ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Výživa spárkaté zvěře

Myslivost 10/2007, str. 32  Ing. Jan Picka
Výživa spárkaté zvěře
Právě začíná z hlediska výživy spárkaté zvěře jedno z nejdůležitějších období roku, kdy se rozhoduje o „kvalitě“ zvěře. Přirozená potravní nabídka se zmenšuje, ale zvěř se v tomto čase musí „přichystat“ na zimní období! Její metabolismus je nyní připraven na tvorbu a ukládání tukových zásob, které zvěři pomohou zdárně překonat zimní měsíce. Zvěř, která nemá před zimou dostatečné množství tukových zásob, má výrazně sníženou naději na přežití. Proto je nutné (pro mnohé asi netradičně) právě v tomto období věnovat zvýšenou pozornost přikrmování spárkaté zvěře.


V přírodě jsou v tomto období stále ještě dostupná poměrně kvalitní objemná krmiva, která však pro tvorbu tukových zásob sama o sobě nestačí. Pro tu je nezbytný dostatečný příjem energeticky bohatých glycidových nebo chcete-li jadrných krmiv. Zvěř sice má taková krmiva zatím přirozeně k dispozici (např. semena trav, plody keřů a stromů apod.), ale po sklizni polních plodin většinou v nedostatečném množství. Proto je potřeba přikrmovat zvěř speciálními energetickými krmnými směsmi nebo alespoň zrním. Přitom je bezpečnější volit takové obilniny, které mají v zrnu vyšší obsah vlákniny. Z našich tradičních obilnin je zvláště vhodný oves a ječmen, méně vhodná je potom kukuřice nebo pšenice. Na tomto místě musíme podotknout, že se tato problematika týká spárkaté zvěře přežvykující!

Co se myslí pojmem bezpečnost krmiva pro zvěř?
Bezpečnost, nebezpečnost, či v extrému až "jedovatost", krmiva je věc relativní. Záleží na tom, komu, kdy a jak je krmivo předkládáno. Správný způsob zkrmování je totiž opatření, kterým běžně dokážeme u hospodářských zvířat zabezpečit využití všech kladných vlastností krmiva a eliminovat jeho vlastnosti negativní. Vysvětlíme si to na příkladu pro spárkatou zvěř méně vhodné pšenice. Ve výživě hospodářských zvířat řadíme pšenici (myslíme tím pšeničné zrno) k jadrným krmivům s nejvyšším obsahem energie. V porovnání s ovsem přináší přežvýkavcům dokonce o třetinu více energie. A to při stejném obsahu bílkovin. Vysoce hodnotným a zcela bezpečným krmivem je však pro přežvýkavce pouze tehdy, je-li správně a pravidelně dávkována a je-li rovnoměrně rozptýlená do celé denní krmné dávky. Takové požadavky jsou ale při krmení zvěře zcela nereálné, až nesmyslné. Teoreticky můžete jadrné krmivo předkládat zvěři pravidelně každý den, ale dokážete svou zvěř přesvědčit, aby se o předloženou dávku zrní rozdělila s ostatními, konzumovala ji v malých dávkách minimálně pětkrát denně a vhodně to prokládala pastvou? To asi ne.
Když v zimě přijde dominantní kus ke krmítku s jádrem, odhání ostatní tak dlouho, dokud se sám zcela nenasytí a nebo dokud nesežere vše. Byla-li však v krmítku, z hlediska obsahu energie, vysoce hodnotná pšenice, stala se při tomto zcela běžném postupu pro takové dominantní zvíře vysoce nebezpečnou. Po nárazovém příjmu vysoké dávky rychle stravitelného škrobu dojde v nepřizpůsobeném "zimním" bachoru zvířete k extrémnímu zrychlení kvašení spojenému s přemnožením některých mikroorganismů a prudkým poklesem pH. Obsah bachoru se stává kyselejším než je optimální a to může mít pro takové zvíře velice vážné následky vedoucí až k úhynu.
Proč se to stalo? A proč by oves nebyl tak nebezpečný? Naší "péčí" jsme dostali zvíře do situace, která je pro jeho druh z vývojového hlediska zcela netradiční a není na ni připraveno. Tedy předně: když zvěři nasypeme zrní, protože v krajině se sklizenými poli je množství přirozeně dostupných semen velice nízké, mělo by se tak stát hned po žních. Zvěř (tedy spíše mikroorganismy v jejím trávícím traktu) si totiž během léta postupně zvykla na zvyšující se příjem škrobu v dozrávajícím obilí. Proto ji nějaká ta pšenice na konci léta nijak "nerozhází". Tak, jak obsah škrobu v přijímaných krmivech na podzim klesá (zvěř nachází v přírodě stále méně škrobnatých semen), připravuje se trávicí trakt zvířete na příjem a zpracování vláknité, na živiny často chudé "zimní" potravy. Potom už je nárazové přijímaní zrní opravdu nebezpečné a škodlivé. Oves nebo speciální krmné směsi, považujeme-li zimní přikrmování spárkaté zvěře za nezbytné, jsou v takovém případě bezpečnější, protože obsahují méně škrobu a více vlákniny. Proto po jejich příjmu dochází k nepříznivému rozvoji kvašení v bachoru pomaleji a s menšími následky.

Abychom dále omezili nebezpečnost zkrmování čistého zrní v pozdních podzimních a zimních měsících, ve snaze zvýšit kondici naší zvěře, přeci jen bychom se měli snažit směřovat k ideálu rovnoměrného a správného zkrmování. Zrní by mělo být v okolí krmelce rozmístěno v malých dávkách na více místech, aby ho nemohl opanovat jeden dominantní kus. Čím více takových podzimních malých krmelců v honitbě bude, tím lépe bude zrní dostupné pro všechny - i slabší kusy. Další možností je zamíchat zrní do plev (nesmí ale plesnivět !!!), tak aby "ředily" vysokou koncentraci škrobu v samotných zrnech. Plevy také způsobují nižší jednorázový příjem samotného zrní, protože napomáhají zasycení zvířete. Jak již bylo řečeno, důležité je také pravidelné předkládání. Naší snahou by mělo být, aby se dostupnost škrobnatých semen pro zvěř (a tím je myšleno i individuálně pro jednotlivé kusy) od doby po žních postupně snižovala s co nejmenšími výkyvy.

Jak a proč tedy správně krmit spárkatou zvěř?
Jadrná krmiva předkládáme zvěři do poloviny prosince. Po ukončení říje jednotlivých druhů spárkaté zvěře je totiž vhodné obohatit její krmné dávky o dostatek energie a tím zlepšit kondici zvláště u samců. Ti v období říje snižují příjem krmiva na minimum oproti předcházejícímu období, což má za následek odbourávání jejich tukových zásob a snížení tak jejich tělesné hmotnosti až na 70 % hmotnosti původní.
Zvláště markantní je toto u jelení zvěře, která končí říji zhruba v polovině října. Ačkoli daněk končí říji zhruba o měsíc později, není u něho nutné přespříliš zvyšovat dávky jadrných krmiv, jelikož má daleko větší schopnost ukládat zásobní tuk oproti ostatní druhům spárkaté zvěře.

Přikrmování se samozřejmě týká i zvěře srnčí. Ačkoli by se vzhledem k tomu, že srnčí říje končí zhruba v polovině srpna, dalo usuzovat, že není třeba věnovat zvláštní pozornost jejímu přikrmování (neboť má v období po skončení říje ve volné přírodě stále ještě dostatečné množství krmiva), je tomu právě naopak. Při stanovování záchovné potřeby energie u jednotlivých druhů spárkaté zvěře se totiž došlo k závěru, že energetické nároky srnčí zvěře jsou v přepočtu na tělesnou hmotnost vyšší než u jelenů, daňků či muflonů. Vzhledem k relativně menšímu obsahu předžaludků, a již zmíněné relativně větší potřebě příjmu energie, je vhodné zajistit srnčí zvěři pravidelný přístup ke kvalitním krmivům v průběhu celého roku, tedy i v zimním období. Zde bychom ale měli dávat pozor na již výše zmíněná rizika při krmení vysoce energetickými krmivy. V případě, že není v našich silách dodržet zásady správného krmení, pak je lépe držet se hesla, že méně znamená více.

Přikrmování jadrnými krmivy je ale stejně důležité i pro samice, zvláště březí. Ty musí před zimou získat dostatečné množství tukových zásob, aby mohly dostatečně živit vyvíjející se plod. Pokud tomu tak není, odrazí se to následně v nízké porodní hmotnosti mláděte, tvorbě méně kvalitního mleziva i nízké produkci mléka. To má pak za následek snížení životaschopnosti mláďat a jejich zhoršený vývoj, což se samozřejmě negativně odrazí v chovu.
Mladá vyvíjející se zvířata jsou na výživu asi nejnáročnější, neboť je nutné u nich zabezpečit co nejkvalitnější potravu, aby si mohla vytvořit nejen tukové zásoby, ale i bílkovinné rezervy a do začátku zimního období dosáhla zhruba 65 % hmotnosti dospělého jedince. Jedině tak se nám podaří zajistit si budoucí kvalitní zvěř.

Nesmíme zapomínat ani na dostatečný příjem vitamínů a minerálních látek, které jsou také důležité pro správný vývoj a dobrou kondici zvěře. Tradiční je celoroční přístup ke kamenné soli či solnému lizu, neboť sodík ovlivňuje osmotický tlak krevní plazmy, a s tím souvisí jeho vliv na hospodaření s vodou v organismu. Neméně důležitý je ale i dostatečný příjem ostatních makroprvků, zvláště vápníku a fosforu. Zvýšená potřeba těchto makroprvků je v období růstu kostí a kostních útvarů (paroží). Tato potřeba se samozřejmě zvyšuje také u březích samic a samic v období kojení. Pro zvěř mufloní je navíc z makroprvků významná i síra, jejíž dostatečné zastoupení v krmné dávce pozitivně ovlivňuje kvalitu toulců. Co se týká mikroprvků, je vhodné zvěři doplňovat zejména selen, měď a zinek. Vitamíny jsou zvláště důležité v zimním období, kdy je jejich obsah v krmivu nižší než v období jarní a letní vegetace.
Výše zmíněné nutriční látky, jako jsou vitamíny, mikroprvky a makroprvky, je nejvhodnější předkládat zvěři ve formě komerčních lizů, které obsahují správný poměr a kombinaci jednotlivých látek, podle toho, pro který druh zvěře jsou určeny. Výrobou těchto krmiv se mimo jiné zabývá firma Tekro, spol. s r.o., která vyrábí tzv. instantní lizy. Tento přípravek se smíchá s vodou v určitém poměru a takto vzniklou hmotu lze aplikovat do korýtka, či vydlabaného pařezu a nechá se ztuhnout. Výhodou je velice snadná aplikace a možnost variabilního umístění pro zvěř. Dalšími výrobky, které tato firma může nabídnout, jsou doplňková minerální krmiva, ať už ve formě sypké či mikrogranulované, která jsou určena k přimíchání k pravidelně předkládanému krmivu, např. k výše zmiňovaným jadrným krmivům.

Závěrem lze tedy říci, že již koncem léta bychom měli spárkaté zvěři pro posílení kondice zajistit plynulý přístup k jadrným krmivům. Později (asi od poloviny prosince) je zkrmování těchto vysoce energetických krmiv nežádoucí. Již od poloviny října bychom měli zvěři předkládat také kvalitní objemná krmiva (seno, senáže) a později také krmiva bohatá na obsah vlákniny (např. letnina, ořezy ovocných stromů apod.), přičemž nesmíme zapomínat na dostatečný přísun vitamínů a minerálních látek. Ponecháme na čtenářích, ať si sami zodpoví, jak se s těmito pravidly správného přikrmování spárkaté zvěře slučují poměrně rozšířená "divoká" krmeliště pro černou zvěř.


Zpracování dat...