Časopis Myslivost

Stále stejně jako dříve, tak i dnes je obyvatelkou ostrůvků zeleně lesíků a hájků nebo křovin mezi poli a loukami, hlavně tam, kde je poblíž voda. Chování nikdy nezměnila; před člověkem prchá na velkou vzdálenost, protože je plachý tvor. Ve svatebním období máje holoubek pravidelně celé dny vysedává na vrcholku nejvyššího porostu svého revíru a neúnavně vrká v různých modulacích: "turrr-turrr", přičemž občas vzlétne do výše, hlasitě zatleská křídly a zase se vrací na svůj posed. Holubička někde poblíž v hloubi mřížoví křovin si nalezla skryté místo a přináší do něho klacíčky, z kterých buduje neumělou stavbu rodinného krbu - hnízdo. Myslím, že to není žádný výjimečný projev lásky tvorů pro zachování rodu, jež by tolik nadchnul Máchu k poezii o hrdliččině lásce. Nehledě k tomu, pozorovat divoké hrdličky zblízka není tak jednoduché, musel by se skrytě připlížit a delší dobu zvídavě sledovat jejich zamilovanost.
Domnívám se, že to bylo úplně jinak. V čase života básníka se běžně do celé Evropy přivážely z Indie, Arábie a Afriky ptáčnickým obchodům hrdličky chechtavé, jako oblíbení klecoví ptáci pro bavení člověka. Něžní izabelově plaví drobní holoubci s černým polovičním obojkem vzadu na krku neúnavně příjemně cukrovali. Byl-li do voliéry zakoupen pár, nekonečně dlouhé chvíle se ptáci sobě věnovali přítulným chováním, oštipováním kolem zobáku jako hubičkováním a často se bezmála důvěrně pochechtávali. Zvláště v máji náklonnost holoubka k holubičce přímo fascinovala. Pro mnoho lidí proto byly hrdličky oblíbenými společníky a lze předpokládat, že právě u nich našel básník inspiraci pro svůj "Máj". Hrdliček chechtavých v té době bylo k vidění nejvíce, hlavně na venkově. Náruživí chovatelé se dokonce snažili kolem svých domů tvořit jejich polodivoké chovy. Zdar slavili vždy jen do podzimu, zima s mrazy a sněhy jim pokaždé vzala radost z úsilí a tak duch těchto ptáků nenašel u nás ve volnosti budoucnost.
Před polovinou minulého století se příroda postarala o překvapení nejen pro chovatele hrdliček, ale také pro ornitology. V roce 1936 se z jihu nečekaně začala šířit do naší krajiny nejdříve jen ojediněle, ale brzy stále častěji ve větším počtu hrdlička zahradní. Její zvláštností hned od počátku bylo, že nevyhledávala lesy a háje, ale usazovala se v nejtěsnější blízkosti lidských sídel.
Vůči lidem nejevila plachost, lehce snášela i největší ruch měst. Hrdlička zahradní na první pohled připomínala hrdličku chechtavou, hábit měla však trochu tmavší a tělo ne tak subtilní. Projev v chování ptáků se také lišil; holoubek ke své druhé polovičce byl chladnější a hlasově jiný; jen monotónně houkal podobně jako holub hřivnáč ve vícenásobném opakování: "chu-chůůů-chu-chu". Pouze ve velkém milostném rozpoložení před holubičkou se ozval náznakem chechtavých zvuků. Náhlé šíření hrdliček zahradních vyvolalo nejen mezi laiky, ale i v odborných kruzích nemalý zmatek v jejich pojmenování. Zprvu se jim říkalo hrdličky balkánské, brzy převládal název hrdličky bronzové, až se konečně ustálil na hrdličce zahradní.
Největší měrou fascinovalo u této hrdličky její počínání v dohledu člověka. Naplno se ihned sžila s prostředím zahrad, parků a hřbitovů měst, na vesnicích s dvorci zemědělských usedlostí nebo nádvořími skladů lemovanými alejemi košatých stromů. Rozložité větvoví jakékoliv zeleně jí sloužilo za stanoviště a životní niku k šíření rodu.
Od přírody je obdařena zvláštní velkou rozmnožovací schopností. Můžeme ji vidět celý rok skoro stále při zásnubních námluvách. Roztoužení holoubci s nadmutými volátky neustále k sobě vábí holubičky ku svatbám. Každý pár má vyhlédnuté oblíbené stanoviště, které si chrání před soukmenovci a bojovně ho chrání. Vyletuje z něho do výše, tleská letkami a v kruzích pozvolna do něho zase klesá.
Osídlovací potenciál hrdliček zahradních je obdivuhodný a snad nejrychlejší, jaký byl kdy zaznamenán u ptačího druhu. Vyúsťuje mnohdy k přemnožení a problémům nalezení místa k zahnízdění. Díky skromnosti nemají přílišné nároky k budování hnízd. Dokáží je vytvořit až v neuvěřitelných podmínkách, nejen na listnatých a jehličnatých větvích, ale i v městském prostředí na sloupech elektrického osvětlení, okenních římsách panelové zástavby, stavebních jeřábech nebo dokonce uprostřed rušných křižovatek, mezi izolátory elektrického vedení, plošinkách semaforů řídících dopravu či mezi světelnou reklamou nad chodníkem, kde pár metrů pod hnízdem denně projdou stovky lidí.
A stavební materiál k vytvoření hrdliččí rodinné kolébky si zaslouží také obdivu. Pár větviček z blízkého parku nikdy nestačí a tak přichází v úvahu vše, co hrdličky najdou v nepořádku kolem kontejnerů s odpadky; proužky umělé hmoty, kousky drátů, papíru i hadříků, špejle od nanuků, provázky nebo hliníkové fólie od sýrů.
Přes početné hnízdění v roce, někdy až čtyřikrát, pokud jim ovšem přeje počasí, zdroj potravy a predátoři; k starému hnízdu se málokdy vrací. Ve snůšce hrdliček pravidelně jsou dvě bílá vajíčka, z nichž za 14 dní vysedí oba rodiče mláďata. Holoubata vyletují z hnízda do tří týdnů. Ztráty při výchově mladých v tak neobvyklých podmínkách hnízdění bývají samozřejmě velké; mnohdy až nad 50 %. Snad i následkem toho se v poslední desítce let skoro všude nezvykle snižuje u nás populace hrdliček zahradních.
Text a snímky Jan RYS