Časopis Myslivost

Význam trofejí

Prvotní význam trofejí (z řečtiny tropaion a z latiny trophaeum) byl důkazem lovecké či myslivecko-chovatelské úspěšnosti prvotních i pozdějších lovců, a tedy i důkazem o jejich síle, obratnosti a vědomostí o chování či biologii zvěře. V muzeu v řeckých Delfách se mezi jinými exponáty nalézá postava lovce s uloveným divočákem stará přibližně 2300 let.Tento exponát zobrazuje nejen kvalitu a sílu lovce, současně však znázorňuje trofej kňoura. Také v řeckých Mykénách jsou mezi muzejními exponáty pocházejícími z let rozkvětu tamní kultury zbraně divočáků. Z počtu celkem 10 exemplářů lze usuzovat na jejich cílený sběr. Podle odhadnuté délky páráků přibližně 13 cm lze předpokládat, že pocházely z kňourů o hmotnosti více než 80 kg, což svědčí o obtížnosti jejich lovu a o možném ohrožení zdraví či dokonce života lovců, uvědomíme-li si tehdejší primitivnost jejich zbraní. Rozhodně se jednalo o výraz lovcovy síly, obratnosti a zkušenosti. Za vrchol mykénské kultury je považována polovina 2. tisíciletí před naším letopočtem, čili uvedené exponáty pocházejí z období před 3500 lety a je to tedy s největší pravděpodobností nejstarší sbírka trofejí na světě.
V našich poměrech známe sbírky ze současného hlediska nepříliš silných trofejí ze spárkaté zvěře teprve ze středověku. Tehdy se ale při lovech ještě jednalo především o množství lovené zvěře svědčící o bohatství vlastníků honiteb, ještě však dlouho ne o kvalitu zvěře vyjádřenou její hmotností, mnohem později i kvalitou jejích trofejí a ještě daleko později i jejím zdravotním stavem.
Zájem na sběru vzácných minerálů a později uměleckých předmětů apod. se objevuje v lidské povaze odnepaměti - řádově po několik tisíciletí. V té spojitosti je sběr trofejí pouze nepatrným projevem této lidské činnosti. Porovnávání velikosti či vzácnosti těchto sbírek je podobná jako registrace výkonů sportovců uváděná až v Guinessově knize rekordů.

U loveckých trofejí si myslivci necení pouze jejich počty či bodové hodnoty, nýbrž především zážitky s jejich získáváním spojené, to jest především setkání se zvěří, její ulovení či dosled, současně ale i vzpomínky na místo, čas, klimatické podmínky a stejně i na společenská setkání. V zásadě je pak každá trofej výsledkem součtu genetického základu zvěře, jejího životního prostředí a myslivecké péče o ni, neboť zvěř náleží mezi stejná obnovitelná přírodní bohatství jakými jsou i ryby, lesy či produkty zemědělství. Samozřejmě se jedná o početní a kvalitativní stavy zvěře žijící v co nejméně narušovaném životním prostředí, které odpovídá jejím potřebám. Úkolem všech myslivců je pak snaha o udržování těchto úměrných stavů zvěře v jim odpovídajícím přírodním prostředí, aby naše příroda a honitby v ní byly stále živé pro radost i poučení nás i příštích generací.

Přirozenost a původ trofejí

Kvalitou trofejí a jejích hodnocením se začali zabývat myslivečtí odborníci teprve koncem 19. a v průběhu 20. století. Problémy s rostoucími kvalitami trofejí vyjádřenými jejich bodovými hodnotami začaly nabývat na významu teprve v posledních desetiletích také v souvislosti s nárůstem jejich cen při poplatkových lovech. O úlovky zvěře se silnými trofejemi byl mezi lovci, a samozřejmě i mezi myslivci, vždy velký zájem. Mezi lovci obvykle z důvodů prestižních či sběratelských a mezi myslivci proto, že věděli, že svou péčí o zvěř včetně přikrmování v době nouze a také díky průběrnému odstřelu jsou schopni kvalitní zvěř odchovat a následně ji nabídnout k odstřelu jako zvěř poplatkovou. Ekonomický zájem měli proto, protože sami museli hradit nájemné za honitby, krmivo pro zvěř v době nouze a nakonec i škody, které zvěř působila na lesním a zemědělském hospodaření. Morálnější by ovšem bylo, aby si zvěř, kterou sami odchovali, také sami ulovili.
Nejspolehlivější metodou, jak ulovit v krátkém čase co největší počty zvěře, bylo zakládání obor, jak je známe již ze středověku. V minulém století myslivci pochopili, že v oborách je možno odchovat i zvěř s kvalitními trofejemi, neboť je v nich chráněna proti šelmám, je v nich možno ji také dobře přikrmovat, a to nejen v období nouze, obohacovanými krmivy, která mohou ovlivnit trofejovou kvalitu zvěře.
V oborách je také možno dobře uplatňovat průběrný odstřel, protože oborník zná jednotlivé kusy a ví, co od nich může očekávat. Každoroční odstřel samčích nositelů trofejí v oborách je 20 - 30 % jedinců z celkových oborních populací, díky čemuž dochází k poměrně rychlému nárůstu genetické variability a k čtyř až pětileté rotaci všech samců - nositelů trofejí.
Výhodou oborních chovů je také možnost celoročního přikrmování zvěře kvalitním krmivem obohaceným navíc o potřebná léčiva. Například v Polsku se počítá na 1 kus srnčí zvěře s denní dávkou 5 kg jádra v nížinných a ve středních polohách ležících honitbách. V Německu jsou předpokládány dávky ještě vyšší. Skutečností zůstává, že kvalita přírodních potravních zdrojů má zásadní vliv na kondici zvěře a tím i na kvalitu jejích trofejí, na populační hustotu, na přírůst i na úhyn zvěře. Intenzita kvalitního přikrmování v době nouze může navýšit nejen početnost populací zvěře, ale i kvalitu jejich trofejí.
Bude-li zvěř žít v příznivém životním prostředí včetně kvalitních potravních možností a bude-li mít v honitbách dostatek klidu před šelmami i lidmi, můžeme předpokládat, že kvalita jejích trofejí se bude i nadále zvyšovat. Podobně tomu bylo a je i u kvality domácích zvířat (i když u nich se nejedná o trofeje). Další možnosti ve zvyšování kvality zvěře, a tím i jejích trofejí, existují v oblasti dosud málo probádaných genetických zákonů. Již nyní je však zřejmé, že největších úspěchů dosáhneme selekcí zvěře zejména v oborních chovech, samozřejmě při uvedeném kvalitním přikrmování. Tam je totiž možno regulovat páření samic pouze s nejsilnějšími samci včetně případného využití inseminace. Poslední způsob ale myslivecké organizace zatím odsuzují.
Posouzením uvedených vlivů na zvěř je možno konstatovat, že nalezení hranice mezi chovem zvěře ve volných honitbách a oborách je velmi nesnadné. Obecně se přijímá zásada, že se posuzuje kvalita trofejí zvlášť ze zvěře pocházející z volnosti a zvlášť ze zvěře oborní. V malých oborách, případně i u zvěře chované ve větších populačních hustotách, totiž může být zvěři věnována daleko větší individuální pozornost než je tomu u zvěře žijící ve volnosti. Na druhé straně zvěř chovaná ve velkých oborách o rozloze někdy i několika tisíc hektarů a živící se tam většinou z přírodních potravních zdrojů má v podstatě stejné podmínky jako zvěř chovaná ve volnosti a potom je jen obtížné od sebe tyto dva chovy oddělovat, a to včetně posuzování kvality trofejí. Navíc je také možno intenzivně a kvalitně (díky minerálním složením krmiv či inhibitorům ovlivňujícím kvalitu paroží) zvěř přikrmovat i ve volnosti, což zřejmě také není možno považovat za zcela přirozený chov. Pouze v katalogu z Mezinárodní výstavy myslivosti v Berlíně 1937 a později z mezinárodních výstav myslivosti v Československu až po Lysou nad Labem 2005 byly odděleně označovány trofeje zvěře žijící a ulovené v oborách a ve volných honitbách. Původ zvěře přitom nelze dodatečně určit, pokud ho neoznámí sám lovec či držitel honitby. Dokonce existují i případy, že lovec byl uveden v omyl ubezpečením, že loví zvěř ve volnosti, přitom ale byla vypuštěna do honitby kvalitní zvěř z původně oborního chovu. Cílem takovýchto klamání je získání větší finanční částky za lov zvěře ve volnosti na rozdíl od nižších poplatkových lovů při lovech zvěře v oboře.

Hodnotitelské metody

Základní metody hodnocení trofejí přijala Mezinárodní rada pro myslivost (CIC) na svém zasedání v Praze roku 1937. Od té doby počínaje Mezinárodní výstavou myslivosti v Berlíně v roce 1937 se tyto metody s výjimkami pro trofeje jelenů a siků používají dodnes. Komise pro výstavy a trofeje CIC pouze upřesňuje některá subjektivní oceňování vzhledových bodů, aby se i tyto přirážky či srážky co možná zobjektivizovaly a aby se co nejlépe vystihla specifika jednotlivých druhů trofejí. Přesto se na minulých dvou Valných shromážděních Mezinárodní rady pro myslivost a ochranu zvěře (CIC) vyskytly kritické hlasy požadující objektivizaci stávajících metod hodnocení trofejí evropských druhů zvěře. Týkaly se především změn v posuzování vzhledových bodů a hmotnosti trofejí. Jako objektivní hodnoty se doporučují pouze ty, které jsou změřeny pásmem (délky, obvody) anebo hodnoty objemové (u parůžků). Přijetí těchto návrhů by znamenalo nemožnost porovnávání trofejí nových s hodnocenými již dříve. Aby se předešlo neuváženému přijetí těchto nedostatečně podložených teoretických návrhů, je nezbytné posoudit jejich dopady porovnáním stávajících metod pro evropské druhy zvěře (CIC) s metodami největší lovecké organizace SCI (Safari Club International), které jsou právě založeny na měření a následném zvýhodňování pravidelnosti trofejí. U diskutabilních trofejí v Evropě žijících druhů zvěře hodnocených metodami CIC a SCI se jedná zejména o trofeje kňourů a srnců, pro něž jsou obě hodnotitelské metody dále porovnány.

Trofeje kňourů

Metodikou CIC se zvlášť hodnotí páráky a zvlášť klektáky. U páráků se měří jejich délky s přesností na 0.1 cm a posuvným měřítkem jejich největší šířka s přesností na 0,01 cm. U klektáků se měří jejich největší obvody s přesností na 0,1 cm. Ze subjektivních bodů je možno zbraním kňourů přiznat až 5 bodů, vždy s přesností na půl bodu. Z těchto bodů je možno dát až 3 body za klektáky a až 2 body za páráky. U klektáků lze přidat až 1 bod za zbarvení (světlé - střední - tmavé = 0,0 - 0,5 - 1,0 b.), 1 bod za zatočení (nedostatečné - dobré, klekták pravý - levý) a 1 bod (též po půl bodu) za uzamčení (vyvýšení hrotů). Ze dvou bodů pro páráky se přidává 1 bod za zatočení (posuzuje se u páráků i u klektáků pomocí šablony a požaduje se, aby hroty zbraní přesáhly 315). Dále je možno přiznat půl bodu pokud je úbrus na párácích větší než 5,5 cm. Poslední půlbod se přidává na tmavé zabarvení jejich konců. Srážkami se postihují zbraně kňourů v rozmezí 0 až 10 bodů.s přesností po půl bodech. Jejich přidělování (postih) je popsáno u rozboru hodnotitelských metod a jedná se o krátký úbrus (do 4 a 5 cm - až 3 body), o asymetrii páráků co do délky, šířky a formy (až 3 body), o asymetrii klektáků co do délky a formy (až 3 body) a o nepoměr mezi páráky a klektáky (až 1 bod). Celková bodová hodnota trofeje je dána sumou všech naměřených či přiznaných bodů.
Metodikou SCI se hodnotí pouze páráky - jejich délky a obvody na nejširším místě, vždy s přesností na 1/8 coule - tedy na 0,32 cm. Celková bodová hodnota trofeje je dána součtem naměřených hodnot.

Porovnání obou metod
1. Obě metody jsou shodné pokud jde o měření délek páráků. Metodou SCI se měří jejich obvody, metodou CIC jejich šířky. Měří se pomocí ocelového pásma, které neumožňuje postihnout všechny nerovnosti na povrchu v průřezu trojúhelníkových páráků (návalky, rýhy) a je technicky téměř nemožné (anebo velmi obtížné) přiložit pásmo tak, abychom nalezli jednoznačnou hodnotu měřeného obvodu. Naproti tomu je měření šířky páráku velice snadné a vzhledem k použitým měřicím jednotkám také přesnější. Navíc metodou CIC jsou měřeny i obvody klektáků s přepínáním rýh. Zásadní pak zůstává měření nejen páráků, nýbrž i klektáků, které vždy společně tvoří ucelenou trofej kňoura.
2. Přirážkami a srážkami u metodiky CIC je možno postihnout estetiku trofej včetně její pravidelnosti anebo nepravidelnosti u páráků či klektáků, ale i mezi nimi navzájem. Teprve potom je možno hovořit o posouzení kvality celé trofeje.
3. Je zřejmé, že metoda CIC lépe vystihuje sílu, pravidelnost a estetickou působivost trofejí kňourů.

Trofeje srnců

Metodikou CIC je nutno měřit délky obou lodyh, dále největší rozloha mezi nimi, vždy s přesností na 0,1 cm, hmotnost parůžků s přesností na 1 g a jejich objem s přesností na 1 cm.
Přirážky (opět po půl bodech) se dávají na barvu parůžků (0,0 - 4,0 b.), na perlení (0,0 - 4.0 b.), na hroty výsad (0,0 - 2,0 b.), na délku výsad (0,0 - 2,0 b.) a na pravidelnost a vzhled parůžků (0,0 - 3,0 b.). Například za každou výsadu o délce nad 5,5 cm se přiznává po půl bodu. Další 3 body může trofej získat za pravidelnost při nasazení předních a zadních výsad, za stejnou výšku levé a pravé lodyhy apod. Srážky (0,0 - 5,0 bodů) se přidělují za nedostatečně vyvinuté výsady - kratší než 3 cm (0,5 - 2,0 b.), a za nepravidelnosti parůžků (0,0 - 3,0 b.). Nehodnotí se abnormální parůžky, např. zdeformované, s více lodyhami, parukáři aj.
Metodikou SCI se u srnčích parůžků měří délky lodyh, délky výsad a obvody růží, opět s přesností na 1/8 coule, tj. 0,32 cm. Celková bodová hodnota trofeje je součet uvedených měření.

Porovnání obou metod
1. Zjišťování hodnot požadovaných v metodice CIC není technicky obtížné. Je ale třeba uvést, že každá trofej může být hodnocena teprve po třech měsících od ulovení. Bodová hodnota trofeje je konečná, pokud ji hodnotila regionální komise ustanovená z odborníků, a to pro trofeje oceněné na bronzovou či stříbrnou medaili, případně komise mezinárodní (pod záštitou CIC) pokud se jedná o trofeje na medaili zlatou. Je známo, že časem se vlivem místa i teploty v místnosti kde jsou trofeje uloženy mění jejich barva, hmotnost i objem. Uvedené komisionální hodnocení je konečné a dává tedy záruku, že další změny v bodové hodnotě trofeje již nebudou brány v úvahu, takže jakékoliv zpochybňování subjektivních vlivů při hodnocení trofejí metodou CIC je bezvýznamné. U metody SCI nejsou problémy s měřením délek lodyh a výsad, ale přibližně u 75 % parůžků není možno přesně změřit obvody růží. Jejich tvar při větších objemech parůžků včetně jejich srůstavosti (spojení) nedovolí totiž přesné měření jejich obvodů. Tato měření pak v souvislosti s nepřesností v coulech namísto v centimetrech zpochybňují bodové hodnoty srnčích trofejí získané metodou SCI.
2. Vzhledové body uvedené v metodice hodnocení podle CIC přitom téměř dokonale oceňují nejen pravidelnost, nýbrž i estetickou kvalitu srnčích parůžků. To je základ všech vzhledových bodů snad pouze s výjimkou zbarvení parůžků, které může ovlivnit preparátor a také kvalita osvětlení při hodnocení trofejí. To ale záleží na zkušenostech a domluvě regionálních či mezinárodních expertů - hodnotitelů, jichž má být v mezinárodních hodnotitelských komisích vždy alespoň pět. V praxi se jejich hodnocení liší v průměru nejvýše o půl bodu.
3. Všestranné oceňování síly, pravidelnosti a estetiky trofejí srnců hovoří také ve prospěch metodiky CIC.

V katalogu polských trofejí srnců vydaném k 80. výročí Polského mysliveckého svazu (PZŁ) jsou na prvních místech trofeje srnců o bodových hodnotách 224,68 b. CIC; 211,08 b. CIC a 202,22 b. CIC. Průměrná délka jejich lodyh je 25,7 cm a průměrná čistá hmotnost 757 g. Na konci řady zlatých medailových trofejí srnců jsou trofeje oceněné na 130,10 b. CIC; 130,05 b. CIC a 130,00 b. CIC. Průměrná délka jejich lodyh je 25,6 cm a průměrná čistá hmotnost 453 g. Mezi oběma těmito skupinami byl bodový rozdíl 82,61 bodu a u průměrných délek lodyh pouze 0,1 cm.
Po vyhodnocení 6771 trofejí srnců ulovených na polském Lublinsku za posledních 6 let jsme dospěli k následujícím závěrům, které jsou sumarizovány v připojené tabulce. Z uvedených údajů je zřejmé, že změny v délkách lodyh u parůžků srnců starších 3 let nepřesahují 5 % a změny v délkách výsad, podobně jako změny v hmotnosti parůžků 14 %. Délka lodyh přitom jen vzácně přesáhla hranici 30 cm a délka výsad 10 cm. Zásadní vliv na bodovou hodnotu trofeje má proto hmotnost a s ní spojený objem. Vztahy mezi délkami lodyh a bodovými hodnotami trofejí byly dány korelačním koeficientem 0,741, vztahy bodových hodnot k hmotnosti trofejí 0,905. Nejen tyto údaje potvrzují, že metody hodnocení podle CIC jsou mnohem objektivnější než metody SCI. Samotné délky lodyh či délky výsad a z nich vypočtené bodové hodnoty srnčích trofejí nemohou ukázat jejich sílu, a tím ani jejich kvalitu.

Závěr

Je možno konstatovat, že sběr a co nejucelenější hodnocení trofejí přispívá k našemu lepšímu poznávání přírodních zákonitostí. Trvalým problémem zůstává posuzování vztahu mezi kvalitou trofejí zvěře a jejím životním prostředím případně vliv myslivců na celkovou kvalitu zvěře (nejen jejích trofejí, nýbrž i hmotnostních kvalit a jejího zdravotního stavu). Pozitivní či negativní vliv člověka na zvěř a její trofej je možno přirovnat k vrcholovému sportu, kdy je možno docílit výsledků buď tvrdým tréninkem anebo pomocí drog, nehledě k nezbytnému talentu, jímž je u zvěře její genetický základ.
Porovnání metod hodnocení trofejí kňourů a srnců jednoznačně potvrzuje větší objektivitu a preciznost metodik CIC oproti metodám SCI. Nehledě už k možnostem jejich vědeckého využití. Přitom je nutno si uvědomit, že tato hodnocení vyžadují maximální odbornost a nezbytné zkušenosti hodnotitelů pracujících na různých regionálních či celostátních anebo dokonce mezinárodních úrovních.

Prof. Roman DZIEDZIC
katedra ekologie a chovu zvěře
Přírodovědecká univerzita Lublin, Polsko

volně přeložil Prof. Ing. Josef HROMAS, CSc