Na návštěvu do severomoravských Jeseníků přijel známý vábič, znalec vábení a výrobce vábniček Klaus Weisskirchen. Kromě lovů vábením vyrábí vlastní vábničky, píše knihy, vydává CD i DVD nosiče a pořádá celou řadu seminářů nejen v Evropě. Přijal pozvání firmy Eurohunt, která kromě jiného zboží nabízí rozličné druhy vábniček. Ve Vrbně pod Pradědem slíbil uspořádat dvě přednášky pro české zájemce o vábení a trochu poodhalit taje lovu a obeznání zvěře pomoci vábení. Proto jsme mu položili za čtenáře Myslivosti několik otázek.
Jak jste se k myslivosti, resp. vábení vůbec dostal?
Narodil jsem se v roce 1943 v malém domečku na okraji lesa ve městě Oberberg nedaleko Sauerlandu. Už jako desetiletý školák jsem se toulal často po lese a pokoušel se rozeznat hlasy ptáků a jiné lesní zvěře, abych je mohl napodobovat. Tato moje záliba vyústila v to, že jsem se od čtrnácti let učil puškařem, ale už na počátku svého studia si vyrobil vlastní a dobře fungující vábničku. V šestnácti letech jsem úspěšně absolvoval myslivecké zkoušky. Poté jsem ještě dva roky navštěvoval mysliveckou školu. Umění vábit různou lesní zvěř se naučil v roce 1958 od pytláka, což ovlivnilo moji celou budoucí kariéru myslivce. Lovecký lístek jsem získal v roce 1961 a od této doby se intenzivně věnuji hlavně vábení.
Vím, že jste ale nejen zkušeným uživatelem, ale i výrobcem vábniček. Hned ještě na škole po první vlastní vábničce následovaly i další typy?
Ne, ne, dlouhá léta jsem byl opravdu jen myslivec, aniž bych byl zároveň výrobcem vábniček. S výrobou jsem začal relativně nedávno, teprve v roce 2004 jsem začal s vývojem a sériovou výrobou vlastních vábniček. Mohu snad ale říci, že jsem od té doby předváděl vábničky na mnoha místech a před zraky mnoha myslivců, i proto se snad staly moje výrobky tak v Německu populárními a dnes již patří k nejprodávanějším nejen na evropském trhu. Moje vábničky se prodávají dokonce až na dalekém Novém Zélandu a v Austrálii. Výrobu vábniček musím ale neustále inovovat, vylepšovat, vymýšlet různá zlepšení a hlavně také vnést do výroby zkušenosti jiných myslivců z používání vábniček při praktickém lovu v honitbě. Velkou inspirací jsou pro mne semináře, které pořádám na různých místech po Evropě, přednášel jsem snad už od Španělska po Rusko a jsem moc rád, že nyní se mohu setkat s českými myslivci a praktiky, těším se na jejich zkušenosti.
Asi nejtradičnější a nejstarší je vábení srnčí zvěře, blíží se nám doba srnčí říje. Jaké poznatky chcete sdělit českým posluchačům na přednášce ve Vrbně pod Pradědem? Prý jste také studoval historii takového vábení?
Je pravda, že vábení srnců je asi opravdu ten nejtradičnější způsob, jak u nás, tak tady u vás. K lovu srnce dříve neodmyslitelně patřilo vábení na šeříkové či bukové listy. Úspěch však zaručovalo jen pilné cvičení a kapka talentu. Dnes to my myslivci máme o něco jednodušší.
Již lovci v době kamenné pochopili, že mohou srnčí zvěř přilákat různými zvuky, aby obstarali jistou večeři. Avšak zcela do „módy“ přišly vábničky až v polovině 18. století. Historie mne moc zajímala, tak jsem pátral po historii vábniček v německém národním muzeu v Norimberku a zjistil jsem, že lipský výrobce hudebních nástrojů Johann Christoph Denver (narozený 13. 8. 1655) již okolo roku 1600 vyrobil vábničku na kachny a srnčí zvěř. Mimochodem kombinací této vábničky a fujary vynalezl první klarinet. V 19. století již existovalo mnoho druhů vábicích nástrojů. V tomto oboru začal čilý obchod, a to především před a krátce po první světové válce. Obchodní jména jako Uhlenhuth a Buttolo působily rozruch. Georg hrabě z Münsteru propagoval začátkem 20. let minulého století takzvanou univerzální vábničku z Uhlenhuthu, jiní nedali dopustit na Buttolo či bukové listy. Avšak již tehdy se vědělo, že nejdůležitější je před lovem pilně trénovat. Neboť jen ten, který svou vábničku opravdu ovládá, s ní bude mít úspěch. Na tomto se dodnes nic nezměnilo, proto je pro začátečníky dobré si celé umění ve vábení nechat vysvětlit a předvést zkušeným myslivcem nebo navštívit odborný seminář ve vábení.
A vaše samotné praktické zkušenosti?
Vábil jsem také na bukové listy nebo na papír, ale při tomto způsobu nemáte tón vždy pod kontrolou. Moc se mi to nikdy nevedlo. Jednou jsem ale zažil myslivce, který uměl na bukový list „zahrát“ melodie písní tak, že si list jen přidržoval rukou u úst. K takovému umění jsem se ale nikdy nepropracoval, ale při vábení na dřevěnou vábničku mi srnec přijde téměř vždy. Ovládat lov vábením je doslova mým smyslem života. Víte, kdo vážně praktikuje lov vábením, přijde brzy na to, jak si přivábit ročka, starého srnce, lišku nebo lončáka. Je to vždy velmi vzrušující a neopakovatelné.
Setkal jste se taky s negativními ohlasy?
Ale to víte, že ano, díky mým četným pořadům mě kontaktují i oponenti lovu vábením, kteří s tímto způsobem lovu nesouhlasí. Když jim ale trpělivě a názorně vysvětlím, že úspěch lovce při lovu vábením je na 50 % pro střelce a na 50 % pro zvěř, vidí lov vábením opět v jiném světle.
V létě nám ale začíná také lov na divoké kachny. I tam se používá vábení, byť není tak tradiční jako to srnčí. Jaké praktické poznatky máte připraveny pro posluchače o kachním vábení?
Ten, kdo má v honitbě rybník nebo klidnou vodu, se již jistě nemůže dočkat konce léta, kdy se pořádají lovy na divoké kachny. Někteří myslivci u nás si však rozumně odloží svůj první lov na kachny až na říjen, kdy jsou mladé kachny větší a škubání peří pak jde lépe od ruky.
Při společném lovu na kachny je vhodné sychravé a bezvětrné počasí, kdy kachny létají nízko a jsou méně opatrné při zapadání na hladinu. Při jasném počasí krouží kachny, na které se u nás v Německu střílí již od 16. srpna, vysoko na obloze a opatrně nad svými hnízdišti. Chybný pohyb lovce či psa nebo slabé krytí je zradí a odletí na jiné stanoviště. Proto je maskování při lovu vábením alfou a omegou. I když je maskované oblečení pro některé myslivce cizí, nemůžeme zapřít, že plní svůj účel velice dobře. Není pro kachny nic nápadnějšího, než jednobarevný tmavě zelený „flek“ na okraji rybníka.
Kdo se rozhodne pro lov na kachnu vábením, měl by se ujistit, že jsou jeho kolegové a psi rozmístěni a maskováni tak, že nejsou kachnami již z dálky rozeznáváni jako cizí objekty. Největší úspěch má lovec kachen tehdy, pokud jde k vodě pouze s jedním nebo dvěma přáteli. V tomto případě má maskování a chování ostatních lovců pod kontrolou. Naprosto klidný pes je samozřejmě dalším předpokladem.
Pokud již tedy za večerního soumraku přiletí první kachna nebo kačer, můžeme začít s vábením. Když se však na svých seminářích ptám zúčastněných myslivců na to, jak by s vábničkou pracovali, dostanou se mi možná z osmdesáti procent špatné odpovědi. V žádném případě nesmíme s vábničkou vydávat dlouze tažené „quaaak, quaaak, quaak“, protože to je varovný signál. Pokud kachny, které přiletěly, první uslyší tento zvuk, odpoví a dají znamení k odletu nebo k otočení dalším kachnám. Jen krátké a nepravidelné káchání „quakk, quag, gag“ naznačí kachnám, že vzduch je čistý. Toto káchání vydávají obvykle kachny, když si na vodě hledají nejvhodnější místo na spaní, nebo když se o místo „hádají“. To je pro kachny ve vzduchu signál, že nehrozí žádné nebezpečí. Pokud pak ještě na vodu nasadíme několik balabánů, nechají se kachny oklamat i opticky a dříve zapadnou na vodu.
V mé nabídce mám vábničku na kachnu s gumovou hadicí, u které i lehce trénovaný lovec nemůže nic pokazit. Stačí jen lehce třepat rukou s vábničkou ve vertikálním směru a poslouchat správný rytmus. Není k tomu zapotřebí hudební sluch či nadání. To dřevěná vábnička vám také dobře poslouží, ale jen pokud ji dobře ovládáte, musíte do ní na rozdíl od té předchozí foukat a mít určitou průpravu a trénink. Nemělo by se do ní foukat silně, nýbrž jen lehce, v krátkých intervalech a nepravidelně. Otevíráním a zavíráním dlaně navíc můžete zvuk modulovat tak, že imitujete nejen jednu kachnu, nýbrž celé hejno.
Nejlepším „učitelem“ je procházka k rybníku, tam můžete slyšet rozjitřené káchání naživo. Jako budoucí lovec – vábič se tak můžete tóny podvědomě naučit a tyto vám známé zvuky imitovat při lovu.
O vábničkách by se dalo hovořit asi dlouho, více ale dá jistě praktický poslech a vyzkoušení na přednášce. Ale přece jen máte nějaké obecné hlavní zásady vábení na závěr?
U všech způsobů vábení na jakýkoliv druh zvěře je nezbytné zabezpečit, aby si lovná zvěř nevytvořila spojení mezi zvukem vábničky, člověkem a nebezpečím, které z těchto zvuků pro zvěř vzniká. U lovu vábením jsou šance půl na půl. Pokud udělá lovec sebemenší chybičku, přežije zvěř. Pakliže umí lovec vábením zvěř oklamat, je on vítězem. Při lovu vábením se můžete radovat z loveckých úspěchů po celý rok, je to čestný boj s přírodou a zvěří, příroda vám nedá nic zadarmo a přinese vám mnohá překvapení. A jen ten, kdo je k přírodě vnímavý, kdo dokáže odpozorovat všechny okolnosti, kdo si dokáže spojit všechny zákonitosti přírody, jen ten může být při lovu vábením vysoce úspěšný.
Jak se říká, šedá je teorie a zelený je strom života. Proto bude nejlépe, když si zájemci o vábení najdou čas na načerpání bohatých zkušeností a oné sice šedé, ale nesmírně rozsáhlé a poučné teorie Klause Weisskirchena při přednáškách ve Vrbně pod Pradědem a posléze nově nabyté zkušenosti vyzkouší v praxi v neopakovatelném chrámu zelené přírody.