Časopis Myslivost

Vrcholnou formou lovu byla přirozeně jezdecká štvanice se psy na jelena nebo srnce. Předcházela jí ovšem náročná příprava, protože lovčí musel se svým psem nalézt stanoviště jelena, pozorovat jeho pohyb, postavit ohrady z dlouhých pruhů plátna či sítí, aby nemohl uniknout. Štvanice začínala signálem loveckého rohu a smečka psů měla oddělit vybraný kus od stáda a pronásledovat jej. Ve chvíli, kdy se jí postavil na odpor, obklopili jelena lovci. Úspěšnost štvanice závisela na dobrých koních a cvičených psech. Ti se dělili na tři hlavní druhy: vyžlata (sledníci) vyslídila zvěř, ohaři ji štvali a chrti ji měli dostihnout. Lovci však užívali i jiné psy-specialisty. Tak třeba veveřičníci zaštěkávali veverky na stromech a tzv. líhaví psi, nasazovaní i na vlky, lišky a rysy, označovali přítomnost zvěře tím, že se přitiskli k zemi.
Známe lovy, jež skončily tragicky. O štěstí jistě mohl mluvit kníže Jaromír, který si vyjel s několika Vršovci na vrch Veliz. Ti se opili a uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána. Když viděl takové ponížení jeho služebník Hovora, pospíchal do Prahy pro pomoc. Za záchranu Jaromírova života získal úřad lovčího v nedalekém Zbečně.
V lednu 1092 zemřel král Vratislav II., který se smrtelně zranil při pádu z koně na lovu. Jeho syn Břetislav II. přišel o život rukou vraha. Když se vracel před Vánocemi 1100 za tmy z lovu do zbečenského dvora, vyšli mu naproti služebníci se svítilnami a pochodněmi. A vtom Lork, bezbožný lotr, poslaný od ďábla, vyskočil z úkrytu, maje meč po boku, a vší silou bodl knížete loveckým tesákem přímo do útrob. Poslední lov knížete Břetislava připomíná kaplička na západním okraji Zbečna.
Za zmínku stojí též zranění krále Václava I., který raději lovil než vládl. Kronikář František Pražský o něm poznamenal: Jednoho dne, když v lese pronásledoval zvěř, byl větví stromu těžce raněn do oka. Když ho chtěli lékaři a chirurgové ošetřit, nařízli ono poraněné oko, aby mohli větvičku vyjmout, čímž byl král zbaven schopnosti na toto oko vidět. Od té doby se mu říkalo Jednooký. S lovem souvisí i jeho úmrtí, neboť skonal v září 1253 ve dvoře Počáply na Berounsku.
Čeští panovníci si oblíbili lesnatou krajinu na střední Berounce (tehdejší Mži), která se táhla od Rakovnicka až k Rokycansku. Vedle knížecího dvora ve Zbečně vyrostl počátkem 12. století Křivoklát, avšak významnější postavení měl Týřov, vybudovaný Václavem I. Za jeho nástupců vznikala v regionu četná další hradní sídla.
Král Přemysl Otakar II. si patrně nechtěl připomínat spory se svým otcem Václavem I. a krátkodobou internaci na Týřově, a tak k lovům vyjížděl raději na Kamýcko. Později si vyhlédl Zbraslav, kde vystavěl lovecký hrádek, ve kterém přebýval, když si chtěl kdykoli odpočinout od rozruchu prací vladařských, s některými důvěrnými přáteli. Toto místo učarovalo i jeho synovi Václavu II., který je často navštěvoval, aby tady lovil se svými druhy.
Císař Karel IV. přispěl svou zakladatelskou činností k proměně české krajiny, neboť s rozvojem rybníkářství, vinařství, hornictví apod. souvisí úbytek lesů a nové podmínky pro rozšiřování stavů zvěře i jejího lovu. Sám rád lovíval v klasickém prostoru panovníků, ale také v jiných místech českého království a myslivost obohatil založením první bažantnice v Počáplech na Berounsku.
Z lucemburské dynastie proslul jako náruživý lovec především Václav IV., kterému přisoudil italský humanista Francesco Petrarca titul venator robustus. Byl to muž dvou tváří, na jedné straně přirozený a klidný, na druhé pak emotivní a cholericky vznětlivý. Leckdy rozhodoval neuváženě, v afektu, nezřídka posilněn dobrým vínem. Před rušným dvorským prostředím plným intrik raději utíkal do křivoklátských lesů. Jako zdatný lovec miloval své psy, s nimiž spával v jednom pokoji. V prosinci 1386 došlo ovšem k tragédii, protože Václavův lovecký pes smrtelně zranil jeho manželku Johanu Bavorskou. Koncem 14. století dal Václav IV. vybudovat nedaleko hradu Žebrák po jeho požáru hrad Točník, který se stal panovníkovou další loveckou základnou. Érou Václava IV. končí klasické jezdecké štvanice.
Šlechtické družiny lovily zvěř především pro požitek či trofeje. Zásobování panovnického dvora a velmožských kuchyní bylo záležitostí lesnického personálu. Ten lovil do velkých sítí (tenat), u kterých postávali myslivci s oštěpy, aby zvěř zabíjeli bodnutím za žebro. Tenata bývala dost těžká, zvláště když sítě promokly, takže se převážela na vozech a práce s nimi byly jednou z povinností poddaných. Srnčí zvěř se lovila podobně jako jeleni, avšak byla přece jen rychlejší, takže se k jejím lovům užívala i srnčí tenata. Po rozšíření ručnic se lovila spíše palnými zbraněmi, kulemi i velkými broky. Panští úředníci se někdy dostávali do sporů s vlastní vrchností, protože nadměrné odstřely směřovaly k lokálnímu vyhubení některých druhů zvěře. K pronikavému snížení stavu jeřábků a tetřívků došlo třeba na vimperském panství na přelomu padesátých a šedesátých let 16. století.
Vedle jezdeckých štvanic se rozvíjelo sokolnictví, které se stalo šlechtickou zábavou. Panovníci či velmožové převážně necvičili vlastní dravce ani s nimi nelovili pernatou zvěř a zajíce, k tomu měli své sokolníky. Ze šlechtické korespondence je zřejmé, že si páni a rytíři půjčovali jestřáby, sokoly, rarohy i jiné opeřené lovce a pečovali o jejich zdraví a přípravu. Například v červenci 1481 píše Petr ze Šternberka Vokovi z Rožmberka o jestřábech: .sem své všecky až sem zdravé přinesl a dva dni zdravých na bidle choval, pak potom sem je vrhl do koše, aby se vylétali. I beze všeho smetání tři mi v koši umřeli včera. A nedával sem jim než čistá kuřata a holúbata (ta oba veliká a třetí malý z Hluboké) a k tomu domácí kotečnici. Ten čistý, jako jej pan Strakonický chválil, když sem přijel, již jísti nechtěl, a za jiné nemám, žeť dnes neb zítra umře. A druhého bratra jeho sem byl počal nositi do třetího dne, velmi pěkně sobě na ruce dělal; potom nechtěl na ruce seděti ani více jísti, i musil sem jej zase do koše vrtci, neb mi jest velmi zhubeněl.
Jelen se choval rovněž v oborách. Tu nejstarší založil Přemysl Otakar II. poblíž vsi Ovence; říkalo se jí Ovenecká, ale nakonec převážil název Královská obora, lidově Stromovka. Panovník ji dal ohradit a vystavět v ní letohrádek (1266). Husitské války nepřežila, avšak později byla obnovena a v 16. století rozšířena a obohacena o daňky. V Čechách existovaly i starší obory, ty však sloužily k chovu koní. Z dalších obor připomeňme loketskou (1325), ledenickou u Českých Budějovic (1376), oboru u Tržku na zboží litomyšlského kláštera, při Obrubcích u Sobotky (1384) a u Hradce Králové (1405). Obory rostly jako houby po dešti zvláště v 16. století. Na závěr svého pojednání o nich píše Bohuslav Balbín: Všechny ty obory, o nichž jsem se zmínil, opravdová rajská místa (abych mluvil jako Řekové), předčí - jak se zdá - netolická obora pánů Rožmberků, jednak rozsahem, jednak obvodem zdí, jež tu prostoru uzavírají. Chceme-li ji obejít, musíme ujít dvě velké míle, uvažme pak, že kromě uherských a norských jsou naše míle nejdelší v Evropě. Budovatel Vilém z Rožmberka pojal do této obory lesy, háje, hrady, kopce a údolí. Padlo jí za oběť pět celých vesnic, ze dvou polovina a 44 dvorů. Majitelům dal Vilém peněžité odškodnění a na jiném místě jim přisoudil pole k obdělávání. V oboře lze spatřit nesmírnou spoustu králíků.
Když se přehnaly husitské války a došlo k uklidnění politického klimatu, obnovilo se v 16. století šlechtické lovectví a s ním spojené zábavy. Jedna z nich se konala v dubnu 1561 u Veselí nad Lužnicí, kam přijel i arcikníže Ferdinand Habsburský. Po celý týden střídala štvanice štvanici, hrálo se v kostky, soutěžilo v hodu i skoku, k vidění byly kohoutí zápasy apod. Napětí zvyšovaly vysoké sázky na vítěze: .střelba z kuší šla o 150 tolarů, střílení z ručnic o koflík za 250 tolarů, závod koní o 400 tolarů, závod s chrty, každý pár o 100 tolarů, kohoutů o 1000 kaprů, toušní [diskem] házeno o 100 tolarů.
Arcikníže Ferdinand, druhorozený císařův syn, který vykonával v Čechách od října 1547 funkci místodržitele, vášnivě miloval lov a proslul pořádáním četných rytířských kratochvílí se sportovními prvky. Některých turnajových her a soutěží se aktivně účastnil a prokazoval svou tělesnou zdatnost. Ferdinand přebýval často na Křivoklátě se svou tajnou manželkou Filipinou, dcerou augsburského bankéře Welsera. To byla neurozená žena, kterou oba císařové (otec Ferdinand I. a bratr Maxmilián II.) sice nikdy neuznali, avšak tolerovali. Arcikníže rád lovil v křivoklátských lesích, kde v roce 1560 skolil 58 jelenů, 64 srnců, 132 kusů černé zvěře, 103 frišlingů (nedospělé divoké prase), 30 zajíců, 9 lišek a spoustu jiné drobné zvěře. Současně pořádal štvanice na komorních panstvích od Brandýsa nad Labem až k Chlumci nad Cidlinou a přijímal pozvání českých velmožů k honům i na dalších místech. Koncem roku 1554 napsal nejvyšší komorník Adam ze Šternberka Vilémovi z Rožmberka o loveckém zážitku s arciknížetem: Jaké lovy a kratochvíle s Jeho Milostí u Plzně a u sebe provozuji, o tom od jiných uslyšeti ráčíte, že sem divokého medvídka do tenat chytil. Tak živého svázaného sme ho s Jeho Milostí do Plzně poslali, mně skoro prst utrhl. Pozoruhodné je, že se Ferdinand pokoušel o aklimatizaci cizokrajné zvěře (kozorožec, sob, svišť, zubr). Historik Petr Vorel prokázal analýzou účetní dokumentace místodržitelského dvora, že stabilní položkou v jeho rozpočtu byly náklady na dravé ptáky i psí smečku. Zatímco ptáci měli svou základnu v Poděbradech, psi byli chováni v Praze. Zároveň účty umožňují poznání četných cest arciknížecí družiny za lovnou zvěří. Trvalou připomínkou místodržitelova působení je letohrádek Hvězda postavený v Nové oboře u Bílé hory podle jeho projektu (1555-1556). Po otcově úmrtí opustil Čechy, protože dostal do správy Tyrolsko a usídlil se na zámku Ambras.
První měsíce vlády císaře Maxmiliána II. (1564-1576) byly ze zahraničněpolitického hlediska téměř bezproblémové, neboť jeho otec Ferdinand I. udržel na severozápadních hranicích osmanské říše relativní klid. K tomu ovšem přispěl i turecký sultán Sulejman I., který měl plné ruce práce v Asii a scházely mu síly k pokoření střední Evropy. Vídeňský dvůr mohl nerušeně slavit nástup nového panovníka a součástí kratochvílí byl i odedávna oblíbený lov. Jednu ze štvanic u dvora Maxmiliána II. popsal Jáchym z Hradce svému švagru Petrovi z Rožmberka 9. prosince 1564: Jeho Milost Císařská nejméně třikrát na lovy každý tejden jezditi ráčí a divné šermicle od sviní jmívati. Nebo těchto dnů tak znamenitě mužnú svini jmíti ráčil, kteráž tak hospodařila, že jest množství dvořanů porazila, skousala, takže jsou musili některé na kočím domů vézti. Jakž pak Vchynského porazila a v nohu pod kolenem ho tak skousala, že v lůži ležeti musí; a praví, že mu již na to přišlo, nejprv že jest všecko utratil při dvoře, takže nic nejmá, a naposledy že ho svině chtějí snísti. Keklovice dvakrát nebo třikrát porazila a hrubý šrám mu v noze udělala. Smečanskýho hodila dvakrát, rozumím, znamenitě vysoce nahoru. Petra Mollara také z jakéhosi vozu dolů stáhla, a kdyby nebyl plášť k ní dolů spustil, tehdy by ho jistě byla porazila a zhryzla; ten jest se více o svůj pláštěk nežli o život hněval, a žádnýmu se víceji nesmáli nežli jemu, jakž způsob jeho znáte. Ten z Pruku, ten jest se tak bránil, že ho svině dobrou chvíli po blátě v jakési louži vláčela, několiko koní ranila, až naposledy potom utržiti musila. A tak já hádám, že ještě než se ten svinský lov vykoná, někdo o nohu neb o ruku přijde. Každý se sám o sebe starej a Pán Bůh o všecky.
Štvanice na černou zvěř v oborách, to bylo divadlo pro aristokraty, které dnes nahradily býčí zápasy. Nejprve bylo potřebné zřídit velkou ohradu na způsob arény, k níž přiléhaly menší ohrádky s připravenou zvěří. Ta se pouštěla postupně do arény a za ní ve dvojicích silní psi, kteří ji štvali. Ve chvíli, kdy se proti nim divočák obrátil, vstoupili dva myslivci s kančími oštěpy a pokoušeli se jej zasáhnout pod krk nebo za žebro.
Medvěd hnědý, největší evropská šelma, se lovil jak pro kožešinu, tak pro maso (tlapy se odváděly vrchnosti, která si z nich připravovala uzené lahůdky) a sádlo s léčivým účinkem. Když poslal v květnu 1573 vrchnostenský úředník Jan Černý z Vinoře Petru Vokovi z Rožmberka medvědí hlavu a čtyři nohy, oznámil mu, že musel dát medvěda odstřelit, protože udávil sedm koní a další potrhal. Setkání s ním v lese nebylo zcela jistě příjemné, ale přežít se dalo. Václav Březan píše, že v listopadu 1581 vimperský myslivec Volf Tkadlec v lesích na nedvědici se dvěma mladými nedvědy náhodou trefil, kteráž ihned v něj dala se a šaty na něm všechny podrala a roztrhla a jako říkaje za umrlýho [jej majíc] odešla. A tak jest on zase okřál a na Vintrberk přišel a jiným myslivcům o tom oznámil, kteříž hned po šlaku [stopě] za ní jíti nepominuli. Ale pro spěšný rozjih a sjití z hor sněhu dále šlakovati jí nemohli. V 17.-18. století žili medvědi v jižních Čechách, ale také v Brdech, Krušných i Jizerských horách a Krkonoších. Nejdéle vydrželi v šumavských lesích.
Překvapivé jistě bylo, když začalo útočit jinak plaché zvíře. V netolické oboře měli spoustu starostí se zuřivým jelenem. V září 1582 napsal rožmberský lovčí Jindřich Homut z Harasova regentovi Jakubu Krčínovi z Jelčan o situaci v této oboře: .jeleni Kukačku z světa sprovodili a jemu více nežli do sta ran udělali. Mohu vám oznámiti, že jest jeden jelen tak velmi zuřivý a zlý, že více nežli padesáte sekáčů před ním na stromoví utíkati musilo. Tak mi se zdá, že jest více ten na škodu Jeho Milosti pánu nežli k zisku. Nebo se obávám, že konečně ještě někoho z světa sprovodí; nebo mne samotnýho dnešního dne na koni do stodoly vehnal a sekáče na stromoví, a tak nemoh již žádného dojíti, lehl tu před nimi na louku a válel se velmi velikou zlostí. U ševce bývá, že mu hlavu do okna strká a řve. K víře podobné není, kterak sobě to zvíře počíná.
Po třicetileté válce obrátila šlechta svou pozornost k vytvoření podmínek pro chov zvěře a snažila se dosáhnout rychlé obnovy novým zazvěřováním. S tím souvisí i boj proti škodné zvěři a snaha zabránit pastvě skotu v lesích. S rozvojem palných zbraní se začaly používat lovecké plachty čili plátna. To se leč obstavila plátny a střelci čekali uvnitř, až zvěř na plachty narazí, zazmatkuje a vrátí se před hlavně kolečkových ručnic, které střílely jen na krátké vzdálenosti. Známe ovšem i případy, kdy se zvěř nahnala do ohrad, z pláten se postavila střelecká aréna a střílelo se z krytého pavilonu. Nadále se však lovilo čekáním, šouláním a do různých pastí.
Adam z Valdštejna zvaný Dlouhý (1570-1638) se na císařském dvoře dobře zapsal především úspěšnými zásahy při různých smírčích jednáních, takže jeho kariéra jako muže kompromisu měla vzestupnou tendenci. Působil v řadě dvorských (číšník, komorník, štolmistr, maršálek) i zemských úřadů (nejvyšší sudí 1608-1611, nejvyšší hofmistr 1611-1619). V období českého stavovského povstání stál na straně panovnické dynastie. Po krátkém exilu se vrátil a za věrnost císaři obdržel znovu hofmistrovský úřad a četné konfiskáty. Od roku 1627 byl až do své smrti nejvyšším purkrabím. Jeho deníky z let 1602-1633 prozrazují, že to byl člověk nadmíru společenský, který trávil spoustu času na banketech, při tanci i hazardních hrách. K jeho oblíbeným kratochvílím patřil přirozeně i lov. Tak třeba 7. srpna 1612 lovil s císařem Matyášem u Brandýsa nad Labem jeleny. V následujících dnech byl lov u Benátek nad Jizerou, poté navštívili Poděbrady, avšak vzápětí lovili u Přerova (13.) a po návratu do Brandýsa uspořádali lov na ryby (18.). Mezitím si Valdštejn odskočil k jednomu lovu do Letňan (16.). Otevřeme-li jeho deník z roku 1629, dočteme se o úspěšných srpnových štvanicích v Sasku: 20. Dnes sem jel proti kurfiřtu míli, tam byly pěkný štyry lovy, dostali sme 90 jelenů. 21. V prvním lovu 6 jelenů, v druhým 56 jelenů. Střílelo se také v dalších dnech, kdy padlo do konce měsíce přes 700 jelenů.
Valdštejnovy zápisky jsou stručné, přinášejí v podstatě jen výčet ulovené zvěře a případně i zmínky o účastnících lovů, zejména o císaři a jiných významných osobnostech. To Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (1575-1665), který spíše válčil než lovil, byl sdílnější. O jedné štvanici u burgavského markraběte Karla (1616) poznamenal: .na mé vábení jelen lovný, čtyřiadvacaterák, přiběhl, štval jsem ho se svým psem, ale jelen se otočil a tak ho svými parohy zranil, že ohař už po něm jít nechtěl. Jelen potom skočil do bažin a já za ním. Brodil jsem se s kordem v ruce až do půli stehen v močálu a přitom jsem se musel levou rukou opírat skoro až po loket, aby mě parohy nezranil. Pak jsem ho teprve k srdci bodl. On ale ještě z močálu vyskočil a vběhl do mlází těsně vedle vábiče pana markraběte. Následoval jsem ho tam, přesekl mu tepnu a zasadil mu ještě jednu ránu, kterou jsem ho skolil. Viděli to pan markrabě, jeho knížecí paní choť i její dámy, hrabě Croix a všichni ostatní kavalíři, co při tom lovu byli, i podivovali se všichni, že jsem se do takového nebezpečenství vydal a tak dobře z něho vyvázl.
Zajímavou vzpomínku na své dětství zaznamenal Bohuslav Balbín: Jako chlapec jsem byl vychováván také v rodině urozeného barona Otty z Oppersdorfu, jemuž kromě zbožných a ušlechtilých skutků nebylo podle svědectví současníků nic milejšího nad lov zvěře, rybolov a čižbu. To byl jeho život, těmito snahami se zabýval celý den, často na ně obětoval i noční čas za mého takřka ustavičného doprovodu. Velmi si mě totiž oblíbil a měl mě stále na očích. Pamatuji si jako pachole, jak opíral pušku o má chlapecká ramena, když se chystal mířit. Jednou střílel po jelenech na pastvě, podruhé po koloušcích, již se nestarali o nic jiného, jen hledali svou matku, a mířil také po jiné zvěři. Nejčastěji a ve velkém množství mu však padly za oběť koroptvičky a bažanti. Moje ramena mu k tomu pomáhala.
Na sklonku 17. století se na Křivoklátsku zvýšil počet zvěře do té míry, že majitel panství a zemský maršálek Jan Josef z Valdštejna mohl přistoupit k jeho redukci formou plachtových honů. Jen v letech 1710-1716 tam ulovili 421 jelenů, 213 kusů holé zvěře, 391 kolouchů a čiplenek, 635 kusů starší černé, 696 mladé černé, 366 srnčí zvěře, 762 zajíců, 43 tetřevů, 33 tetřívků, 78 jeřábků a 315 lesních sluk. K jednomu honu Valdštejn pozval císařovnu Alžbětu Kristinu. V průběhu náročné přípravy byl v lese Novodomského revíru postaven pavilon čalouněný zeleným aksamitem se zlatými portami a soustředěná zvěř vehnána do komor. Císařovna přijela 26. června 1721 z Karlových Varů. V jednom oddělení zasedla za stůl, v druhém stál myslivec a nabíjel jí ručnice. V třetím seděli a postávali dvořané, kteří sledovali krvavé divadlo. Po znamení trubkou vyháněli myslivci na koních v nových úborech zvěř do výběhu a císařovna střílela. Do večera složila 138 kusů, z toho 2 osmnácteráky, 6 šestnácteráků, 10 čtrnácteráků, 20 dvanácteráků, 26 desateráků, 16 osmeráků, 25 slabých jelenů, 25 laní a 8 kolouchů. Poslední, sedmá leč (černá zvěř) se již pro zřejmou únavu nekonala. Na památku tohoto honu dal Valdštejn na jeho místě postavit sochu sv. Jana Nepomuckého a revíru se od té doby říkalo Alžbětinský.
Císař Karel VI. strávil s manželkou a doprovodem několik měsíců v Čechách roku 1723 v rámci své korunovační cesty. Během návštěvy v Lánech jezdil 5. srpna 1723 po oboře v loveckém voze s otáčivou židlí, taženém volským čtyřspřežím. Jiří Andreska upozornil na tento dobrý trik, neboť zvěř znala volské potahy a nebála se jich. Panovník složil dopoledne 43 silných a 13 slabých jelenů, odpoledne pak 36 silných a 17 slabých jelenů, 6 kolouchů, 3 srnce a 2 srny (120 kusů). Poté pobýval společně s mladým princem Františkem Štěpánem Lotrinským v Hořovicích (10.-14. srpna); ve stejném měsíci zajel do Chlumce nad Cidlinou k Františku Ferdinandovi Kinskému i do Pardubic a odtud několikrát navštívil kladrubský hřebčín. Po korunovaci (5. září) císař lovil ještě dva měsíce převážně na brandýském panství. Při jednom lovu mu (3. listopadu) předal hrabě František Antonín Špork medaili Řádu sv. Huberta a na památku tohoto lovu inicioval po roce postavení pomníku Karla VI. v životní velikosti severovýchodně za vsí Hlavenec na vlastní náklady. Baldachýnová sloupová stavba vznikla podle návrhu Františka Maxmiliána Kaňky se sochami Matyáše Bernarda Brauna. Střechu zdobí zobrazení legendy o sv. Hubertovi, tedy socha jelena s krucifixem mezi parohy, okolo ní jsou sochy klečícího lovce, loveckých psů a ležícího koně.
Píšeme-li o císaři Karlu VI., pak je třeba zmínit s ním spojenou tragickou událost. Jejím druhým aktérem byl kníže Adam František ze Schwarzenberka (1680-1732), císařův dvorní maršálek a nejvyšší podkoní (od roku 1720). V roce 1732 se vydal Karel VI. s manželkou a doprovodem na léčení do Karlových Varů. Cestou se zastavili v Praze. Zatímco Alžběta Kristina pokračovala do lázní napřed, císař s odjezdem nepospíchal, protože si chtěl zalovit. Desátého června se konal hon na brandýském panství. Chybou bylo, že se císař i jeho podkoní postavili proti sobě na dostřel. Místo prvního a druhého jelena trefil Karel VI. Schwarzenberka, kterému kulka pronikla do těla levým bokem a směřovala střevy a ledvinou do pravého boku. Hon okamžitě skončil a knížete převezli do zámku k ošetření. Po zjištění, že je rána smrtelná, očekával Schwarzenberk v bolestech naplnění svého osudu a s císařem se nechtěl setkat. Ten urychleně opustil Brandýs a vrátil se do Prahy, odkud si pospíšil za manželkou. Když za ním odjížděl jeho chirurg, Schwarzenberk mu pověděl: Ať se pán vrátí nazpátek do Prahy, neboť Jeho Císařská Milost se jistě velice polekala a bude jí třeba pustit žilou. Řekněte císaři, že před ním padám na kolena a prosím ho, aby se ujal mé ženy, dítěte, lidí i poddaných a neopouštěl je. Je to už rozhodnutí nebes, že jsem byl Jeho Výsostí střelen. Po mém příchodu do nebe budu prosit Boha, aby se mu dostalo nástupce a dlouhé vlády. Ať císař nemá tento můj osud Čechům za zlé. Nešťastný lovec zemřel po několika hodinách. Při pitvě byla vyňata kulka (i s oděvem knížete je uložena na českokrumlovském zámku), tělo bez srdce a vnitřností nabalzamovali, odvezli do Vídně a pohřbili v rodinné hrobce u oltáře sv. Mikuláše Tolentinského v kostele kapucínů augustiniánů. Nádoba se srdcem putovala do kaple farního kostela sv. Víta v Českém Krumlově a vnitřnosti byly uloženy v hřbitovním kostelíku sv. Jiljí v Třeboni.
Vedle plachtových honů se v oborách s rybníky provozovala i vodní honba spočívající v tom, že se jelení zvěř vehnala do vody a pak střílela ze břehů a loděk. Připomínkou tohoto způsobu lovu je jistě malý, podlouhlý rybník Wasserjagd ve Staré oboře na Hluboké. Samostatnou kapitolou byly parforsní hony podle francouzského a posléze anglického vzoru, jež přetrvaly až do počátku 20. století.
Vzhledem k tomu, že se v 18. století zvěř přemnožila a její vysoké stavy bylo nezbytné snížit, využívali této příležitosti náruživí lovci, kteří stříleli jako o závod. Tak třeba v srpnu 1750 ulovil František Lotrinský, manžel císařovny Marie Terezie, na opočenském panství se svými druhy 3216 jelenů a jinou zvěř i ptactvo, celkem 63 250 kusů. V září to pak bylo 18 jelenů, 11 srnců, 3 kolouši, 3 lišky, 6187 zajíců, 1459 bažantů, 2279 koroptví, 4 skřivani, 33 křepelek a 17 dalších ptáků, dohromady tedy 10 014 kusů. Při každém lovu nešlo jen o udivující množství zvěře, ale někdy hrál prim spíše požadavek kvality. Tento fakt potvrzuje František Lotrinský, když píše nejvyššímu lovčímu Leopoldu Kinskému, že koncem srpna 1754 přijede na krátký lov do Brandýsa nad Labem, kde by chtěl skolit dobrého jelena. Současně nařizuje připravit hon v Poděbradech, kterého se zúčastní i císařovna. Střílet se nebude, půjde pouze o defilé několika tisíc kusů zvěře na malém prostoru, nejlépe v tamější bažantnici.
Zvěř působila značné škody na lesním porostu i na polích zemědělců. Císařovna Marie Terezie se pokusila po smrti Františka Lotrinského o omezení jejích stavů na komorních panstvích. To přirozeně nestačilo, a tak následoval pro šlechtu překvapivý patent z 18. září 1766 o povinné náhradě škod způsobených zvěří. Šlechtici se nechtěli vzdát své zvěře a situaci řešili vznikem nových obor. Například Josef I. Adam ze Schwarzenberka vybudoval oboru o rozloze 1557 ha pro černou zvěř a ve stejné době umístil divočáky i nejvyšší hofmistr František Filip ze Šternberka ve své častolovické oboře. Na reformní úsilí panovnice navázal císař Josef II., který vydal lovecký řád (1786), podle něhož byla dokonce zrušena doba hájení zvěře. Její uzavírání do obor ovšem způsobilo změnu forem lovu, protože s dokonalejšími palnými zbraněmi se mohla uvážlivě lovit z posedů a kazatelen. V následujících desetiletích zanikla šlechtická myslivost a císařské honitby se pronajímaly.