Časopis Myslivost

Zvířata, na jejichž lovu měli lidé zájem, ale většinou nezůstávala po celý rok na víceméně trvalých územních celcích (teritoriích), stěhovala se a lidé museli buď kočovat za nimi, pokud to dovolily sousední rody či kmeny, anebo vyčkat jejich návratu. Ten se ale mohl někdy protáhnout, což následně znamenalo hrozbu hladovění, a nebo bylo nutno zvolit jiný způsob získávání potravy. Ovšemže masité, protože i člověk je přirozený masožravec. Proto naši předci již asi před deseti až patnácti tisíci lety pochopili, že je možno odchytávat zejména dobře přizpůsobivá mláďata do té doby divoce a volně žijících druhů zvířat a držet je doma v primitivních ohradách - oborách jako jakési živé konzervy pro případy nouze. Tento přístup se osvědčil a poměrně brzy i rozšířil, zejména poté, co se zjistilo, že i dospělí jedinci mohou lidem ke zkvalitnění jejich života přispívat nejen masem, nýbrž třeba i kostmi, kůžemi, vlnou, tukem, mlékem, vejci apod.
Takto chovaná, většinou býložravá, zvířata bylo ale nutno krmit buď poblíž rostoucími rostlinami, které se lidé později naučili sušit a získávali tak krmivo na delší období, anebo museli i se zdomácnělými zvířaty kočovat za čerstvou potravou, jak to známe u některých pasteveckých kultur i ze současnosti. V návaznosti na primitivní zootechniku se následně zrodila i primitivní agrotechnika, jíž vděčíme za veškeré druhy obilovin, okopanin i zelenin či ovocných plodů.

Lov zvěře ve volnosti sice stále přetrvával, ale význam zvěřiny už nebyl pro výživu lidstva prvořadý. Stále však lov zůstával odrazem síly, obratnosti a důvtipu lovců, i když s rozvojem společenských vztahů si na něj začali činit přednostní právo náčelníci kmenů a panovníci, kteří si současně přivlastňovali i právo na území, na němž žil jejich kmen či národ. Ti pak organizovali lovy jako společenské události po jejichž zdárném ukončení mohli v příjemném prostředí projednávat různé osobní, ekonomické či politické problémy. Bylo proto v jejich zájmu, aby se ulovily co největší počty zvěře, kterých ale ve volných honitbách nikdy nemohlo být mnoho. Proto se začalo s výstavbou obor, v nichž mohly být při dostatečné péči chovány na relativně malých plochách větší počty původně divoce žijících nejlépe tlupních druhů zvěře určené k následným lovům.

Na našem území je historicky doloženo založení první takové královské obory k roku 1278. Byla to Ovenecká obora na území dnešní pražské Stromovky. Potom byly zakládány obory další a v nich byla chována především zvěř jelení, daňčí, černá, ale také vlci a často i cizokrajná zvířata (např. v poděbradské oboře velbloudi). Velký rozkvět oborních chovů zvěře je znám zejména ze století devatenáctého kdy rozvoj dopravních možností umožnil dovoz nových druhů zvěře jako muflonů, siků, jelenců, později i kamzíků, kteří se na našem území dobře aklimatizovali. Současně se vznikem obor a dalších intenzivních chovů zvěře (bažantů) zákonitě vznikala z tehdejších poddaných vrstva odborných specialistů - myslivců, kteří se postupně naučili rozumět potřebám zvěře a kteří také začali chápat, že nezáleží pouze na množství lovené zvěře, nýbrž i na její kvalitě (váhové, trofejové i zdravotní). Ti časem pochopili, že kvalita zvěře včetně jejích trofejí je výsledkem nejen genetického založení zvěře (samčí i samičí) a kvalitní výživy (v oborách už se nejedná pouze o přikrmování jako ve volných honitbách, ale časově v průběhu změn ročních období přímo o krmení), ale také chovu zvěře v podmínkách s dostatečnou krytinou a při nezbytném zajištění klidových podmínek.
Obory postupně nabývaly na významu nejen pro účely reprezentační, ale také jako zdroj kvalitního chovného materiálu pro další zazvěřování. V naší době slouží i pro účely výzkumné, některé také pro účely osvětové (pedagogické), v nichž je možno se setkat a učit se u téměř "volně žijící" zvěře chované na relativně malých výměrách. Konečně v některých oborách se zachránily i takové druhy zvěře, které již z volnosti vymizely (u nás například bílí jeleni).

Je logické, že také tlupní druhy zvěře potřebují pro svůj zdárný rozvoj odpovídající výměry nejen honiteb, nýbrž i obor, což jsou v podstatě malé (ale někdy i poměrně velké) honitby. Tyto výměry jsou známé, obdobně jako množství v oborách chované zvěře, které by mělo být dostatečně početné, aby nedocházelo k příbuzenské plemenitbě. Až do platnosti stávajícího zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. ale nebyly oborní chovy zvěře nijak omezovány, zato byly zvýhodněny výjimkou o možnosti celoročních lovů. Teprve nyní je uzákoněno, že obory musí mít výměru alespoň 50 ha, přičemž lov zvěře je opět bez omezení (ovšem při dodržení zachování předepsaných počtů zvěře v nich).
Je přitom zajímavé jaký byl vývoj výměr obor před novelou zákona o myslivosti č. 23 z roku 1991, v letech následujících a jaké výměry a chovy zvěře v nich máme nyní. Lze říci, že do roku 1991 byl počet obor i jejich výměry do značné míry stabilní. Údaje o tom jsou uvedeny v tabulce č. 1.
V uvedeném roce bylo zaregistrováno 81 obor s druhy zvěře uvedenými v tabulce (jelení, sika, jeleni Dybowského, daňčí, srnčí, viržinskou (jelencem běloocasým), mufloní, kozou bezoárovou a černou). Nejmenší výměru - 5 ha - měla obora Budyně, největší - 4480 ha - obora Soutok. Největší počet obor - devět - se rozkládal na výměrách 201 až 250 ha. Ve dvaceti oborách byla chována zvěř jelení, ve dvou oborách zvěř sika, v šesti oborách jeleni Dybowského, dokonce v 53 oborách zvěř daňčí, ve 23 oborách, ale spíše pro zpestření druhové skladby, zvěř srnčí, ve dvou oborách jelenci, ve 41 oborách zvěř mufloní, v jedné oboře koza bezoárová a ve 21 oborách zvěř černá. Ve 26 případech byla chována společně zvěř daňčí a mufloní, jinak se doporučuje chovat každý druh zvěře samostatně, zejména v oborách o menších výměrách. Průměrná výměra obor byla tehdy 478,5 ha.
Mezi rokem 1991 a vydáním zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. došlo k dvojnásobnému nárůstu počtů obor, takže nyní jich registrujeme celkem 160, jak je zřejmé z tabulky č. 2. Tehdy se také objevily tendence k zakládání farmových chovů některých druhů zvěře na relativně malých výměrách podle zahraničních vzorů, které ale současný zákon o myslivosti za obory v pravém slova smyslu nepovažuje.
V letech 1991 až 2000 začaly vznikat i jakési "miniobory" jako zájmové chovy vlastníků menších honebních pozemků, které si stihli oplotit (v souladu s tehdy platným zákonem) a do nich umístit některé druhy zvěře, o jejichž mysliveckém chovu lze ale v řadě případů s úspěchem pochybovat. Vždyť pouze počet obůrek s výměrou do 20 ha narostl na současných 49 přičemž jedna taková miniobůrka má výměru pouze 1 ha a další 2 ha - v průměru pak tyto obůrky mají 9,9 ha. Průměrná výměra všech našich obor klesla na 279,4 ha, což rozhodně není výměra pro řádný myslivecký chov většiny druhů spárkaté zvěře.

V uvedeném počtu 160 stávajících obor je nyní chována zvěř jelení v 36 oborních objektech (z toho pak v 10 oborách na výměře do 20 ha a v jedné dokonce na 4 ha!), jeleni sika v pěti oborách, jeleni Dybowského ve čtyřech oborách, daňčí zvěř je v oborách chována nejčastěji - ve 124 objektech (ale její stavy jsou normovány dokonce v šesti obůrkách tříhektarových, ve třech čtyřhektarových, ve třech pětihektarových, ve dvou šestihektarových, v jedné osmihektarové, ve dvou devítihektarových a v pěti desetihektarových atd!). Srnčí zvěř nepovažujeme za oborní druh zvěře, ale je normována spolu s jinými druhy zvěře ve 22 oborních objektech. Podobně obtížně se v oborách chová i jelenec, který u nás žije ve dvou oborách. Zato mufloní zvěř žije v 84 oborách (z toho ale opět na zcela malých výměrách - v pěti obůrkách tříhektarových, ve dvou pětihektarových, v jedné šesti-, jedné osmi- a jedné devítihektarové a v pěti desetihektarových), mnohdy společně se zvěří daňčí. Kozy bezoárové jsou chovány pouze v jediné oboře a černá zvěř žije ve 25 oborách, ale pouze v 9 oborách samostatně. Přestože černá zvěř nevyžaduje příliš velké výměry obor, lze i pro ni považovat výměry 2 a 3 ha za příliš malé.

Přitom víme, že se vlastníci i takových malých obůrek a nepochybně i milovníci zvěře v nich mohou chované zvěři lépe a intenzivněji věnovat, takže jsou schopni v nich docílit i rekordních až světových trofejí. Potud lze i s malými, i když zřejmě ne s minioborními chovy souhlasit, neboť se přesvědčujeme, že při dodržování určitých (a vesměs známých) chovatelských zásad můžeme u kvalitně založené zvěře očekávat i kvalitní výsledky. Na druhé straně však musíme striktně trvat na označování zvěře pocházející z těchto chovů a všude uvádět, že jejich původ je v oborách, což je i případ medializované "bulharské" světové trofeje jelena vychovaného zřejmě v rakouské obůrce a do Bulharska prodaného k odstřelu jakoby ve volnosti. Valné shromáždění CIC tento postup odsoudilo jako neetický a do budoucna se vyžaduje od lovců, aby uváděli skutečný původ ulovené zvěře. Naší republiky se to v podstatě netýká, protože na všech našich minulých celostátních výstavách jsme v katalogu vždy uváděli zda je zvěř z oborního chovu či z volnosti.
Přesto zůstává otázkou kolik kusů zvěře a jakého druhu by mělo být v oboře chováno a na jaké výměře, aby tam zvěř žila do určité míry svobodně, v pohodě a necítila se jako v uzavřeném žaláři případně v zoologické zahradě anebo ve farmovém chovu.

Je možno se domnívat, že většina myslivců - milovníků zvěře pro zvěř chovanou ve svých oborách dělá maximum, nicméně ve světě je větší zájem o chov a lov zvěře ve volnosti a o oborní chovy je zájem podstatně menší. Oborní chovy zvěře přitom není nutno zavrhovat, protože naopak na tamní zvěři, které je věnována všestranná maximální péče, lze dokumentovat, jaké kvality v sobě takto chovaná zvěř skrývá a čemu bychom se měli přibližovat i ve volných honitbách. Samozřejmě při stejné maximální péči i o tuto volně žijící zvěř.