Časopis Myslivost

Kláro, jezevčice Eliška je nepominutelná, k té se dostaneme za chvilku, ale hned na začátku prosím prozraďte, odkud máte myslivost v sobě zakódovanou?
Já jsem rodilý Pražák, ale myslivost dělali oba rodiče, mamka i táta. Mě nikdy nenapadlo, že bych se mohla o myslivost zajímat také. Možná jen když jsem se koukala na Popelku, vždycky jsem jí záviděla mysliveckou kamizolku. Táta, je aktivní myslivec, mamka teď už nestřílí, ale má tři srnce. S dětmi aktivní myslivost opustila. Odtud snad lze vystopovat myslivecké geny a vztah k přírodě a myslivosti.
Takže od malička jste přišla do kontaktu s myslivostí hlavně díky rodičům?
Spíš jen s tou zelenou barvou, nebo s vyprávěním, nebo také když táta domů nosil bažanty, ale že bych chodila na lovy nebo na posedy, to ne.
V příbuzenstvu jste jiného myslivce neměla? Třeba když jste jezdila k babičkám, strejčkům a trávila prázdniny někde v přírodě na venkově?
Jakože bych trávila prázdniny v hájovně? Ne, to vůbec, já jsem neměla možnost přijít s myslivostí jinak do styku. Donedávna jsem ještě na žádné myslivecké akci nebyla.
Vím, že máte mladšího bratra, myslivost je spíš mužská záležitost, ani toho zelená vášeň nechytla?
Ne, bráchu ne, ten se mnou sdílí psí zážitky, ale lovec asi nebude. Brácha, to je lovec fotoaparátem, u toho myslím zůstane. Ale Elišku a její děti cvičí, pomáhá mi a má s nimi trpělivost.
A kdy vás tedy myslivost více zaujala? Bylo to opravdu až prostřednictvím vaší jezevčice?
V rodině jsme měli šestnáctiletou jezevčici Ritu. Když odešla do psího nebe, chtěla jsem si zase pořídit jedině jezevčíka. Sháněla jsem jezevčici, která jí bude podobná. A tak jsem pořád nemohla najít tu správnou hlavu, aby to byla ta moje jezevčice. Objela jsem několik chovatelů, nechala jim telefonní číslo. Nechtěla jsem jezevčíka s příměsí. Stalo se mi, že jsem dojela k chovateli a ten mi zatajil, že je to vrh s příměsí a když jsem na to poukázala, tak mi v klidu sdělil, že se to stejně ze dvou metrů nepozná. Už jsem se rozhodla, že budu bez psa. A najednou mi jedni chovatelé zavolali, že jim zbyla fenka, že si jí chtěli nechat, ale nenechají. Tak jsme se dojeli ze slušnosti podívat a Eliška byla jediná, která zvedla hlavičku a přišla ke mně. V tu chvíli byla prostě naše. Oficiálně se jmenuje Elischa ze Slívku.
Takže jezevčík a myslivost, jasná spojitost? Tudy vedla cesta?
Bylo to trochu složitější, pokusím se to vysvětlit. Jako dítě a pak i jako praktikant a vedoucí jsem jezdila s dětmi na letní tábory. Ale vzhledem k tomu, že děti jsou dneska mnohem více zlobivější a hůře se zvládají, tak jsem jezdit přestala. Nakonec i časově mi moc nevycházelo si celých 14 dní pevně zafixovat v kalendáři. Ale při hledání Elišky jsem objevila, že existuje tábor pro jezevčíky. S dětmi mě to bavilo, tak jsem si řekla proč né s psíky. Tak jsme společně s Eliškou poprvé vyjely. Tábor jezevčíků vedla Dana Hájková a díky ní jsem zjistila, že se psi se používají i jinak, že to nejsou jenom gaučáci, že mají vlohy. Taky jsem měla slíbeno, že se na táboře zjistí, jestli Eliška má lovecké vlohy. První tábor, to byl jen takový víkendový mini tábor. Tam se kapala barva a já vůbec nevěděla, která bije. Eliška se ale ukazovala jako talentovaná. Následně jsme jely s Eliškou na týdenní tábor, já byla moc spokojená, protože jsem byla v lese, večer se opékaly buřty a byla jsem mezi kynology. Jak s nadsázkou říkám, lidi kolem loveckých psů nejsou vlastně úplně normální, mají svůj krásný společný zájem, ale nádherně švihlí jsou všichni. Na táboře jsme byli rozdělení v oddílech a každý šel vždy cvičit nějakou disciplínu, jako třeba barvu nebo odložení nebo následování. Eliška byla úžasně spokojená. Aby ne, mezi dvaceti jezevčíky.
Radost vám dělá tedy Eliška a její nesporné vlohy. Pochlubte se, co s Eliškou už máte za zkoušky?
Máme zkoušky vlohovky, barvářské, barvářské honičů, lesní, noru. Jednou jsem Elišce zkazila barvářské zkoušky já. Zapomněla jsme, že se čeká při následování 10 vteřin, než přeletí jelen přes cestu, že se rozhlížíte uprostřed cesty, tak za to jsme dostaly dvojku. Body byla Eliška v první ceně. Takže jsme se opravovaly do první ceny, to jsme se jí omlouvala. Máme za sebou Pohár středočeské pobočky - to jsme skončily bramborově čtvrté s rezervním CACTEM a čtvrté jsme skončily i na Memoriálu Josefa Brzáka
Takže je to už vavříny ověnčená fenka?
Není,na stupni vítězů jsme zatím nestály. Ale na pražskou postelovou hlaďačku je to stejně paráda být na tak těžkých soutěžích čtvrtá z asi 15 psíků. Nedávno mi volal kamarád, že se dočetl ve zpravodaji Klubu chovatelů jezevčíků, že je Eliška na 2.místě v Pracovním poháru za rok 2007 a vítězství nám zase uteklo. Tentokrát o desetinu bodu. Výstavně je výborná, ale Elišku víc baví les než chození do kruhu. Někteří rozhodčí mají averzi k pražským psíkům, tak to já jsem vždycky ráda, že jim to s Eliškou ukážeme. Ale spíš bych řekla, že já jsem prostě jen Elišce umožňovala všechny zkoušky skládat a ona při tom vycvičovala mě. Já vždycky jen držela konce vodítka či barvářského řemene a dohledaly jsme společně.
Když se ještě vrátím k Ritě, tak tu vaši rodiče asi využívali v myslivosti?
Ne, tu jsem si přivezla z natáčení z Prachatic. Byla papírová, ale nadpočetné štěně. Byla to ryze postelová amatérka, ale protože to byl jezevčík a vlohy v sobě měla, tak samozřejmě chodila do lesa s námi, vodila mě na bojovkách na dětských táborech, užívala si přírody, protože jsme jezdili všichni pohromadě, naši jezdili jako táboroví vedoucí. Rita vždycky tátovi utekla k mému oddílu a ukazovala mi kudy máme na bojovce jít. Běhala přede mnou, protože cestu znala, před tím ji pomáhala fáborkovat. Občas chytla nějakou stopu, tak zdrhla a celý tábor ji pak hledal. Sto táborových dětí pak hledalo Ritu tak dlouho, než ji našli nebo se vrátila sama. A to nebyla nijak lovecky vedená.
Takže vlastně až teprve s Eliškou jste na psích táborech pronikla do tajů myslivosti a lovecké kynologie a asi až tam poznala, že vůbec se psi lovecky využívají?
Ano, ano, přesně tak. Obvolávala jsem chovatele, když jsem sháněla nové štěně a chovatelé se mě ptali, kde to štěně budu mít. A já jim bezelstně říkala, že v posteli, kde bych ho jinde měla. A oni mi většinou odpovídali, že ale dávají přednost, když se psem něco dělá, když se s ním pracuje. Tenkrát jsem vůbec nevěděla, co to znamená, tak jsem se nikomu nezaručovala. Po konzultacích jsem trochu měnila náhled a oči mi otevřely opravdu až ty psí tábory.
A když porovnáte vzhledově a povahově Ritu a Elišku, jak to porovnání vyjde?
Rita, byla také červená hlaďačka, jezdila s námi na tábory od malinka, byla členem rodiny. Byla to dáma, elegantní, klidná. Elišce, už bude šest let, ale je to "šílenec", energický poplašený blázen, nevydrží v klidu, všechno musí vidět u všeho být. Ale je fakt, že doma se snaží být hodná, ale pak přijede do lesa a úplně se změní a je to úplně jiný pes. Z hlediska exteriéru byla Rita tmavší, malinko větší mahagonek. Eliška je víc zrzavá.
Pamatuji, jak jsme se na loňské výstavě v Lysé nad Labem bavili, že Elišce sháníte ženicha, nedávno jste se chlubila, že už máte štěňata, dodatečně proto gratuluji k chovatelskému úspěchu. Takže nyní jste se vydala dál na cestu chovatelky jezevčíků?
Začnu trochu větším pohledem zpátky. My jsme postupně s Eliškou plnily rodokmen zkouškami, výstavy máme ty povinné - do chovu to nám stačí - ale na zkoušky jsme potřebovaly další list k rodokmenu. Dámy, které vše zapisují a evidují, mi vždy přidávaly k tomu papír na štěňata a já vždycky říkala, že ho nechci, tak se mě ptaly, proč to vše dělám, a já opakovaně odpovídala, že nás to s Eliškou prostě baví. Ale nikdy neříkej nikdy. Jednoho dne jsem začala hledat Elišce ženicha. Radila jsem se, koukala po internetu, našla jsem různé psy, hledala jsem i v zahraničí, ale držela jsme se v Evropě. Doma mně tolerovali jen Německo. A tak jsme vyjely. Máme chovatelskou stanici Saltatrix a dvě štěňata a pokračovatelé rodu. Pejsek se jmenuje Ahur Phillipo Saltatrix a fenka Ambra Clara Saltarix. Teď jim je 6 měsíců.
Z vašeho zaujetí cítím, že asi štěňata zůstanou doma a bude tedy doma trojhlavá smečka?
Ano.Teď už to asi jinak nepůjde. Ahur bude jezdit vždycky na tři týdny na dovolenou, když budou holky hárat.
A se všemi chcete absolvovat zkoušky? Projít to, co jste prošla s Eliškou?
Eliška už všechno na co jsme si troufly má, vodní jsme nedodělaly, to jsme zkoušely, ona aportuje hezky, ale nechce se jí do rákosí, já se jí nedivím s těma nožičkama a tak nemá cenu jí do toho nutit. Stejně by jí to nedělalo dobře na záda tahat kachny z vody. Uvidíme, jak budou potomci šikovní. Nakrývali jsme přímo u vstupu přírodní nory, kterou měl majitel na zahradě, tak si to třeba budou pamatovat. Tatínek je úspěšně výstavně i lovecky vedený. Má i kontaktní norování, Eliška má jen bezkontaktní, naostro jsem s ní nešla. Ahur viděl zatím jen bažanta, co jsme přinesli domů z mysliveckého plesu a chudák z toho nespal. My tedy také ne. Ale pořádně jsme zatím netrénovali.
Pořád jsme se zatím bavili o psech. Pojďme ale představit Kláru Jandovou ne jako herečku, ale jako novopečenou myslivkyni. Přes Elišku vás tedy napadlo udělat si zkoušky z myslivosti? Nebo kdy jste vůbec začala uvažovat o tom, že si uděláte myslivecké zkoušky?
Eliška měla zkoušek už hodně, tak jsem jí musela dohnat. A pak už mi bylo hloupé, že když jsem zkoušela klid po výstřelu, pořád jsem musela prosit nějakého střelce. Na zkouškách si nesmíte střelit jen tak do vzduchu bez zbrojního průkazu. Tak jsem říkala, Eliško, to si přece střelíme samy, ne? Proto jsem Elišce slíbila, abychom už nikoho nepotřebovaly, že všechno zvládneme samy. A protože mám kamarádku Veroniku, která je taky podobně trhlá v jezevčících, ale má trpaslíky drsňáky . Má chovatelskou stanici Z říše divů a teď právě čeká štěňata. Obě jsme se přihlásily do mysliveckého kurzu, abychom šly dvě a pomáhaly si. Splnily jsme si naše předsevzetí a v lednu jsme složily myslivecké zkoušky a jsme myslivkyně.
Pokud vím, přihlásily jste se na Praze 9. Jaké byly pocity z kurzu a konečných zkoušek? Museli tam na vás dvě mladé slečny koukat asi trochu s despektem.
Ano, byly jsme na Praze 9. Velmi ochotný byl jednatel obvodního mysliveckého spolku pan Havel, měly jsme moc fajn přednášející a lektory, velmi skvělí pánové. Ve skupině nás bylo přes dvacet, ale nebyly jsme tam samy dvě. Spolu s námi absolvovala kurz a zkoušky další tři děvčata, jedna z nich byla dokonce závodní střelkyně, která se k myslivosti dostala zase přes zbraně. Bylo tam hodně střelců, ale taky pejskařů, vycházeli jsme spolu dobře a žádné úlevy jako ženy jsme neměly.
A jak na vás kurz působil? Připadal vám obtížný?
Myslela jsme si, že už něco umím. Střelba, nebo vůbec zbraně mi byly asi nejvzdálenější. S Verčou jsme chodily střílet i navíc, protože kurz poskytuje jenom dvě hodiny, tak to nám přišlo málo. Tak jsme si šly na střelnici několikrát i mimo kurz potrénovat. A asi nejstrašnější bylo, když jsem před zkouškami otevřela učebnici, i přesto, že jsem měla pocit, že všechno znám, tak jsem najednou zjistila, že vlastně neznám nic. A je fakt, že na zkoušky jsme se biflovali všichni a všichni jsme v knihách leželi určitě týden intenzivně, možná i déle.
Zkušebních předmětů je sedm, o střelectví jsme mluvili, kynologie je vám blízká, co ty další? Z čeho jste měla obavu?
Báli jsme se tradic a historie, protože zkoušející 1. skupiny nás trošku dusil. Všechny nás dostal na to, jak se zdraví myslivci. Já věděla, že se říká Lovu zdar, ale Myslivosti zdar jsem nikdy neslyšela, nevěděla jsem, že si myslivci místo Dobrý den říkají Myslivosti zdar. A pak nás prozkoušel křížem krážem z úlomků a zálomků, ale to člověk docela ví ze psích zkoušek. A zoologie je taky pěkně těžká. Musím říct, že já se bála o to víc, že když se člověk někam sám přihlásí, dělá vše dobrovolně, tak má zodpovědnost sám za sebe. Když jste ve škole, tak to prostě musíte umět a je to něco jiného. Takhle se člověk sám přesvědčuje, že to dokáže a že nechce být za toho šmudlu, který nic neví. A hlavně, jak bych to vysvětlila Elišce?
A když jste chodila na základní školu, tak vás přírodopis bavil?
Je to sice už dávno, ale bavil. S mysliveckými předměty jsem myslím zásadní problém neměla. I když třeba nemoci zvěře nejsou tak úplně jednoduché. Vzhledem k tomu, že Verča studuje biologii na vysoké škole a vždycky mi všechny nemoci ještě odparazitovala, tak jsem měla pocit, že je to prostě šíleně těžká věda a hlavně, že do lesa už nemůžu vkročit, jak je nebezpečný. Ze zkoušek jsem měla respekt, ale to jsme měli asi všichni a ze všeho. Vždyť ta atmosféra, celé zkoušky jsou takovým rituálem!
A co ostatní? Jistě vás poznali, jakožto člověka z obrazovky a divadla. Jak k vám přistupovali? Byly jste tam mladé hezké holky, tak co na vás říkali?
Myslivci dámy mezi sebou úplně nezavrhují a povolání se tu neřeší jako první věc. I proto jsem mezi touto společností ráda, řeší se tu úplně jiné problémy. Chodím si sem odpočinout. Mezi myslivci je strašně moc různých povolání, nejsou tam lidé z jednoho oboru. Není to tak úplně jednokolejné. Ono je krásné, že tou zelenou barvou, kterou ctí i pejskaři, splývají společenské i profesní rozdíly. A když pak večer sedíme, tak se probere úplně všechno. A najednou zjistíte, kdo je kdo, protože v té zelené se to zkrátka ztratí.
Udělala jste zkoušky a už v rámci ročního adeptského kurzu jste se zúčastňovala různých mysliveckých akcí. Kdy jste byla poprvé na honu nebo naháňce. Co všechno jste vlastně za ten rok absolvovala?
My jsme měli roční povinnou adepturu. My s Verčou jsme jí dělaly v mysliveckém sdružení Kvásek Zbiroh, kde se převážně pořádají naháňky na černou zvěř. Pár jsme se jich tam prožila. To, když na nás poprvé běželo asi dvacet kousků prasat, jsem ještě v klidu fotila, ale pak když jich bylo už asi čtyřicet a podstatně blíž, tak to jsem se rozklepala. Lhala bych, kdybych říkala, že ne.
Takže jste pomáhali jako honci v leči?
Byly jsme buď honci, nebo jsme stály u střelců, abychom poznaly všechno. Kukuřicí jsme taky chodily. Já jsem ale radši na posedu, jako pozorovatel přírody a zvěře.
A to jste byla kolikrát?
Myslivci mě s sebou občas vezmou. V létě na Rozvadově jsem viděla jeleny a ráno a večer jsme měli liščí období, tak jsme střelili dvě lišky. A srnčí jsme nestříleli, jen koukali. Ve Zbiroze jsme chodili na prase, ale to nepřišlo.Chodím podle času a příležitosti.
Takže zatím nemáte svůj první větší úlovek.
Zatím čekám na vydání zbrojního průkazu, ale nedělala jsem zkoušky s primárním úmyslem, že hned půjdu do lesa a budu pálit. Myslím, že první, co budu pálit, tak bude klid po výstřelu do vzduchu a pak čas ukáže.
A zbraň už vybranou máte? Nebo podědíte po tátovi?
Myslím, že zatím si zbraň půjčím, když bude potřeba. A pak rozhodnu, jestli ji budu potřebovat a jakou. Musím si to nejdříve vyzkoušet. Když jsem viděla na výstavě v Lysé tu širokou nabídku zbraní, jen jsem zírala. Moc se mi líbily ty, které jsou spíš umělecké záležitosti. Já bych si vybrala, ale ta stála přes milion. Budu muset podědit po tátovi
Zmínila jste myslivecké akce. Některé jste i moderovala. Vloni v Lysé jste se setkala asi poprvé s takovouhle velkou mysliveckou akcí?
S mysliveckou ano. Začala jsem to vnímat postupně, takže nejdřív kynologie a pak teprve myslivost. A to jsem měla rozhled až díky mysliveckému kurzu a vůbec díky lidem, které jsem začala poznávat přes kynologii. Mezi pejskaři se ví, kdo je velký chovatel a myslivce jsem začala přibírat teprve od loňska. A pak znám samozřejmě myslivce jezevčíkáře.
Takže vloni na podiu jste byla poprvé před davem mysliveckým. A jak se vám takové akce líbí?
Myslivci jsou přece úplně normální lidi. Myslivost je ale výjimečná atmosférou a historií, která se ctí. Třeba když jdete na myslivecký ples, tak ten má v sobě tradici, historii, určitou atmosféru a jistou stavovskou hrdost, tím se liší od normálních plesů. I programem a nádhernou tombolou, což spoustě mladých lidí už skoro nic neříká. Ale když si atmosféru zažijí, užívají si ji také. Reprezentační myslivecký ples ČMMJ, který já jsem měla možnost s vámi moderovat, byl s nástupem a ukázkami trubačů, se sokolnictvím, kynologií, vlastně bylo tam všechno, co myslivost obsahuje. Je to příjemné jak pro oko, tak náladou. A už jen to, že se na plese sejdou lidé se společným zájmem, je velice pozitivní. Je to skupina lidí naladěná na stejnou vlnu a to povyšuje atmosféru.
Nedá mi v této souvislost se vás nezeptat na to, jaký je váš pohled na myslivost a na postavení myslivců ve společnosti?
Teď je stále žhavé téma norování lišek. Já s Eliškou nenoruji naostro, protože jí k tomu nepoužívám. Ale pes, který se pohybuje v lese a má možnost do obsazené nory vlézt a není natrénován, aby tam čekal otevřenou mordu? Jak na to nahlížet? Mně to přijde, jako když vezmete člověka, který nikdy nestál ve fotbalové bráně, postavíte ho tam a řeknete mu chytej. Tak on tím míčem stoprocentně prostě dostane do obličeje, protože to nečeká. A v tomto pohledu je myslím otázka norování nedoceněná a argumenty myslivců nikdo nechtěl brát v potaz. Myslím, že psi, kteří jsou výstavní, tak opravdové norování nepotřebují, protože je potřeba je jenom vyzkoušet a zjistit, jestli je pes dostatečně ostrý. A to se přes mřížku podle mě zjistit dá. Ale ti psi, kteří jsou v honitbě v pravidelném styku s liškami, by měli mít oficiálně možnost se na takové setkání natrénovat. Vůdci norníků musí mít možnost psy kontaktně trénovat, to by mi přišlo vůči psům fér. Ale lidská společnost, která myslivosti nerozumí, postavila vše jen na zbytečném týrání a trýznění zvířat, skoro nikdo nechtěl slyšet odborné argumenty. Taková je bohužel dnešní doba.
A nepřipadá vám, že by se psi mohli rozčlenit na linie výstavní a pracovní?
Já neříkám, aby výstavní psi nenorovali. Ale stačí, když prokáží ostrost a to jde i přes mřížku. Zatímco psi, kteří jdou do práce, by měli mít oficiálně možnost trénovat bez mřížky. Pracovní pes by měl tu možnost mít, výstavní pes to nepotřebuje. A co se týče lišek, tak ty jsou na to trénované taky, ty neutrpí. A v umělé noře oběma může pomoci člověk. V přírodě už ne. A pokud to budeme brát do důsledku, tak bychom měli zakázat stavět na nezastavěných plochách, aby se lišky nestahovaly z lesů, aby se sem nestahovala černá zvěř. Takže když člověk už do přírody zasáhnul a zasahuje dál a zastavují se další a další plochy, zvěř má menší možnost pohybu, tak člověk ji musí regulovat.
Takže obhajujete myslivost jako záslužnou činnost? A co třeba excesy typu postřelení na honu, které nám rádi nepřátelé myslivosti předkládají jako argument?
Od toho tu myslivost je, aby zajišťovala rovnováhu v současné, člověkem už notně pozměněné přírodě. A tak jako v jiných oborech, tak i v myslivosti dochází k přestupkům a nemilým událostem. Když si děláte řidičák, tak taky nepočítáte s tím, že se vybouráte na dálnici nebo že to do vás někdo bouchne. Jako majitel řidičáku nejste potenciální pachatel nehody. Stejně tak já, když jdu na hon, tak taky nepředpokládám, že se mi něco stane, všichni ctí pravidla. Ale to riziko tam prostě je, musím s tím počítat.
Setkáváte se často s tím, že by vám bylo vytýkáno, že jste ta, co zabíjí zvířátka?
V hereckém prostředí do toho kolegové nejsou moc zasvěcení, takže když řeknu, že se o myslivost zajímám, tak to buď mlčky přejdou, nebo mě, pravda, někteří mají za blázna, ale to je mi jedno.
A když jedete s kolegy na zájezd, nebo v divadle před představením, přijde řeč na myslivost?
Občas jsme se bavili, protože se ví, že mám jezevčíky a chodím do lesa. Někdy jsem také přišla do divadla v zeleném. Jednou mi Eliška utekla v lese za srnkou a já večer hrála a hrozně jsem se bála, že to nestihnu, tak jsem volala do Prahy SOS mamce, aby mi vystřídala v čekání a já stihla představení. A taky jsem se pohádala, když jsem byla označena za vraha zvířat. Přitom já jsem chodila krmit bažanty, dívala jsem se na zvěř z posedu. Myslivost je přece hlavně spousta hodin odchozených v lese a není to o tom, že přijdu do lesa, vystřelím a mám trofej. Ale pak nám kazí reputaci pytláci, kteří zastaví autem u lesa a zastřelí zvěř z okýnka. To se pak mediálně rádo využije proti myslivcům. Přitom to není myslivec. Ale pokud je člověk opravdu myslivec, tak to není o tom, že by vraždil zvířata, podle mě jsou například mnohem horší jatka, kde kráva ví, že jde na popravu. A tím se vlastně dostáváme i k jídlu. Všechny lidi co znám, tak nemají problém objednat si zvěřinu. Ale když si dají kuřecí steak, tak si vůbec neuvědomují, že ta zvířata trpěla daleko víc. Když si dáte například jelení medailonky, tak se to hned řeší.
Je nějaký druh zvěře, který je vám sympatický? Nebo máte do budoucna vysněné, že byste chtěla mít uloveného třeba kapitálního jelena, nebo srnce?
Vážně nevím. Nedávno jsem potkala lišku a stály jsme od sebe asi tři metry a vedle mě stál myslivec, se kterým jsem prodělávala mysliveckou praxi. A já v tu chvíli nevěděla, komu mám přát vítězství. Jestli lišce aby utekla, nebo myslivci, aby se trefil. Takže jsem ještě v takové neutrální pozici. Nemám ještě vyhraněné, kterou zvěř a jaké trofeje. Těším se na prase a mám slíbené chození na posedy. Naháňky na černou asi moc ne, mám radši, když jdu sama nebo s někým "šoulačku" nebo když si na zvěř počkám na posedu.
Když už jste si vyzkoušela sedět na posedu, co vám běželo hlavou? Připravovala jste se třeba na další roli?
Je pravda, že na posedu se hezky přemýšlí. Máte možnost si tam urovnat myšlenky a probrat si uplynulé období. Role se tam naučit asi nedá, ale přemýšlet o ní ano. Pokud vás nehoní sršni.
Takže profesi si s sebou na posed berete?
Mobil tam většinou nefunguje, což je pozitivní. Když jdu s Eliškou na soutěž, tak se na další věci myslet ani nestihne - je tam hodně jiných podnětů. Ale když jsem sama na posedu, tak je klid, dá se přemýšlet.
Kde plánujete, že budete lovit? Máte nějaké známě nebo kamarády, za kterými byste jezdila?
Ve Zbirohu máme slíbené, že můžeme kdykoliv přijít, ale nejsem zatím členem tamějšího sdružení. Jsem herečka i myslivec na volné noze, nejsem nikde členem. Takže když mě s sebou někdo vezme, tak půjdu ráda.
A mimo Zbirožsko?
Podle kamarádů a příležitostí. Nemám v rukávu několik revírů, kam se chystám. Mám slíbené troubení jelenů na Václava, letos jsem to nestihla. A na Plzeňsku mám slíbeného siku z posedu na koukání a u Rakovníka srnce. Uvidíme, jak to dopadne.
A teď ještě absolvujete kurz ve vábení jelenů.
Chtěla bych to zkusit, abych věděla o čem to je. Prakticky mi to asi moc nepůjde, na to je potřeba mužský hlasový fond. Moc se ale těším, že poznám další zapálené lidi a hlavně že se určitě dozvím plno zajímavých skutečností o jelenech a jelením vábení a s tím související jelení říji.
Jak vnímáte myslivost v umění? Četla jste třeba myslivecké povídky?
Když jdu galerií, tak se u loveckých obrazů vždycky zastavím. Líbí se mi, že se na obrazech něco děje. A doma mám spoustu literatury po rodičích.
A nikdy jste sama nezkoušela zvěř malovat nebo modelovat?
Mám doma keramické prase bradavičnaté, když jsem kdysi chodila na keramiku.
A zkoušela jste někdy troubení na lesnici nebo borlici, nebo případně vábení zvěře?
To ještě ne, já jsem vlastně loveckou hudbu více slyšela a objevila teprve v Lysé. Lovecká hudba se mi moc líbí a k akcím myslivců neoddělitelně patří, právě hudba vytváří tu krásnou atmosféru. S vábením zvěře zkušenosti nemám. Doma máme pár vábniček, tak je musím prozkoumat.
Ale pojďme teď vás představit z hlediska profesního. V čem jste hrála a v čem vás mohou diváci teď vidět?
Hraji docela málo, v divadle ABC v Ideálním manželovi se Simonou Stašovou a Otakarem Brouskem ml. a ve hře Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Pak mám dvě zájezdová představení s divadlem Palace. Jezdím po vlastech českých se hrou Motýli, kde hraji s Vojtou Kotkem, Valérií Zawadskou a se hrou Kachna na pomerančích, kde hraji s Veronikou Žilkovou, Martinem Stropnickým. Tak hraji spíše mimo Prahu.
A je někdo ze jmenovaných herců, se kterým si můžete popovídat třeba o přírodě, nebo že má kladný vztah k myslivosti?
Já jsem docela spokojená, že herců myslivců moc není a já si od nich mezi myslivci odpočívám a naopak.
Zmiňme ještě televizní role.
Hrála jsem ještě v klasických Rodinných poutech I, Evu. Jsem ráda, že jsem si vyzkoušela "rychloseriál". A čtenáři budou můj hlas znát díky dabingu z amerického seriálu Gilmorova děvčata, Žraloka, Chirurgů nebo Americké krásy.
Když mluvíme o médiích, jaký je váš názor na to, jak se myslivost, a záležitosti okolo ní, prezentují v médiích?
V současnosti se to podle mě zlepšuje. Hodně jsem se naučila myslivost i díky pořadu Tisíc let české myslivosti na ČT. To byla vedle Penza moje druhá učebnice, nahrávala jsem si díly nebo se koukala na internetu. Měl by ho shlédnout každý, aby věděl, o čem všem myslivost je. Mám pocit, že se myslivost stává moderním stylem, mnohdy se staví například vedle golfu, což mě mrzí, protože to je životní styl člověka a ne společenská záležitost.

Takže až uvidíte Kláru na obrazovce, na divadelních prknech, a nebo jen uslyšíte její hlas v dabovaném filmu, vězte, že k vám promlouvá příznivec zelené barvy, člověk, jemuž učarovali jezevčíci, příroda a myslivost. Přejme si, aby takovýchto "zeleně postižených" bylo mezi známými osobnostmi více a hlavně, aby se mediálně známé tváře nestyděly přiznat, že patří mezi nás myslivce.
Připravil Ing. Jiří KASINA
Snímky Filip Janda a archív Kláry Jandové