Časopis Myslivost

Dřevem vonící svět
Kolem známého hradu Sovince jsem se úzkou silničkou vysoukal až k Jiříkovu, podhorské vesničce, kde se na první pohled zastavil čas. To především v době, kdy přestaly fungovat státní statky, které zde lidem po desetiletí dávaly obživu, byť nelehkou, ale přece jen jistou. Dnes je to zde s prací mnohem složitější, mnozí lidé za ní musejí dlouhé kilometry dojíždět. A nebo, jako můj hostitel, hledat nové formy živobytí, třeba využitím vlastního fortelu, uměleckého nadání, a to v bezprostředním kontaktu s ještě ne tak docela vyšlapanou cestičkou cestovního ruchu a venkovského turismu. Halouzkova přírodní galerie je však zářným příkladem toho, že to jde, a že i tudy může vést cesta k znovuoživení krásných, ale přece jen trochu zapadlých koutů naší vlasti.
Když se přede mnou otevřela mohutná vrata do dřevěného království, stál za nimi dvoumetrový hromotluk v lovecké vestě a koženém klobouku ozdobeném krokodýlími zuby. Ale hned na první pohled sympaťák, dobrák od kosti, klidný a vyrovnaný chlap co něco dovede. Přivítal mne vřele a doporučil, abych si jeho areál nejprve prohlédl, a pak že si budeme povídat. Souhlasil jsem a vydal se na cestu mezi početnými obyvateli dřevěného světa.
Po zpevněných cestách jsem kráčel bývalým areálem státního statku, který se za několik let úmorné práce přeměnil, a stále ještě přeměňuje na areál klidu, umění, tradic, a to vše v sepětí s krajinou. Všemu vévodí více než desetimetrová socha patrona kraje, bájného Praděda. Hned vedle umělecky vyhraněných dřevěných plastik obyvatel lesa, domácích i exotických zvířat se můžete setkat s tvory živými, koňmi a daňky, časem k nim mají přibýt ještě ovce, oslíci a další zvířata. Bývalé stodoly a stáje se postupem času stávají prostornými a vzdušnými galeriemi, kde návštěvníky čeká nejedno milé překvapení. Nápady zde nezůstávají jen na papíře, vše má svůj řád a harmonogram, A všude vůkol je dřevo, v různém stádiu zpracování. Dřevo lipové, topolové, v posledním čase snad nejvíce dubové, které dlouho vydrží. Klády surové, kmeny více i méně opracované, polotovary budoucích postav, plastiky dokončované i dokončené. Ty hladí po duši a vytrvale přitahují oči. Domácí pán je skutečně umělec, lidový řezbář, který nezapře rodinnou tradici řezbářskou, ale i mysliveckou. Ostatně v pořadí je již třetím Halouzkou, co se tomuto řemeslu aktivně a cele věnuje.

Betlém a vyznání zemi
Snad nejznámějším dílem Jiřího Halouzky je dřevěný betlém vytvořený z postav v životní velikosti. Odborníky je považován za největší v Evropě a údajně i na světě. "Sochy jsou vyřezány vždy z jednoho kusu kmene, pouze slon ze dvou. V současnosti má betlém pět desítek soch. Na výrobu bylo použito všech dostupných dřev, lípy, olše, topolu a dubu. V adventním čase bývá v posledních letech betlém vystavován v Brně, Olomouci či Hradci Králové, ale vzhledem k tomu, že již váží více než osm tun a jeho přeprava, včetně manipulace se sochami jsou stále náročnějšími, od letoška již natrvalo zůstane v galerijní expozici v Jiříkově," prozradil mi tvůrce unikátního souboru.
Dílo je určeno památce papeže Jana Pavla II., který vlastně jeho vznik inicioval. "V roce 1988 jsem se s ním setkal na osobní audienci v jeho letním sídle. Bavili jsme se o všem možném a on mi řekl, že betlém je vlastně kniha. Zprvu jsem to příliš nechápal, ale až později, při vlastní práci, kdy jsem se rozhodl vytvořit autentický dřevěný betlém, jsem pochopil, že člověk v této pomyslné knize čte sám o sobě, o svých blízkých, o společnosti i jejím vývoji a historii. Při kontaktu s dřevěm jsem měl dostatek času o mnoha věcech přemýšlet, být blízko poznání dříve netušených věcí, posílit svou víru v lidské dobro a spravedlnost."
Počet soch není v tuto chvíli konečný a autor slibuje, že pokud bude živ, každý rok nějaká socha přibude. "Betlém je vyřezáván již od roku 1998, pracuji na něm průběžně a doufám, že do finální podoby jej dokončím někdy před rokem dva tisíce dvacet," s úsměvem dodává řezbář s tím, že soubor je určen pro potěchu všech dobrých lidí, kteří do Jiříkova kdy zavítají.
V úžasu jsem zůstal stát před dalším obřím řezbářským projektem, který je v tuto chvíli ve stádiu počátečních manuálních a následně i uměleckých prací. Jmenuje se Vyznání rodné zemi. Bude největší dřevořezbou na světě. Na návrh Jaroslava Vraštila v ní bude ztvárněn cyklus největších dějinných událostí, od příchodu Slovanů na naše území až prakticky po současnost. "To bude bezesporu moje celoživotní dílo, lidské i řezbářské vyznání, jemuž budu věnovat nejen podstatnou část svého pracovního času, ale také tradičně pevnou řezbářskou vůli, svou uměleckou i silně vlasteneckou duši budu přetavovat v téměř třicetimetrovou plastiku s desítkami postav, které formovaly naše národní dějiny. Ta práce mne pohltí cele. Nemám z ní strach, ale mám k ní respekt, chci do ní vložit ty nejlepší řezbářské přístupy našeho rodu a samozřejmě i hodně lásky," zamyšleně konstatuje jiříkovský umělec.
V jednom z ateliérů vzniká i zajímavá dřevěná Křížová cesta, která se začala rodit jen před několika měsíci. Každoročně by měly vzniknout dva reliéfy. Nespornou zajímavostí je, že na každé zastavení je vybráno lipové dřevo ze stromů starých nejméně sto let. Předpoklad dokončení tohoto díla je v roce 2015.

Řezbář je člověk
Jak už bylo řečeno, Jiří Halouzka je třetí generací řezbářů. "Vyrostl jsem u svého dědy v Horce nad Moravou. Vzpomínám si, že už jako malého kluka mne oslovovalo, když jsme u něj v dílničce zatopili dřevem, které všude vonělo a naplňovalo prostor nevšedním teplem. Děda vyráběl hlavně podložky pod paroží pro myslivce či různé figurky, ale také žebříky a další každodenní venkovské potřeby. Pod vedením dědy jsem si v osmi letech vyřezal vlastnoručně prvního dřevěného koníka a postupně jsem se pouštěl do náročnějších a náročnějších věcí. Už v tom čase jsem kdesi uvnitř cítil, že řezbařina je poslání, které potřebuje celého člověka, všestrannost, osobitý přístup a nevšední lásku k lidem i přírodě, že umožňuje dát životu nebývalý rozměr nejen umělecký, ale právě ten lidský, člověčí. Já jsem se vždy, a je tomu tak dodnes, před každým řezbářem hluboce skláněl. Vůbec to není o konkurenci, ale především o nebývalém splynutí citlivých duší, o souznění," vyznává se sympatický tvůrce.
Absolvent střední umělecké školy se po listopadu 1989 rozhodl pro podnikání v oblasti, která do té doby byla jen osobní zálibou, ale "na plný úvazek"jak sám říká. "Podnikat jako řezbář vyžaduje nejen dar od Pána Boha, ale také určitou odvahu. Práce je to hodně nadčasová, která sice přináší radost a uspokojení, ale na zisk si musíte přece jen počkat. Není to lehké živobytí," poznamenává Jiří Halouzka, ale hned dodává, že by rozhodně neměnil, byť pracuje až dvanáct hodin denně, včetně sobot, nedělí a svátků. Řezbářství se navíc věnuje i jeho manželka Hana a oba věří, že rodinnému řemeslu propadne i dnes ještě hodně maličký syn René.
K Halouzkům do Jiříkova jezdí často školáci, ale třeba i senioři nebo tělesně postižení. "Snažím se všem dát nahlédnout do tajemství řezbářského řemesla, od výběru dřeva, přes námět ke konečné podobě a úpravě díla. Zvláště děti potřebují trpělivé vysvětlování a laskavý přístup, chci aby pochopily smysl sepětí člověka s přírodou, aby vnímaly malebnou duši dřeva, stejně jako potřebu živit a udržovat lidové tradice a kulturu ne jako něco archaického, ale jako hodnotu, která pomáhá na složitých životních křižovatkách."

S puškou i dlátem
Jiří Halouzka buduje svoje království jako přírodní oázu klidu, jako zkušený myslivec chce dát návštěvníkům příležitost nahlédnout do tajů života lesní zvěře, a to jak té živé, kterou zde lidé budou mít takřka na dosah ruky, tak i té převtělené do plastičnosti dřevěného materiálu. V šestnáctihektarovém areálu je možné z jakýchsi posedů pozorovat nerušeně daňky, ale protože výhled je mnohem širší, může se v zorném poli diváků objevit i zde tolik častá zvěř srnčí a jelení.
Halouzkovi vždy byli myslivci a tak ani nemohli jinak, než část svého uměleckého řemesla věnovat tomuto. "Pochopitelně, že jak moji předci, tak i já sám, se věnuji vyřezávání různě velikých a námětově bohatých podložek pod lovecké trofeje, pažeb loveckých zbraní a samozřejmě i plastik s motivy zvěře. Jinak to snad ani není možné, protože zvěř zde vždy vůkol byla tím nejbližším a nejkrásnějším námětem. Řezbářské výtvory s motivy zvěře postupně doplňují i vznikající areál, jsou součástí betlému a dalších projektů, které se teprve rodí."
Jiříkovský umělec říká, že vyrostl na bažantech, zajících a divokých králících, proto že má takovou nezměrnou životní vitalitu jako zvěř. Je členem Mysliveckého sdružení Sovinec. Myslivost chápe zejména jako ideální relaxaci po celodenním podnikatelském shonu, jak sám říká, v lese nachází četnou inspiraci k další umělecké tvorbě, ale také jako potřebnou pomoc člověka volně žijící zvěři, včetně přikrmování v době strádání, ale i nezbytného redukčního odlovu.

Tip na výlet
Jiří Halouzka říká, že žije a tvoří v divočině, v kraji obklopeném lesy bohatými na zvěř, což v mnohém může být inspirující a dává tolik potřebný klid na uměleckou práci. "Ani jsem v počátku příliš nevěřil, že sem lidé najdou cestu, ale jsem rád, že jsem se mýlil. Lidé sem jezdí mnoho hodin a dlouhé kilometry jen aby byli v kontaktu s lidovým uměním, s jedním z tradičních řemesel, aby si je mohli osahat, a to je hodně hřejivý pocit. Vědět, že i v dnešní uspěchané, elektronické době lidi zajímají takové věci, jako je dřevo a práce s ním, jako je cesta dláta za živou, trojrozměrnou figurou, mi dává sílu k novým počinům, usměrňuje moji práci a zvyšuje radost z výsledků každodenní dřiny," vyznal se v závěru mojí návštěvy v Jiříkově řezbář Jiří Halouzka. Já osobně mohu návštěvu podjesenické přírodní galerie vřele doporučit jako skvělý tip na víkend. Zde je možné v příjemném prostředí zapomenout na chmury každodennosti a nabít baterky jiskrným optimismem.