Časopis Myslivost

Po léta jezdím každoročně na hony také do nedalekého mysliveckého sdružení Háj Klopina, a to nejen pro dobrý výřad zvěře, ale především pro velmi příjemnou kamarádskou atmosféru během celého průběhu honu, disciplínu a pořádek během všech lečí, včetně dodržování mysliveckých tradic, tedy vše tak, jak by mělo na správném honu být. Ranní nástup i večerní slavnostní výřad po zapálení ohňů doprovází troubení mysliveckých hlaholů. To vše probíhá v prostranství před reprezentační mysliveckou chatou, kterou si před lety postavili členové tamního MS. V příjemném prostředí chaty končí každý hon poslední lečí při dobrém občerstvení a bohaté tombole. Přitom nikdy žádné hádky nebo výtržnosti, o kterých se občas píše v tisku nebo se objeví v televizi.
Protože myslivecké sdružení provozuje také vlastní bažantnici, navíc má v honitbě dva rybníky vhodné pro chov divokých kachen a v lesích dobrý stav černé zvěře, pořádá od počátku listopadu několik honů na drobnou a černou zvěř.
Vlastní hon probíhá tak, že v dopoledních lečích se loví v bažantnici kohout i slepice, v ostatních lečích bažant kohout, kachna, zajíc a škodná. Po obědě na myslivecké chatě se odchází do lesů, kde se v každé leči loví zajíc, liška a hlavně zvěř černá. Na výřadech bývá při prvních honech až do sto kusů drobné zvěře, selat a lončáků většinou tak tři až deset kusů.
Při polední přestávce jsem si jako vždy doplnil vyprázdněný nábojový pás větším brokem (4 mm na zajíce a 4,5 mm na lišku) a čtyřmi náboji s jednotnou střelou na divočáky, Tento počet mi byl doposud vždy dostačující. Toho dne jsem ve druhé leči ulovil slabšího lončáka. Ve třetí leči šla na mne bachyně se selaty. Jedno se mi podařilo ulovit také jednou ranou, na další jsem vypálil úspěšně dva poslední náboje. Spokojen s dosavadním průběhem lovu jsem byl rád, že mi kulové náboje vyšly "tak akorát".
Při výloži po této leči se hospodář Jirka radil se svými "průzkumníky" a zkušenými závodčími Čestmírem a Lubošem. Výsledkem porady bylo rozhodnutí, že se obstaví a protáhne ještě jedna leč, ve které měli být divočáci. Při přesunu k této leči jsem se jen tak mimochodem zmínil jednomu myslivci, že již nemám žádné S-baly, ale že nevadí, neboť na mne již stejně žádní divoši nepřijdou. Ten se ohradil, "že člověk nikdy neví, a co kdyby", tak jsem si od něj vypůjčil dva nabízené náboje.
Tiše obstoupená hustá seč se protláčela po svahu dolů k lesní cestě. Moje stanoviště bylo v horní části mezi sečí a laťákem. Když hospodář spolu s honci a svými špringršpaněly a foxteriérem Žerikem dotlačili spodní část leče, ozval se štěkot psů a krátce na to padly první výstřely.Bylo zřejmé, že vytlačili divočáky. Můj klid a přesvědčení o tom, že nahoru ke mně nic nepůjde přerušilo neznatelné prasknutí v houštině. Připravil jsem zbraň, na okraj seče přišla srna se srnčetem. Okamžik jsme na sebe hleděli, načež oba kusy odběhly do laťáku. Krátce nato za nimi zvolna vyběhli dva lončáci. Na jednoho jsem rychle zamířil a v přehlednějším místě mezi stromy vypálil. Ránu značil trhnutím a pozastavením, po rozběhnutí se mi podařilo znovu zamířit a vystřelit. Po této ráně se lončák překulil a zůstal ležet.
Nastal klid a pro mne okamžiky příjemného vzrušení. Domníval jsem se, že divočák je zhaslý. Chvíli jsem počkal, pro jistotu nabil alespoň jeden brokový náboj 4,5 mm a šel si prohlédnout a vyvrhnout uloveného divočáka. Se zbraní v ruce jsem opatrně obcházel až k zemi zarostlý smrček, abych lépe viděl, kde a jak leží. Když jsem smrček obešel, tak mne divočák spatřil a okamžitě prudce vyrazil proti mně. Nezbylo mi nic jiného, než rychle zamířit a vypálit. To se mi naštěstí podařilo, divočák po ráně na hlavu ze vzdálenosti asi deset metrů zůstal ležet. Ještě hodnou chvíli mne provázelo vzrušení z toho všeho, co se událo. Vždyť kdyby nebylo té poslední dobré rány, jistě bych se nevyhnul fyzickému kontaktu se smrtelně zraněným divočákem, který by jistě statečně bojoval o svůj život. Vzdal jsem mu poslední poctu a při tom pomyslel na to, jak by vše skončilo, kdybych se netrefil. Měl jsem přece nabitou pouze jen jednu hlaveň!
Při vyvrhování jsem zjistil, že první rána šla kousek za komoru a druhá divočákovi přestřelila levý přední běh. Proto se tedy překulil a zůstal ležet do té doby, než jsem jej vyrušil. Smrtelná pro měj byla vlastně až ta třetí, broková. Mysliveckému hospodáři jsem pověděl co se mi přihodilo a zdůvodnil proč jsem střílel broky. To aby také předem věděli, až při stahování deky přijdou na spoustu broků v hlavě uloveného kusu.
Od té doby již na tento hon beru vždy alespoň šest nábojů s jednotnou střelou, i když vím, že je již nikdy nebudu potřebovat. Také před každým dosledem postřeleného kusu nebo i před příchodem ke zhaslému kusu mám vždy nabité obě hlavně. Jakmile spatřím zalehnutý kus, pozorně zjišťuji jak leží. Jestli na boku, pak opatrně přicházím a zjišťuji, zda se opravdu již nehýbe. Není-li divočák zhaslý, a i když je smrtelně raněný, většinou leží na břichu opřený o přední běhy a je připravený k obrannému útoku. V takovém případě bez váhání dostřeluji, neboť pokud bych to včas nestihl, tak divočák buď uteče a další dosled tím může být velmi zkomplikován, nebo, což je horší, napadne lovce. Toto platí jak při individuálním lovu, tak při lovech společných. Vím o čem píši, neboť během mé dlouholeté myslivecké praxe jsem zažil při lovu černé zvěře dosti i komplikovaných situací, které pominu-li smrtelné zranění výborného loveckého psa divočákem při dosledu, dopadly prozatím všechny dobře. Toto přeji také všem čtenářům Myslivosti a k tomu jim přeji Lovu zdar!