Časopis Myslivost

Nad obědem a kafem povídáme o začátcích a životě, chceme ho představit trochu i čtenářům Myslivosti, kteří samotnou reportáž ze soutěže mohli číst v minulém čísle. Kdo je vlastně náš historicky už třetí Mistr Evropy?

"Pocházím z Lázní Kynžvart", zahajuje svoje představování Honza, "to je v okrese Cheb, mezi Mariánskými Lázněmi a Chebem. Tam jsem vyrůstal od malička a tam jsem se postupně seznamoval s přírodou a se zvěří, tam mě táta učil všechno, co se dotýká přírody a myslivosti. Je mi 22 let, u nás se myslivosti věnoval už děda, pak v ní pokračoval táta, dva strejdové, moji dva bráchové a dva bratranci. To jsou všichni myslivci, lesák je táta a brácha. Dohromady je nás šest sourozenců, pět kluků a jedna holka. Nejsou to všechno moji vlastní sourozenci, otec je dvakrát rozvedený".

Takže jste musel slyšet jelena poměrně záhy v útlém věku, vždyť Kladská je vyhlášena svými jeleny.
To je pravda, táta mě do lesa od malička vodil na shozy, poslouchat říji, prostě od raného věku, nejčastěji ještě se starším bratrem, který má také vystudovanou střední lesnickou školu, ale on ve Žluticích. Takže už odmala máme k myslivosti a jelenům kladný vztah. O tom, kdy jsem opravdu vědomě poprvé poslouchal říjícího jelena nevím, ale mohlo to být tak v devíti, možná deseti letech věku.

Lze tedy předpokládat, že asi otec taky jeleny vábil, používal napodobování hlasů jelenů k lovu?
U táty jsem občas slýchával, že na ně zatroubil, ale ne že by nějak extra vábil, vždycky jelena zkoušel jenom vyprovokovat, ale v praxi to k aktivnímu lovu jelenů nepoužíval, i když musím konstatovat, že mu to fakt jde. Kdybych to měl porovnat, tak kdyby se zúčastnil nějaké soutěže, určitě by obstál. S bratrem jsme to od malička zkoušeli také, ale já jsem radši poslouchal staršího bráchu a moc jsem se do troubení nepouštěl. Pak mi to nedalo a zkoušel jsem to doma na sklenici od petrolejky, zkoušel jsem bráchu i otce napodobovat a pak postupně jsem vyjížděl někam bokem do lesa, a když jsem někde narazil na jelena a zkusil jsem na něj zavábit. Zpočátku to ale bylo většinou bez valného výsledku, jeleni se třeba jen jednou ozvali a pak šli pryč. Nikdy jsem to ale nějak s vábením nepřeháněl, abych je zbytečně neplašil, spíš jsem poslouchal říji, a když mi rodiče pořídili kameru, začal jsem natáčet projevy říje, nejen jelení zvěře.

O tom, že je videokamera velkým Honzovým koníčkem mohu podat pádný důkaz, skoro po celou dlouhou sedmihodinovou cestu z Dortmundu domů jsem na zadním sedadle auta poslouchal zasvěcené komentáře pánů Svobody a Brtníka k záběrům, které defilovaly na displeji videokamery. Očima na dálnici, ale aspoň sluchem mezi kladskými jeleny, sikami a jinou zvěří. Však se taky u stolu Jan Brtník právem chlubí: Kamera, to je fakt můj velký koníček. Mám natočeného jelena siku v říji, jak píská. To, když jsem se bavil s chlapama, málokdo to viděl. Třeba ho jen slyší, ale málokdo ho viděl na vlastní oči pískat. Pak mám srnu natočenou na tři metry. Já stál za balíkem, ona ke mně přišla, asi pořádně nevěděla co to je, a koukala na mě. Pak mám taky natočený jelení souboj při říji, jsou to velcí medailoví jeleni. Baví mě pozorovat přírodu a zaznamenávat dění na kameru, když je člověk opatrný a vnímavý, může vidět hrozně moc zajímavého a pak vše třeba ukázat doma nebo kamarádům na záznamu.

Máte tedy to štěstí, že se s jeleny setkáváte v přírodě asi pravidelně? Už jste taky nějakého ulovil?
Jelena jsem ještě nelovil, ale podařilo se mi ho několikrát přivábit a měl jsem takový případ u mého bratra v honitbě. Tam chodil jelen, kterého jsem odhadoval asi na pět let a dal se krásně vyprovokovat. V lese bylo úplné ticho a on si tam jen tak pobrukoval, chodil sem tam, hledal laně a já jsem na něj zatroubil a on během dvou minut ke mně přiběhl. To se mi stalo úplně poprvé.

Co jste na něj troubil?
Hledajícího jelena, stejně starého, on to byl mladík. Ten byl teda hodně aktivní, přiběhl, koukal se, chodil kolem mě, zase odešel. Nechal jsem ho v klidu, pak jsem znovu zavábil, on přišel. A to se mi stalo tedy poprvé a naposled, že by takhle častokrát přišel. A pak jsem ho potkal za rok a už vůbec nereagoval, už měl laně a akorát mi odpovídal. Častokrát už se mi stalo, že jsem navázal s jeleny kontakt, že jsem prostě jelena u laní vyprovokoval, že se mi pravidelně ozýval a že se k němu dalo přijít blíž. Vloni jsem přivábil také jednoho jelena, byl to čtyřletý jelen, takový zvědavec.

A nějakého kapitálního se Vám v říji podařilo vyprovokovat?
Podařilo se mi vyprovokovat jen tak, že jsem ho vytáhl z houštiny ven, že se přišel podívat, to bylo tak na dvě stě metrů, a když jsem na něj zatroubil, tak jen vystrčil hlavu z houštiny, podíval se, kde je soupeř a zašel zase zpátky ke svým laním To bylo na vrcholu říje, kde měl kolem sebe třeba pět bočních jelenů, takže byl rozhicovaný. Tak to se mi fakt povedlo a zároveň se to dalo využít při natáčení.
Taky byl u nás Tomáš Třeský na Svatováclavském troubení, na akci jsme ještě s Michalem Frančem předváděli troubení. Michal Franče tam byl pasovaný na lovce jelenů, protože se mu ho u nás podařilo ulovit, byl to ten jelen, kterého vyhrál na Mistrovství Evropy na Ohradě. Ráno jsme šli spolu na říjiště a tam se nám povedlo potkat asi pět jelenů. Ten z toho byl nadšený!

V mysliveckém prostředí jste tedy vyrůstal od útlého věku, ale kdy jste se stal myslivcem i podle zákona, jak to bylo se zkouškami a adepturou?
Zkoušky z myslivosti jsem dělal ve třetím ročníku na lesnickém učilišti v Abertamech, to znamená, že před pěti lety, až pak jsem teprve nastoupil do Šluknova. Jsem docela rád, že jsem šel nejdřív na učiliště, protože tam jsem se seznámil víc s praxí v lese, zjistil jsem, co všechno to obnáší. Sem do Šluknova jsem se dostal tak, že mistr na učilišti studoval tady ve Šluknově, on mi vlastně zdejší školu doporučil. Byl jsem ze třídy v Abertamech jediný, kdo šel dál studovat, ostatní skončili učňákem. Bylo trochu neobvyklé také to, že jsem z karlovarska šel studovat až na samý sever Čech, někteří lidé mi sice po přijetí do Šluknova doporučovali, abych přestoupil do Žlutic, že je to blíž, ale já jsem se tady rychle sžil s kolektivem, s okolím a už se mi odsud nechtělo. Momentálně máme se spolužáky pronajatý privat, ten mi vyhovuje víc než internát, možná je to i jistým věkovým rozdílem oproti některým spolužákům.

A dál? Kam po maturitě, jste přece v posledním ročníku? Přemýšlíte třeba o zaměstnání?
Přemýšlel jsem, že po maturitě bych šel na vysokou školu, jen nevím, jestli bych to ještě psychicky zvládnul. Možná bych si ještě troufal na dálkové studium. Přemýšlel jsem o lesnictví buď v Praze anebo v Brně. Ještě si to musím opravdu nechat projít hlavou. Domů mě to táhne asi nejvíc, jsem tam zvyklý, kolem Kynžvartu je krásná příroda, prožil jsem tam celý svůj život, a i kdybych šel po škole někam jinam, pořád by mě to táhlo zpátky domů. Skoro na všechna místa, kam se podívám, mám nějaké krásné vzpomínky a nejraději bych zůstal doma, kdyby to šlo. Jsem ale realista, záleží také na pracovních podmínkách a možnosti bydlení. Nemůžu zůstávat rodičům na krku.

Pojďme ale zpět k vábení. Je to jistý hudební projev, vábič musí mít zcela jistě hudební vlohy. Jak je to ve Vašem případě?
Na základní škole mě mamka přihlásila do "hudebky", od útlého věku jsem hrál na flétnu, pak na klavír. Po základní škole jsem na to už neměl čas a už jsem se hudbě tolik nevěnoval. To byla spíš snaha ze strany mamky, aby ze mě něco bylo. V rodině máme ale všichni docela hudební sluch, mamka hrála na housle, táta rád zpívá. Já jsem začínal vábit na petrolejku, pak jsem si půjčil od kamarádky volský roh, na ten šel vydat pěkný tón mladého hledajícího jelena. Ten jsem si taky vzal na první soutěž do Kostelce, tam mi ale roh nevyhovoval na jiné disciplíny. Takže jsem ho používal spíš jen v praxi v přírodě. Pak kamarád přinesl od známého plastový teleskopický faulhaber, a tak jsem si vábení na něm vyzkoušel a okamžitě mi pasoval. Je skladný a dají se na něm vydat všechny varianty hlasů, které se na soutěži používají. Zkoušel jsem i velikostně jiné rohy, ale nebylo to ono.

Zmínil jste soutěž, nedá se tedy nezeptat, kdy jste vůbec zaregistroval, že se takové soutěže pořádají? V Kostelci na studentské soutěži jste byl poprvé na nějaké soutěži?
O soutěži ve vábení jsem se poprvé dozvěděl, když pan Kaděrka vyhrál Mistrovství Evropy, ale nějak jsem si toho moc nevšímal. Ale pak postupem času, jak jsem si zkoušel vábit sám pro sebe, tak nějak jsem cítil, že mi to jakžtakž jde. Až jsem se jednou zmínil bráchovi, jestli bychom nezkusili na nějakou soutěž zajet. Ten takový nápad okamžitě zamítl a já dál jen sledoval soutěže a už jsem nepřemýšlel o tom, že bych to jel také zkusit. Asi před dvěma lety jsme se dali dohromady se dvěma dalšími kamarády ze školy na Hubertovské zábavě se studenty čtvrtého ročníku, kteří věděli, že docela slušně vábím. A prý jestli bych vábení jelenů na zábavě nepředvedl. Tak jsme zatroubili na podiu nějaké hlasy, různé typy troubení a lidem se to zalíbilo. To nás podpořilo v myšlence, že bychom jeli společně do Kostelce nad Černými Lesy na studentskou soutěž. Podporoval nás v tom pan učitel Lankaš, který na naší škole učí myslivost. Přišli jsme za ním a hned z toho měl radost a podpořil nás.
Já jsem se v Kostelci umístil hned na druhém místě, Lukáš byl pátý a Jirka byl myslím dvanáctý. Takže hned na první soutěži jsme se umístili docela vysoko, měli jsme z toho upřímnou radost. I ve škole nás oslavovali, což nás to povzbudilo k dalšímu soutěžení. My jsme ale přitom jeli na soutěž do Kostelce a vůbec jsme neznali pravidla soutěžního vábení! Ohromně nám až následně pomohl kurz ve vábení jelenů na Ohradě organizovaný redakcí, tam jsme poprvé podrobně slyšeli a vyzkoušeli všechny varianty jeleních hlasů a mohli konfrontovat své zkušenosti s uměním jiných vábičů. To byla moc dobrá škola. Pak už jsme si troufli na naší první národní soutěž.

A vzbudily tyto vaše první úspěchy zájem o vábení jelenů na škole mezi ostatními studenty?
Když jsme začínali vábit, tak moc velký zájem na škole nebyl, protože o vábení jelenů vlastně ani nikdo moc nevěděl. Až po našem, celkem úspěšném, umístění na soutěžích, založili na škole kroužek ve vábení jelenů. Výuky se ujal jeden z učitelů a je nyní o vábení celkem dost velký zájem. Do kroužku dochází asi 10 studentů. Samozřejmě nechodí pravidelně. My tři, co jezdíme po soutěžích, tam docházíme a předvádíme nějaké zvuky a nebo se pouští různé ukázky jelenů z říje. Také máme k dispozici kazetu s vábením z Německa. Ostatní studenti si hlasy naposlouchají a pak si je sami zkouší, ale mají problém, že nikdo z nich nemá svůj vlastní nástroj, takže doma si to trénovat nemohou.

Jsme tu hlavně kvůli Vašemu obrovskému úspěchu v Dortmundu, být Mistrem Evropy se jen tak každému nepoštěstí. Pojďme si trochu zavzpomínat. Co na Vás v Dortmundu nejvíce zapůsobilo?
Když mám zhodnotit samotnou výstavu v Dortmundu, tak mi to přišlo hodně jako v Lysé nad Labem, ale mnohokrát větší. Jinak že by tam byly nějaké zvláštnosti, to ne. A když bych měl zhodnotit vlastní soutěž, na to, že je Německo tak velký stát, mi přišla soutěž o dost horší než u nás v loňském roce na Ohradě, jak z hlediska organizace, tak z hlediska objektivity hodnocení. Nejvíc mě zarazilo, že my, soutěžící, jsme viděli známky, které jsme dostali my i naši soupeři. A i známky jednotlivých rozhodčích se od sebe lišily někdy až o pět bodů!
A také bylo zvláštní, že nebyly vybrány standardní disciplíny podle propozic. To když si každý stát vymyslí svoje disciplíny, tak potom ani sami rozhodčí nevědí, co mají hodnotit a soutěžící co mají předvádět. O neobvyklých disciplínách jsme sice věděli už před cestou do Dortmundu, stále jsme ale doufali, že se podaří s organizátory soutěže domluvit disciplíny tak, aby to bylo jako u nás v České republice. Ale to se nepovedlo, a tak jsme šli okamžitě po páteční večerní poradě rozhodčích a vedoucích delegací zkoušet a natrénovat disciplíny tak, jak jsme si mysleli, že by alespoň přibližně měly vypadat. Z nedohody jsme byli docela dost všichni zaskočení. Nikdy jsme se s takovými podivnými disciplínami nesetkali a hlavně ty hlasy, co jsme měli předvádět, byly v přírodě nezvyklé. Poslední kapka byla disciplína hlasy dvou stejně silných jelenů, kteří musí být od sebe rozeznatelní. Nakonec jsme se rozhodli pro tuto disciplínu použít dva různé nástroje. Na jeden nástroj to bylo nemožné, protože máme natrénovaný jeden hlas, a kdybych jej chtěl trošku změnit, tak už by to nebylo ono. Takže jsme si sedli společně na hotelovém pokoji, tam jsme naše představy o hlasech předvedli našemu rozhodčímu Janu Kupkovi a Václavu Svobodovi a ti nám doporučili, co všechno máme v hlase změnit, jak to vábení máme podat. Pak jsme si hlasy mnohokrát zkoušeli a pilovali. Musím říct, že pan Kupka s panem Svobodou nás nejvíc podrželi a hlavně pomohli tím, že nás navedli k takovému vábení, které se nejvíce přibližovalo představám poroty, poradili detailně, jak vše máme technicky provést. I oni mají podstatný podíl na našem společném úspěchu.

Přece jen, dva nováčci mezi zkušenými matadory, jen Luboš Doležal měl jednu zkušenost z minula. Neměli jste respekt a trému před ostatními soutěžícími? Měli jste možnost sedět na podiu vedle sebe, byl tedy čas i na nějaké tiché konzultace, porady a podporu navzájem?
Komunikace mezi námi a soutěžícími z jiných států ani moc neprobíhala, spíš jsem z nich měl respekt, protože je znám z časopisů, vždycky jsem si tam četl, že támhle ten byl Mistrem Evropy před třemi lety, támhle ten před pěti lety atd. Takže jsem prostě věděl, co v nich je a také hlavně jsem věděl, že mají o hodně větší praxi ve vábení na takovýchto soutěžích. Přiznám, že jsme proto strach a respekt docela měl. A byli to z mého pohledu hlavně Slováci, Maďaři a Poláci - z těch jsem měl docela strach a nakonec Polák skončil na druhém místě. Jinak z ostatních jsem až zas takový respekt neměl.
My jsme celou dobu soutěže spolu potichu probírali, co do troubení dáme, co by mělo obsahovat a stále jsme se podporovali a domlouvali. Měli jsme také velké štěstí, že jsme ani v jednom kole nešli mezi prvními, viděli jsme proto, jak soutěž probíhá, jaké se a za co dávají jaké body. Podle bodování jiných jsme přece jen trochu museli pozměnit původní předpoklady a uzpůsobit trochu hlasy, naštěstí jsme se stačili poradit.

Jak jste jako soutěžící na podiu vnímali ten strašný hluk v hale?
To mě fakt zarazilo. Vlastně tam byl hrozný randál z kuchyně vedle podia, největší korunu tomu nasadili, když začali troubit fanfáry vzadu v hale, a to bylo zrovna při mém a Honzově vystoupení. Já jsem to ani v té chvíli moc nevnímal, až když mě zarazil moderátor. A vadil mi také pohyb mnoha lidí všude okolo. Nebylo to vůbec příjemné. Možná by bylo lepší, kdyby soutěž udělali v nějaké prázdné hale určené jen pro samotnou soutěž. I když jsme si hlasy zkoušeli před soutěží na mikrofon, tak jsme vábení slyšeli, jako když stojíme někde na louce. Já jsem troubil do mikrofonu a vůbec jsem se neslyšel. A pak jsme potkali pana Kupku a ten říkal, že když jsme do toho troubili tak, že to rozhodčím úplně rvalo uši. Já vlastně ani nevěděl, jak dát daleko od mikrofonu řevnici. Na začátku byl mikrofon úplně ztlumený, soutěžící cpali mikrofon až do řevnice a bylo to špatně slyšet. A pak dal moderátor znamení a zvedli hlasitost. Tak jsme na tom byli lépe. Bylo to trochu podivné.

Musela být docela stoupající euforie z postupu, cítili jsme to napětí i při sledování zpod podia.
Nejvíc jsme byli nadšení z toho, že jsme postupovali stále všichni společně. Ostatní státy tam měly pouze jednotlivce maximálně dva a my jsme tam seděli stále všichni tři, z toho jsme měli největší radost. A pak, když se vyhlašovalo pořadí od zadních umístění, tak mi kluci stále říkali, že budu první, ale já jsem tomu nevěřil, protože jsem sledoval i body ostatních a hlavně jsem slyšel jejich výkony a nevěřil jsem tomu, že bych byl až tak vysoko. Já jsem počítal, že bych se mohl umístit tak do desátého místa. V tu chvíli, když nás s Lubošem postavili při rozstřelu mimo, jsme začali přemýšlet, na jakých místech vlastně jsme, začali jsme počítat a mysleli jsme, že budeme pod stupni vítězů. V tu chvíli nás docela zaskočilo, že jsme šli pryč. Různě jsme to kombinovali a nemohli se dopočítat. Pak už šlo všechno rychle. Proto bylo pro mě první místo opravdu hrozný šok.

A následoval obvyklý rituál smršti blesků, rozhovorů, blahopřání a uznalého poklepání na rameno.
Zájem médií mě docela dost překvapil, pořád jsem nepočítal s tím, že budu první, a když jsem přišel na podium a vrhly se na mě všechny kamery, blesky, tak jsem z toho byl dost vedle. Já na to nejsem zvyklý a mám rád svůj klid a nerad se pouštím do rozhovorů. Tam to bylo fakt strašný! Jeden mě tahal za pravou ruku, druhý za levou ruku, třetí na mě něco nesrozumitelně křičel, pan Pubal z ČMMJ, vedoucí naší delegace, mě táhl za sebou dopředu, aby mě z toho dostal. Ze všeho jsem byl docela vykulený. Takový zájem médií, to se zase u nás nevidí, v tomto pohledu se máme od Němců co učit, soutěž tam byla asi hodně sledovaná.

Po pravdě, nečekal jste více hodnotných cen?
Co se týče cen, čekal jsem o dost víc, ale ne, že bych tam jel kvůli cenám, to vůbec ne. Ale nezarazilo to jenom mě, i s ostatními lidmi, se kterými jsem se po návratu bavil, s diskuzí s kamarády i učiteli, všechny je zarazilo, že tam bylo tak málo cen, byla to soutěž docela chudá na to, že Německo je tak ohromný a rozhodně bohatší stát než my. Ale já vyhrál kulovnici Blaser R93 Offroad, vybral jsem si ráži 8x57, já jsem spokojen, jen čekám, kdy mi jí pošlou nebo vyzvou k převzetí.

Měl jste vůbec čas dát zprávu domů? A jak Vás přivítali doma a následně ve škole?
Já vlastně ani nevím, jestli o mém vítězství věděli ještě před tím, než jsem jim volal, v každém případě doma slavili už den před mým příjezdem, když se to dozvěděli, tak byla okamžitá velká oslava, pak byla další oslava, když jsem přijel domů. Já jsem nemohl zas až tak moc slavit, protože byla neděle odpoledne a hned druhý den brzo ráno jsem jel do školy. Ale doma z mého vítězství měli fakt ohromnou radost. Táta to hned "roztroubil" v práci, tam to jde všechno bleskovou rychlostí. Takže všichni známí to hned věděli.
V pondělí ve škole do třídy přišel pan ředitel, zástupce ředitele, pak vedoucí praxí, třídní učitelka, pan učitel myslivosti. Předali mi pochvalu ředitele před nastoupenou jednotkou a dali mi nabídku ze tří odměn, buď, že mi zaplatí optiku na kulovnici Blaser, kterou jsem vyhrál, nebo odstřel daňka ve školní honitbě a nebo jelena. Vybral jsem si daňka, protože u nás daňci nejsou, teda jsou, ale v jiné části než mají bratr s otcem honitbu. Takže já s daňčím nikde jinde do kontaktu nepřijdu a tady jsem dostal jedinečnou šanci ho ulovit. U daňka mám věkovou třídu určenou. Tady velké trofeje nejsou, je to ve volnosti a hlavně jsou ty revíry dost rozkouskované, takže daňčí zvěř přechází a nějak moc velká kvalita daňčí zvěře tady není, ale já se spokojím i s malým daňkem. Hlavně že je!

A co novináři? Najednou jste se stal zajímavou mediální hvězdou.
Jo, jo, hned mi volali taky novináři z mnoha novin, já názvy už zapomenul, ale třeba z Děčínského deníku, z Maximu, také mi poslali poděkování z hejtmanství Ústeckého kraje, nikdo jiný, co se týče mysliveckých orgánů, se mi neozval a negratuloval, kromě toho kraje. Volali mi také z nové televize Barrandov. Už jsem také byl na natáčení pořadu Mistr GS na Nově, měl jsem velkou trému, pánové Genzer a Suchánek si mě vychutnali, trochu se bojím, jak budu na obrazovce vypadat. Snad posluchači pochopí, že jsem měl před nimi velkou trému a nedokázal jsem se uvolnit. Byl jsem nervózní a nejraději bych byl, kdyby se to vůbec nevysílalo.
Další a další novináři volají ještě doteď, pokládají všichni stále stejné otázky: kde, kdy, proč, jak dlouho apod. Žádné speciální otázky, spíš podivné. Novináři se mě třeba také ptali, jestli mě někdy jelen nenapadl, jestli nechtěl rozbourat posed apod. Jinak, že by se ptali na nějaké odbornosti, to ne. A musím taky zmínit, že po tomhle úspěchu a dost velké propagaci v médiích se mi ozvala kamarádka z dětství, se kterou jsme se neviděli asi deset let.

Neozval se třeba někdo, že by chtěl věnovat Mistru Evropy odstřel jelena?
Ne, ještě ne

Třeba jelena vyhrajete letos na Hluboké!
Na jelena mám ještě čas, ten není pro tak mladé "zobáky" jako jsem já.

Nyní jako novopečený úřadující Mistr Evropy máte jisté právo výjimečnosti. Co byste doporučil mladým a začínajícím, aby se Vám třeba jednou v budoucnu vyrovnali?
Já bych jim určitě doporučoval, aby vábení na soutěži vyzkoušeli, že za pokus nic nedají a vlastně jen tam se uvidí, co v nich je. A můžou, díky zkušenostem, které nasbírají na soutěžích, vystoupat vysoko jak to jen jde. Hlavně to chce, aby se zúčastnili kurzů, které pořádáte, to by jim určitě moc pomohlo. Ale musím hned konstatovat, že mi při našich národních soutěžích docela dost chybí ti staří zkušení a ostřílení jelenáři, co se účastnili dřív. Ze soutěží se úplně vytratili. Asi neunesli převahu nás mladých, doufám, že to nevzdali, snad, nevím. Oni mají stokrát více zkušeností než my a když na soutěž mezi nás mladé nepřijedou, tak není možnost, aby zkušenosti těm mladším předali. Možná se ti starší bojí, že bude trapné, když v souboji s těmi mladými neuspějí, každopádně to je ale škoda, my bychom se rádi ještě mnoho přiučili. Vždyť i mně samotnému se už takový úspěch na národních soutěži nemusí podařit, protože těch mladých kluků je stále víc a víc, podle mě úroveň soutěží a soutěžících stoupá stále na vyšší úroveň. Vlastně to je dobře vidět na těch, co se před dvěma, třemi lety umisťovali na předních místech, teď se mi pomalu zdá, že se začínají propadat do průměru, protože přicházejí nové, mladé a neoposlouchané hlasy. Takže třeba na mistrovství republiky můžu být dvacátý. I to se může stát.

Takže přejeme Honzovi Brtníkovi hodně úspěchů při maturitě, úspěšný vstup na vysokou školu a hlavně hodně úspěchů v soutěžích ve vábení jelenů. Tichý skromný mladík s velkým hlasem pro jelení vábení má jistě před sebou nastartovanou dobrou budoucnost ať už profesní, tak i vábičkou. Ti, kteří ho chtějí slyšet na vlastní uši, budou mít možnost jak při národním mistrovství v sobotu 27. června na Ohradě, tak o měsíc předtím také v sobotu 30. května, ale v Lysé nad Labem při první česko-slovenské jelenářské exhibici.