Pátral jsem ve svých ornitologických memoárech; letitých poznámkách, o dnes již u nás vzácných opeřencích – skalnících zpěvných. Zajímavý zápis z toulek po Moravě na Pavlovských kopcích, myslím, stojí za zveřejnění.
Psal se tehdy poslední týden září před třiatřiceti lety, když mě moravský přítel, ornitolog, požádal o spolupráci při sledování podzimního tahu ptáků na jihu Moravy; jednalo se o několikadenní pobyt na Pálavě, v zajímavé krajině s nevšední přírodou a pozoruhodnými ptačími druhy. Nadšeně jsem nabídku přijal. Ve smluvený den se nás do Mikulova k úpatí Pavlovských vrchů sjelo dvanáct terénních ornitologů. Pozorování mělo probíhat na skalnatých a strmých stepních svazích hřebenů táhlých Pavlovských kopců mezi jejich vysokými vápencovými bradly.
Rozdělili jsme se na dvojice a určili si úseky pozorování. Na mě i mého přítele připadl terén Pálavy s oborou Děvín a vrcholovými partiemi skalních stepí. Domlouvání se protáhlo do oběda a teprve po něm jsme se vydali do terénu. Na radu kamaráda jsme chtěli začít v nejvyšších partiích obory, kolem vápencových skal a škrapových svahů.
Po překonání oborního plotu se u stezky už objevovali první ptačí cestovatelé - rehci domácí, bělořiti šedí a sem tam i některý z bramboříčků. Stoupání začalo dosti příkře, a tak nás hodinové šlapání do svahu s objemnými batohy vyčerpalo natolik, že jsme zasedli k odpočinku ve stínu jednoho z mála hlohových keřů.
Při chvílích klidu upoutal naši pozornost v dálce za potravou poletující pták, svérázným rychlým letem ve vlnovkách a usedáním vzpřímeně na vyvýšené kameny. Po vzrušenějším pozorování dalekohledy jsme usoudili, že by to mohl být skalník zpěvný, který donedávna na Pálavě i hnízdil. Plíživě, nejvíce po čtyřech, jsme se k němu začali přibližovat. Brzy ale zmizel mezi kamennou sutí svahu. Marně naše oči dlouhou dobu pátraly po okolí, ale pták nikde. Až náhodou kolega zahlédl mezi sutí nepatrný pohyb a zaměřil se na něj. Za největším kamenem uviděl ptačí hlavu a její oko, které nás pozorovalo. Náhle nečekaně pták na něj vzpřímeně vyskočil, trochu zapoklonkoval a plaše odlétal daleko do škrapového svahu mezi vegetaci. Oba jsme poznali skalníka zpěvného, již přepeřeného do prostého šatu. Přesvědčila nás o něm také jeho příslovečná plachost. Bohužel, od té chvíle jsme ho pak již nezahlédli.
Už při zapadajícím slunci jsme ten den došlapali do vrcholové části Pálavy mezi vysoká skalní bradla. Rozhodli jsme se, že pod jedním skalním převisem přenocujeme, abychom druhý den včas zaujali místa určená k pozorování. Ani jsem pořádně nedospal rána a lezl ze spacáku, když šírání zaplavilo rudé nebe na východě. Neobyčejně rád obdivuji rodící se den s vycházejícím sluncem. Přišel jsem tomu na chuť na toulkách za tetřevím tokem. Pospíchal jsem proto na nedalekou skalní galerku, abych se nabažil vyklouznutí slunečního kotouče nad obzor. Tam se mi ale nečekaně zatajil dech z přírodní scenérie. V povzdáli proti zarudlému východu na úbočí skály stál jako socha bezoárový kozel a snad taky vyčkával první paprsky slunce. Div přírody mě tolik fascinoval, že mi vůbec nepřišla myšlenka na fotoaparát, který jsem měl s sebou. Když jsem se vzpamatoval a několikrát zmáčkl uzávěrku kamery, kozel zpozorněl a scénu opustil. Důstojně se skryl za nejbližším skalním výběžkem. Ještě dlouhou dobu jsem musel sedět a probírat se z nezapomenutelného překvapení; znovu se mi v představě vracel divukrásný obraz.
Ranní příroda mě vedla k většímu zájmu o život koz bezoárových, které žily v oboře. Masiv Pálavy byl pro ně jako stvořený, jižními svahy plnými strmého škrapového terénu a skalami s kolmými, až několik desítek metrů vysokými, stěnami je podobný jejich vlasti v Přední Asii a východním Středomoří. Vícekrát jsem na nich zahlédl samotářského kozla zalehnutého v co nejnedostupnějších výškách. K večeru potom s neuvěřitelnou lehkostí sestupoval se stěn dolů ke své kozí tlupě, zalehnuté níže. Probíhala právě jejich kozí slavnost – říje. Párkrát jsem ho také zastihl, jak plní ostražitě roli strážce svého pasoucího se harému, před záletnými soukmenovci.
Na Pálavě mi později náhoda přivedla do cesty lesníka – správce obory. který mě více zasvětil do údělu života zdejších koz bezoárových.
Původně byla obora založena snad už v roce 1885 pro chov daňčí zvěře. K ní v letech 1912 byli přisazeni mufloni, jež tu dosud žijí. Kozy bezoárové sem byly přivezeny až v roce 1953 z pražské zoologické zahrady a další v roce 1967 z brněnské. Přivážená zvířata putovala nejdříve do obůrky v Bulharech, kde byla aklimatizována a ozdravěna od parazitů i přerostlých spárků. Teprve pak se ocitla na Pálavě. Koz bezoárových tu žilo asi kolem 20 kusů. Bylo mi také vysvětleno, proč tu mohu spatřit jedince v jiném zbarvení než jaké opravdu má koza bezoárová. Její správný letní hábit je červenohnědý, zimní více do šeda. Staří kozli s až metr dlouhými dozadu zahnutými rohy mají pískově žluté strany krku a boky; středem hřbetu se jim táhne černý pruh. Kozy jsou podstatně světlejší a na bradě jim chybí vous. Z pastvišť koz domácích za vesnicemi se občas jedinci křížili s kozami bezoárovými. Proto jsou tu hybridi, a docela plodní; vždyť koza bezoárová je předkem kozy domácí.
Dnes kozy bezoárové už na Pálavě nejsou, v roce 1994 jich byla většina odchycena a převezena do obory Vřísek u Zahrádek na Českolipsku. Důvod – kozy prý stále ničily významná vzácná společenstva flory, nadměrně zdupávaly terén a příliš prohnojovaly místa stávanišť. Mufloni však z obory odstraněni nebyli, zůstali, i když rostlinnou vegetaci ničí stejně.