Úkolem brakýřů je prohledávat nepřístupný terén a zvěř odtud nahánět na střelce. Jak jistě víme, je zakázáno zákonem používat k tomuto způsobu lovu honiče - vysokoběhé brakýře.
V minulosti se stávalo, že značně znepokojovali celou honitbu, takže v místech, kde se honička častěji opakovala, byla značná část zvěře vypuzena. Mnoho kusů také zahynulo na následky štvaní a nejednou se stávalo, že zejména měkkou a nevytrvalou zvěř srnčí vysokobězí brakýři dostihli, strhli a načali.
Proto jsou z hlediska mysliveckého výhodnější brakýři nízkobězí, především brakýř jezevčíkovitý, ovšem jen v rozsáhlých a těžko přístupných honitbách. Brakýř jezevčíkovitý je vyšší než silný jezevčík s vysokými běhy a stojí téměř rovně. Je vytrvalý a nenáročný, cvičen musí být stejně jako ostatní druhy brakýřů.
Vůdce, který ho má krmit, volá brakýře vždy stejným signálem.
Citace z knihy Práce psa při lovu od A.Mikuly.
Mě zaujala nejvíce věta: „Vůdce, který ho má krmit, volá vždy stejným signálem.“ Při zakoupení štěněte alpského brakýře jezevčíkovitého je třeba si vždy rozmyslet, zda vůbec tohoto pejska dokážu využít a zda mu dám to, co potřebuje - tedy nesmírné množství pohybu.
Další faktor při výběru je ten, kam pes půjde. Tedy do jaké honitby a na co bude využit. Polní honitba není úplně to, co braka potřebuje. Ovšem to jak píše pan Mikula, že braka potřebuje rozsáhlé lesy, s tím až tak nesouhlasím, neboť každý pes se dá ovládnout. Domnívám se, že je hlavně na vůdci psa, co z něj bude v budoucnosti. Na svých toulkách republikou můžu zodpovědně říci že ani kopov, alpská nebo štýrská braka nejsou psi, kteří by nemohli pracovat v honitbě s nejmenší zákonem povolenou výměrou. Vše ostatní o nich je pouze mýtus.
Jak postupovat s výchovou štěněte honiče? Honič je nekonfliktní pes s obrovsky vyvinutou orientací, s obrovským srdcem otevřeným pro pána, je to pes, který je přímo neúměrně oddaný svému panovi, je také ale malinko paličatý, nedůvěřivý vůči cizím lidem, dostatečně ostrý, ale hlavně neúnavný. Těchto vlastností je třeba při výchově štěněte využít.
Z mé zkušenosti vím, že neúměrnou výchovou u štěněte se v něm potlačují jeho přirozené vlastnosti. Bude brzo umět chodit na vodítku, sedat, lehat, ale později mu bude třeba scházet větší ostrost, dokázat sám něco vymyslet a nespoléhat se na vůdce a jiné nešvary.
Tedy od malého štěněte s ním chodím do lesa na procházku. Les mám hned za domem, a proto nemohu štěněti uškodit. Pokud posedává, kňučí, beru ho do náruče a domů. Při každé možné příležitosti se mu schovám za strom, keř, zkrátka tak, abych nebyl vidět. Nutím štěně si mě hlídat a když začne používat nos - máme vyhráno. Samozřejmě, a to patří podle mě k důležitým zásadám, musíme mít vybudovaný vztah se psem. A věřte, že braka vám vaši lásku vrátí.
A dostávám se pomalu k jádru věci, což je přivolání psa. Kdysi jsem jako kluk začínal s jezevčíkem. Samozřejmě předcházel fousek a pak jsem jako kluk pomáhal s tátou cvičit ohaře. A bylo jich dost. V devatenácti jsem zakoupil jezevčíka, a protože jsem to měl dál do honitby, dohodl jsem se tenkrát s vedoucím dopravního střediska Státních Lesů Tábor Ing. Kalafutem, že například hlasitost si mohu trénovat u něj. Jezdil jsem k němu a on mě jednou navštívil při výcviku. Fenka odběhla, já ji neviděl a tak jsem ji začal přivolávat pískotem. Ale jen asi dvakrát. Ten mi dal! Ty ….., co na ní pískáš? Hlídáš si ty psa a nebo si hlídá on tebe! A byl jsem poučen. Za to mu dík! Ono to opravdu funguje. Od té doby, a nějaké psy už jsem měl, na psy nevolám, nepískám. Odběhl jsi za zvěří - najdi si mě. Nenajdeš - máš smůlu. Jenže oni najdou. Když pak jezdím po naháňkách, kam jen to je možné, je vidět, jak se psi vracejí.
S píšťalou je to tak, že pokud si psa hlídám, on čeká, když žene, že uslyší pískání. Jenže ona hranice, kdy pes signál slyší, není nekonečná a on letí dál. Pokud neumí po stopě najít svého pána, je téměř ztracen. Jenže když žene při naháňce se slíděním zvěř až do druhého oddělení a pak zůstane u ulovené zvěře, je mu třeba nějak pomoci. Ve starých řádech pro honiče byla povinnost svolávacího rohu. Jenže kde ho vzít.
Vzpomněl jsem si, že když jsem jezdil na kamionu, něco podobného jsem vyměnil v jedné hospodě u Králík. Byl to plast, ale když jsem uřízl konec, roh troubil. Našel jsem ho na půdě. První braka, když dostávala granulky, tak jsem při tom troubil. Pro sousedy to byl šok, pro mě ovšem také, neboť to začalo fungovat. O první braku jsem přišel a zakoupil jsem druhou. Ta to bere na vědomí také a zároveň to funguje na jezevčíka a labradora. Po úmrtí mého kamaráda jsem od jeho rodiny dostal do péče braku další, již starší a při prvním vypuštění se okamžitě vrátila. Mám pokaždé v kapse odměnky, a když se psi najednou, ale i jednotlivě vrací a jsou skoro u mě, zatroubím ještě jednou a následuje odměna.
Později jsem dostal roh pravý. To je trochu jiný hukot. Sehnal mi ho kamarád v Českých Budějovicích na trhu.
Důležité při troubení na roh je postavení v lese. Pokud jste v rozsáhlém údolí, je jedno kde troubíte.V dolíku a za silného větru je lepší vyjít na kopec. Ostatní se na vás budou dívat jako na kašpara, ale věřte, že k honičům roh patří. Není na škodu upozornit před akcí vedoucího lovu na troubení, neboť někde je troubení bráno jako signál. Nezneužívejte ho stále. Pes musí vědět, že je použit, když jde opravdu do tuhého. Na viděnou psa přivolám jménem, při nahánění si ho nevšímám, pokud pracuje jako hodiny, a to braka umí, a pokud se stane ta situace, co jsem již zmiňoval, troubím. Rohy mám dva. Jeden pracovní, ten je stále v autě stejně jako barvářský řemen a jeden je v batohu, ten je na velké akce. Ten ovšem v batohu není sám, ale je tam i šitíčko, obvaz, stržek, barvářský řemen, nůž, pletená zelená čepice a podobné věci, které každý vůdce psa v leči potřebuje. Každý roh vydává jiný zvuk, ale nemějte obavy - pejsci na jeho volání přijdou.
Na závěr si dovolím ještě citovat: „V zájmu naší myslivosti je, aby se psa používalo k lovu co nejhojněji a mnohem více než tomu bývalo dosud. Seznámí-li se myslivec s jeho správným vedením, použitím při lovu, pak jistě bude chtít získat výhody, které přináší práce s dobrým psem, neboť teprve takový pes činí lov nejen hospodářsky úspěšný, ale přináší lovci i ničím nezkalený, radostný požitek. Předpokladem k dosažení tohoto nám všem, tj.myslivcům i kynologům, společného cíle je ovšem kromě odborného vedení a použití psa též jeho bezvadné a pevné ovládání, jehož lze dosáhnout jen správným a dokonalým výcvikem. Dobrý výcvik je nepostradatelnou podmínkou a základem veškeré další práce psa v lovecké praxi.“ Richard Knoll 1955.
Co na závěr dodat? Snad jen to, že je třeba podporovat mladé vůdce a chovatele, neházet jim klacky pod nohy a při jejich prvních zkouškách spíše oko přimhouřit než je začátkem otrávit. Všichni jsme jednou začínali a tak si na to prosím vzpomeňme.