„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě,“ zní staré české přísloví. Jinými slovy: každý zlý skutek bude dříve či později odhalen a potrestán. O téhle víře bych si sice po životních zkušenostech z druhé poloviny dvacátého století dovolil trochu pochybovat, zvláště když nejsem stoupencem posmrtné existence. Nicméně i některé detektivní příběhy jsou založeny na tom, že po delší době vyjde najevo zločin, jehož aktéra vzápětí schopný detektiv vypátrá a dovede k zaslouženému trestu. V našem případě, co se odehrál už před nějakou dobou, nejen pomalu a jistě, ale navíc i špatně mlely mlýny úřednické. Tak pojďme na to …
PRAVDA NĚKDY ŠKODÍ
Na Emila vyšla v tom roce povolenka na odstřel průběrného srnce druhé věkové kategorie. Takového najít a bezpečně obeznat je sice těžší než u jedničky nebo trojky, nicméně Emil chodil do honitby s tímhle jasným cílem už od brzkého jara a tak, když přišla ta správná chvíle, věděl hned o třech srncích, kteří zadání vyhovovali. Zvolil nakonec podle odhadu asi čtyřletého s dlouhou vyblýskanou špicí na pravé straně a krátkou vidlí na straně druhé. Takový srnec by se do říje už ani dostat neměl, ještě by mohl některého soka zranit.
Kombinace náporu v práci, špatného počasí i velké opatrnosti srnce vycházejícího z lesa na pastvu až na samou tmu způsobila, že se nezadařilo až tak rychle, jak by si Emil přál, ale jednoho večera někdy v půli června se jejich cesty konečně setkaly. Padla rána, srnec značil, ale odběhl.
Střelec zkrotil svou zvědavost a po nezbytné pauze – protože nebyl kuřák, tak bez cigarety – slezl z posedu a pomalu došel na nástřel. To už se rychle stmívalo. Emil označil zálomkem místo, kde bylo jen pár kapek barvy, a chvíli postupoval směrem, kudy srnec odběhl. To už si pomáhal baterkou a protože asi po třiceti metrech vběhl postřelený kus do mladé, velice husté smrčiny, rozhodl se využít raději psa. V hustém zárodku nového lesa by se totiž v nadcházející noci jen těžko orientoval. Vytočil, tedy vlastně vymačkal, číslo kamaráda Zdeňka, který ten večer také vyrazil na čekanou a byl majitelem šikovného borderteriéra. „Ještě sedíš, Zdendo?“ „Jdu k auta, šak už je ouplná tma.“ „A Fido je s tebou?“ „Tož ano.“ „Tak to s ním, prosím tě, otočte k Červený kazatelně. Střílel jsem na srnce, ale odběhl mi.“ „Nástřel máš?“ „Jasně, bude to asi naměkko …“ „Jsem tam za dvacet minut,“ ukončil Zdeněk dialog a pro Emila nastalo čekání, které mu připadalo mnohem delší než avizovaných dvacet minut. Nechtěl totiž zbytečně stopu psovi rozšlapat a tak se jen opíral o žebřík kazatelny a čekal.
Když uplynulo dvacet minut a nejméně dalších dvacet k tomu, netrpělivě znovu vymačkal číslo kamarádova mobilu. To už ale současně zaslechl zvuk motoru a za chvíli se vše vysvětlilo – Zdeněk měl naprosto nečekaně a jakoby naschvál defekt gumy u svého obstarožního gazika, kterým už se dalo jezdit opravdu jen do honitby.
Hned se dali do dosledu. Emil posvítil na nástřel a Zdeněk na něj nasadil svého čtyřnohého přítele: „Hledej srnečka, Fido, hezky hledej!“ Fido se nenechal pobízet dvakrát, šel najisto na barvářském řemeni k oné husté smrčině, tam ho vůdce vypustil a sotva to udělal, ozvalo se ze smrčků hlasité vydávání. „Má ho,“ konstatoval „psovod“, „a je zhaslej!“ „Tak já pro něj jdu,“ přikývl Emil, ale Zdeněk ho zastavil: „Raděj pudu sám, Fido by ti ho nechtěl pučit. Dyť je to po hlase kousíček.“
Po předání úlomku – svůj dostal za obojek i Fido – a vzájemných gratulacích a děkováních připevnil Emil na srncův běh plombu a vytáhl lístek o původu zvěře. Je třeba podotknout, že tenkrát bylo užívání plomb čerstvou novinkou a tak ho většina myslivců brala opravdu vážně, což, obávám se, dnes už tak úplně neplatí.
„Posviť mi, prosím tě, ať to můžu vyplnit,“ obrátil se Emil na Zdeňka: „A jakej máme čas? Nechal jsem dnes hodinky doma ...“ „Neblázni, Emil!“ mírnil jeho horlivost kamarád: „Čas ti povědět povim – půl hodina do půlnoci. Ale vyplnit to možeš v klídku dom, ne?!“ „Jo – a při tom dnešním pechu, srnec odběh do houští, tys měl defekt, eště potkám policajta a budu, víš kde …,“ namítal úspěšný střelec. A tak Zdeněk s povzdechem svítil a Emil vyplnil po pravdě mimo jiné i hodinu, kterou mu právě kamarád sdělil.
Pak už vše probíhalo normálně, srnec byl vyvržen, odvezen domů a posléze, podle dohody, do výkupu, kam ho následoval i Emilem pečlivě vyplněný lístek o původu zvěře. Tím náš příběh skončil – tedy skončil by úplně, nebýt jisté horlivosti jistého úředníka.
***
„Jste doma, pane Novák?“ volala mladá pošťačka současně s mačkáním zvonku, když si předtím opřela kolo o plot u domku mysliveckého hospodáře Emilova sdružení. „Náhodou sem, Hani, ale co tu vyzváníš jak v kostele o povodni?“ vyšel hospodář Tonda ze dveří. „Mám pro vás doporučený psaní!“ „Doporučený?“ šel pomalu k brance: „A od kohopak?“ „Z ouřadu. Kdo jinej píše doporučeně?“ Tonda převzal psaní, podepsal, co bylo třeba, pozdravil se s pošťačkou vyjíždějící za dalšími adresáty, roztrhl obálku a zaklel: „Do frasa, co je to za blábol? Pokuta za zakázaný způsob lovu?! A hnedka deset táců?!“
***
Teď se vrátíme v čase kousek zpátky. To se na odboru životního prostředí takzvané obce s rozšířenou působností, kde měli na starosti také myslivost v regionu, příslušný referent, v úřadu téměř úplný nováček, otočil na staršího a zkušenějšího kolegu: „Hele, Václav, tady ňákej střelec ulovil srnce patnáctýho června jako půl hodiny před půlnocí. To se snad jako nesmí, ne?!“ „Jasně,“ odtušil onen kolega, „zakázanej způsob lovu. Paragraf čtyřicet pět, první odstavec, písmeno em zákona o myslivosti. Určitě to bylo víc než hodinu po západu slunce. Ale jaks na to přišel?“ „No – zašel jsem jako k Belzebubovi na pivo, víš, a zrovna jim tam jako přivezli srnce. Dělaj teď vo víkendu zvěřinový hody, víš?“ „To vím,“ na to Václav už trochu netrpělivě, „ale furt nevím, proč by měl bejt ten srnec střelenej před půlnocí patnáctýho června.“ „No – já na něj du jako mrknout, jen tak ze zvědavosti, víš, jako kde byl střelenej a jak a tak. A na lístku vo původu zvěře stálo zrovínka tohle …“ „Ten lístek máš?“ „Jo – pučenej. Tak je tam u nich vosolíme, ne?!“ pokračoval horlivý mladík a Václav opět přikývl: „Paragraf šedesát tři, odstavec dva. Já bych jim střihnul desítku! Ať nejsme kruťáci.“ „Uděláno, hotovo,“ přikývl tentokrát mladší úředník a jal se sepisovat návrh.
***
„Pročs tam radši nenapsal čas, kdy jsi střílel? Takhle jsi to zbytečně zkomplikoval,“ povzdechl si myslivecký hospodář, když vyslechl Emila poté, co zjistil střelce porovnáním kopie inkriminovaného lístku o původu zvěře s hlášeními o lovu zvěře ve své evidenci. „Když jsem střelil, tak jsem eště nevěděl, jestli ulovím,“ namítal celkem správně Emil. „Ale když jsi ulovil, teda kdyžs ho našel, tak jsi věděl, kdy jsi střelil,“ trochu to všechno komplikoval funkcionář a pokračoval: „Pravda holt někdy škodí, Emil!“ „No jo,“ pokračoval dotyčný v námitkách, „ale kdyby někdo přišel zrovna, když bych napsal, že byl ulovenej před desátou, tak by se divil, proč před půlnocí není vyvrženej.“ „Nevymejšlej blbosti, Emil,“ utnul neplodnou diskusi hospodář, „vymejšlej raděj, jak z tý šlamastiky ven!“ „Tohle všecko jsi mi moh říct, když si na ten nešťastnej lístek dával štempl,“ poznamenal ještě trochu vyčítavě Emil a uslyšel odpověď: „Mně nenapadlo ňáko to kontrolovat. Copa jsem moh tušit, že tam sedí horlivej a navíc v myslivosti nevzdělanej trouba? Pravdu samozřejmě máme my, jenže teď nás čekaj vopletačky s úřadama a možná i soudama. Začnem tím, že se poradíme s Mildou.“
Milda byl člen místního sdružení, chalupář a advokát a do hájení bankovního účtu sdružení se s chutí pustil. Papíry chvíli létaly mezi naším mysliveckým sdružením, pověřenou obcí a krajským úřadem. V základě šlo o výklad paragrafu 49 zákona o myslivosti. První větu jeho prvního odstavce snad stojí za to ocitovat: „Každý kus ulovené nebo nalezené zužitkovatelné zvěře spárkaté musí být ihned po ulovení, nalezení nebo provedené dohledávce označen nesnímatelnou plombou; …“ V tomto smyslu se má psát do hlášení o lovu zvěře čas dosledu kusu, nikoli čas výstřelu na něj, který může někdy předcházet i o řadu hodin.
Účastníci sporu se nakonec všichni shodli na tom, že dosled srnce uskutečněný v hluboké noci není zakázaný způsob lovu, pokud smrtící výstřel zazněl ještě za šera. Nikdo tedy pokutu neplatil – ale Emil se stejně zařekl, že pokud ho příště potká něco podobného, raději si v hlášení o lovu zalže a napíše čas, který nevyprovokuje žádného úředníka ke zvýšené aktivitě …
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 45 (zakázané způsoby lovu). § 49 (způsob kontroly ulovené zvěře), § 57 (orgány státní správy myslivosti) a § 64 (pokuty) zákona o myslivosti, § 26 (lístek o původu zvěře) vyhlášky č. 244/2002 Sb., § 81 (odvolání) a § 94 (přezkumné řízení) správního řádu.
Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav Šprongl.