Pruhovaná setkání
Petr Slaba
Bylo jich třináct a březnové sluníčko jim hřálo pruhované kabátky selat ostošest. Lebedila si ve velikém zálehu pod statným topolem, vystlaném suchou trávou a rákosím. Občas některé kviklo a namáčklo se mezi své soukmenovce, aby po chvíli udělala ze svých malých tělíček valnou hromadu. V dolíku vyhloubeném vodou asi dva metry od nich, ležela v klidu velká, asi stokilová bachyně a kousek dál v podobném dolíku, ovšem na straně druhé, ležela také bachyně, ale o něco menší. Na rybníku, který se pár metrů od zálehu rozprostíral se honili kačeři a ve větvích topolů poskakovaly čiperné sýkorky koňadry a modřinky, z větévky na větev a štěbetaly vesele do jarního vzduchu.
Krásná jarní scenérie v divoké přírodě - až na to, že ta divoká příroda se nacházela téměř ve středu naší vesnice Želízy a dvacet metrů od zálehu, který byl sice z jedné strany chráněn rybníkem, vedla poměrně frekventovaná asfaltová cesta obklopená domy, a kterou krom automobilů, nejvíce využívali obyvatelé vesnice na procházky se psy a na zkrácení si cesty do nedalekého Liběchova. Z jednoho místa cesty byl dokonce záleh vidět a dalo se k němu po přeskočení uzoučkého potůčku pohodlně dojít. Našel jsem je náhodou, když jsem šel fotit na rybník poláky chocholačky, kteří se na něm v téhle době na pár dnů zdržují. Procházel jsem po hrázi rybníka z druhé strany, když odskočila první z bachyní a odběhla o kus dál do hustého porostu bezinek s rákosím, který roste okolo potoka, který rybník napájí. Pak jsem si všiml zálehu a selat. Nafotil jsem je a až když jsem odcházel, zvedl jsem druhou bachyni, která mě musela celou tu dobu pozorovat. Odběhla stejným směrem jako ta první, a tak jsem obešel rybník a šel raděj pryč, abych je zbytečně nerušil.
Bylo jich deset a stará vyvalená bříza s opadanou kůrou jim ochraňovala záleh ze severní strany. Šikmo přes břízu ležela stará ulomená špice borovice s orezlým, uschlým jehličím a kryla jim pelíšek vystlaný starým listím a trávou z borové mlaziny, která byla hned vedle nich. Přesto si bachyně neudělala záleh v ní, ale naopak před ní na kraji vysokého borového lesa. Leželi ani nedutali a máma je zahřívala svým velkým štětinatým tělem. Nedaleko od nich bylo slyšet strašidelné hučení a každou chvíli se z lesa ozvala dunivá rána a po ní jekot, jako když kvílí meluzína, ale máma byla u nich, a tak se nebáli.
Káceli jsme nedaleko Chudolaz u Telefonky, jak se lesní cestě říkalo, borové souše a čistili les od starých vývratů. Kolega právě odjel s traktorem a zapřaženými kládami na skládku a tak jsem jen dolil benzín do motorové pily a šel jsem se podívat výše po stráni, kde jsem viděl borový zlom a kousek od něj vyvrácenou břízu. Byly to poslední dva stromy, které nám chyběly k dočištění tohohle lesního úseku. Najednou to přede mnou zapraskalo, frklo a já vidím divočáka běžícího do mlází. Jelikož je jaro a zase březen, tak se hned vracím do batohu pro fotoaparát a po chvíli už nacházím záleh a pořizuji fotky pruhovaných prcků. V mlází to praská, občas chrochtne a vím moc dobře, že mě ostražitě sledují dvě hnědá světla. No nedá se nic dělat, holt už tu ty dva stromy budeme muset nechat.
Byli čtyři a v bukovém listí, pod velikým pískovcovým převisem monumentálního skaliska z nich nebylo vůbec nic vidět, stejně tak jako z jejich mladé mámy, která v něm byla zahrabána společně s nimi. Konečně vykouklo po dlouhé době jarních dešťů a sněhových přeháněk sluníčko a začalo statečně bojovat se zbytky sněhu v roklích. Nedávno jsem přebral po hajném, který odcházel do důchodu, nový revír, a tak jsem si obcházel hranice svého úseku nedaleko od Osinalic. Na vodítku mě doprovázel jezevčík Ciggy, kterého jsem ten den výjimečně nepustil na volno. Šli jsme podél hustých smrkových mlazin až nás lesní pěšina vyvedla do malého údolí obklopeného skálami s několika starými buky uprostřed. Na jedné ze skal visely odtávající rampouchy, na kterých se třpytilo sluníčko. Napadlo mě, že by to byla pěkná fotka, a tak jsem si nachystal foťoaparát a šel blíž, že je vyfotím. Místo rampouchů jsem však stačil zmáčknout na bachyňku, která vyskočila zpod skály a utíkala do nedalekého mlází. Tam zarazila a zlostně funěla a chrochtala. Zatímco od převisu bylo slyšet šustění listí. Cigouše jsem musel uvázat k nedalekému pařízku, protože divočáci jsou pro něj nesmírně vzrušující, proto vůbec nechápal, proč ho páníček nechce pustit, aby na ně mohl jít.
Došel jsem opatrně k převisu a místo studených rampouchů jsem si mohl zase nafotit ten jarní zázrak přírody. Chvilku mi zapózovali a pak se zahrabali zpátky do listí jako nějaké pruhované žížaly a skryli se tak zrakům mým i celého lesa.
Pomalu jsme odcházeli s Ciggym údolím a byl jsem rád, že je jaro, protože je to mé nejmilejší období. A šťasten, že jsem měl zase, stejně jako v uplynulých letech i letos, tu jedinečnou možnost tohohle nádherného pruhovaného setkání v divočině s divočáky, protože jsou mou nejmilejší zvěří.
Petr SLABA
Studio Divočák