslí, a těch je naštěstí málo, že zvěř je produktem svého prostředí a přikrmovat by se nemělo vůbec. Vysvětlují to tím, že před mnoha lety se zvěř také nepřikrmovala. To sice mají pravdu, ale pak nemohou nemluvit o chovu a zušlechťování.
Dnešní lidská kultura změnila od základu původní přirozené prostředí zvěře, kde přírodní biotopy ustupují ve prospěch zemědělství a nutí zvěř k přizpůsobení se novým podmínkám. Bohužel je trochu jiná doba než před mnoha lety, kdy nepůsobila na zdraví zvěře chemie a různé škodliviny jako jsou pesticidy, dusíkatá hnojiva, průmyslové exhaláty, zplodiny z výfukových plynů a jiné. Naše péče o zvěř je pouze úhradou toho, co člověk zvěři svou činností vzal a co jí vlastně dluží. V dnešní kulturní krajině by zvěř jen stěží přežívala bez pomoci a péče nás myslivců.

Na úplný závěr mého příspěvku přeji všem poctivým myslivcům, kteří berou chov naší bezesporu nejkrásnější spárkaté zvěře zodpovědně a cílevědomě, hodně úspěchů v dalších letech a vynikající produkci trofejí.
A také doufám, že tímto příspěvkem vyprovokuji i další myslivce a uživatele honiteb, kterým není kvalita chovu srnčí zvěře lhostejná, aby do redakce napsali své poznatky a zkušenosti a přispěli také svojí "trochou do mlýna". Nejen já si rád přečtu názory jiných.
Pavel SCHERER


Redakční poznámka
Autor se ve svém příspěvku věnuje zajímavým a velice aktuálním poznatkům z oblasti výživy srnčí zvěře. Popsané zkušenosti jsou o to cennější, že jsou věnovány systematické práci s izolovanými jedinci srnčí zvěře, kteří jsou pod pravidelným dohledem a u nichž jsou relativně přesně známy krmné dávky i ostatní prvky jim věnované péče. V uvedeném příkladu je velmi hodnotná také dokumentační část založená na studiu shozů jednotlivých sledovaných jedinců. Neméně stejně zajímavé bude sledovat i jejich další osudy a trofejový vývoj, které zajisté čtenářům Myslivosti autor rád v budoucnu zprostředkuje.
Rád bych se však v krátkosti zastavil u několika poznámek, které učiním především vzhledem k závěru celého příspěvku s cílem upřesnit některé informace zde uvedené a doplnit je o několik vlastních zkušeností souvisejících s přikrmováním srnčí zvěře ve volnosti..
Musíme si na tomto místě v prvé řadě uvědomit, že uvedené ukázky vynikajících trofejí srnčí zvěře reprezentují především zajímavý krmivářský pokus dokládající přímý vztah mezi vyspělostí a optimálním množstvím i kvalitou předkládané potravy, prováděný, a to je nutné zdůraznit, se zvěří izolovanou od svého přirozeného prostředí.
Myslivecké hospodaření s volně žijící zvěří pak vychází z podmínek naprosto odlišných a odlišné jsou pak především cíle naší činnosti. Zajisté chceme v našich honitbách chovat zvěř zdravou, prosperující a trofejově vyspělou. Nelze tedy pochopitelně ztotožnit toto prostředí volné krajiny s celoročně krmivářsky dotovanými intenzivními chovy. Podobný přístup by také víceméně kolidoval se soudobým pojetím myslivosti, založeném na jejím chápání v podobě cílené činnosti v kulturní krajině pečující o zachování populací volně žijící zvěře jakožto nedílné součásti jejích ekosystémů (tedy jejího přirozeného prostředí).
Z tohoto důvodu chci pouze zdůraznit (nikoliv vytýkat cokoliv autorovi na jeho závěrech!), že nástrojem smysluplné myslivecké péče o zvěř je rozumné (odváděcí či sezónní) "přikrmování" prováděné na základě v současnosti dostupných moderních poznatků. Jedinou drobnou výhradu si proto vyslovit právě v oblasti terminologie, protože použití výrazů jako "ukrmit", či "krmit" by mohlo při zběžném shlédnutí textu vést k určitému nepochopení celé myšlenky. Ze stejného důvodu si myslím (a doufám, že to nebude znít malicherně), že by bylo vhodné používat myslivecky zažitý pojem "přikrmování". Rozumně uvažující myslivci si pod ním určitě vybaví to opravdu správné, co nejen srnčí zvěř potřebuje.
A vzhledem k diskusi "krmit - přikrmovat", či "dnes - dříve" ještě malý, ne však zbytečný, dodatek. Stavy srnčí zvěře jsou dnes na mnohem vyšší úrovní než tomu bylo v období před desítkami let, kdy se formovaly základy myslivecké péče. A tomu se pochopitelně musí přizpůsobit i její dnešní úroveň tak, aby došlo k podpoře volně žijící zvěře a kolize s ostatními zájmy v kulturní krajině byly co nejmenší!
Vzhledem k samotné praktické realizaci tohoto kroku zhruba následující. Autor zcela správně definuje hlavní problém volného přikrmování - předložíme-li zvěři v jednorázových termínech "spočtenou" dávku jadrného krmiva, bude ho pochopitelně preferovat před krmivem ostatním (podle mých zkušeností hned po sušených jeřabinách!). První silné kusy u zařízení zkonzumují obratem tuto dávku se všemi důsledky, které nehodlám na tomto místě rozvádět. Nastává tedy problém - jak energii rozumně rozložit? Praxe zná řešení, jímž je optimálně vyvážené granulované krmivo. To má ovšem zásadní problém, kterým je cena.
Opět z praxe si proto dovoluji drobnou radu, která kromě manipulačních nákladů a práce nestojí prakticky nic (kromě obvyklého "naturálního" vypořádání). Tímto řešením jsou suché a čisté odpady po čištění obilí (dobře známé plevy, pozadky, či zadiny). Nejlepší samozřejmě pšeničné, ale nevadí ani řepkové, či jiné (ovšem bez prachu a osin!). Dáme-li si s nimi zdánlivě "zbytečnou" práci a uchováme je opravdu suché a čisté, poslouží jako perfektní objemový základ pro přikrmování srnčí zvěře. Do nich pak v podstatě v jakémkoliv poměru přimícháme jadrné krmivo (nejlépe pochopitelně oves). Zvěř tuto směs odebere (ne "rozhrabe", jak tvrdí někteří odpůrci) beze zbytku a kromě dubna - července ji doslova vyhledává. Chce to jen důvtip při předkládání, přípravu vhodného zařízení (korýtko není zcela ideální, "hromada" rovněž ne) a nalezení vhodné lokality.
Přimícháme-li do směsi v podzimních měsících (září až prosinec) větší díl jádra, který po Vánocích postupně snižujeme, zajistíme tím nutné zabělení před zimním obdobím i rovnoměrné rozložení menšího množství energeticky hodnotné potravy v období konce zimy. A navíc - plevy (znovu zdůrazňuji, že čisté a suché!) obsahují tolik potřebnou vlákninu, kterou jinak v mírnějších zimách srnčí skutečně ne zcela ideálně bere, dále však také řadu vitamínů a stopových prvků. Dietetické problémy zvěře se tak sníží na minimum a zvěř má dostatek energie pro celé období.
Tato problematika je však natolik obsáhlá, že si dovoluji zájemce odkázat na některé dřívější příspěvky (Lehké obilné odpady - často podceňované krmivo (Myslivost č.8/2001), eventuálně jsem ochoten se s nimi diskutovat na adrese: josef.drmota@myslivost.cz.
Mgr. Josef DRMOTA, člen Redakční rady