Časopis Myslivost

Asi tou největší změnou je konání nominačních zkoušek. Zajímalo nás, co vlastně přinesly, jaké jsou jejich výhody a nevýhody a jak se na ně dívají zkušení kynologové. Nesporným kladem je, že se výběru na Memoriál Richarda Knolla může zúčastnit hned třicet šest ohařů. Otevírá se tedy šance i pro psy s méně body, například pro vodiče. Bohužel konání nominačních zkoušek probíhá ve velice nevhodnou dobu. Myslivečtí hospodáři chtějí udržet ve svých honitbách co nejvíce klidu a ze zkušenosti víme, že je problém lokality na zkoušky a přípravu psů zajistit. Tím se zvyšují náklady pro vůdce, kteří musejí za výcvikem často daleko dojíždět. Další nevýhodou termínu nominačních zkoušek je, že musíte ohaře po lovecké sezóně v krátkém čase znovu uvést do výcvikového tempa. Také doba na docvičení práce na barvě je velice krátká. Na rozdíl od všestranných zkoušek se zvyšuje čas před jejím vypracováním na čtyři hodiny. A velmi podstatné je také to, že v době konání nominačních zkoušek probíhá období hárání u fen. Pokud taková fena pokračuje na další memoriály, znamená to pro ni, že má prakticky dvakrát uměle pozastavené hárání.

Samostatnou kapitolou jsou disciplíny nominačních zkoušek. Psi se sem kvalifikují skvělými výkony ze zkoušek všestranných a postupují k memoriálům. Bylo by tedy logické, že disciplíny budou těmto odpovídat. Ovšem jejich výběr a úprava na nominačních zkouškách zůstává pro mnohé opravdu záhadou (například desetiminutové slídění v rákosí). Přes to, že v tomto mají všichni vůdci stejné podmínky, bylo by možná zajímavé znát disciplíny nominačních zkoušek s větším časovým předstihem a s odůvodněním jejich výběru i pro kynologickou veřejnost.

Nejpodstatnější otázkou však asi zůstává fakt, proč byly nominační zkoušky vůbec zavedeny. Snaha odstranit rozdíly mezi výkony psů z všestranných zkoušek konajících se na různých místech naší republiky. Jak je ale toto možné, pokud se samotné nominační zkoušky nepořádají na jednom místě? Opět tedy vůdci nemají stejné podmínky, stejnou úroveň posouzení a lze tedy říci, že se jedná jen o "přidání" jednoho mezistupně mezi všestranné zkoušky a memoriály bez většího smyslu. V praxi to vypadá asi následovně. Zúčastníte se všestranných zkoušek, váš ohař pracoval bezchybně a získali jste potřebné body k postupu na memoriály, ale tu ohromnou radost vám hned vzápětí vezme pomyšlení, že na jaře musíte absolvovat ještě nominační zkoušky.
Jistě stojí za povšimnutí velice zajímavá tabulka, kterou dodala paní Vladimíra Tichá k článku o loňském Memoriálu Karla Podhajského. Jednalo se o porovnání výsledků psů na kvalifikaci a na obou memoriálech. Přehledně je zde znázorněn "postup" jednotlivých psů. Například vítěz Memoriálu Karla Podhajského Uran z Kvítele se kvalifikoval s nulou z Memoriálu Richarda Knolla a z II. ceny z nominačních zkoušek. Rozhodně je ale vidět, že nakonec neobstálo stejné množství ohařů nebo možná i více, než dříve. Zde je tedy na místě uvést další z názorů některých kynologů, zda by nebylo lepší vynaložené investice na nominační zkoušky předat honitbám, ve kterých budou probíhat vrcholné akce?
Ještě se pozastavíme nad tabulkou, která vyšla u článku z Memoriálu Richarda Knolla. Jednalo se o vztah věku psa k jeho umístění. Mělo zde být dokázáno, že starší ohaři jsou vyzrálejší a dosahují lepších výsledků. Je jasné, že pokud se jeden šestiletý ohař zúčastní memoriálu a uspěje, je úspěšnost šestiletých psů stoprocentní. Na druhé straně pokud dokončí dvouletý pes tak náročné zkoušky, třeba i ve druhé nebo třetí ceně, neprokázal tím svou ranost a vyzrálost nervového systému? Není to snad větším přínosem pro chov?

Od nominačních zkoušek se nyní přesuňme k druhému velmi diskutovanému tématu. Je jím opakovaná účast na memoriálech. Memoriál Karla Podhajského byl od jeho založení akcí vrcholnou, výjimečnou, byla mu věnována patřičná úcta a vždy se na její konání sjížděla kynologická veřejnost z celé republiky. Nominovaný ohař se ho směl zúčastnit jen jednou, v čemž byla jeho jedinečnost. Budou i nadále přihlížející cestovat několik stovek kilometrů, aby sledovali výkon šestiletého psa, kterého vidí například potřetí? Nejčastější odpovědí na tuto otázku je, že lidé chtějí vidět mladou krev, na které je možné stavět chov.

Třetí, řekněme, ožehavou otázkou je současné získání lovecké upotřebitelnosti. Před časem se Kynologická komise obávala přesunu vůdců ohařů na zkoušky, které začali pořádat profesionální myslivci. Otázkou zůstávala kvalita připravenosti psů pro praxi, kteří tímto snadnějším způsobem získají loveckou upotřebitelnost. Současný zkušební řád umožnil však prakticky něco podobného. Pes, který nesplní požadavky vybraných disciplín některých zkoušek, může přesto získat loveckou upotřebitelnost, pokud v limitním čase splní alespoň částečné požadavky těchto disciplín. Dá se tedy říci, že nový zkušební řád umožnil vstup do honiteb psům, kteří nejsou schopni úspěšně absolvovat základní zkoušky z výcviku. Praktický lov ovlivňuje disciplinovanost všech psů, a to i těch, kteří absolvovali vysoké zkoušky. Ti nedůsledně vycvičení potom bývají pro lov v podstatě nepoužitelní. Český myslivec se nikdy nemusel za prestiž a kvalitu práce našich psů stydět. Jak přivítají myslivečtí hospodáři takové "pomocníky" a jak se budou ostatní myslivci dívat na práci těchto "lovecky upotřebitelných" psů, na to nám odpoví až čas. Ovšem asi nejhorším dopadem této "úpravy" ve zkušebním řádu zaměřeném na velká plemena zůstává fakt, že ohaři nemusející umět správně používat nos, hledat a především vystavovat, čímž ztrácejí smysl, pro který byli vyšlechtěni.

Dalším často řešeným tématem po proběhlém Memoriálu Richarda Knolla je způsob posuzování disciplíny Dohledávka pohozené kachny v rákosí. Kynologická veřejnost se pře, zda je možné vztáhnout k této disciplíně část disciplíny Dohledávka střelené a pohozené pernaté a srstnaté zvěře, kde je při nesplnění disciplíny rozhodčí povinen zvěř najít a vůdci ukázat. Tento výklad byl použit na zmíněném memoriálu. Do této doby, pokud pes kachnu v rákosí nedohledal, pokládala se disciplína za nesplněnou. Rozhodčí nehledali a neukazovali zvěř vůdci a nepřihlíželo se na to, zda pes měl nebo neměl šanci kachnu nalézt. Většina kynologů se domnívá, že druhá jmenovaná disciplína se týká čistě polních prací, a to nejen pro složitost terénu, ve kterém by bylo nutné potom kachnu dohledávat. Jistě nikdo nemůže požadovat po rozhodčích, aby šli ukazovat zvěř do míst, kde je často i přes metr vody. Proto pokud na této disciplíně přemýšlet nad změnami, mělo by to být spíše o použití k dohledávce kontrolního psa nežli rozhodčích. Jistě bude nutné způsob posuzování této disciplíny ujednotit, aby nedocházelo ke zbytečným nejasnostem.
Mnoho dalších otázek se řeší mezi kynology. Jako příklad můžeme uvést výběr rozhodčích na vrcholné akce, nezdůvodňování některých rozhodnutí Kynologické komise, ale především vytrácení se tradic ze zkoušek z výkonu a přiklánění se ke sportovnějšímu posuzování práce ohařů. Je jistě přínosem, že se v naší republice začaly konat sportovní soutěže, avšak zachovejme si tradice, které mají hluboké kořeny a svá opodstatnění.
Každé vydání zkušebních řádů bylo jistě doprovázeno řadou připomínek. Poslední dva přinesly mnoho podstatných změn a s tím také bohužel nejasnosti a různé výklady. Příznivé jistě je, že kynologická veřejnost na tyto nedostatky reaguje, diskutuje o nich a snaží se hledat řešení.