Časopis Myslivost

1. Měl by jedinec opakovat Memoriál Richarda Knolla nebo Karla Podhajského?
Jednoznačně ano! Argument, že nejsem zvědav na psa, který byl na soutěži už loni, neuznávám. Při svém založení byl tento memoriál akcí vrcholnou, jak uvádějí autoři, a takovou i zůstal a nadále zůstane. Jeho podstatu bych ale spíš přirovnal k olympiádě, ke klání absolutní špičky sportovců, kteří se připravují na tento výkon několik let, pod vedením zkušeného trenéra a s léty zrají, sbírají zkušenosti i síly. Podobné je to i se psy; sebelepší zvíře se bez dobrého vůdce nedostane dál, než na podzimní zkoušky a stejně jako sportovec, i pes vyzrává a jeho výkon se mění. Memoriál není zkouškou, která by ověřovala vlohové vlastnosti psa, ty byly při jiných zkouškách ověřeny dostatečně; memoriál je klání těch nejlepších z nejlepších: psů i vůdců, a pokud si pes drží, nebo dokonce zlepšuje, svou úroveň výkonu, proč mu nedat možnost ji projevit? Raději bych viděl špičkový výkon jedince, který je na MKP už třeba podruhé (a mohu i porovnávat, jak se tento pes vyvíjí v jednotlivých letech) místo mladého, nezkušeného psa (který se dostal na memoriál ať už z důvodu toho že obstál, protože ho posuzoval kamarád, nebo proto, že na MRK dostal nulu a nebyl dostatečný počet psů, tak postoupil na MKP). Pokud budu chtít vidět mladé jedince a vůbec chovný materiál, tak k tomu by měly sloužit zkoušky všestranné (vloh?) a ne vrcholná zkouška a přehlídka špičkové práce.
Autoři příspěvku zmiňují i hodnocení úspěšnosti psů podle věku, ve kterém memoriál absolvovali. Je zřejmé, že početní zastoupení jednotlivých věkových kategorií není vyrovnané a tím se následně liší i procentické vyjádření úspěšnosti. Je ale objektivní tvrdit, že větším přínosem pro chov je dvouletý pes, který memoriál absolvoval i v nižší ceně? Jak všichni víme, na vrcholných akcích rozhoduje o úspěchu častokrát štěstěna a třeba i jindy bezvýznamná chyba může stát vůdce důležité body. Další věcí je to, že velmi významný, ne-li klíčový, vliv má na výkon psa jeho vůdce. Jak již bylo zmíněno výše, bez dobrého a zkušeného vůdce nemá pes šanci postupovat po žebříčku výkonu dále. Dobrý vůdce je schopný udělat z dobrého psa absolutní špičku, špatný či nezkušený vůdce může "pohřbít" výkon vlohově špičkového psa tak, že skončí na již zmíněných podzimních zkouškách. Tvrzení autorů by bylo opodstatněné, kdyby všechny psy vedl a cvičil jeden vůdce, eliminoval by se tím onen efekt vůdce a porovnávali bychom pouze a jenom vlastnosti zvířete.

2. Nominační zkoušky ano či ne?
V tomto bodě souhlasím s autory v tom, že nominační zkoušky jsou ve své podstatě ne až tak potřebné a svůj účel plnící. Nemohu ovšem souhlasit s argumenty, které byly proti tomuto tvrzení vyjmenovány. Příprava psa na všestrannou zkoušku trvá dva roky i více let a je tedy bezpředmětné tvrdit, že nominační zkoušky jsou konány v nevhodnou dobu a vůdci nestihnou své svěřence připravit. Pokud je pes soustavně připravován během předcházející lovecké sezóny a v omezené míře (s ohledem na počasí) i během zimy, uvedení do výcvikového tempa pak již není záležitostí dlouhodobou. Navíc pes, který si dokáže udržet svou výkonnost, prokazuje tímto své kvality.
Stejně tak hárání fen, které spadá na toto období, je sice záležitostí nepříjemnou, ale řešitelnou a fena má pak následně dost času na obnovení svých reprodukčních funkcí do dalšího připouštěcího období.
Proč zbytečně pořádat zkoušky nominační, když existuje řešení mnohem jednodušší a elegantnější!?
Podle mého názoru bychom se měli spíše soustředit na samotné všestranné zkoušky. Každý bude jistě souhlasit, že úroveň zkoušek se odvíjí hlavně od honitby, kde jsou tyto konány. V honitbách bez pernaté zvěře jsme často svědky situací, kdy se vystavování ověřuje na kusu pernaté vloženém do klícky a nastává pak nesmírně složitá situace pro rozhodčí, aby správně posoudil vlastnosti psa, který může na takovouto "zvěř" reagovat úplně jinak. Naopak, vůdce, který jde na VZ do bohatě zazvěřené honitby, kde před psem vyskočí několik kusů jak pernaté, tak i srstnaté, je proti tomu v podstatě znevýhodněn, protože právě tam, kde je zvěř, je větší šance udělat chybu a tudíž nedosáhnout potřebných bodů pro postup na memoriál. Proč tedy nevybrat několik honiteb, kde bude zaručena přítomnost zvěře a pouze absolvování zkoušek v těchto honitbách by nominovalo psa na memoriál. Vytvořením těchto všestranných - nominačních zkoušek bychom odstranili onen mezistupeň, zmiňovaný autory a celý systém by se podstatně zjednodušil. Nepodaří-li se nám eliminovat efekt honitby, není možné udělat ani nominační, ani všestranné zkoušky v jedné honitbě. Výběr lokalit, kde pes dostatečně prokáže své lovecké vlastnosti i stupeň svého výcviku, deleguje psy dostatečně na úrovni, aby se mohli utkat právě na memoriálu. Byli bychom i sami proti sobě, kdybychom požadovali konání nominačních zkoušek na jednom místě, dále by se už potom nemusel konat samotný MRK. Neočekávám, že by korona byla zvědavá na jedny a ty samé psy, kteří se již ve stejném složení utkali a jejichž pořadí by bylo již v podstatě dáno. Právě v tom tkví kouzlo těchto akcí - porovnat mezi sebou psy nominované z různých typů honiteb (avšak pozor, ne z honiteb beze zvěře!) a ve shodném terénu i při stejných šancích určit ty nejlepší.
A jak zajistit kvalitu vybraných honiteb?
Zde navrhuji jako jakýsi dozorčí orgán skupinu rozhodčích delegovaných ČMKJ, kteří by ručili za objektivní a dostatečné prověření psů v odpovídajících podmínkách. Náklady na tyto akce by mohly být řešeny vyšším poplatkem pro vůdce právě na těchto všestranných-nominačních zkouškách. Pořád je to vyjde levněji, než se svým psem absolvovat všestranné zkoušky a pak následně ještě zkoušky nominační.

3. Lovecká upotřebitelnost?
Chápu úpravu ve Zkušebním řádu jako poskytnutí šance ke splnění podmínek k použití jedince k lovu. Zvýrazňuji k lovu, protože cílem této úpravy je získání psů použitelných při práci a takoví psi se nedostávají do chovu, tudíž nepřenášejí své "negativní" vlastnosti na potomstvo. Opět musím dát slovo negativní do uvozovek, protože výkon psa je z velké části ovlivněn jeho vůdcem, jak jsem již uvedl výše. Jsou vůdci, kteří prostě nejsou schopni svého psa precizně vycvičit a opravdu jim jde jen o praktický lov. Pokud ovšem psovi schází jeho vrozená vloha, například schopnost vystavovat, i tak může být při lovu použit jako "dělník" - přinašeč. Znova opakuji, že takoví psi se nedostávají dál do chovu a pokud jsou schopni splnit tuto požadovanou činnost, proč je nevyužít? Je již pak věcí každého hospodáře, zda si takového psa do honitby pustí. Není zas tak nemožné vidět na honech psy bez jakýchkoliv zkoušek, je zde tedy bezpředmětné mluvit o úrovni práce psů na honech.
Stejně tak úroveň připravenosti psa na podzimní zkoušky je věc diskutabilní. Většinou se jich zúčastňují mladí psi, kteří ještě neměli možnost se praktického lovu účastnit a třeba s teplým zajícem se jich až 80 % setká poprvé až na zkouškách. Až samotný praktický lov je tou nejlepší školou, pes teprve tam získá zkušenosti. Vůdci, kteří se podzimních zkoušek zúčastňují, jsou na zkoušky připraveni vždy tak, jak to nejlépe umí a samozřejmě, výsledek závisí i na štěstí.

V neposlední řadě zde musím zmínit hodně ožehavé téma, a to je úroveň posuzování jednotlivých disciplín. Někdy mívám dojem, že rozhodčím uniká vlastní podstata věci, a to jsou vrozené vlohové vlastnosti, které jsou ovšem v některých případech poněkud hůře posouditelné. Místo toho se zaměřují na nepodstatné drobnosti, jako je například naprosto precizní dosednutí psa při předávání zvěře, nebo nutnost mít psa na volno před vypuštěním do vody. To, že při společném honu celá skupina psů obdrží trojky i čtyřky z vystavování a přitom přejdou za ideálních podmínek i směru větru dva párky koroptví, mi přijde opravdu zcestné. Byla zde možnost vystavení, žádný z psů jí nevyužil, zvěř nevyhledal a přešel - není to náhodou známka nula? Nebo klasický příklad, po dobu hledání nepřijde pes na zvěř, ale přesto dostane trojku z vystavování, i když vystavení neměl možnost prokázat. Jak může rozhodčí vědět, že pes opravdu vystavuje? V tom bych viděl opravdu velký problém, protože právě tito psi se dále dostávají do chovu! A pak je nasnadě, že ohaři neumí správně používat nos a hledat, jak zmiňují autoři článku. Aby ne, používáme-li v chovu jedince, jehož výkon byl ohodnocen jen na základě domněnky nebo neschopnosti ho správně posoudit!

Podobné je to s kritikou "sportovního posuzování psů", jak je v příspěvku řečeno. My, jako myslivci, nemáme výsostné právo na využívání ohařů pro svou práci a že je někdo využívá k tzv. sportu? Field trial, čili polní zkoušky, bych v žádném případě sportem nenazýval. Účelem této zkoušky je přece najít zvěř a vystavit ji, tedy umožnit její ulovení! To je přece přesně to, pro co byli ohaři vyšlechtěni. Že zkoušky probíhají formou soutěží a psi se mohou účastnit vícekrát, není vůbec podstatné, důležité je, že psi využívají své vrozené vlohy. Jako mnohem horší hrozbu pro plemena ohařů bych viděl tvorbu tzv. výstavních linií, kdy je v popředí zájmu exteriér psa, šlechtění na stále větší a impozantnější zvířata, která ztrácejí své vrozené vlastnosti.
Že pes při field trial nepracuje takzvaně pod flintou je již věc druhá, která je ovšem velice snadno řešitelná výcvikem! Vrozená vloha ohaře - hledat zvěř a vystavit ji je zde naopak maximálně prioritní, což je z pohledu celé populace naopak velice žádoucí! Vidím zde jen jeden jediný problém, a to je nedostatečné prověření stavu nervové soustavy chováním při výstřelu. Při této zkoušce přichází výstřel až po vzlétnutí zvěře a to jen jednou po celou dobu zkoušky.

4. Jak posuzovat dohledávku kachny?
V tomto bodě souhlasím s názorem uvedeným v článku, diskuse na toto téma vznikají pouze a jen díky mylným výkladům Zkušebního řádu a hlavně díky nejistotě rozhodčích, kteří tuto disciplínu (a nejen ji) posuzují. Rozhodčí dozajista nemohou vůdci ukazovat, kde se v rákosí nachází kachna, a pokud ji pes nenajde, disciplína není splněna. Jako dobré řešení vidím použití kontrolního psa k dohledávce kachny a zároveň k ověření dohledatelnosti kachny při protestech vůdce. S podobným trikem, jak znejistět rozhodčí (kteří jsou při posuzování akcí typu memoriálu pod velikým tlakem), už jsme se setkali, určitě si čtenář vzpomene na případ oznamovače na barvě. Vůdce, po vypuštění psa od lože, si vzal do ruky uzdičku, kterou měl uvázanou na barvářském vodítku. Pes, poté co se vrátil od zvěře, tuto uzdičku uchopil do mordy a prakticky dokončil práci jako vodič, známku však obdržel jako oznamovač. Méně rozhodný rozhodčí, který si není úplně jistý, podlehne pak při takovéto příležitosti nátlaku vůdce a disciplínu uzná jako splněnou. I mě, jako nováčka, učívali zkušení rozhodčí posuzovat barvu naprosto nekompromisním způsobem a pojistit se proti vůdcům - koumákům třeba tak, že nechám psa z barvy sejít co nejvíce, aby nemohly být vznášeny žádné argumenty proti. Bohužel, jako Češi jsme národem, který se vždy snaží pravidla vždy obejít a udělat je pro sebe co nejjednodušší. Jak mě vždy těší posuzovat mezinárodní zkoušky v Německu, kam mám tu čest již několik let jezdit, kde vůdce vždy přijímá verdikt rozhodčího jako fakt a vždy se plně podřídí jeho rozhodnutí. S tímto souvisí další otázka, na kterou bych chtěl reagovat a to jsou samotní rozhodčí.

5. Rozhodčí?
Jak zajistit skutečnou objektivitu rozhodčích při posuzování výkonu psů? Vše je pouze a jen o zkušenostech a jak je takový rozhodčí získá? Při čekatelství na titul rozhodčího je povinen předvést určitý počet psů na zkouškách, ale po splnění tohoto požadavku a složení zkoušek na něj žádné další nároky kladeny nejsou. Setkáváme se tak s rozhodčími, kteří psa necvičili ani nevedli několik let, a přesto posuzují. Ani nemají povinnost se jinak dále vzdělávat, kromě teoretického se seznámení se změnami ve Zkušebním řádu. Navíc neustálým posuzováním oblastních zkoušek zřídkakdy mají šanci vidět opravdu excelentní práci a logicky se tak mění jejich měřítko při hodnocení.
Pro objektivní hodnocení je nezbytné, aby rozhodčí jednak viděl špičkovou práci a dále aby zůstával neustále v kontaktu se Zkušebním řádem díky výcviku a předvádění psů. Jen tím, že se bude neustále prakticky vzdělávat, si uchová objektivitu a správné oko. Každé plemeno má svůj vlastní styl hledání, držení hlavy i vystavování a člověk se nenaučí tyto rozdíly rozeznávat jinak, než častým sledováním a porovnáváním. Na druhou stranu by se někdo mohl zeptat, zda rozhodčí, který zároveň psy vodí, může být nestranný, když sám psy připravuje a ví, jakou to dá práci a jak vůdci záleží na úspěchu?
Mohlo by být dobrým řešením sestavit jakýsi poloprofesionální tým rozhodčích, kteří by byli pravidelně proškolováni jak teoreticky, tak i prakticky a stali se tak zárukou objektivního posouzení výkonu psů. Noví rozhodčí by byli vybíráni jako čekatelé na základě doporučení aktivního rozhodčího (jakožto garanta), a následně důsledného proškolování a nutnosti hospitací na různých akcích. Tito rozhodčí by byli následně i využiti pro posouzení nominačních (či všestranných) zkoušek i memoriálů, jak jsem uvedl výše.

6. Dodržování tradic?
Poslední, na co bych chtěl reagovat, je dodržování mysliveckých tradic. Pro každého myslivce by měla být samozřejmost a čest nosit mysliveckou uniformu, jakož i používat mysliveckou mluvu. Je ovšem také pravda, že jen uniforma z vás myslivce ani kynologa neudělá, buďme proto poněkud shovívavější k tomu, že vůdci dnes někdy volí pohodlnější a funkčnější oblečení. Pořád by ale měli respektovat myslivecké barvy a pak již je jen na pořadatelích zkoušek, do jaké míry dají účastníkům volnou ruku ve výběru oblečení.

Závěrem
Vše, co zde bylo řečeno, je pouze můj názor, který by měl sloužit k další diskusi. V žádném případě není mým úmyslem zde někoho poškozovat, nebo naopak někoho upřednostňovat. Nejsem tak stár, abych zde mohl vystupovat jako odborník s mnohaletými zkušenostmi, přál bych si jen, aby můj příspěvek pomohl k další diskusi nad těmito otázkami a hlavně k jejich řešení.

Redakční poznámka: redakce po obdržení článku požádala o stanovisko MUDr. Novotného, člena KK ČMMJ. Zde je jeho po delší době získané stručné stanovisko: Obsah článku vychází ze zkušenosti a vlastního názoru pana Libora Kunta a rozšiřuje pohled na diskutovanou problematiku.