Časopis Myslivost

Problematika nestandardních trofejí
Často je uvedené téma oživeno vlivem ulovení konkrétního kusu zvěře s velmi silnou trofejí, jejíž oficielní ohodnocení a uznání by znamenalo posun na čelních místech evropských tabulek. V posledních letech to bývá zejména v souvislosti s mimořádně silnými a členitými trofejemi jelenů lesních, které nesou jednoznačné známky cílevědomého výkrmu. Ulovení kusu s takovou trofejí má také nemalý ekonomický přínos pro "chovatele". Z bodové hodnoty nebo hmotnosti trofeje se odvozuje poplatek za odstřel a ulovení výjimečného trofejového kusu také zvyšuje zájem určité skupiny na mimořádné trofeje zaměřených lovců o danou zemi a oblast. Je pak docela úsměvné, když stejní čelní představitelé hodnotitelských komisí dotčených zemí odsuzují jednu atypickou trofej jako výsledek výkrmu a vůbec se přitom nepozastaví nad podobně získanou trofejí jiného druhu ve své vlasti.
Není možno zde nevzpomenout na našeho a zároveň světově nejsilnějšího muflona. Obávám se, že díky různému genetickému založení např. k členitosti paroží a celé škále možností, druhů a stupňů výživových zásahů do vývoje jedince bude objektivní stanovení "přípustných" parametrů trofejí velmi obtížné. Vždyť výrazně kladným zásahem do výživy místní populace zvěře jsou i přezimovací obůrky, byť původním účelem jejich budování bylo omezení škod zvěří na lesních porostech. Místo zimního strádání je zde zvěř dobře živena při minimálním energetickém zatížení. Částečně se tak stírá ostrá hranice mezi zvěří z volných honiteb a obor.
Samostatnou kapitolou z pohledu standardu je pak skupina trofejové zvěře, u které přichází v úvahu křížení s jiným druhem. Příkladem jsou jeleni sika, poznamenaní křížením s jelenem lesním. Tam je samozřejmě nutné znaky křížení sledovat a křížence důsledně vyřazovat nejen z hodnocení, ale i z chovu.

Nestandardní srnčí trofeje
I při hodnocení srnčích trofejí se počítá s vyřazením některých nestandardních trofejí. Jsou to například srnci s parukou, která je důsledkem hormonální poruchy, resp. zakrnělých nebo poraněných ráží. Do kategorie atypických, a proto metodou CIC nehodnotitelných, byla však zařazena také trofej anglického srnce, ohodnoceného neoficiálně v Levicích v roce 2008 na 273,73 bodů CIC. Zajímalo by mě, jak by zněl verdikt mezinárodní komise, kdyby v ní byli třeba Angličan a Skot. O tomto srnci a jeho posrovnání se silným slovenským srncem jsme se dočetli v březnovém vydání Myslivosti v článku s názvem "Je změna metod CIC na hodnocení trofejí smysluplná?"
K rozhodnutí o vyřazení anglického srnce nebyl tentokrát použit argument umělého výkrmu, ale atypické rozměry lebky. Z tohoto důvodu byl srnec označen za mutanta. Cituji z článku: ".vyšší hmotnost anglického srnce je způsobená především hmotností lebky. Tím je nadhodnocený také objem paroží. Z toho důvodu je platná CIC metoda na hodnocení této formy anglických srnců nepoužitelná." Nemohu se zbavit hořkého pocitu, že rozhodnutí o vyřazení uvedené trofeje bylo účelové a nesprávné. Zvláště byl-li použit i argument, že hmotností lebky je nadhodnocený i objem paroží. To je přece holý nesmysl. Objem paroží se měří výtlakem vody a objem a hmotnost lebky na něj nemají sebemenší vliv. Po dvojím vážení (celé trofeje a poté trofeje s ponořeným parožím) a následném odečtení se hmotnost lebky vynuluje.
Není ostatně pravdivé ani konstatování, že vyšší hmotnost anglické trofeje je zapříčiněna především vyšší hmotností lebky. Objem paroží anglického srnce je proti slovenskému o 30,49 % větší a na větší hmotnosti o necelých 50 % má tedy zjevně rozhodující vliv. Jaký tento podíl skutečně je, by se dalo zjistit opravdu jen destruktivní metodou po odříznutí paroží. Všichni totiž víme, že měrná hmotnost srnčího paroží, ale i kostní hmoty lebky je velmi rozdílná. Většina z nás měla v ruce "železné" srnce i srnce "papírové".
Na základě uvedeného příkladu je vhodné se zamyslet, kde jsou vlastně hranice normálnosti a genetické mutace u tak specifického předmětu zájmu, jako je lebka srnce. Při hodnocení trofejí není většinou na podobná zkoumání dostatek času. Mně však pro tento účel stačí, když se rozhlédnu jen po několika desítkách vlastních srnčích trofejí. Přestože místa ulovení srnců dělí maximálně několik málo kilometrů, rozdíly v rozměrech a proporcích lebek jsou někdy velmi výrazné. Jen u srnců třetí věkové třídy jsem naměřil největší šířku lebky 100,7 mm a nejmenší 91,3 mm. Rozdíl tedy téměř 10 %. V případě nejužší lebky se přitom jedná o trofejově poměrně silného asi osmiletého srnce se šířkou pučnic 25 mm.
Dovede někdo posoudit, kde je hranice normálnosti a kde už se jedná o mutaci? Jako další příklad přikládám fotografii trofejí dvou srnců třetí věkové třídy (6+ a 7 roků), které mám připraveny pro výstavu Natura Viva 2009. Místa jejich ulovení dělí necelých 900 m. I u těchto srnců jsou výrazné rozdíly nejen ve tvaru paroží, ale i v rozměrech lebky a tvaru některých lebečních kostí. Například v šířkách lebek 99,3 resp. 94,1mm je rozdíl přes 5 % a ve vzdálenosti okraje očních jamek v úrovni jejich středu ("šířka čela" - 7,25 resp. 5,42 mm) dokonce přes 25 %. Širší lebka je také o 7 mm delší. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že lebky šelem se měří prostým součtem délka + šířka a nikdo už nezkoumá, který rozměr více přispěl k dosažení výsledného bodového hodnocení.

Bodování hmotnosti srnčích trofejí
V souvislosti s různými rozměry srnčích lebek není od věci připomenout skutečnost, že bodování metodou CIC na jednu stranu automaticky zvýhodňuje trofeje s velkou a těžkou lebkou, na druhé straně ale dává možnost tuto určitou nespravedlnost zmírnit a snížit odečet hmotnosti lebky pro trofeje na menších lebkách. Na starých bodovacích tabulkách byl v metodice odečet hmotnosti lebky 65 - 90 g. Stejně byla metodika popsána ještě ve Vachově monografii "Srnčí zvěř", která vyšla v roce 1993. Při hodnocení trofejí v Lysé n. L. v roce 2005 se vycházelo z metodiky popsané v Klusákově "Hodnocení trofejí zvěře z celého světa" a tam už je odečet na lebku stanoven jednoznačně na 90 g. Domnívám se, že by nebyl problém doplnit tuto metodiku o snadné měření délky a šířky lebky, stanovit limity součtu a podle výsledku upřesnit odečet na hmotnost lebky mezi 65 - 90 g. Bodové hodnocení by mělo odrážet i subjektivní dojem ze síly trofeje a trofej na malé lebce opravdu působí mohutnějším dojmem.

Smysl hodnocení trofejí
Podívejme se teď na problematiku stanovování chovnosti kusu a bodového hodnocení trofejí trochu obecněji. V závěru výše citovaného článku slovenských autorů je uvedena myšlenka, že udělování červených trestných bodů na chovatelských přehlídkách je anachronismus. Dokonce se tam dočteme, že udělení červeného bodu bere myslivcům radost z úlovku. Stejně negativně se staví k hodnocení trofejí také Ing. Petr Ziegrosser v článku "Chovatelské přehlídky trofejí" ve Světě myslivosti č. 7/2008. Ten má výhrady i k odbornosti a přístupu členů hodnotitelských komisí.
S těmito názory obecně nesouhlasím. Odbornost členů komisí je určitě různá. Celostátní školení probíhají každoročně, ale pravdou je, že nejsou povinná. Garantem úrovně by měli být delegovaní členové Ústřední hodnotitelské komise. Někteří z nich však léta připouštěli hodnocení srnců Volzovou metodou a v Lysé n./L. 2005 některým jejich "medailovým srncům" chybělo až 10 bodů do bronzu. Všechno je tedy v lidech.
Červený bod bych však nikdy neoznačil jako trestný, protože o tom, jaký dopad jeho udělení pro lovce bude mít, rozhoduje až uživatel honitby. Dobře víme, že v některých případech je dopad nulový. Řada honiteb má soukromého nájemce. Pro všechny opravdové a soudné myslivce by však červený bod měl být signálem, že něco není v pořádku. V dobře vedených honitbách se udělení červeného bodu, zvláště v opakovaných případech, projeví při rozdělování povolenek v dalších loveckých sezónách. Zodpovědný myslivec pak i bez jakékoliv sankce sám uzná, že bude příště muset pozorování zvěře, odhadu věku a síly trofeje věnovat více času, trpělivosti a pozornosti. Ten nezodpovědný jen hledá výmluvy, proč daný kus ulovil nebo dokonce musel ulovit a chybu při nejbližší příležitosti zopakuje.
Jeden kamarád mi kdysi volal: "Střelil jsem ráno srnce, ale radost z toho nemám". Také jsem ten pocit bohužel zažil. Přesně tak by to však mělo být! V takových případech, a jedná-li se o chybu výjimečnou, sankce opravdu nejsou nutné.
Znám ovšem i případy, kdy je určení věku a chovnosti kusu pro některé i jinak zodpovědné myslivce nesplnitelný úkol. Možná prostě jen z toho důvodu, že nemají vrozený pozorovací talent a smysl pro detaily. Nebo v rozhodující chvíli zvítězí nad rozumem a soudností lovecká vášeň. Když takovému lovci nevezme radost z úlovku vlastní zodpovědnost a soudnost, ať mu ji tedy vezme alespoň červený bod! V těchto případech, nechce-li takový lovec dělat škodu v populaci zvěře, měl by se samostatně věnovat třeba jen lovu nejslabších mláďat, paličkáčů a špičáků do určité výšky a pro lov ostatní zvěře (nejen trofejové) využít doprovodu. Ušetří si tak vlastní zklamání, výtky mysliveckého hospodáře i případné sankce. Hlavně však nepokazí ostatním (a někdy i sousedním honitbám) snahu o chov zdravé a silné zvěře.

Odhad věku ulovených srnců
Nemám téměř žádné zkušenosti s odhadem věku jiné parohaté zvěře než srnčí. Na základě pečlivého posouzení desítek dobře známých srnců jsem ale přesvědčen, že pro odhad věku do čtyř let je metoda podle obrusu chrupu pro srnčí zvěř dostatečně přesná. S rostoucím věkem sice nabývá slovo odhad stále větší váhu, ale tam už význam přesnosti klesá. Problémy mohou nastat u kusů vysloveně zaostalých nebo postižených onemocněním čelistí, ovšem v těchto případech o průběrnosti není třeba diskutovat.
Ve své už dlouholeté praxi člena hodnotitelské komise jsem se setkal i s případem, kdy si lovec, nespokojený s odhadem věku srnce, nechal zhotovit výbrus stoličky pro posouzení Mitchelovou metodou. Dokazoval nám pak, že srnec nebyl roční, ale dvouletý. Vycházel z předpokladu, že uvedená metoda počítání tmavších a světlejších proužků zuboviny při přirůstání na spodní straně mezi kořeny stoliček, které se objevují v souvislosti se zimním strádáním a letní bohatou pastevní nabídkou, je absolutně přesná. Všechny metody odhadu věku však mohou být exaktně prověřeny jen u zvěře chované v zajetí. Tam jsou ale jiné podmínky než v přírodě. Většina myslivců zná nepravé roční vruby na toulcích muflonů, které se objevují více či méně zejména v prvním roce života, zřejmě v souvislosti s prudkými změnami potravní nabídky nebo s ukončením laktace matky. Nevidím důvod, proč by se takové náhlé změny nemohly projevit i na vývoji jiného mláděte, včetně srnčete - a může se objevit tmavý proužek dentinu navíc.

Měření délek spodních čelistí
V některých okresech jsou po dlouhá léta posuzovány i spodní čelisti holé zvěře. Je měřena jejich délka a ve vztahu k odhadu věku podle vývoje a obrusu chrupu určována správnost odstřelu. Přiznám se, že k významu této časově jistě velmi náročné činnosti mám silně skeptický názor. I z výše uvedených údajů o rozměrech lebek srnců je patrná velká variabilita těchto parametrů. Nevím, do jaké míry tak jen preferujeme zvěř s větší délkou lebky. Vůbec přitom nemůžeme zohlednit výživný stav a jen omezeně skutečnou sílu kusu. Nabízí se také možnost různých manipulací s údaji o čelistech, z nichž nejjednodušší je zkreslování údajů o datu ulovení u mladé zvěře, záměna s kusy sraženými auty atd. Setkal jsem se také s tím, že se shánějí čelisti po známých z okresů, kde se nekontrolují. To ostatně platí i u trofejí, když se někde nenavrtávají pučnice.

Žádný extrém není zdravý
Ztotožňuji se s myšlenkou, že myslivost by měla být především chovem zvěře ve volnosti. Obhospodařováním cenného přirozeně obnovitelného přírodního zdroje, spojeným s pobytem v přírodě. Primárním cílem by měl být chov zdravé a silné zvěře ve stavech odpovídajících úživnosti prostředí a produkce zvěřiny jako kvalitního přírodního a ekologického produktu. K tomu samozřejmě patří i přiměřené přikrmování pro udržení zdraví a kondice, pro minimalizaci škod zvěří v době zimní nouze, omezení vlivu monodiet v kulturní krajině i pro udržení zvěře v lokalitách mimo dosah automobilové dopravy z důvodu omezení ztrát. K myslivecké péči patří i pravidelné a plošné předkládání antiparazitárních léčiv.
Chovu zvěře ani obrazu myslivosti však neprospívá do extrému dovedený kult trofejí, který vede v krajních případech až k cílenému a řízenému vykrmování zvěře snad i s použitím hormonálních přísad do krmiva (nabízí se analogie s používáním zakázaných prostředků pro růst svalové hmoty ve sportu). V extrémním zatím jen utopickém pohledu by k nezbytnému příslušenství obory pak mohla patřit špičkově vybavená laboratoř a o uznání trofeje by rozhodovala mezinárodní komise po povinné antidopingové kontrole. Oborník by však po právu odmítal předat zvěřinu ke spotřebě do vlastní domácnosti.
Honbě za body bohužel nahrává i komercializace lovu a myslivosti, počínaje vysokými nájmy zejména za lesní honitby. Na druhou stranu mnohý čtenář, který funguje jako doprovod poplatkových lovců, potvrdí, že jsou běžné případy odmítnutí lovu dobrého trofejového kusu z důvodu příliš vysoké ceny. Rozhodně ale nechci tvrdit, že by myslivce nemělo potěšit ulovení silné trofejové zvěře s vyzrálou trofejí. Právě naopak.
Jsem přesvědčen, že ani v otázkách hodnocení chovnosti ulovené trofejové zvěře není zdravý žádný extrém. Ani přílišná benevolence, ani úřední sankce směrem k uživatelům honiteb, které by vedly jen k zatajování úlovků. Zodpovědný uživatel honitby však nemůže běžně tolerovat lovení mladé a nadějné zvěře, která měla být základem dalšího chovu. Výsledky hodnocení na chovatelských přehlídkách by myslivečtí hospodáři měli chápat jako pomoc. Určitá kázeň při lovu spárkaté zvěře je nezbytná. Jen tak se dočkáme v honitbách kvalitní zvěře a silných a vyzrálých trofejí, které budou obrazem stavu životního prostředí a myslivecké péče o zvěř. Jen tak budeme také schopni s čistým svědomím oponovat panelákovým odpůrcům myslivosti, kteří tvrdí, že zvěři je jedno, kdo ji střelí - jestli myslivec nebo pytlák.