Časopis Myslivost

Není divu, že tehdejší nejmocnější světa se v labutích zhlédli a přáli si mít tuto ušlechtilou ptačí okrasu stále na očích. Dováželi si labutě z Eurasie a zaváděli jejich polokrotký chov ve svých zahradách a parcích. Tak se poznenáhlu zvětšoval počet těchto ptáků v Evropě a nevědomky rozšiřovalo se jejich teritorium. V druhé polovině 20. století dostoupila početnost polokrátkých chovů takového vrcholu, že se z nich začaly houfně labutě rozšiřovat do volné přírody na rybníky a klidná ramena řek. Mírnější klimatické podmínky Evropy změnily původně tažné ptáky v rytmu života tak, že se z nich stala převážně stálá labutí populace. K přezimování volila jen přelet do nevelké vzdálenosti k nezamrzajícím úsekům proudných řek; mnohdy do bezprostřední blízkosti města. Lidé je sem chodili obdivovat a nejednou jim přinášeli potravu - zbytky jídel, pečiva i zrní. Jejich krmení se stalo ochranářským pravidlem, usnadňujíc jim významně každou zimu snesitelněji na řece přežít. Při početnějším soustředění ptáků v zimovišti mají totiž labutě brzy nouzi o přirozenou potravu - vegetaci dna, jako je lakušník, douška, rdest, okřehek a stolístek. Mnohdy ani lidské přikrmováním nestačí ukojit jejich hlad a pak můžeme často nad řekou pozorovat hejnka labutí i slyšet rytmický svist jejich křídel při odletu do dáli. Letí hledat obživu na nejbližší pole s ozimy nebo nově vyrůstající řepkou či vojtěškou. Nesmí na nich však být vysoká vrstva sněhu.
Když do zimoviště přilétnou labutí rodiny, brzy se rozpadávají. Soudržnost zůstává jen u rodičovského páru, ale i v něm mohou nastat odchylky, může být změněn partner. Každé pohlaví přistupuje k rozmnožování labutího rodu v jiném věku; samice nejčastěji po třech letech života, samci obvykle ve čtyřech. Nehnízdící ptáci zpravidla žijí od podzimu do jara stále v hejnech.
Už ke konci zimy dochází na zimovišti u spárovaných labutí k toku. Začátek svatebního ceremoniálu nastupuje docela nenápadně. Nejprve spříznění ptáci k sobě začnou často dojíždět a dotýkat se hruďmi s upřeným pohledem. Pak jejich chování dostává ráz skoro divadelního představení. Při dotyku hrudí otáčejí hlavy, každý do jiné strany. Leckdy pohyby zesynchronizují a něžně si proplétají vzájemně krky do zkřížení. Ještě několik dnů trvá než dojde ke kopulaci. Družka labuťáka položí na vodu mírně natažený krk kupředu a hrdelním chrčením vybízí k ošlapávání. Ten neodolává, zaštipuje se zobákem do peří její šíje a vylézá jí na záda. Milostné spojení je sekundové. Vzápětí se dvojice staví proti sobě hrudí a prudce šlape vodu; vzpřímí krk i hlavu a hlasitě drsně zatroubí. Poté následuje dlouhá očistná koupel s upravováním peří.
Zimoviště opouštějí páry labutí postupně velmi záhy při prvých oblevách, začátkem března. Míří na svá tradiční hnízdiště, kde už v polovině měsíce se pouští do stavby svého hnízda.
Možná málo lidí si všímá, že se ve shromaždišti labutí velkých některou zimu objeví také pár labutí zpěvných - nanejvýš několik jedinců. Jejich poznávacím znakem je žlutá skvrna při kořeni zobáku, která se při spodní straně klínovitě prodlužuje. Přední část je černá. Při plavání na vodě drží vždy krky vzpřímeně s přiloženými křídly k tělu. Vzlétnou-li, neozývá se nikdy od jejich letek nápadné svištění. Zatoulávají se k nám z Pobaltí, kde zimují.
Zcela vzácně a jen ojediněle se tu také ukáže někdy labuť malá. Tento druh je nápadně malé postavy, ale jinak se vzezřením blíží k labuti zpěvné. Projevuje se nápadně hlubokým hlasem. Její životní teritorium leží daleko v tundře severní Evropy. Zimu létá přežívat na pobřeží Severního moře, odkud k nám jedinci zavítají.