ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Dopis všem českým sokolníkům

Myslivost 10/2007, str. 6  Jiří HEROLD
Čas běží, s léty nám těžkne puška na ramenou, pěšinky sněhem ke krmelcům jsou nám delší a delší. Umdlévá i ruka sokolníka, který pomáhal obnovovat krásu tohoto způsobu lovu v naší zemi. A to je ten důvod k napsání dopisu, svým obsahem patřícího všem, kdo už na nové začátky sokolnictví u nás svými osobními prožitky nedosahují.


Úvodem otevřeně říkám, že tak, jak jsem se seznámil s houževnatou, poctivou a obětavou prací sokolníků, které jsem měl čest poznat, nemohu své sokolnické zážitky pokládat za důvod k opravdovým sokolníkům se počítat. Ale byl jsem tehdy "u toho", když se z mnohdy utajovaného semínka naše dnešní sokolnictví rodilo. Přečetl jsem několik různých podání, snažících se mapovat ty chvilky zrodu, a protože se jejich argumenty vždycky nekryly s mými osobními prožitky, myslím si, že bych všem měl povědět, jak jsem to tehdy viděl svýma očima.

K myslivosti mne přivedl už táta, sotva jsem se naučil chodit. V roce 2006 jsem slavil jubileum padesáti let členství v naší myslivecké organizaci a také členství v jednom mysliveckém sdružení. Prošel jsem tu i tam řadou funkcí a snažil jsem se vždycky v myslivosti dělat všechno naprosto důsledně. A tak jsem po zkouškách adeptů v roce 1956 složil zkoušky pro myslivecké hospodáře a v říjnu 1963 vyšší odbornou mysliveckou zkoušku. To všechno mi bylo málo. Hltal jsem všechnu dostupnou i cizojazyčnou mysliveckou odbornou literaturu. Vedl jsem celkem devět loveckých psů - osm krátkosrstých ohařů a jednoho setra - sedm mělo podzimní zkoušky v prvních cenách, měl jsem jezevčíka a zkoušel norovat, měl jsem i štébra, naučil jsem se troubit na borlici Dykovy lovecké signály, posuzoval jsem lovecké trofeje v oblasti Krkonoš, Orlických hor i Vysočiny, byl jsem zkušebním komisařem na všech stupních mysliveckých zkoušek, přednášel jsem myslivcům i dětem v kroužcích, dostal jsem se do povědomí myslivců ve svém okolí, a tak jsem se v roce 1963 stal právníkem odboru VLHZ Vč KNV Hradec Králové. Byl to můj sen. Dostával jsem se k možnosti pohledu do myslivosti celého tehdejšího Východočeského kraje.

V té době mne pracovník lesů a myslivosti ONV Hradec Králové Ing. Jiří Svoboda seznámil s hradečákem Svatoplukem Doubravou a já jsem se poprvé v životě setkal s jeho Káčou - jestřábí samicí a měl jsem možnost vychutnávat radosti z ovladatelnosti dravce člověkem i krásu sokolnického lovu. Svaťa byl zanícený sokolník, podrobil sokolničení celý svůj život, cvičil dravce dvakrát denně, nosil ho na pěsti všude - do zaměstnání, při jízdě trolejbusem i do obchodů na nákupy - chodíval jsem za ním do projekční kanceláře VčSL, kde s ním Káča sedávala na rýsovacím prkně. A při všech těch setkáních jsme řešili otázku legalizace sokolnického lovu u nás.

Nepamatuji si už přesné datum, ale muselo to být v roce 1964, kdy Svaťa získal kontakt na MUDr. Brdíčku v Říčanech, který měl pověst sokolníka a my jsme se tedy za ním vypravili. MUDr .Brdíčka nás přijal s trochou rozpaků. Bylo na něm vidět, že nám zcela nedůvěřuje a také se netajil tím, že legalizaci sokolnictví u nás pokládá za nemožnou. I my jsme byli trochu zklamání. Nejen rozpačitým přijetím, ale zjištěním, že MUDr. Brdíčka měl v době naší návštěvy pouze orla královského, se kterým však necvičil a nelovil. Dostal ho do péče proto, protože měl poraněné křídlo a on ho vyléčil. Pravda je, že orel byl ve velmi dobré kondici a já jsem prvně v životě viděl orla královského s bílými pery v letkách!

I když nám MUDr. Brdíčka žádnou pomoc k legalizaci sokolnictví nepřislíbil, nazavrhl myšlenku vytvoření sokolnické organizace a my jsme tedy hledali cesty ke Svaťovu snu dál. Kontaktovali jsme tehdejšího vedoucího odboru VLHZ Vč KNV Ing. Emila Šimka, předsedu tehdejšího krajského výboru ČSMS Karla Bohatého, ředitele VčSL Lesního závodu Opočno Ing. Václava Jirkovského, ale stále jsme naráželi na obavy z nelegálnosti sokolnických lovů a dokonce i z pouhého chovu dravců v zajetí.

Pomohla nám tehdy situace, kdy bylo nutno novelizovat prováděcí předpisy k zákonu o myslivosti. Dne 20. 1. 1966 jsem byl náměstkem ministra zemědělství Ing. Bohuslavem Pospíšilem jmenován do poradní komise, která měla za úkol vypracovat novou prováděcí vyhlášku k zákonu. Při zasedáních jsem se pokoušel prosazovat sokolnictví a po několika zasedáních se mi do vypracovaného materiálu podařilo naformulovat a za pomoci některých členů komise, zejména Ing. Františka Sýkory, Rudolfa Boháčka a JUDr. Smrže prosadit do vyhlášky alespoň základní text, který by sokolnictví u nás umožnil. Tak se tedy do ustanovení § 14 vyhl.č. 4/1967 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. února 1967, dostal tento text:

§ 14
Sokolnictví
[1] Sokolnictvím se rozumí držení loveckých dravců a lov zvěře těmito dravci. Loveckými dravci se rozumí jestřáb lesní a krahujec obecný, popřípadě jiní dravci, pokud jejich použití k sokolnictví povolí na doporučení Československého mysliveckého svazu Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo kultury a informací.

Jistě. Tento předpis nezajišťoval všechno, co by bylo třeba prováděcími předpisy upravit. Dokonce nijak nenavazoval na předpisy zákona, ale legalizoval možnost sokolnického lovu tam, kde mu myslivci byli ochotni vyjít vstříc. I když nebyla nijak řešena doba lovu sokolnickým dravcem, nijak otázka členství v ČSMS a tedy otázka loveckého lístku a pojištění sokolníka, jako provozovatele myslivosti - první krůček byl učiněn. V návaznosti na tuto skutečnost jsme ihned začali jednat o vzniku Klubu sokolníků při ÚV ČSMS. Pro úplnost dokládám skutečný vzhled prvních průkazů klubu.
Jak vidno, průkaz dokládá vznik klubu v roce 1968, já jsem měl členské číslo 5 a vzpomínám si, že legitimaci č. 1 měl MUDr. Brdička, číslo 2 Svaťa Doubrava. Pořadí dalších čísel přesně nepamatuji, ale vím, že tam byli Karel Bohatý, Ing. Jiří Svoboda, Ing. Václav Jirkovský, Ivan Maroši, Zdeněk Šternberk, Jan Kumbera. Možná, že je někde v archivech založena nějaká evidence. Já jsem ji tehdy nedělal.
Domnívám se, že zajímavý je i emblém na průkazce. Někdo z prvních členů klubu upozornil na plaketku pocházející asi z období Velkomoravské říše se zpodobněním sokolníka na koni. Tehdy jsme požádali mistra Chebena, aby nám podle něj zpracoval návrh znaku klubu. Chtěli jsem tím dokumentovat starobylost naší sokolnické historie.

Náměty pro činnost klubu jsme čerpali ze zahraničí, zejména z Rakouska, kde existovaly a existují dvě sokolnické organizace - Falknerbund a Falknerorden. Kontakty s pány Alfredem Landschützerem, tehdejším předsedou Falknerordenu a panem Lattermanem, předsedou Falknerbundu nám umožnily návštěvy sokolnických srazů v Rakousku a seznámení s rakouskými sokolníky, panem hrabětem Auersperg - Traun, pány Schmidtem, Gotzem, Ungerem, Tillem, Reschem a dalšími. Při účasti na sokolnickém srazu v Marcheggu a Petronellu jsme se seznámili také s jinými zahraničními sokolníky: Peterem Dekány z Maďarska, Dr. Ahrensem, bratry Stieghanovými, Renzem Wallerem z Německa, Renaudem z Francie, Dr. Vittem a Bucknerem z Velké Británie. Při účasti na srazu ve Woodhall Spaa v Anglii jsme poznali čestného předsedu anglického klubu pana Mavrogordata a Lesse Reida, italského sokolníka Dr. Umberto Caproniho di Taliedo.
I když mi tyto osobnosti zůstaly v paměti, nejvíce si vzpomínám na krásu loveckých dravců, které jsem na srazech měl možnost vidět. Vzpomínky na úžasné lety dravců dávají zapomínat na srazy jako společenské události, které jak v Rakousku, tak v Anglii mají za významné. Vždyť nás přijímal primátor ve Vídni, byli jsme hosty i radnice v Bostonu. Získali jsme mezi sokolníky dobrou pozici i v zahraničí. Byli jsme zváni na pracovní setkání kvůli organizaci sokolnických srazů v různých zemích, aby se jejich termíny nekřížily. Přispěli jsme také svými zkušenostmi mysliveckými, když ty sokolnické jsme teprve získávali. Bylo to logické, protože zahraniční sokolníci sice měli mnohaletou praxi s výcvikem svých dravců, ale naše zazvěření honiteb uvádělo v úžas nejen sokolníky, ale leckdy i jejich dravce.

Historie prvních sokolnických srazů u nás je známá. Zbývá jen připomenout zásluhy Ing. Václava Jirkovského, tehdejšího ředitele VčSL LZ Opočno, který konání prvních lovů v Mochovské bažantnici umožnil a tím vlastně tradici opočenských srazů založil. Nemělo by se zapomínat ani na myslivecká sdružení v okolí, která velkoryse, bez nároků na náhrady, své honitby ke konání lovů při srazech propůjčila.

Bylo by možno vyprávět o zážitcích, kdy Ivan Maroši přišel o krásného raroha, který mu ve hře s divokou poštolkou přeletěl z Marcheggu Dunaj na naší stranu. Bylo by možno ukazovat jizvy na bradě pana Reida, za kterou ho uchopil na anglickém srazu jeho orel. Vzpomínat na to, jak rolničky na chvatech dravců cinkaly do hubertské mše v Petronellu. Vzpomínek by bylo na řadu dalších dopisů.

Získali jsme kontakty i do Ruska na prof. Dementěva a na Dr. Soichiro Oharu do Japonska. Měli jsme s nimi písemný styk, ale už jsem se s nimi nemohli setkat. Dostal jsem - dokonce s věnováním - cizojazyčné knihy pana Renze Wallera, pana Mavrogordata a naší sokolnickou literaturu Zdeňka Šternberka, ale poznatky z nich už jsem nestihl použít.

Na jaře 1970 jsem s klubem ztratil kontakt. Byl jsem od února až do září hospitalizován a potom mi bylo nekompromisně doporučeno, abych se vzdal funkce v klubu a zakázáno za klub jednat. Přesto mi známí ze zahraničí nadále posílali pozvánky. Ovšem našli se i takoví členové tehdejšího ÚV ČSMS, kteří mi vyjíždět nedoporučovali s tím, že jménem klubu už vystupovat nemohu a pokud pojedu, ať si případné následky přičtu sám. To vše v důsledku okupace v roce 1968.

Obdivuji se všem opravdovým sokolníkům pro jejich houževnatost, trpělivost, pro jejich upřímný a snad přímo sebeobětavý vztah k jejich pernatým loveckým druhům! Sám se za takového sokolníka nepokládám. Měl jsem v životě dva dravce. Jestřábí samici Káču jsem Svaťovi vlastně jen hlídal a hnízdoše Jiskru, kterou mi Svaťa opatřil, jsem po třičtvrtě roce ztratil. Když se mi nevrátila na pěst, zaútočila na okraji městečka mého tehdejšího bydliště na slepice a jejich majitel mi jí vzduchovkou zastřelil. Dalšího dravce jsem si neopatřil. A nebylo to jen pro ten špatný konec, který Jiskra měla. Také proto, že jsem se seznámil s časovými nároky na výcvik a udržování loveckého standardu dravce. Jsou to hodiny a hodiny, rána i večery - a bez pochopení sokolníkova životního partnera není možné dát sokolnictví vše, co vyžaduje!

A tak jsem jenom s upřímným přáním mnoha úspěchů chtěl dnešním sokolníkům povědět, jak jsem začátky tehdy prožil já. Chraňte své dravce, otročte jim i své zálibě, abychom my všichni kolem a všichni ti po nás mohli prožívat radost z pohledu na modré nebe se vznešenou siluetou dravce! Pomáhejte nám poznávat z blízka dravce, a to nejen pohledem pletivem volier, díky vám se jich naučíme více vážit!

Zpracování dat...