Časopis Myslivost

Mezi jiným také nabízejí odpověď na otázku, v čem spočívá podstata tradic české a moravské myslivosti. Při plamenných debatách o tom, kudy a jak dál, mnohdy opomínáme, že je to právě spolkový život a hlavně jeho demokratismus, na čem se dá dlouhodobě stavět.

Zajíci, bažanti, koroptve
Pro chov drobné zvěře − navzdory příznivé nadmořské výšce a nemalému počtu slunečných dnů − místní honitba nemá ideální podmínky. Na rozlehlých zemědělských plochách se pěstují převážně monokultury. Nejbližší lesní komplex je na tři kilometry daleko a kam oko dohlédne, táhne se rovina, která po sklizni zvěři nenabízí dostatek krytu. Vzhledem ke kvalitám ornice ani vysazování menších remízků nepřipadá v úvahu. Katastr je sice v okolí obehnaný větrolamy, ale i tak honitba zůstává otevřená severozápadním větrům. Rovněž chybějí přírodní zdroje vody.
"Pochvalujeme si náš nově vysazený větrolam o rozloze šesti hektarů. S půldruhým kilometrem délky a se čtyřiceti metry šířky je to bezesporu významná zalesněná plocha, která drobné i spárkaté zvěři nabízí vhodné útočiště," říká Zdeněk Wegiel, který je mysliveckým hospodářem už více než třicet desetiletí.
Při plánu honů vychází nejen z kmenových stavů a ze sčítání zvěře. Bere vždy do úvahy i dlouhodobé zkušenosti. Pamatuje mnohem bohatší časy sedmdesátých let, kdy stavy drobné v honitbě kulminovaly. Tehdy tady s odchytem lovili ročně sedm set zajíců a tři stovky bažantích kohoutů. S následným poklesem se však v loděnickém mysliveckém sdružení dokázali vyrovnat. Navzdory současným podmínkám mohou lovit na sto padesát zajíců a dvě stovky kohoutů.
"K udržení a rozšiřování nynější populace zvěře vynakládáme nemalé úsilí. Především je to kvalitní a včasné přikrmování zajíců, bažantů i spárkaté," tvrdí Zdeněk Weigel. Už koncem září předkládají různorodá krmiva: pšenici, ječmen, kukuřičný pozadek, mrkev i řepu. Neopomínají zásobit četná slaniska a bažantům k zásypům v potřebném množství dodávají hrubozrnný písek. Všestranná péče o zvěř se nevztahuje jen na měsíce nouze a strádání. Na jaře a hlavně létě loděničtí myslivci rozvážejí čerstvou vodu do osmi betonových napáječek, které vybudovali.
Zvláštní pozornost věnují zejména bažantí zvěři. S léty si vypracovali účinný postup, jak neustále oživovat stávající divokou populaci. Nakupují osmitýdenní kuřata, která ve vhodném čase na příhodných místech vypouští do honitby. Tento rok jich bylo tři sta. "Na honech pak zásadně nelovíme bažantí slepice, jen kohouty. Průběžně tlumíme škodnou zvěř, hlavně lišky, ale také jezevce. Stavy bažantí zvěře se postupně zvyšují. S obzvláštní péčí chráníme na šedesát koroptví. Víme, kde se zdržují, děláme jim zásypy," vysvětluje myslivecký hospodář.

Majitelé pozemků a bezzemci
Kde je zdroj úspěchů? "Je v lidech, v dodržování dávných pravidel a zákonitostí mysliveckého života," tvrdí předseda sdružení Karel Pluhař. Jako majoritní vlastník honebních pozemků je zároveň také starostou honebního společenstva. To však honitbu i nadále a beze změn pronajímá mysliveckému sdružení. Z jedenadvaceti členů má půdu jen pět. Přesto myslivost v Loděnicích běží hladce. Zůstává kolektivním dílem, stejně jako rozhodování o vedení společnosti a pořádaných akcích, které podléhají společné kontrole.
Fungování celého systému nekompromisně prověřila i minulá zima, na místní poměry nezvykle tuhá. Nejednalo se jen o výšku vrstvy sněhové pokrývky. Značné potíže přinášela zejména doba, po kterou se sníh v honitbě udržel, celé měsíce ležel na polích.
"Navzdory extrémnímu počasí se nám podařilo zvěř drobnou i spárkatou udržet. Ztráty nebyly velké. Mrkev, řepu, kukuřičný pozadek, ječmen i seno jsme jako vždy s předstihem rozvezli, zvěř důkladně zabělila a do období strádání vstupovala v dobré kondici. Navíc jsme spárkaté i zajícům předkládali ozdravné krmivo, zvěř ho brala ochotně," vzpomíná Karel Pluhař.
Obdobné zásoby loděničtí myslivci přichystali i letos. Připravili kvalitní seno. Vyjednotili i okopali přidělené řádky řepy, kterou pak sklidili, očistili a uložili na zimu. Zásoby zrna počítají na vlečky, tři obstaral ze svého předseda sdružení. Založením do zásypů a krmelců stahují zvěř do centra honitby.

Předseda, který si nestřelil srnce
V této jihomoravské honitbě se jen potvrzuje staré pravidlo. Stavy zvěře jsou přímo úměrné úživnosti honitby a potravní nabídce, kterou skýtá. Loděničtí myslivci mají štěstí, že v jejich čele stojí právě Karel Pluhař. Společně se syny, z nichž Jiří je také myslivcem, obhospodařuje na čtyři stovky hektarů. Pěstují mimo jiné ve velkém také zeleninu - papriku, okurky, cibuli i melouny dohromady na padesáti hektarech. Po polích jsou rozvedeny trubkové závlahy. Sečteno a podtrženo, ideální podmínky a velký bonus pro drobnou i spárkatou zvěř.
Není divu, že trofeje jsou slibné. Zvlášť těžko se vybírá ze srnčat a srnců první věkové třídy, kde se z chovatelského hlediska může nadělat nejvíce chyb. "Jsem rád, že trofejově máme srnčí dobře založenou, patřičně vyspělou, v dobré kondici. Dokazuje to hmotnost ulovených srnců třetí věkové třídy, která u ošetřeného kusu bez hlavy dosahuje i dvaadvacet kilogramů," říká Zdeněk Wegiel. Jako myslivecký hospodář podává návrhy, kdo může trofejovou zvěř střílet. Vybírá podle zkušeností myslivců, podle toho, zda mají zvěř obeznanou.
I když je většina členů místních, ne každý si najde čas na pravidelné pochůzky honitbou. Předseda je v ní kvůli podnikání každý den až do zámrazu. "Za třicet let co dělám myslivost jsem nestřelil srnce," přiznává. "Srnčí mě neláká. Netoužím po srnčím guláši. Ulovil jsem si kňoura, kterého mi dali lesáci. Takže mám dobrou trofej, silné zbraně. Ale v myslivosti vidím především společenskou stránku. Baví mě dávat dohromady partu lidí, která něco pořádného dokáže."

Kaplička z roku 1789
Předseda však nemá na mysli jen kmenové stavy zajíců, bažantů, koroptví a srnčího. Každému návštěvníkovi řekne mnohé i stylová chata s upraveným areálem. Navíc jsou loděničtí myslivci také spolutvůrci a garanti společenského života nevelké vesnice. Proslulou a dlouholetou tradici tu mají poslední leče i vyhlášené plesy s živou hudbou, zpěvem a bohatou tombolou. O lístky je mezi místními i přespolními značný zájem.
Jistě, není to nic neobvyklého. Myslivci si naštěstí podobně vedou v mnoha vesnicích a městečkách. Loděničtí se však nezastavují jen u běžného pojetí kultury. Na kraji revíru, kde se odjakživa říká U kaple, stojí zděná kaplička z roku 1789. Nikdo už přesně neví, jaká událost stála u jejího zrodu. Zub času však vytrvale hlodal na celé stavbě a také v jejích základech. Stabilitu kdysi narušily kořeny stromů, chatrná střecha a poničené okapy se podepsaly na omítce i zdivu.
Když myslivci viděli, jak kaplička chátrá, z pořádaných akcí zvlášť do kasičky odkládali část peněz na opravu. "Jen jsem se to dozvěděl, ptal jsem se, proč na to jdou tak složitě. Přece se všichni domluvíme. Podle možností každý něco dáme, však jsou mezi námi i nějací podnikatelé," vzpomíná Karel Pluhař.
Stavebních úkolů a obstarání materiálu se ujal Pavel Urbánek, který má stavební firmu. Předseda se synem Jiřím zajistili dopravu. Za společné dílo vzali i další myslivci. Zapojil se také Karel Zoufalý, myslivec ze sousední obce. Měl kontakt s rodákem, který žije v Rakousku a poskytl prostředky na kovový kříž.
Rekonstrukce nebyla snadná. Myslivci se neobešli bez pětimetrového lešení a pojízdné boudy. Hřáli se v ní a také nocovali, když hlídali stavební materiál, elektrický agregát a míchačku. Počasí v dubnu nepřálo, ale práce přesto pokračovaly. Kaplička dostala nový kabát, oplechování stříšky i kříž. Nejvíce se o rekonstrukci zasloužili Luděk Auer, Vlastimil Vlk, Pavel a Jaroslav Urbánkové. I jejich jména bude pocestným připomínat zasklená tabulka. "Mělo to velký ohlas. Každý musel uznat, že loděničtí myslivci přispěli obci a zachovali se jako skuteční hospodáři. Ukázali jsme, že nechodíme jen tak s flintami, že nemáme zájem jen o přírodu a zvěř," uzavírá Karel Pluhař.
Poválečná tradice mysliveckého sdružení Loděnice je bohatší o další kapitolu, která ukazuje, jak široký dopad může mít úsilí myslivců, když svou zálibu provozují s dodržováním spolkových zásad.
Text a snímky Dr. Arnošt TABÁŠEK