Časopis Myslivost

Chov zvěře ve volnosti a v oborách

Myslivost 8/2007, str.   Prof. Ing. Josef HROMAS, CSc
Zřejmě není pochyb o tom, že v počátcích vývoje lidského rodu žili na Zemi všichni živočichové bez zásadních omezení, pokud k nim nepočítáme sezónní klimatické výkyvy spojené s nedostatkem či nadbytkem potravy, za jejímž získáním se poměrně pohyblivé druhy živočichů stěhovaly (migrovaly) – jak to u některých druhů známe ještě i ze současnosti. Podobně se stěhovaly za lepšími zdroji potravy i lidské rody (později kmeny až národy), ale s nárůstem počtu lidské populace docházelo ke konkurenčním střetům a bojům o lépe zazvěřená loviště. Tehdy ještě nelze mluvit o honitbách v dnešním slova smyslu, neboť každý mohl lovit kdekoliv a cokoliv, pokud ovšem mohl lovený kus dostihnout a přemoci. Už tehdy by tedy bylo možno hovořit o volných honitbách přitom už ale svým způsobem omezených na území vlastního rodu či kmene.



Zvířata, na jejichž lovu měli lidé zájem, ale většinou nezůstávala po celý rok na víceméně trvalých územních celcích (teritoriích), stěhovala se a lidé museli buď kočovat za nimi, pokud to dovolily sousední rody či kmeny, anebo vyčkat jejich návratu. Ten se ale mohl někdy protáhnout, což následně znamenalo hrozbu hladovění, a nebo bylo nutno zvolit jiný způsob získávání potravy. Ovšemže masité, protože i člověk je přirozený masožravec. Proto naši předci již asi před deseti až patnácti tisíci lety pochopili, že je možno odchytávat zejména dobře přizpůsobivá mláďata do té doby divoce a volně žijících druhů zvířat a držet je doma v primitivních ohradách - oborách jako jakési živé konzervy pro případy nouze. Tento přístup se osvědčil a poměrně brzy i rozšířil, zejména poté, co se zjistilo, že i dospělí jedinci mohou lidem ke zkvalitnění jejich života přispívat nejen masem, nýbrž třeba i kostmi, kůžemi, vlnou, tukem, mlékem, vejci apod.
Takto chovaná, většinou býložravá, zvířata bylo ale nutno krmit buď poblíž rostoucími rostlinami, které se lidé později naučili sušit a získávali tak krmivo na delší období, anebo museli i se zdomácnělými zvířaty kočovat za čerstvou potravou, jak to známe u některých pasteveckých kultur i ze současnosti. V návaznosti na primitivní zootechniku se následně zrodila i primitivní agrotechnika, jíž vděčíme za veškeré druhy obilovin, okopanin i zelenin či ovocných plodů.

Lov zvěře ve volnosti sice stále přetrvával, ale význam zvěřiny už nebyl pro výživu lidstva prvořadý. Stále však lov zůstával odrazem síly, obratnosti a důvtipu lovců, i když s rozvojem společenských vztahů si na něj začali činit přednostní právo náčelníci kmenů a panovníci, kteří si současně přivlastňovali i právo na území, na němž žil jejich kmen či národ. Ti pak organizovali lovy jako společenské události po jejichž zdárném ukončení mohli v příjemném prostředí projednávat různé osobní, ekonomické či politické problémy. Bylo proto v jejich zájmu, aby se ulovily co největší počty zvěře, kterých ale ve volných honitbách nikdy nemohlo být mnoho. Proto se začalo s výstavbou obor, v nichž mohly být při dostatečné péči chovány na relativně malých plochách větší počty původně divoce žijících nejlépe tlupních druhů zvěře určené k následným lovům.

Na našem území je historicky doloženo založení první takové královské obory k roku 1278. Byla to Ovenecká obora na území dnešní pražské Stromovky. Potom byly zakládány obory další a v nich byla chována především zvěř jelení, daňčí, černá, ale také vlci a často i cizokrajná zvířata (např. v poděbradské oboře velbloudi). Velký rozkvět oborních chovů zvěře je znám zejména ze století devatenáctého kdy rozvoj dopravních možností umožnil dovoz nových druhů zvěře jako muflonů, siků, jelenců, později i kamzíků, kteří se na našem území dobře aklimatizovali. Současně se vznikem obor a dalších intenzivních chovů zvěře (bažantů) zákonitě vznikala z tehdejších poddaných vrstva odborných specialistů - myslivců, kteří se postupně naučili rozumět potřebám zvěře a kteří také začali chápat, že nezáleží pouze na množství lovené zvěře, nýbrž i na její kvalitě (váhové, trofejové i zdravotní). Ti časem pochopili, že kvalita zvěře včetně jejích trofejí je výsledkem nejen genetického založení zvěře (samčí i samičí) a kvalitní výživy (v oborách už se nejedná pouze o přikrmování jako ve volných honitbách, ale časově v průběhu změn ročních období přímo o krmení), ale také chovu zvěře v podmínkách s dostatečnou krytinou a při nezbytném zajištění klidových podmínek.
Obory postupně nabývaly na významu nejen pro účely reprezentační, ale také jako zdroj kvalitního chovného materiálu pro další zazvěřování. V naší době slouží i pro účely výzkumné, některé také pro účely osvětové (pedagogické), v nichž je možno se setkat a učit se u téměř "volně žijící" zvěře chované na relativně malých výměrách. Konečně v některých oborách se zachránily i takové druhy zvěře, které již z volnosti vymizely (u nás například bílí jeleni).

Je logické, že také tlupní druhy zvěře potřebují pro svůj zdárný rozvoj odpovídající výměry nejen honiteb, nýbrž i obor, což jsou v podstatě malé (ale někdy i poměrně velké) honitby. Tyto výměry jsou známé, obdobně jako množství v oborách chované zvěře, které by mělo být dostatečně početné, aby nedocházelo k příbuzenské plemenitbě. Až do platnosti stávajícího zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. ale nebyly oborní chovy zvěře nijak omezovány, zato byly zvýhodněny výjimkou o možnosti celoročních lovů. Teprve nyní je uzákoněno, že obory musí mít výměru alespoň 50 ha, přičemž lov zvěře je opět bez omezení (ovšem při dodržení zachování předepsaných počtů zvěře v nich).
Je přitom zajímavé jaký byl vývoj výměr obor před novelou zákona o myslivosti č. 23 z roku 1991, v letech následujících a jaké výměry a chovy zvěře v nich máme nyní. Lze říci, že do roku 1991 byl počet obor i jejich výměry do značné míry stabilní. Údaje o tom jsou uvedeny v tabulce č. 1.
V uvedeném roce bylo zaregistrováno 81 obor s druhy zvěře uvedenými v tabulce (jelení, sika, jeleni Dybowského, daňčí, srnčí, viržinskou (jelencem běloocasým), mufloní, kozou bezoárovou a černou). Nejmenší výměru - 5 ha - měla obora Budyně, největší - 4480 ha - obora Soutok. Největší počet obor - devět - se rozkládal na výměrách 201 až 250 ha. Ve dvaceti oborách byla chována zvěř jelení, ve dvou oborách zvěř sika, v šesti oborách jeleni Dybowského, dokonce v 53 oborách zvěř daňčí, ve 23 oborách, ale spíše pro zpestření druhové skladby, zvěř srnčí, ve dvou oborách jelenci, ve 41 oborách zvěř mufloní, v jedné oboře koza bezoárová a ve 21 oborách zvěř černá. Ve 26 případech byla chována společně zvěř daňčí a mufloní, jinak se doporučuje chovat každý druh zvěře samostatně, zejména v oborách o menších výměrách. Průměrná výměra obor byla tehdy 478,5 ha.
Mezi rokem 1991 a vydáním zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. došlo k dvojnásobnému nárůstu počtů obor, takže nyní jich registrujeme celkem 160, jak je zřejmé z tabulky č. 2. Tehdy se také objevily tendence k zakládání farmových chovů některých druhů zvěře na relativně malých výměrách podle zahraničních vzorů, které ale současný zákon o myslivosti za obory v pravém slova smyslu nepovažuje.
V letech 1991 až 2000 začaly vznikat i jakési "miniobory" jako zájmové chovy vlastníků menších honebních pozemků, které si stihli oplotit (v souladu s tehdy platným zákonem) a do nich umístit některé druhy zvěře, o jejichž mysliveckém chovu lze ale v řadě případů s úspěchem pochybovat. Vždyť pouze počet obůrek s výměrou do 20 ha narostl na současných 49 přičemž jedna taková miniobůrka má výměru pouze 1 ha a další 2 ha - v průměru pak tyto obůrky mají 9,9 ha. Průměrná výměra všech našich obor klesla na 279,4 ha, což rozhodně není výměra pro řádný myslivecký chov většiny druhů spárkaté zvěře.

V uvedeném počtu 160 stávajících obor je nyní chována zvěř jelení v 36 oborních objektech (z toho pak v 10 oborách na výměře do 20 ha a v jedné dokonce na 4 ha!), jeleni sika v pěti oborách, jeleni Dybowského ve čtyřech oborách, daňčí zvěř je v oborách chována nejčastěji - ve 124 objektech (ale její stavy jsou normovány dokonce v šesti obůrkách tříhektarových, ve třech čtyřhektarových, ve třech pětihektarových, ve dvou šestihektarových, v jedné osmihektarové, ve dvou devítihektarových a v pěti desetihektarových atd!). Srnčí zvěř nepovažujeme za oborní druh zvěře, ale je normována spolu s jinými druhy zvěře ve 22 oborních objektech. Podobně obtížně se v oborách chová i jelenec, který u nás žije ve dvou oborách. Zato mufloní zvěř žije v 84 oborách (z toho ale opět na zcela malých výměrách - v pěti obůrkách tříhektarových, ve dvou pětihektarových, v jedné šesti-, jedné osmi- a jedné devítihektarové a v pěti desetihektarových), mnohdy společně se zvěří daňčí. Kozy bezoárové jsou chovány pouze v jediné oboře a černá zvěř žije ve 25 oborách, ale pouze v 9 oborách samostatně. Přestože černá zvěř nevyžaduje příliš velké výměry obor, lze i pro ni považovat výměry 2 a 3 ha za příliš malé.

Přitom víme, že se vlastníci i takových malých obůrek a nepochybně i milovníci zvěře v nich mohou chované zvěři lépe a intenzivněji věnovat, takže jsou schopni v nich docílit i rekordních až světových trofejí. Potud lze i s malými, i když zřejmě ne s minioborními chovy souhlasit, neboť se přesvědčujeme, že při dodržování určitých (a vesměs známých) chovatelských zásad můžeme u kvalitně založené zvěře očekávat i kvalitní výsledky. Na druhé straně však musíme striktně trvat na označování zvěře pocházející z těchto chovů a všude uvádět, že jejich původ je v oborách, což je i případ medializované "bulharské" světové trofeje jelena vychovaného zřejmě v rakouské obůrce a do Bulharska prodaného k odstřelu jakoby ve volnosti. Valné shromáždění CIC tento postup odsoudilo jako neetický a do budoucna se vyžaduje od lovců, aby uváděli skutečný původ ulovené zvěře. Naší republiky se to v podstatě netýká, protože na všech našich minulých celostátních výstavách jsme v katalogu vždy uváděli zda je zvěř z oborního chovu či z volnosti.
Přesto zůstává otázkou kolik kusů zvěře a jakého druhu by mělo být v oboře chováno a na jaké výměře, aby tam zvěř žila do určité míry svobodně, v pohodě a necítila se jako v uzavřeném žaláři případně v zoologické zahradě anebo ve farmovém chovu.

Je možno se domnívat, že většina myslivců - milovníků zvěře pro zvěř chovanou ve svých oborách dělá maximum, nicméně ve světě je větší zájem o chov a lov zvěře ve volnosti a o oborní chovy je zájem podstatně menší. Oborní chovy zvěře přitom není nutno zavrhovat, protože naopak na tamní zvěři, které je věnována všestranná maximální péče, lze dokumentovat, jaké kvality v sobě takto chovaná zvěř skrývá a čemu bychom se měli přibližovat i ve volných honitbách. Samozřejmě při stejné maximální péči i o tuto volně žijící zvěř.



Přiložené dokumenty

Media_13651_43_38.xls Tabulka 1 (18,00 KB)
Media_13651_53_38.xls Tabulka 2 (18,00 KB)
Zpracování dat...