Lov byl ve středověku i v raném novověku převažující součástí života aristokratické společnosti. Nešlo ovšem jen o nějakou kratochvíli. Historik Josef Žemlička postihl jeho širší význam: Vybízel k postřehu, hbitosti a vytrvalosti, cvičil bystrost oka, posiloval fyzickou odolnost, rozvíjel vůdcovské schopnosti. Při lovu lépe než jinde mohly vyniknout schopnosti a vlastnosti jedince, či naopak jeho zbrklost, váhavost, nekázeň. Lov vybízel ke kolektivní součinnosti. Nejen lovců, ale při velkých honech i lovecké čeledi, všech těch psovodů, holotů, sokolníků, naháněčů, sběračů ubité zvěře. Knížata a králové se bavili, jejich synové se učili rychlému rozhodování a vůdcovským praktikám. Při divokých jízdách za vysokou i divočáky se utužovala přátelství, dalo se rozpoznat, na koho se dá spoléhat a kdo se raději drží stranou. Kníže testoval své druhy, jejich přednosti i slabiny. A druhové mívali příležitost, aby se zalíbili. Kronikář Kosmas vypráví, že jí dokonale využil Šebíř, oblíbenec knížete Oldřicha. Získal od něho biskupský stolec jen tím, že dovedl svému pánu připravit ocas divokého kance jako znamenitou pochoutku.
Více >