ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Repatriace orlů mořských v jižních Čechách

Myslivost 10/2007, str. 16  Pavel PECINA
V loňském roce padl los ptáka roku na jednoho z největších druhů Evropy, orla mořského, Haliaeetus albicilla (Linné, 1758). Z našich orlů je vskutku největší, v rozpětí křídel může mít až dva a půl metru; i když je tradičně označován jako „orel“, ve skutečnosti je rod Haliaeetus v zoologickém systému i svým chováním bližší luňákům. Také u něj neexistuje kainismus, jinak běžný u orlů rodu Aquila, takže orli mořští a jejich příbuzní po celém světě odchovávají během jednoho hnízdění zpravidla víc mláďat než jediné.


V současné době se rozšířila v ochranářských a zčásti i ornitologických kruzích jakási podivná, pro mne po desetiletích přímé i nepřímé práce pro ochranu přírody a živočichů dost nepřijatelná a obtížně stravitelná móda bagatelizovat repatriační a záchranné programy a jejich výsledky, pokud souvisí s chovem a chovateli. Narážím na zkreslování reality tohoto typu velmi často, a protože mne to neskutečně irituje - jako ostatně vše, co je nepravdivé - rozhodl jsem se zveřejnit několik přesnějších dat o úspěšném programu návratu druhu, který byly založen na chovech a na entusiasmu chovatelů, a ke kterému jsem se během svého života nějak připletl.
Příběh návratu orla mořského je jedním z nich. Nevím, zda to byl záměr kolegů, kteří tohoto majestátního dravce vybrali za ptáka roku 2006, nebo nebo to byla jen souhra náhod, ale zařazení orla mořského na rok 2006 je vskutku symbolické. Loni na podzim totiž uplynulo rovných 30 let od zrodu myšlenky vysazení mořských orlů v jižních Čechách a na jaře 20 let od prvního úspěšného zahnízdění orlů mořských na Třeboňsku, a to páru, v němž oba ptáci pocházeli ze sokolnického záchranného chovu.
Za poskytnutí autentických materiálů a dokladů z pozůstalosti Ing. Jiřího Andresky jsem zavázán a povinován díkem jeho synovi, Ing. Janu Andreskovi; za osvěžení pozapomenutých podrobností i poskytnutí nových informací z publikovaných zdrojů děkuji vstřícným a ochotným pracovnicím knihovny AOPK ČR v Kališnické, které mi umožnily prohlédnout všechna periodika, která jsem potřeboval.

Obecné údaje a dobová atmosféra
Repatriace a základ vzniku populace orlů mořských v jižních Čechách (a pravděpodobně nejen v jižních Čechách) je spjat se jmény Ing. Jiřího Andresky a německého sokolníka a chovatele dravců Clause Fentzloffa z tehdejšího "západního" Německa. Fentzloff měl - a nejspíš dosud má - legální soukromý chov dravců a sokolnické ptáky předváděl na hradě Guttenbergu (oficiální název zařízení je Deutsche Greifenwarte Burg Guttenberg).
Pokud se jedná o ochranu živočichů a jmenovitě dravců, byla u nás nedostižným ideálem ta mezi lety 1970 - 1990 v tehdejší NDR. Za prvé tam nebyly vůbec problémy s myslivci, kteří u nás představovali v té době největší ohrožení dravců, podle mých zkušeností dokonce větší než smrtící elektrovody a chemizace, která se významně uplatňovala jen u několika druhů na konci dlouhých potravních řetězců. Němečtí, tedy "endéráčtí", myslivci byli jednak ukázněnější a snad také biologicky lépe vzdělaní, takže se předpisům o ochraně či hájení podrobovali s disciplinou proslulou v tomto národě, ale, a to zejména, se dostali ke střelným zbraním pouze při společných honech. V NDR nesměl nikdo mít zbraně doma, ty se vyzvedly před společnou loveckou akcí ze skladu a po ní se tam ihned vrátily. Před svědky si tedy nikdo nedovolil dravce zabíjet a jinak nemohl. V důsledku toho se už kolem roku 1980 stala NDR zemí s populační hustotou dravců všech druhů, o jaké se nikomu v sousedních zemích ani nezdálo, a druhy jako orlovec říční a orel mořský zde hnízdily v desítkách párů, motáků a luňáků všech druhů zde bylo asi jako u nás kání, a v Harzu došlo i k prvnímu zahnízdění sokolů stěhovavých (samec z páru byl vypuštěný pták ze sokolnického chovu prof. Saara z Berlína). Nasycené populace produkovaly emigrující mladé ptáky, kteří osídlovali sousední země a také Československo. Vedle toho existovala pravidla ochrany přírody a živočichů na velmi vysoké úrovni a stojící na realistických ekologických základech, ať už šlo o pružnost v managementu chráněných území, nekompromisnost při ochraně ohrožených druhů nebo vstřícnost vůči zájmovým skupinám jako jsou třeba chovatelé.
U nás tehdy fungovala (a protože jsem v té době sám pracoval ve státní ochraně přírody, mohu zodpovědně tvrdit, že dobře fungovala) svého druhu koalice na ochranu dravců proti jejich genocidě uskutečňované myslivci (přímo) a zemědělci (nepřímo, chemizací při "socialistické zemědělské velkovýrobě"). V této ochranářské koalici vedli prim sokolníci (což se mnozí dnešní ochranáři a ptakopravci zoufale snaží zamlčovat či zpochybňovat) v součinnosti s tehdejšími význačnými ornitology a vysokoškolskými pedagogy a samozřejmě s profesionálními pracovníky ochrany přírody. Osobnosti jako doc. Dr. Walter Černý, Dr. Jan Hanzák, Dr. Karel Hudec, Dr. František Obhlídal, Dr. Jiljí Sitko a mnozí další nebo v sousedním Maďarsku prof. Homoki-Nagy velmi dobře pochopili, jak důležitou osvětovou funkci pro pozitivní ovlivnění veřejného mínění a jak velký význam pro ochranu dravců má sokolnictví, a proto je všemožně podporovali zároveň s většinou objektivně smýšlejících pracovníků ochrany přírody a Ministerstva kultury, do jehož resortu ochrana přírody spadala. Sokolníci jako osoby nejlépe informované o ekologii a etologii dravců a navíc obdařené silnou emocionální motivací hlídali a chránili hnízda v terénu a zastávali funkci jakýchsi neoficiálních stanic pro handicapované dravce a sovy, samosebou s vědomím a podporou ochrany přírody.

Na sokolnické dny, které se konaly na podzim v roce 1976 v Českých Budějovicích, přijel také Claus Fentzloff a přivezl s sebou instruktážní film o mořských orlech, obsahující též informace o jeho chovu mořských orlů a repatriačních snahách. Ty byly realizovány dvojí metodikou - jednak přikládáním mláďat z chovu do hnízd divokých orlů v přírodě, pokud měli jen jedno mládě nebo o potomstvo přišli, a jednak vypouštěním juvenilních ptáků na zimovištích evropské populace. Ing. J. Andresku, který v té době pracoval v Mysliveckém muzeu na zámečku Ohrada v Hluboké nad Vltavou a který se tím pádem na organizaci zmíněných sokolnických dnů podílel, tento film velmi důvěrně oslovil a nadchl, protože o možnosti obnovení hnízdící populace orlů mořských v jižních Čechách uvažoval už řadu let. Takže se tito dva lidé rychle domluvili, objeli různé lokality, kde orli tenkrát zimovali, a během času došlo na realizaci repatriačního programu. Předtím bylo třeba zajistit celou řadu celních a ochranářských formalit.
Problematikou ochrany volně žijících živočichů se v té době zabýval na SÚPPOP Dr. Kamil Sedláček. Zkratka znamená Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, což bylo zařízení Ministerstva kultury, z jehož přírodovědecké části vznikla současná Agentura, AOPK ČR. S Dr. Sedláčkem jsem často spolupracoval a stali jsme se velmi dobrými přáteli. Patřil také ke stoupencům zmíněné "koalice"; společně se sokolníky jsme v té době organizovali seminář "Dravci '77" v Davli, a veškeré záležitosti souvisící s ochranou dravců či výjimkami z ní vždy velmi důkladně probírali. Repatriace orlů mořských byla také jedním z "velkých témat" a oba jsme ji uvítali a doporučili, přesto ale ani jednoho z nás v té době nenapadlo, že tato akce bude mít - tak brzy a tak velký - význam pro obnovení české populace. Shodli jsme se tenkrát na tom, že každý jedinec, kterého se podaří vhodnou (a podle Fentzloffova filmu, který jsem na jednom sokolnickém setkání také shlédl, osvědčenou) metodikou dostat úspěšně do přírody, znamená posílení evropské populace, tehdy ještě stále kriticky zredukované pesticidy a lovem, a že je celkem jedno, rozhojní-li výsadky ptáků z chovu hnízdící orly mořské ve Skandinávii, v Polsku nebo v Meklenbursku. Repatriace orlů mořských se tenkrát uskutečnila součinností České ornitologické společnosti, Správy CHKO Třeboňsko a Klubu sokolníků.

Výsadky a jejich výsledky
Prvním vypuštěným orlem mořským se stal dvouletý samec z Fentzloffova chovu se symbolickým jménem Luv. Slovo "luv" ve starogermánštině, v jazyce Vikingů, znamená něco jako dobrý nebo příznivý vítr. Celkem bylo do jižních Čech vypuštěno 9 ptáků, z toho 4 samci a 5 samic; z tohoto počtu prokazatelně vznikl jeden dlouhodobě hnízdící pár a dvěma mladým samicím způsobili smrt myslivci ještě ve stejném roce, kdy byly vypuštěny.
Okolnosti výsadků orlů mořských z chovu C. Fentzloffa uvádí následující přehled. Pohlaví ptáků je označeno běžným chovatelským způsobem: 1/0 samec, 0/1 samice.
1. 1/0 Luv, věk 2 roky, vypuštěn zima 1977 - 78, zmizel z místa vypuštění; dvě pozorování z jarního a letního období r. 1978 a 1979 nasvědčují, že mohlo jít o Luva, ale nelze to doložit
2. 0/1 Hough (Káča), první vypuštění ve věku necelý rok v zimě 1979 - 80, druhé vypuštění ve věku necelé 2 roky v prosinci 1980, (Humlenský a Podsedek), v období 1984 - 85 neúspěšné hnízdění (neoplozená snůška pro mládí samce Cossy), 1986 - 1993 úspěšná hnízdění (podrobnosti v textu).
3. 1/0 Cossa, věk necelý rok, vypuštění únor 1982 (Staré Jezero), Ve 3 letech vytvořil pár s Hough, který hnízdil do roku 1993 a odchoval 12 mláďat.
4. 0/1 Lord, věk necelý rok, vypuštění únor 1982 (Staré Jezero), chycena do želez vandalem u Weitry v Rakousku, později utracena pro nevyléčitelný defekt.
5. 1/0 Jiří, věk necelý rok, vypuštění leden 1983 (Velký Tisý), nejsou údaje
6. 0/1 Tissy, věk necelý rok, vypuštění leden 1983 (Velký Tisý), nejsou údaje
7. 0/1 Triton, věk 1 rok, vypuštění březen 1984, nejsou údaje
8. 1/0 Krásný, věk 1 rok, vypuštění březen 1985, nejsou údaje
9. 0/1 Torres, věk 1 rok, vypuštění březen 1985, na jaře 1985 na Třeboňsku postřelena vandalem; vyléčena a znovu vypuštěna; v únoru 1986 zastřelena jiným vandalem na Strakonicku
Mladí orli pocházeli od tří chovných párů: č. 1, 3, 4 a 8 od páru Clara a Corsar, č. 2 od rodičů Cressy a Nelson, 5, 6, 7 a 9 od páru Thora a Pirat (Trpák, 1987). Vzniklý pár Hough a Cossa byl tedy nepříbuzný.
Vypuštění ptáci byli označeni pouze ornitologickými a chovatelskými kroužky, takže jejich identifikace v přírodě byla dost obtížná. V důsledku toho není možno spolehlivě doložit hnízdění ostatních vysazených orlů mořských kromě páru Cossa a Hough, a proto o něm neuvažují, i když je pravděpodobné, že se alespoň někteří do reprodukce druhu v Čechách také zapojili, ať už s vypuštěnými nebo s divokými partnery.

Hnízdící pár vzniklý z výsadku
Okolnosti vypuštění samice Hough, později familiérně přejmenované na Káču, byly poněkud atypické v porovnání s ostatními jedinci, a nemohu se ubránit dojmu, že to byly možná právě tyto okolnosti, které upevnily vazbu orlice Hough na oblast budoucího hnízdního teritoria; vrátím se k této otázce ještě v odstavci o etologických aspektech výsadků orlů mořských.
Hough byla vypuštěna poprvé v zimě 1979 - 80 na zamrzlý Velký Tisý v devíti měsících věku a byla na rozdíl od jiných mladých orlů do jisté míry vázána na lidskou péči; podle údajů z pozůstalosti Ing. Jiřího Andresky se domnívám, že byla zčásti dokrmena uměle a tedy i do určité míry imprintována na lidi. Po vypuštění se chovala dost bezradně a byla po dvou týdnech odchycena a vrácena zpět k Andreskovům. Protože si poškodila ruční letky, nemohla být znovu vypuštěna a bylo nutno počkat až přepeří. Poškozená pera byla tradičními sokolnickými postupy opravena co nejlépe. Během krátké doby vznikla poměrně velká voliéra v Majdaleně, v níž orlice strávila asi 8 měsíců a vyměnila v ní všechna pera v křídlech. Staral se o ni ornitolog Jan Korbel a pan Posel z Majdaleny. Ve voliéře zesílila, "rozlétala" se a zejména se zcela adaptovala na území okolo, jeho magnetické silokřivky a typ krajiny. V prosinci 1980 byla znovu vypuštěna u rybníků Humlenský a Podsedek u Třeboně, kde už fungovala zimní újeď, kterou navštěvovali čtyři "divocí" zimující orli. Orlice Hough byla označena barevnými kroužky, takže ji bylo možno identifikovat nejen podle individuálního habitu. Byla čas od času pozorována a nikam už neodtahovala. V únoru 1982 byla vypuštěna na Starém Jezeře dvě mláďata, z nichž samice si odlétla pro smrt do Rakouska. Samec Cossa přežil a na jaře 1984 vytvořil s Hough pár, který poprvé zahnízdil na starém smrku u rybníka Podsedek. V prvních dvou letech byly snůšky v důsledku nedospělosti samce Cossy neoplozené; průběh hnízdění páru Hough - Cossa uvádí následující přehled.
Rok 1984, Podsedek, smrk s ulomeným vrškem, 0 mláďat, inkubace okolo 50 dnů, rok 1985, Podsedek, umělá podložka na borovici, 0 mláďat, opět prodloužená doba sezení, rok 1986, Nová řeka, odchována 2 mláďata, rok 1987, Podsedek, první hnízdo na smrku, odchována 2 mláďata. V roce 1988 přibyly dva nové páry na rybnících Tisém a Horusickém. Další hnízdění zmíněného páru proběhla v letech 1989, 1990, 1991 a 1992. Bohužel se mi nepodařilo vypátrat okolnosti úspěšných hnízdění v letech 1988 až 1992; nejspíš by měly být zjistitelné na Správě CHKO Třeboňsko. Podrobnější údaje publikoval zejména Ševčík (1989) a Trpák (1987) a také iniciátor programu Andreska (1995) v knize "Čas lovu, čas hájení" v kapitole "Akce Luv".
V roce 1993 hnízdění na Podsedku, odchováno 1 mládě, Káča se v květnu zranila, mládě od 6 týdnů krmil pouze samec. Samice se vrátila k samci a hnízdu až v prosinci 1993. V roce 1994 hnízdil pár opět na Podsedku, neodchoval žádné mládě. Po střetu s cizím párem orlů zůstalo hnízdo neobsazené, oba páry odlétly jinam.
V letech 1986 - 1993 včetně vyvedl tedy pár vypuštěných orlů Hough (Káča) a Cossa celkem 12 mláďat, 4x po jednom a 4x po dvou z jedné snůšky.

Etologické aspekty
Chování živočichů, jeho ontogenetický vývoj u každého jedince a relativní podíl jeho vrozených a získaných složek je nesmírně komplikovaná a křehká záležitost. Rozvoj etologie řadu aspektů chování živočichů postupně objevil a objevuje, i když celá řada dalších aspektů zůstává dosud skryta, nepochopena, často chápána zkresleně či neúplně, a hlavně nevysvětlena pokud se jedná o některé zásadní, určující či spouštějící momenty. Proto se obecně doporučuje při repatriačních akcích, tedy při vysazování živočichů do někdejších biotopů a areálů, maximálně respektovat až kopírovat okolnosti existující u divoce žijících a prosperujících populací v přírodě. Obecně vzato, úspěšně začlenit každého jedince a obnovit populaci druhu v přírodě ze záchranného chovu je daleko složitější a odborně náročnější než vlastní metodika chovu, včetně těch chovatelsky nejobtížnějších druhů.
V souvislosti s úspěšnou repatriací orla mořského v Čechách považuji za nutné zmínit se o několika etologických souvislostech, týkajících se ontogenetického rozvoje chování mláďat u ptáků.
V první řadě je to fenomen (či hypotéza) vtištění (imprinting, Prägung). Vtištění je specifický, v podstatě pasivní způsob učení, kdy se do mozku mláděte ukládají základní (a také zcela podružné) okolnosti, v nichž vyrůstá (od vylíhnutí až do určitého věku; etologové se na základě poznání situací u některých druhů ptáků domnívají, že některé vjemy z prostředí, například zpěv otce či kontaktní hlas inkubujících rodičů či pěstounů, registrují a pamatují si i zárodky řadu dní před vylíhnutím). Vtištěním získávají mladí jedinci určité, v podstatě abstraktní, představy o vlastním druhu, budoucím sexuálním partnerovi, složení potravy, umístění a materiálu hnízda atd., v případě umělých či náhradních stimulů se vytváří stejně pevná a trvalá vazba na pěstouny, člověka či umělé okolnosti během odchovu.
S teorií vtištění velmi úzce souvisí další teorie, a to teorie senzitivních period. Omluvte prosím výraz "teorie", který jakoby zpochybňoval existující realitu; senzitivní periody v individuálním vývoji mladých ptáků (a nejen ptáků) objektivně existují, jenže dosud se moc neví o tom, jak a proč, a dokonce většinou ani není známo, jak dlouho u kterého druhu trvají. Jedná se o to, že individuální rozvoj chování, psychiky a dovedností mladého jedince je geneticky "naprogramován" do určitých časově omezených období, v nichž musí jeho určitá složka proběhnout. Pokud se tak nestane, "dohonit" zmeškané už většinou nejde nebo je to nesmírně obtížné. V případě vypouštění jedinců, kteří neměli možnost získat v determinovaných senzitivních periodách úplnou garnituru chování (a také optimální kondici), představuje tato okolnost pro ně významný handicap, a v jeho důsledku bývají selekčními mechanismy v přírodě velmi brzy zlikvidováni.
Pro praxi při záchranných repatriačních programech je nejdůležitější právě senzitivní perioda pro vtištění, která začíná vylíhnutím (nebo nějaký čas před ním) a je nejvýraznější v prvních dnech. Údaje uváděné v klasické etologické literatuře, totiž že je vtištění získané v prvních hodinách až dnech života nevratné, však zřejmě platí jen za určitých okolností a u některých druhů a skupin; většinou se jedná o déletrvající, kontinuitní proces, na němž se (pokud se jedná o vytváření představy vlastního druhu a budoucího partnera) vedle rodičů podílejí i sourozenci a který se koriguje s růstem a vývojem těchto sourozenců. Ve většině případů (a prokazatelně u hrabavých a dravců) nevzniká při odchovu většího počtu mláďat chybné vtištění na pěstouna či člověka, ale pouze jakýsi ambivalentní vztah, kdy ptáci jsou ochotni tolerovat přítomnost pěstounského druhu či člověka (a především konkrétní "spřátelené" jedince, tedy ne kohokoliv), ale jsou schopní normálního sexuálního a rodičovského chování s partnery vlastního druhu (např. Schein, 1963). Zdá se, že senzitivní perioda pro vtištění u řady druhů odeznívá v době dosažení velikosti dospělých nebo těsně před tím.
Další senzitivní periodou stěžejní důležitosti je období, kterému můžeme říkat perioda pro učení a exploraci. Začíná vlastně zároveň nebo (u krmivých ptáků) za několik dní po vylíhnutí (se začátkem zrakového vnímání), nejsilnější a nejvýznamnější je v období osamostatňování a aktivního sledování rodičů a odeznívá (snad a u některých druhů) při výměně juvenilního opeření za adultní. Nelze vyloučit, že u dlouho dospívajících druhů (jako je třeba právě orel mořský), trvá i několik let. V tomto období zvědavosti, zvídavosti a obecně neofilie se mladí jedinci až nutkavě a "nadšeně" seznamují s prostředím, učí se základním dovednostem od vyhledávání a rozlišování potravy po reakce na predátory a jiná ohrožení, podle věku či druhů a skupin buď metodou "pokusu a omylu", nebo napodobováním rodičů či jiných členů skupiny. Po vyhasnutí této senzitivní periody se ptáci mění na konzervativní, neadaptabilní, nedůvěřivé, dospělé jedince, nicméně vybavené dokonalou znalostí svého prostředí a schopné v něm přežít.
Za určitou součást tohoto období je možno pokládat i nastartování migračního chování u tažných druhů na základě stimulů prostředí a možnosti odletět. Nejsilnější tendence pro uskutečnění tahu, tedy nejsilnější projevy "tažného instinktu", mají tohoroční mláďata. U špačků na tuto situaci poukázal před lety Hudec (1956), a jak se prokazuje u dalších druhů ptáků, platí to téměř obecně. U některých ptačích druhů (čápů, dalších brodivých, dravců) dochází k tomu, že jedinci, kteří nemohli z nějakých příčin uskutečnit tah v prvním roce svého života (třeba proto, že byli zraněni, nebo že se jednalo o ptáky z chovu uzavřené ve voliérách), zcela ztratí schopnost nadále migrovat mezi hnízdištěm a zimovištěm a chovají se pak trvale jako "stálí". Zdá se, že první, nejsilněji se projevující migrace nastartuje obvyklé chování tažného ptáka podmíněné délkou dne a dalšími stimuly, a pokud k tomuto nastartování nedojde, puzení k uskutečnění tahu vyhasne. Lze konstatovat, že první tah mladých ptáků má tedy charakter "spouštěče" tažného chování na celý život. Ale i v případě "normálně" probíhajícího individuálního vývoje řady druhů ptáků dochází s věkem k vyhasínání tažného chování, zejména u starších samců, kde nad ním převáží vazba na hnízdní teritorium.
Mladí ptáci obecně, i když zpravidla všichni před zimou odlétají - ať už v rámci pravidelné migrace nebo jen jakési "potulky na zkušenou" - projevují (resp. nesou v sobě, ve své vrozené garnituře prvků a stimulů chování) dva zdánlivě protichůdné principy či programy. První se v anglosaské etologické literatuře označuje jako "homing" a spočívá v tom, že mladý pták, přežije-li svou první zimu a migraci, se vrací na místo svého zrození a často přímo do teritoria svých rodičů nebo k jeho hranicím. Starší články ornitologů z 19. století a myslivců jsou plné dojemných a zároveň pobuřujících zpráv typu "...u hnízda sokolů jsem sestřelil samici, ale už druhý den se starala o hnízdo jiná, ještě v šatě mládí". Tyto situace jsou dobře vysvětlitelné předpokladem, že loňská nebo předloňská samice, "osobně známá" pro svého otce a puzena homingem k životu v místě svého zrození, tímto způsobem mohla (a směla) zrealizovat své reprodukční chování.
Návrat do místa zrození je nesporně i emocionálně velmi silný trend; u ptáků ho usnadňuje výborná schopnost orientace, zejména v kombinaci znalosti prvků krajiny, magnetických silokřivek Země vnímaných a registrovaných ještě v období imprintingu, a konfigurace astronomických objektů na obloze.
Druhá tendence (princip či program) směřuje k emigraci a je vlastně nástrojem strategie šíření druhu a zajištění genetické diverzity v populaci. Mladý pták (v senzitivní periodě učení a explorace, to je důležité!) se vydává na "dobrodružnou a objevitelskou" cestu, ze které se obyčejně už nevrátí, protože se usadí jinde.
První tendence je dost častá u samic a druhá naopak u samců (a tuším, že jsou součástmi "mužského" a "ženského" principu nejen u dravců a dalších druhů ptáků).
V případě orlů mořských z Fentzloffova chovu uskutečňovala metodika vypouštění v jižních Čechách etologicky správné principy. Byli vypouštěni většinou necelý rok staří jedinci v době, kdy již měli být samostatní, ale stále ještě v senzitivní periodě pro učení a vesměs se jednalo o ptáky odchované vlastními rodiči, tedy s normálním vtištěním. Jejich předpokládaná určitá neschopnost vyhledávání potravy byla kompenzována předkládanými újeděmi. Za pozitivní lze povazovat také záměrně zvolenou okolnost, že ptáci byli vypouštěni většinou ve dvojicích a na místa, kde zimovali severští orli mořští (v prvních letech repatriačních akcí to bylo okolo 10 jedinců) a v době vypouštění tam už byli přítomni. Jejich napodobováním a začleněním do jejich hierarchie se ještě zesílila věkem daná adaptabilita.
Za důležité je také nutno považovat, že mladí ptáci dosud neměli uzavřený růst a vývoj kostry a svalstva a že se ještě během první zimy stačili "vytrénovat" do kondice potřebné pro přežití v přírodě. V konkrétním případě tohoto druhu je příznivá také okolnost, že orel mořský je nespecializovaný potravní oportunista, ze značné části kadaverivorní, a že jeho strategie získávání potravy je poměrně nenáročná pokud se jedná o dokonalost lovecké techniky. Z tohoto pohledu tak mohli prosperovat v místě vypouštění i mírně dočasně hendikepovaní ptáci, zvlášť za předpokladu trvalého přikrmování.
Konkrétní případ orlice Hough neboli Káči měl ještě další specifika. I když Fentzloffovi orli byli vesměs normálně odchovaní vlastními rodiči a normálně imprintovaní, v jejím případě tomu tak nejspíš úplně nebylo. Její vazba na lidi se ale nakonec ukázala také spíše jako klad. V důsledku zranění byla vypuštěna až v následujícím roce a znemožnění tahu v prvním roce života u ní zřejmě vyvolalo utlumení tažného instinktu, čímž se velmi snížila rizika úrazu nebo usmrcení, a zároveň se u ní, během chovu v rozlétávací voliéře v Majdaleně, zesílila vazba na lokalitu. To oboje, spolu s "domáckými" tendencemi, nejspíš vyvolalo pozdější zahnízdění v regionu.
Je škoda, že chybí údaje o hnízdění ostatních vypuštěných orlů a vůbec o jejich osudech - vždyť mnozí z nich nejspíš ještě žijí a hnízdí. Vždať co to je třicet let pro orla mořského!

Význam repatriační akce
V roce 1986 vzniklo další hnízdo v severní části Třeboňska, obsazené nedospělými ptáky a s neoplozenou snůškou; v roce 1987 se týž pár znovu (a neúspěšně) pokoušel o hnízdění v novém hnízdě, a objevily se další páry s chováním, které je charakteristické pro hnízdící orly (Ševčík, 1989). V roce 1988 se objevily další hnízdící páry: na Horusickém rybníce (se dvěma mláďaty) a na Velkém Tisém s třemi mláďaty (Andreska, 1995; Ševčík, 1989). V současné době je možné zastihnout orla mořského na většině území ČR poblíž velkých vodních ploch a hnízdící páry kromě jižních Čech také v Českém ráji, v okolí Liberce, České Lípy či na jižní Moravě.
Celkem v České republice hnízdí mezi 20 - 30 páry, koncentrace zimujících jedinců může být až trojnásobná. Zatímco iniciální jihočeská populace vznikla bezesporu díky popisovanému výsadku (a nejspíš dala původ hnízdnímu výskytu orla mořského v hainburgském luhu v Rakousku), severočeská pravděpodobně pochází spíše (nebo také) z imigrantů z Lužice, Spreewaldu a vůbec z Německa, zatímco jihomoravská navazuje na populaci na Tise, Dunaji a v Hortobágyi.
I kdyby z výsadků orlů mořských na Třeboňsku byl výše uvedený pár jediný, který zde úspěšně zahnízdil, je jeho přínos (a tím i přínos záměru repatriace a jeho autorů) s celkovým počtem na lokalitě úspěšně vyvedených 12 mláďat pro vzniklou českou populaci neoddiskutovatelný. Nicméně je víc než pravděpodobné, že do jihočeské hnízdící populace se začlenili i další vypuštění jedinci, přestože nebyli identifikováni.
V počáteční fázi vzniku české populace orlů mořských nikdo význam repatriační akce nezpochybňoval. Dovolím si ocitovat názor předního specialisty "na mořské orly" v ČR, Dr. J. Ševčíka, z té doby: "...je logické, že alespoň některý z hnízdících párů pochází z "divoké" populace, která se od severu pravděpodobně šíří na svá původní hnízdiště. Je možné, že některé páry mohou být i smíšené." (Ševčík, 1989).
V době, kdy se akce začala jevit jako nadějná až úspěšná, převzal nad záležitostí repatriace orlů mořských patronát SÚPPOP a začlenil ji do souboru svých programů (Trpák 1982, 1984, 1987). Rozhodovat po dvaceti letech, zda na Třeboňsku orli hnízdili už před hnízděním páru Cossa a Hough na základě nálezů zbytků starých hnízd, bych si rozhodně netroufl, a publikované údaje v tom smyslu na mne nepůsobí věrohodně. Je, pravda, docela dobře možné, že přirozené šíření orlů mořských v tehdejší NDR, kde byla ochrana živočichů a zejména dravců na velmi dobré úrovni a navíc akcentována zmíněným opatřením týkajícím se loveckých zbraní, by nakonec vedla k samovolné kolonizaci Čech tímto druhem také. Možná ale, že by nebyli orli předmětem takové patriotické hrdosti jakým se stali díky třeboňským výsadkům. Nejspíš by k tomu došlo o řadu let později než takto, při posílení místního stavu o 7 vypuštěných jedinců a o 12 juvenilů odchovaných vypuštěným párem. Význam 19 jedinců pro populaci, kteří v ní přibudou v průběhu asi 20 let a která na začátku čítala asi 10 zimujících, nehnízdících ptáků, nota bene u druhu, jehož množivost je relativně velmi nízká, nelze podle mého názoru jen tak odbýt tvrzením, že to bylo vlastně zbytečné, protože by se sem orli stejně časem rozšířili.
Nemám rád úvahy na úrovni dohadů, proto jsem se jich snažil vyvarovat i v tomto článku. Poučné by mohlo být třeba zveřejnění všech zpětných hlášení kroužkovaných orlů mořských z naší populace nebo zastižených na našem území, popř. registraci barevných chovatelských kroužků u hnízdících párů; jistě by to vneslo více světla do poznání vzniku populace orlů mořských u nás.
Vedle přímého vlivu celé věci "an sich" je třeba vyzdvihnout i nepřímý přínos v oblasti ekologické osvěty. Dovolím si ocitovat Ing. Andresku: "Lidé si zvykli na dobrý pocit jistého patriotismu: jsme jediní v naší zemi, kde trvale žijí a hnízdí orli mořští. Nikdo po orlech nestřílel, nikdo neusiloval o jejich bezživotí.... Potřebné zimní přikrmování orlů uhynulými rybami se rozšířilo i za hranice Třeboňska. Různí zájemci, kteří si přáli orly pozorovat, jim předkládali na vhodná místa rybí odpady, aby je přivábili a mohli je pozorovat. A nebo i fotografovat. Starý myslivecký odpor k dravcům se změnil. Vydělaly na tom i káně, objevili se hnízdící luňáci červení, přestali se střílet pochopi. Zvykli jsme si, že bez dravců by naše příroda nebyla celá." (Andreska, 1995).
V neposlední řadě pokládám za nutné připomenout vedle úspěchu celé repatriační akce především zásluhu jejích iniciátorů a také velký a nezištný dar sokolníka Clause Fentzloffa naší zemi a přírodě vůbec. Lidé mají a vždy měli tendenci rychle zapomínat, je to asi vrozená schopnost usnadňující život. Zejména v poslední době se nemohu zbavit neodbytného pocitu, že tendence k zapomínání je u většiny naší populace až patologicky hypertrofovaná. Vede to k deformaci poznání a názorů a také se to dá zneužít. Na obětavé biology, zachraňující ohrožené druhy, bychom ale v žádném případě zapomínat neměli.
Bohužel ještě pořád existují zlí a nepoučitelní, suroví zištní hlupáci. Místo brokovnic a želez používají ještě zbabělejší prostředky, otrávené návnady. Už ani nevím, kolik orlů zahubili, a na jednu stranu jsem rád, že se toho kolega Andreska senior nedožil.
Snímky Jan ŠEVČÍK



Zpracování dat...