Časopis Myslivost

Nečekaná setkání

Text a snímky Jan RYS
Nečekaná setkání
Vzpomínkami na toulání přírodou se rádi vracíme nejčastěji k prožitým nečekaným setkáním s výjimečnými zvířaty, zvláště takových, k nimž se člověk nemusí vracet jen v duchu, ale má je zvěčněny na fotografických záběrech. Když o tom přemýšlím, skoro vždy se zažijí náhodně a přinášejí spoustu nezapomenutelných dojmů.
Zajímal mě život zedníčků skalních za kterými jsem se rozjel na Slovensko do Vrátné doliny. Podmínky k pobytu mi poskytla tamější výzkumná stanice ochrany přírody, ve které jsem přespával. Jeden večer se tu objevila známá tvář zaníceného východoslovenského zoologa, jehož jsem několik let neviděl - od dob, kdy jsme spolu stopovali na východě, v hornatině Karpat Užských lesů, vlky. Proto naše shledání vyznělo do nekonečných rozmluv - kde, co jsme pozorovali a co prožili. U jednoho takového povídání mi navrhl, že bych se mohl připojit k jeho rumunské expedici, kterou podniká v brzké době do Poloninských Karpat, do míst bývalých loveckých revírů profesora Komárka. Neváhal jsem ani na chvíli a nabídku přijal. Byl to už můj dávný sen - spatřit divokou karpatskou přírodu. Další výhoda cesty tkvěla v tom, že výpravu povede rumunský zoolog, s nímž můj přítel již delší dobu spolupracuje ve výzkumu života norka evropského. Ukáže nám jeho tamější lokality, kde se nalézá ještě v přirozeném prostředí - u řek, na ostrůvkovitých nikách.
Dva měsíce nato se už naše tři auta pomalu šplhala povodím řeky Moldovy do podhůří rumunských kopcovitých Karpat po okresní silnici, jež byla zatím sjízdná, byť jen na trojku nebo dvojku. Když jsme ale dorazili do poslední vesnice Obciny Feredeului, zaparkovali jsme v lesní správě, přeložili "bagáž" na vůz s koňským spřežením a tak pokračovali dále do divoké přírody karpatských pralesů a poloninských pastvin. Brzy jsem zde poznával pravé království orlů; dvou druhů, nejčastějšího orla křiklavého a méně hojného orla skalního. Každou chvíli se nad námi objevili ve velké výšce, spirálovitě kroužili a hledali nějakou ovčí padlinu po svazích kopců. Za několik hodin klopýtající chůze při vozu jsme dosáhli místa naší budoucí táborové základny. Bylo u pastviny, v enklávě lesa, na výše položené rovince ve svahu nad řekou, prý proto, abychom byli bezpečni před povodněmi, které tu bývají při letních bouřkách časté. Pod táborem vyhlížela řeka docela romanticky malebně, ale divoce nepřístupná. Protékala táhlým lesnatým údolím s neustálými zákruty meandrů, mezi nimiž se bělelo krajkoví náplavů u pastvin ve kterých tu a tam probleskávala hladina nevelkých tůní nebo krátkých slepých ramen. Ideální životní prostředí pro zachování norčího národa - jak k nám prohodil místní lesník. Norek evropský je nevelká štíhlá, lasicovitá, samotářská šelmička s černohnědou krátkou srstí a se zbytky plovacích blan na předních i zadních končetinách. Na březích kolem řek a potoků nežije ani zvlášť moc skrytě. Není ale žádné vodní zvíře, jen rád plave, zdatně se potápí a tak kořist vyhledává jak na souši, tak i ve vodě. Dobře loví menší ryby, vyhrabává žáby nebo korýše z bahna a neúprosně pronásleduje každého drobného savce. Vyniká i při hledání ptačích hnízd v břehových porostech, bezpečně hadím pohybem proplouvá kořáním podemletých stromů, nebo vylézá do jejich dutin značně vysoko. Jednou v roce, nejčastěji během června, vrhá samička norka mláďata a v rodinné skupině s nimi setrvává po několik měsíců. Lovecké výpravy podnikají norci nejen v noci, ale i ve dne, podle nabídky ročního období. Vystopovat jejich revír se dá podle stop na písčitých a bahnitých březích i podle zakrouceného trusu s neobvykle prodlouženou špičkou, z něhož často ční zbytky rybích kostiček.
Nejosvědčenějšími jakýmisi pozorovatelnami při mém sledování norků se staly polovyvrácené stromy skloněné nad vodu. Dobře se z nich přehlédnul delší úsek břehu a navíc tu tolik neobtěžovala dotěrná hejna muchniček. Podél řeky jsem měl obhlédnuto několik míst a vysedával jsem tam dlouhé hodiny. Na jednom takovém stanovišti jsem už od časného rána "trůnil" s metrovým teleobjektivem a pak, v podmračeném dopoledni, z dlouhé chvíle jsem se bavil sledováním lipanů při sbírání utopeného hmyzu na vodě. V tu chvíli mě upoutal na protějším břehu nezvyklý pohyb větví houštiny. K mému úžasu se z ní za chvíli vykolébal asi stokilový medvěd a mířil pod malou skalní římsu na strmém svahu. Posadil se nedaleko a předními tlapami si začal sklánět vrcholky porostu k tlamě. Teprve v dalekohledu jsem zjistil, že našel vyšší maliní a v něm paběrkoval poslední zbytky malin. Pastvil se tak skoro půl hodiny s pomalým sestupováním k řece. Opatrně vstoupil do vody a táhle pil. Náhle přestal a upřeně hleděl šikmo přes řeku o něco výše než bylo moje stanoviště. Celou dobu co jsem pozoroval medvěda jsem zapomněl sledovat okolí na svém břehu. Nezaregistroval jsem proto dalšího medvěda, asi tak sto metrů proti proudu nad mou pozorovatelnou, jak sestoupil do řeky a začal plavat směrem ke svému soukmenovci. Ten nemeškal a vyplaval mu vstříc. Asi v polovině řeky se střetli a začali se obezřetně obeplouvat. Náhle jako na povel proti sobě vyrukovali a pustili se do křížku. Mlátili do sebe tlapami, objímali se a snad jeden druhého chtěl potopit pod vodu. Delší šarvátka je brzy asi unavila a tak nečekaně, jak se do sebe pustili, tak přestali a každý se dal nazpět. Ten na mém břehu rychle zmizel v příšeří nedalekého cípu lesa a medvěd na protější straně se zase nechal zlákat maliníkovou houštinou a hledal co tu ještě zůstalo ze sladkých plodů. Ale i on se brzy ztratil ve vyšším porostu.
Když jsem se konečně z celé události zklidnil, zkontroloval jsem počítadlo kamery a zjistil s uspokojením, že mám skoro patnáct fotozáběrů medvědí půtky!
Zpracování dat...