Časopis Myslivost

Protože podle mého názoru chybí výměně názorů jakési závěrečné shrnutí, dovoluji se, po dohodě s redakcí Myslivosti, tohoto nelehkého úkolu ujmout a připojit k dané problematice také svůj postoj. Doufám, že mi bude prominuto, že jsem se osobně dané diskuse (a otevřeně přiznávám, že pouze z důvodů vlastního lajdáctví) jako přispěvatel nestihl zavčas zúčastnit. Většina kolegů v ní však zcela přirozeně reprodukovala také moje názory a doufám, že mi tedy také prominou, vypůjčím-li si na některých místech tohoto shrnutí jejich citace. Stejně tak se s dovolením obrátím na v diskusi zmíněné "autority typu Nečase nebo Koláře" (předpokládám, že pisatel měl na mysli publikace Srnčí zvěř (Nečas, 1963) a Průběrný odstřel srnčí zvěře (Kolář, 1995), ve kterých jsou definovány dnes uznávané zásady chovu srnčí zvěře).
V diskuzi zazněly nebo z ní vyplynuly některé otázky, které by snad šly zformulovat a uspořádat do logické posloupnosti zhruba následovně:

Kolik lovit a má "průběrný" odstřel vůbec smysl?
Lov zvěře (jeho výše i rozvržení) musí zákonitě vycházet z dané konkrétní situace v honitbě. Musí zohlednit přírodní podmínky (úživnost, kryt, klid atd.), početní stav a hustotu zvěře, poměr pohlaví, věkovou skladbu, zdravotní stav i genetické dispozice dané populace. Předpokládáme-li (pravděpodobně optimisticky), že je v tomto směru vše v pořádku, je výše ročního odstřelu dána výší předpokládaného přírůstku (ten je dán jako součin sčítaného počtu srn a koeficientu očekávané produkce). Od tohoto počtu musíme pochopitelně odečíst zvěř prokazatelně uhynulou "v době lovu", která se do plnění plánu odstřelu započítává.
Z výše uvedeného nám vychází logický vývod - jistý počet zvěře v honitbě lovit musíme. A když musíme, lovíme ji na základě celkového posouzení jedince vyřazovaného z chovu, tedy "průběrně". Tenhle pojem je podle mého zcela na místě. I "trofejově a věkově zralý" srnec již ve skutečnosti splnil v populaci svoje poslání a v případě jeho ulovení po říji se jedná o "průběr" dané skupiny zvěře.
Zároveň ale musíme zdůraznit to, co říkají jmenované autority i diskutující - průběrný odstřel je jen jedním (nikoliv jediným!!!) nástrojem pro úspěšnou správu dané populace.

Jak rozvrstvit odstřel?
Rozvrstvení odstřelu v honitbě musí pokud možno kopírovat přirozené reprodukční a selekční procesy. Na jejich základě je v přirozené skladbě populace zastoupen zhruba stejný počet srn i srnců (ve stejném poměru pohlaví se také rodí srnčata) a převládají kusy mladé (starší ročníky jsou již postupně zredukovány zimním strádáním, nemocemi, "vlčím zubem" i věkem). Mladé kusy jsou totiž nejdostupnější obětí predátorů a jako nejslabší také nejnáchylnější k úhynům. Z tohoto poznatku musí vycházet samotné rozvrstvení plánu lovu - 50 % srnců musíme lovit v první věkové třídě a (pozor!) 50 % všech lovených dospělých kusů musí být srny (z nich opět 50 % mladých srnek!).
Možná se někomu naskýtá polemická otázka: Proč by predátor upřednostnil "lehčí" mladý kus, když může mít "více masa" z kusu vyspělého? Je to ale otázka ovlivněná ryze měřítky tvora sedícího na posedu s výkonnou puškou v ruce. Šelma musí při lovu brát v potaz dvě odpovědi - energie, kterou vydá při lovu (štvaní) musí být nižší než ta, kterou potravou získá a za druhé musí eliminovat nebezpečí zranění na minimum (žádné souboje s vitálními kusy). Každé zranění znamená nemoc, oslabení, ztrátu konkurenceschopnosti a smrt hladem. To jsou dva důvody, proč v přirozených procesech převládá mezi úlovky predátorů zvěř oslabená a mladá.
Konkrétně tedy příklad - počítám-li pro modelovou honitbu roční přírůstek 28 ks, musím sestavit plán lovu zhruba následovně: 8 srnčat, 10 srn (z nich musím důsledně ulovit 5 ks skutečně mladých) a 10 srnců (zde bude pravděpodobně plánováno 5 ks v první, 2 ks ve druhé a 3 ks ve třetí věkové třídě).

Jaké srnce tedy lovit v první věkové třídě?
Touhle otázkou se dostáváme k jádru naší diskuse. Jak většina vývodů konstatuje, mám-li v každé honitbě lovit 50 % plánovaných srnců v první věkové třídě, měl bych jednoznačně dát přednost paličkáčům (jakého jiného srnce taky v honitbě pro prvotní průběrný odstřel hledat!?). Po naplnění této části plánu můžeme samozřejmě zauvažovat (v případě dalšího výskytu paličkáčů a samozřejmě při toleranci ze strany ostatních ze zákona zúčastněných subjektů) o naplnění části plánu lovu ve vyšších věkových třídách těmito srnci. Přesuny lovu paličkáčů "na srny" z pohledu chovu nic nevyřeší z jednoho prostého důvodu - jsou-li v tomto počtu zastoupeni v populaci "zaostalí" mladí srnci, musím v ní zákonitě mít (a taky je hledat) podobný počet stejně "nevyspělých" ročních srnek! Ty by měly být z chovu odstraněny rovněž důsledně. Je to pochopitelně problém, protože "stejně disponovaná sestra od paličkáče" uloveného na jaře bude po letním blahobytu vypadat vizuálně daleko lépe - a navíc, jak konstatují diskutující - nemá paličky. Jak ji tedy poznat? Odpověď je jediná - důsledně sledovat populaci v průběhu celého roku, dostat "do oka" určitý "místní tělesný standard" a mít představu o prostorovém rozmístění zvěře v honitbě.

Proč nepolemizovat o odstřelu typického paličkáče?
Předně je nutno říct, že za typického paličkáče považujme skutečně paličkáče (ne slabé špičáky). Ve své praxi jsem těchto srnců ulovil více než tři desítky. Jestli si ovšem vzpomínám, byli z tohoto počtu pouze dva v opravdu nečekaně "lepší" tělesné kondici. Drtivá většina z nich byla hmotnostně pod 10 kg, zaostalá ve vývoji (stačí se podívat na průběh výměny chrupu, posun vytloukání apod.), se střečky, změnami na plicích v důsledku invaze plicnivek atd. Nezanedbatelná je taká skutečnost, že většina z nich měla krátkou lebku a velmi slabé pučnice, tedy evidentně málo vyspělou kostru (která je základem látek pro parožení a průběh parožení odráží celkový stav organismu)! A jak říká zmiňovaný klasik dr. Kolář: "Na špatné pučnici nikdy pořádný paroh nevyroste..." (ani nemůže, protože pučnice je pro růst parohu prostě základnou).
Označení paličkáč proto v sobě ve většině případů zahrnuje nejen daný stupeň paroží, ale celkovou charakteristiku srnce slabého v tělesném vývoji, oslabeného parazity a pravděpodobně i geneticky ne zcela žádoucího. Dobře to vystihli kolegové konstatující v diskusi víceméně: "...Co jiného bychom potom měli lovit?..." a zejména pan J.G.: "...Lovit! Pravděpodobnost, že budou ,,rodiným stříbrem" honitby je minimální...".
Konečné rozhodnutí máme ale každý ve svých rukou a můžeme postupovat případ od případu....koneckonců jsme myslivci.

Kdy paličkáče lovit?
Druhou otázkou, o které se prozatím nediskutovalo (a diskuse by byla pravděpodobně ještě plamennější), je doba lovu paličkáčů. Osobně zastávám názor, že paličkáče je třeba ulovit pokud možno během prvního měsíce odstřelu. Argument si opět s dovolením vypůjčím od dr. Koláře - máme-li v rámci průběrného odstřelu konkrétní srnce ulovit, proč pak otálet, mají-li být z honitby skutečně odstraněni? V červnu se prudce vyvíjí vegetace, vzrostou lány kukuřice, řepky i obilovin. V lesích se neprostupně "uzavřou" porosty maliníku. A hlavně - přibývající hormony vyvolávají u silnějších srnců teritoriální aktivity, které zákonitě zatlačí slabé paličkáče do ústraní. Ti se stáhnou do krytiny a do září se s nimi setkáme víceméně náhodně. Vychází-li 16. května paličkáč na paši celkem klidně poblíž šesteráka, za dva týdny tam spolu téměř jistě nebudou!
Jako argument odpůrců lovu srnců v květnu stojí většinou známý "červený kabát" nebo pozdější vyšší hmotnost. Vezměme ale v potaz, je-li smyslem průběrného odstřelu "dostat víc peněz za kilo zvěřiny", která na srnci během měsíce naroste, nebo zda lovíme proto, abychom s celou populací skutečně myslivecky hospodařili? Odpověď ať hledá každý u sebe.
Nehovořím pochopitelně o květnovém lovu srnců plošně (to v žádném případě!), ale speciálně o lovu paličkáčů. Ti by měli být, stejně jako kusy evidentně nemocné či poraněné, uloveni co nejdříve. V souvislost s tím mne většinou zaráží nářek některých uživatelů honiteb nad lovem paličkáčů v květnu, zatímco ti samí myslivci bez ostychu ve stejném termínu prodají zahraničním lovcům třetí věkovou třídu (která má být jak známo skutečně lovena "v červeném kabátě" - ne ovšem kvůli barvě srsti, ale kvůli možnosti předat genetické dispozice v říji...)!

Vylepší stav populace pouhý důsledný odstřel paličkáčů?
Odpověď zazněla přímo i nepřímo také v diskusi - nevylepší. Znovu opakuji, že průběrný odstřel paličkáčů je pouze jedním (nikoliv jediným!!!) nástrojem. K němu musíme přidat samozřejmou péči o úživnost honitby, maximální možné zajištění klidu v životním prostředí zvěře, důsledný průběr zvěře holé a zodpovědné přikrmování v souladu s moderními poznatky (každá tato problematika by obsáhla minimálně jeden samostatný příspěvek).

A na závěr poslední otázka, která sice v diskusi přímo nezazněla, nicméně pozornému čtenáři zajisté neunikla:
Je správný výraz "paličkář" nebo "paličkáč"?
Nahlédneme-li do Mysliveckého slovníku naučného (Rakušan, 1992), i do dalších publikací zabývajících se mysliveckou mluvou, nalezneme zde pouze pojem "paličkáč", který je podle mysliveckých tradic jedině správný a označuje mladou zvěř samčího pohlaví nosící drobné parožní útvary ve tvaru paliček. Výraz "paličkář" pak je většinou odborníky vykládán jako "označení výrobce paliček", proto není ve smyslu mysliveckého označení zvěře zcela přesný. I přes tuto skutečnost je ale běžně v myslivecké praxi používán. Tolik na vysvětlenou.

Na úplný závěr si dovoluji poděkovat redakci časopisu Myslivost za technické zajištění prostoru k odborné výměně názorů, i všem kolegům myslivcům, kteří se podobných diskusí účastní. Každá, ve slušném a korektním duchu vedená diskuse, je pro danou oblast vždy přínosem, i když se názory diskutujících mohou někdy lišit. A jakýkoliv přínos i korektní přístup si v této době zasluhuje nejen srnčí zvěř, ale především celá naše myslivost! Přeji si tedy, aby v těchto diskuzích našly svoje místo seriózní podnětné a přínosné příspěvky co nejvíce myslivců, zkušených praktiků, naopak aby bylo co nejméně příspěvků osobních, urážlivých a plných nesmyslných osobních ataků.