Píseň severu
Myslivost 1/2007, str. 36 Text a snímky Jan RYS
Stačí vyšlápnout si v zimě do zasněženého podhůří hor, trochu vzdáleného civilizaci. Na rozlehlých lesních samotách při táhlých hranách kopců, sem tam zvrásněných vývraty stromů po vichřicích, skýtá zdejší krajina dokonalou kulisu dalekého severu. Slyší hučivé šumění větru v korunách stromů, ze kterých se čas od času také ozve povyk některého ptačího tuláka věrného zimnímu lesu, dokonce v bohatším repertoáru než na severu. S kapkou fantazie může se nadlouho zasnít a myslet si, že opravdu stojí uprostřed vzdálené tajgy.
Kdo jen jednou i na krátký čas, zavítal v zimě do velebné severské lesní přírody, nezapomene nikdy na její dokonalé bílé ticho, tu a tam podbarvené tónem basu poryvů větru s klinkavým vábením hejnek křivek poletujících za potravou nebo drsným křikem čokoládově hnědého tuláka z tajgy, ořešníka kropenatého. Stala-li se pro někoho zadumaná píseň severu lákadlem a dostává chuť si ji častěji vychutnat, nemusí za ní jezdit daleko. Může prožít podobné citové rozpoložení i u nás. Tehdy možná u někoho vzplane zvědavost a touha poznat tajemství činorodosti ořešníka, skrývající se za halasnou řehtačkou hlasu v ledovém království zimy. Musíme ale při šoulání do blízkosti ptáka být opatrní. Je to tvor plachý, který si potrpí na skrytý způsob života. Nejlépe se pozoruje dalekohledem zpovzdáli. Vidíme, že často slétává ze stromů na zem, hrabe ve sněhu a vehementně silným zobákem z něj něco doluje. Bývá to obvykle spadlá přimrzlá šiška z jehličnatého stromu, z níž si chce pracně vysekat semena. Mnozí ořešníci si ale v podzimu při hojnosti potravy, jako zásobu pro čas zimního hladovění, umějí schovávat do různých skrýší žaludy i lískové oříšky, ty pak pod sněhem obdivuhodně s nevídanou pamětí vyhledávají.
Drsný part ptačího hlasu tu v tichém příšeří zimního dne nepatří jen ořešníkovi, spíše obvykle oddané strážkyni lesa sojce obecné, protože její populaci u nás pravidelně hodně rozmnožují soukmenovci z dalekého severu, kteří přivandrují mnohdy skoro invazně. Shánějí se všude po jakékoliv rostlinné potravě - žaludech, bukvicích, různých druzích zbytků ovoce a semenech plevelů. Slídí všude, jak v korunách stromů, tak i pod nimi ve sněhu. Sojkám je vlastní stejný zvyk - při blahobytu si zakládat do různých škvír mezi kořeny pařezů hromádky žaludů. V době zimního strádání se je pak snaží najít, ovšem už dost neúspěšně, protože ty už byly vybrány myšicemi nebo veverkami.
Tíseň z nedostatku potravy v zamrzlém lese dost sugestivně stupňuje tu a tam také bušení do stromů střídané kvílivým křikem šplhavce velikosti vrány - datlem černým. Po zasněžených kmenech poletuje vždy soudržně pár - samec se samicí. Hlasem ukazují jeden druhému směr kam putují. Zima je pro ně trudná, hladově přežívají jen na vydlabávání larev a kukel kůrovce nebo brouka smoláka smrkového.
Obraz severské krajiny vždy zdobí hejnka křivek obecných, neodmyslitelně spojených s klinkavým vábením. Hlavní potravu - "chlebíček" jim poskytuje smrk svým semenem. Za ním dokáží putovat krajinou do mnohakilometrových vzdáleností. Krásní jsou křivčí samečkové s nápadnou červenou hrudí i hlavou. Samičky vyhlížejí žlutavě zeleným hábitem decentně. Akrobaticky šplhají do konců zasněžených větví k šiškám, třeba hlavou dolů, a překříženým, obloukovitě zahnutým zobákem mistrně vychlipují plodní šupiny, z jejichž pat jazykem vytahují semena. Menší šišky raději uštípnou a odnesou na vedlejší větev k pohodlnému leštění.
Pohledný kos horský patří také ke koloritu severu. Starší české jméno měl kos turecký, později kolohřivec a teprve nyní kos horský. Je prototypem otužilého tvora zimní přírody. Zdolává neobyčejně snadno příkoří hladu. Teprve za vyššího sněhu sestoupí níže do podhůří, kde dostupněji nalézá bobule šípků, jeřábu a v místech odfoukaného sněhu paběrkuje zbytky plodů brusnice, šíchy a ostružiníku.
Možná, že někoho překvapí, když se v mrazivé nepohodě lesa setká s bratránkem kolohřivce, kosem černým, starým známým z městských parků. Existují ještě jedinci, kteří stále žijí v tradici předků, je obyvatelem lesního prostředí. Dokáží spartánsky zápolit s hladem, odkázáni jen na zbytky úrody bezinek, jeřábu, hlohu a občas i na zrníčka u krmelců lesní zvěře.
Nejtišším ptákem podhůří zimního lesa je pravděpodobně brhlík lesní. Nejspíš ho objevíme náhodou, když před námi zvučně začne varovat ostatní tvory. Má povahu všudybyla raráška, který vyšmejdí kdejaký kout a hledá semena jak listnatých tak jehličnatých stromů. Žádný úkryt sojčí či veverčí spíže si není před ním jistý. Snad každý odhalí a drze vykrádá, zvláště labužnickým objevem jsou pro něj nashromážděné lískové oříšky. Dovedně si každý zaklíní, nejčastěji do pařezu, a do posledního drobečku z něj vydlabe jádro.