Časopis Myslivost

O čem se psalo v únoru 1929 na stránkách Stráže myslivosti?

Josef Drmota
Zvěř jeřábčí v lesích litomyšlských V.Valdhauser.

Myslivcům z blízkého okolí Litomyšle vyloudí asi nadpis tohoto pojednání nedůvěřivý úsměv na tváří a mnohý si pomyslí: "Čím nás chce zase ten strakovský "hypermyslivec" okouzliti?" Roku 1924, tj. v době, od které v mém polesí pozoruji život jeřábků (Tetrao bonasia. - Bonasia betulina), byl bych snad podobnou výtku snesl, aniž bych se byl ozval, ale dnes, dne 31. prosince 1928, kdy držím v ruce jedinečný úlovek, ne celého okresu, ale snad již celých Čech, mohu směle tvrditi, že zvěř jeřábčí v našich lesích žije. Zdejší lesy tvoří součást předhoří hor Orlických v nadmořské výši 417 až 620 m v souvislém komplexu asi 4000 ha včetně lesů rolnických. Jest zde zastoupena jedle, buk, smrk a klen. Z lesního ovoce roste zde mnoho malin a borůvek. Porosty jsou přirozeně zmlazovány, čímž povstávají velké, neproniknutelné houštiny přirozeného mlází. Z tetřevovitých kurů byl zde dosud znám pouze tetřívek. R. 1924 nalezl jsem ve smrkové tyčkovině zbytky jestřábí hostiny, a to pouze horní část zobáku, několik kůstek a pak peří z letek neznámého ptáka. Ostatní jemnější peří oškubal jestřáb asi na místě, kde ptáka ulovil. Peří bylo silně rozmoklé. Hajný měl s sebou mladého ohaře, který, když jsme sbírali peří, nám zobák snědl. Peří jsem poslal k určení jednomu mysliveckému odborníku s přiloženým nákresem zobáku, neboť jsem si jeho tvar přesně pamatoval. Bohužel nemohl jsem mu zaslati rozměry zobáku a tak se stalo, že určil peří za zbytky tetřívčí slepice. I to mne potěšilo, neboť tetřívčí zvěř během války v našem okolí úplně vymizela, ale - nevěřil jsem. Zobák byl menší než tetřívčí a peří z letek kratší než nejmenší tetřívčí slípky. Mladý pták to nemohl býti, neboť byl teprve květen a v tu dobu jsou mladí tetřívci ještě poloviční holátka. Jelikož znám jeřábky z doby své lesnické prakse na Bílé Rusi 1) (Podolská gubernie) a setkal jsem se s nimi též v lesích třeboňskochlumeckých 2) v letech 1912 - 1924 (v polesí Staňkov), pojal jsem pro mne příjemné podezření, že onen pán zaměnil peří jeřábčí s peřím tetřívčí slípky. Roku 1925 jsem jednou v noci slyšel blíže oddělení "Benkův les" podivné pískání. Blížil jsem se sice opatrně, ale pes harašil v listí, takže pískání utichlo, nežli jsem mohl přesně poznati, co tj. Moje domněnka byla posílena tím, že právě byla doba jeřábčího toku. Roku 1927 jsem nalezl mrtvého, pravděpodobně následkem úrazu zašlého mladého ptáka kurovitého. Byl sice již v úplném rozkladu, ale peří a hlavičku jsem měl. Vybral jsem si z té hromádky několik pírek z volete, zobák s lebkou a srovnával jsem tyto se zbytky vědomostí utkvělých mi v hlavě od roku 1907. Mohl to býti mladý jeřábek, nebo o něco mladší tetřívek (slípka). Pro mne to byl jeřábek, pro jiného by to mohla býti příčina k tichému úsudku o mé nevědomosti. Proto jsem mlčel. V zimě 1926 jsem stopoval slabšího kura, an vyběhl na palouk a zase zaběhl do houští. Rovněž tak v zimě 1927 jsem stopoval za zimu asi čtyři. Mohli to býti čtyři a mohl to býti též pouze jeden - čtyřikráte. Bylo mi řečeno, že to jsou opozdilé, nebo křídlované sluky, které prý zahynou, až bude více sněhu, což jest samozřejmé. Moje "sluky" nezahynuly, ani když bylo v lese sněhu na ¾ metru po 6 týdnů. Nikomu jsem nic neříkal, ač to bylo snad trochu sobecké. 29. prosince 1928 stopoval jsem na sněhu asi 10 cm vysokém v houštině 5 km od polí vzdálené, tudíž v "srdci lesa", znovu svou "sluku zimní". Vpustil jsem do houštiny ohaře a zdálo se mi, že jsem slyšel třikráte za sebou něco vzlétnouti. Dva dni později, dne 31. prosince 1928, v témže oddělení byl střelen jeřábek po prvé zase snad po více jak sto letech. Nestřelil jsem ho já, neboť toho bych se neodvážil ani v zájmu vědy! Vrátil jsem se z lesa a žena mi řekla, že hajný přinesl z "Benkova lesa" koroptev, ale podivně velkou. Druhou prý chybil a jedna odtáhla "bez rány". Střelil prý ji na zemi za silné sněhové vánice. Jdu do špíže a poznávám - jeřábčí slípku, výstřelem a chytáním poraněné silně poškozenou, takže mohl jsem k preparování použíti pouze letek a hlavy s poprsím. V rozpětí křídel měla 54 cm, od špičky zobáku ke konci tatrče měřila 36 cm. Krajní letka (prvé brko) 10 ½ cm, čtvrtá letka 15 cm. Zobák od kořene přes ohbí až ke špičce 2 cm; jeho neopeřená, vyčnívající část 12 mm. Dolní, poloopeřená (rousná) část stojáku 4 cm, prostřední prst i s drápem též 4 cm. Mladý, nevyspělý jeřábek nalezený r. 1927 a ulovená mladá slípka r. 1928 jsou mi důkazem, že jeřábci žijí v lesích litomyšlského velkostatku od nepamětných dob. Žijí tam sice stále, ale ve velmi malém počtu, neboť značnějšímu jejich rozmnožení brání jestřábi, kuny a u nás tak hojně zastoupené lišky. Jedno jest však jisté, jeřábek, tento oplakávaný pták minulosti, nevyhynul, nýbrž přizpůsobil svůj plachý život nové době: Uchýlil se do hlubokých lesů přirozených a opustil po zahradnicku řádkované moderní lesy.
Jeden věhlasný lesnický vědátor prohlásil, že budou-li veškeré lesy jenom přirozeně obnovovány, objeví se v nich znovu jelen. Mne však uspokojuje, že do mých lesů, které pěstuji přirozeně, se navrátil zatím jenom ten jeřábek a ještě více mne těší, že po tříletém pátrání po tušené zvěři mohu dnes veškerým svým sousedům dokázati, že jeden z našich nejvzácnějších lesních kurů žije, a to ne dále, než dvě hodiny pěšky ze staroslavné Litomyšle, a zde je poprositi, aby jeřábků nestříleli. U mne padl první, ale pokud budu zde sloužiti a míti honitbu mně svěřeného polesí v nájmu, nebude žádný více odstřelen. Myslivci, sdělte s námi ve "Stráži myslivosti", kde dosud žije jeřábek v Čechách a na Moravě.
Jeřábek ten vážil 570 gramů. Podle Černého "Myslivosti" váží kohoutek až 1 kg, slípka méně asi o ¼. Z toho vidno, že tato slípka jest letošní mladý pták. Obsah volete byl pouze 8 kusů bukových pupenů.

1)Nezaměň s územím Bílá Rus, toto jest jméno velkostatku a vesnice "Bialorus".
2)Divím se, že o nich není zmínky v krásném pojednání v "Čs. Háji" nadepsaném: Jihočeské revíry.

Původní text: Stráž myslivosti, únor 1929, str. 39

Redakční poznámka
Velmi zajímavý příspěvek věnovaný jednomu z našich vzácných lesních kurů, jeřábkovi lesnímu. Jeřábek je historicky znám jako lovný pták s chutnou aromatickou zvěřinou. Chytal se zejména pomocí plůtků s oky, odstřelem se pak lovil v době jarního toku, kdy se na kostěnou vábničku napodoboval pískavý hlas kohoutka, který dráždil soky. Skutečností však zůstává, že tento plachý pták u nás pravděpodobně nebyl nikdy příliš hojný. První snahy o jeho ochranu se proto objevují již v 17. století.
Andreska (Tisíc let myslivosti, 1993) také udává, že hlavní úbytek jeřábků souvisí především s neuváženou čižbou a změnami v lesích v průběhu 19. století (tato skutečnost je zřejmá i z uvedeného příspěvku). Ke svému životu totiž jeřábek vyžaduje smíšenou skladbu lesa, ev. v jehličnatých lesích bohaté bylinné patro s vtroušenými lískami, břízami, jeřáby, planými třešněmi a porosty borůvčí.
Hlavními oblastmi jeho výskytu jsou sibiřské lesy a smíšené lesy Evropy. Krajní hranice je obvykle kladena do východních oblastí Francie. U nás se v současnosti odhaduje trvalá populace 1000 - 2000 párů (Červený, Encyklopedie myslivosti, 2003). Hlavními oblastmi výskytu jeřábků je region Šumavy, Blanského lesa, Jeseníků, Krkonoš a Beskyd. Na ostatních místech původního rozšíření již vymizel nebo jsou stavy velmi málo početné. Jeřábek je u nás trvale hájen od roku 1947.
Na zvláštnost tohoto živočišného druhu pamatuje také Červený seznam ptáků, který jej v rámci ČR zařazuje mezi zranitelné druhy jejichž populace je sice stabilizovaná, nicméně její další rozvoje není vzhledem ke změnám v krajině příliš reálný.
Mgr. Josef DRMOTA

Zpracování dat...