Nižší systematickou jednotkou než druh (species) je poddruh (subspecies). Poddruh je charakterizován jako rozsáhlá populace, většinou o velkém počtu jedinců, kteří v současnosti žijí nebo v minulosti žili delší dobu na území izolovaném od ostatních populací téhož druhu. Příslušníci jednoho poddruhu se liší oproti dalším poddruhům větším počtem nepříliš výrazných (systematicky méně významných) znaků, zpravidla morfologických, někdy i fyziologických, biochemických.
Příslušníci jednotlivých poddruhů se navzájem plodně kříží (tzn. že mají potomstvo schopné normálního rozmnožování). Naopak mezidruhoví kříženci bývají zpravidla neplodní. Neplodnost mezidruhových kříženců se vyskytuje na několika úrovních. Obecně nejběžnějším případem je oboustranná neplodnost, tedy jak samců, tak i samic. Další možností je plodnost samic, ale neplodnost u všech samců. Další možností je snížená plodnost jen u některých samců (kříženci kočky divoké a kočky domácí). Posledním případem je situace, kdy se plodným samicím křížence rodí pouze mláďata samičího pohlaví. Samci křížence se tedy vůbec nevyskytují a udržování potomstva může probíhat pouze oplozením hybridní samice samcem některého z původních druhů.
Přirozenými postupy bylo dosaženo existence kříženců na úrovni druhů mezi kozou bezoárovou a kozorožcem (tito kříženci byli plodní), dále mezi kunou lesní a sobolem (tzv. kidas, který je plodný jen jako samice). Předpoklad křížitelnosti mezi kunou lesní a kunou skalní nebyl věrohodně potvrzen. U nás je považováno za možné křížení siky (uplatňuje se vždy jako samec) a jelena lesního (vždy jako laň - samice), v zahraničí je však tato kombinace označována za velmi nepravděpodobnou. Byli také zjištěni kříženci mezi vlkem a šakalem, kteří mohli stát u zrodu některých plemen psa domácího. Někdejší tvrzení o existenci leporidů (kříženců mezi zajícem a králíkem) bylo experimentálně vyloučeno, oplozené vajíčko odumírá nejpozději ve stádiu blastuly, tedy před uhnízděním v děložní stěně a ještě před vytvořením embrya. Zajíc polní se kříží se zajícem bělákem, v přírodě je křížení úspěšné jen pokud je zajíc polní samec, uměle bylo dosaženo úspěšného výsledku křížení v obou směrech. Kříženci fretky a norka amerického odumírají ve fázi nejpozději třítýdenního embrya. Kříženci ovce a kozy (tj. dokonce mezirodoví hybridi) odumírají relativně pozdě, až ve stádiu plodu. Ostatní případy získání kříženců (včetně kombinací zvěře a domácích zvířat) představují výsledky křížení na úrovni poddruhů nebo forem.
Snahy po uchování poddruhu v čisté podobě vyžadují zamezení kontaktu mezi příslušníky několika poddruhů téhož druhu zachováním jejich vzájemné geografické izolace.
U naší srstnaté zvěře se vyskytují nebo vyskytovaly, případně byly využívány do křížení, následující poddruhy:
Jelen lesní středoevropský - tuzemský poddruh
Jelen lesní karpatský - vyskytuje se na východním Slovensku, na Moravu zasahují přechodné typy v důsledku samovolného křížení mezi oběma těmito poddruhy, jejichž areály nejsou izolovány.
Jelen lesní wapiti - vyskytuje se v severní Americe, byl u nás využíván do křížení a chován v oborách.
Jelen lesní maral - vyskytuje se v severních oblastech Asie, byl u nás využíván do křížení a chován v oborách.
Jelen lesní hangul - vyskytuje se ve střední Asii, je od něj odvozena forma bílých jelenů, chovaných u nás v oborách.
Sika východní japonský - vyskytuje se v Japonsku, k nám byl introdukován, žije v oborách i ve volnosti.
Sika východní Dybowského - vyskytuje se v Číně, k nám byl introdukován, v malém počtu je chován v oborách.
Jelenec běloocasý viržinský - vyskytuje se v severní Americe, k nám byl introdukován
Jelenec běloocasý severní - vyskytuje se v severní Americe, v Evropě je nejvíce rozšířen ve Finsku, odkud byl k nám v malém počtu introdukován. Viržinský poddruh žije u nás ve volnosti i v oborách, severní poddruh jen v jedné oboře.
Srnec obecný evropský - tuzemský poddruh
Srnec obecný sibiřský - vyskytuje se v Rusku, na Sibiři, u nás byl používán do křížení.
Kamzík horský alpský - vyskytuje se v Alpách, k nám byl introdukován, žije ve volnosti.
Kamzík horský tatranský - žije jako původní zvěř na Slovensku.
Kozorožec horský alpský
Kozorožec horský sibiřský - oba poddruhy byly v ČSR vysazeny, každý v jiném období.
Prase divoké středoevropské - tuzemský poddruh
Prase divoké karpatské - vyskytuje se na Balkáně, západní hranice areálu rozšíření zasahuje na Slovensko, areály obou poddruhů nejsou vzájemně odděleny.
Pokud je křížen některý druh zvěře s jemu příbuzensky blízkým domácím zvířetem, někdy není výsledkem křížení hybrid s kombinací znaků obou rodičů. Potomek křížení mívá často vzhled původní primitivní formy, ze které bylo selekcí vyšlechtěno příslušné domácí zvíře. Jedná se o projev atavismu („návratu k předkům“).
V připojeném přehledu (tabulce) je uveden počet chromozomů různých druhů, případně i poddruhů (pokud se u nich odlišuje) srstnaté zvěře a některých domácích zvířat.
Bobr kanadský má 40 chromozomů, tedy odlišný počet než bobr evropský. Kříženec prasete domácího s prasetem divokým středoevropským má 37 chromozomů, tedy přechodný počet mezi oběma uvedenými poddruhy. Sika může mít variabilní počet chromozomů mezi 62 a 68, příčinou toho je údajně jeho prokříženost s jelenem lesním. U lišky se vyskytuje trojí počet chromozomů 34, 36 a 38. V jejím případě tato variabilita však není důsledkem mezidruhového křížení, k němuž u ní nedochází. Příčinou tohoto stavu jsou spíše genomové mutace v počtu chromozomů, které se u lišky vzhledem k rozsahu jejího areálu rozšíření i značné početnosti mohou vyskytnout. U obou druhů kun se liší při stejném počtu chromozomů počet jejich autozomálních ramen. U kuny lesní je jich 64 a u kuny skalní 66.
Nižšími systematickými jednotkami než poddruh jsou varieta a forma.
Varieta je dílčí populace charakterizovaná diferencemi ve více podružnějších morfologických nebo fyziologických znacích. Naproti tomu se forma zpravidla liší pouze v jediném znaku. Forma je obvykle představována menší skupinou jedinců, kteří se buď mohou vyskytovat izolovaně od ostatní populace, nebo se vyskytují jako odchylka v rámci populace standardních jedinců daného druhu.
Základem vzniku formy bývá individuální odchylka dědičného charakteru zvaná mutace. Podmínkou udržení formy je to, aby pro ní typicky odlišný znak neznevýhodňoval své nositele oproti standardním jedincům téhož druhu a současně nesmí tento znak navozovat sníženou reprodukční schopnost svého nositele (někdy je forma udržována uměle v oborním nebo farmovém chovu i při snížené reprodukční schopnosti). Tyto podmínky nesplňuje například albinismus, který v přírodě zůstává na úrovni individuální krátkodobé dědičné odchylky, projevující se pouze u jedince, takže se nemůže rozšířit na úroveň formy, zahrnující skupinu nebo i část populace.
Příslušníci dvou různých forem se mezi sebou běžně kříží, potomstvo je plodné a většinou štěpí na obě výchozí formy nebo je utvářeno intermediárně, tj. kombinací obou forem u jednoho jedince (strakatost nebo přechodný barevný odstín). U druhů s pomalejším rozmnožovacím cyklem (přežvýkavci) vymizí téměř všechny znaky nepůvodní formy po křížení asi během 20 let. U druhů s rychlým rozmnožovacím cyklem (hlodavci, králík) se to stane již za 3-4 roky.
U naší srstnaté zvěře se vyskytují formy s odlišnou barvou srsti nebo velikostí těla v těchto případech:
Jelen - tzv. bílí jeleni, tj. barevná odchylka projevující se světlým až bělavým zbarvením, jsou udržováni v oborách.
Daněk - barevné odchylky světlá a tmavá, jsou udržováni v oborách
Muflon - forma bez světlé skvrny na bocích, tzv. bezsedlý muflon, vyskytuje se v oborách i ve volnosti.
Prase divoké - černá nebo světlá skvrnitost mozaikového typu (u nás se projevuje spíše jako individuální odchylka, v Německu jako forma s častým výskytem ve volnosti).
Zajíc - vyskytují se melanistické (tmavě zbarvené) lokální populace.
Veverka - obě existující formy, rezavá a černá se poněkud liší výskytem v různých ekologických podmínkách.
Liška - částečně melanistická uhlířka a částečně bělavá březovka jsou spíše nedědičné (modifikační) odchylky. Vyhraněnou formou je severoamerická liška stříbrná, chovaná na kožešinových farmách i u nás.
Kolčava - geografickou, případně i ekologickou formou je populace velikostně zmenšených jedinců, tzv. kolčavka, žijící v severnějších oblastech a ve vyšších polohách.
Obecně velký počet poddruhů, variet a forem mají druhy zvěře rozšířené po celé severní části Eurasie a Severní Ameriky, jako jsou medvěd hnědý, vlk, rys a jelen lesní. Typickým příkladem je velikostní rozrůzněnost u medvěda hnědého, kde největší poddruh kodiak má hmotnost přes 800 kg, zatímco podruh syrského medvěda jen kolem 100 kg.
Vztah srstnaté zvěře k příbuzným domácím zvířatům.
Původ jednotlivých domácích zvířat z příslušných druhů zvěře je celkem ujasněný, složitější (názorově neujednocené) jsou jejich systematické vztahy (tj. příbuzenská vzdálenost). Někdy jsou domácí zvířata považována za samostatné druhy, jindy za poddruhy a někdy dokonce jen za variety divoce žijících příbuzných. Odlišnost na úrovni druhů je dosti obtížně přijatelná, neboť se všechna domácí zvířata se svými divokými předky úspěšně páří a mají plodné potomstvo, většinou se smíšenými znaky.
Podle úrovně systematické příbuznosti nebo odlišnosti lze seřadit domácí zvířata následovně:
Pes domácí - Vlk, většinou uváděn rozdíl na úrovni druhu.
Fretka - Tchoř tmavý, častěji je uváděn rozdíl na úrovni druhu, někdy na úrovni poddruhu.
Koza domácí - Koza bezoárová, většinou uváděn rozdíl na úrovni poddruhu, méně často na úrovni druhu.
Prase domácí - Prase divoké, někdy uváděn rozdíl na úrovni poddruhu, jindy na úrovni variety. Prase domácí je odvozeno spíše od podruhu prasete divokého karpatského.
Kočka domácí - Kočka divoká, systematická odlišnost kočky divoké, žijící v ČR (respektive na Slovensku) od kočky domácí je na úrovni poddruhu. Kočka domácí není totiž přímo odvozena od kočky divoké, žijící u nás (Felis silvestris silvestris), ale od jiného poddruhu kočky divoké, žijícího v severní Africe (Felis silvestris lybica). Od tohoto svého předka se však kočka domácí liší patrně pouze na úrovni variety (Felis silvestris lybica var. catus).
Králík domácí - Králík divoký, rozdíl se projevuje pouze na úrovni variety.
Ovce domácí - Muflon, někdy je uváděna systematická odlišnost na úrovni poddruhu, jindy na úrovni variety. V obou případech se ale liší ovce domácí i muflon od tzv. nominálního poddruhu divoké ovce. Původní divoká ovce (Ovis ammon ammon) dala vzniknout ovci domácí jako poddruhu (Ovis ammon aries) nebo při odlišnosti jen na úrovni variety (Ovis ammon ammon var. aries) i muflonovi jako poddruhu (Ovis ammon musimon) nebo varietě (Ovis ammon ammon var. musimon). V případě muflona jako variety se vychází z teorie, že muflon vznikl teprve ve starověku zdivočením primitivních plemen ovce domácí a není tedy přímo odvozen od divoké ovce.
Alternativy původu ovce domácí a muflona:
1.alternativa: původní druh = Ovce divoká, poddruh = Ovce domácí a Muflon
2. alternativa: původní druh = Ovce divoká, poddruh = Muflon, varieta = Ovce domácí
3. alternativa: původní druh = Ovce divoká, varieta = Ovce domácí a Muflon
Žádná z uvedených alternativ tedy nepovažuje muflona za předka ovce domácí. Třetí alternativa předpokládá opak. V případě původního předka muflona i ovce domácí na úrovni druhu ovšem není také zcela jednoznačně rozhodnuto. Někdy je za něj považována ovce kruhorohá (Ovis orientalis), jindy ovce středoasijská (Ovis ammon), první z nich má stejně chromozomů jako muflon, tedy 54, zatímco druhá jich má 56.
V našich podmínkách může samovolně docházet ke křížení muflona a ovce domácí, králíka divokého a domácího, na Slovensku i vlka a psa (uskutečňováno také záměrně, vytvoření plemene československý vlčák) a kočky divoké a domácí. Ke křížení dalších druhů zvěře s domácími zvířaty dochází pouze tam, kde domácí zvířata zdivočela nebo jsou chována polodivokým způsobem. Například domácí prasata v Dunajské deltě, kozy na Krétě a fretky na Sardinii.
Mozek domácích zvířat je výrazně méně hmotný než u jejich divokých příbuzných (o 20 – 30 %). Zmenšené jsou zejména ty jeho oblasti, které registrují smyslová orientační vnímání. Avšak u těch druhů domácích zvířat, která jsou soustavně vedena k učení – výcviku (např. pes), se některé partie mozku zmenšují, ale jiné zvětšují. Pes má v porovnání s vlkem zvětšenou mozkovou oblast v temenní části lebky, neboť tato část mozku souvisí s vyššími psychickými pochody. Vlk má ovšem oproti psovi výrazně větší čelní mozkové partie, kde jsou lokalizovány struktury souvisící se smyslovým vnímáním.
Redukce hmotnosti mozku se projeví i u zvěře žijící v zajetí, někdy dokonce již v první generaci. Například liška, pokud se dostane do zajetí jako slepé mládě, může mít v dospělosti až o 20 % lehčí mozek než liška žijící ve volné přírodě. U vlka takováto redukce hmotnosti mozku vlivem zajetí představuje jen 5 %.
Také již pouhé „zdivočení“ domácího zvířete a jeho soustavný život od narození do smrti ve volné přírodě u něj navozuje zvětšení velikosti mozku. Například zdivočelá domácí kočka má o 10 % větší mozkovnu než usedlá domácí kočka, podobně je tomu i v případě zdivočelého domácího králíka. Ovšem hmotnost jejich mozku nedosahuje úrovně divokých zvířat.
Domácí zvířata mají méně vyvinuté nejen smysly související s ostražitostí (sluch, čich), ale také chuť. Například zdivočelý domácí králík není schopen čichem a chutí rozpoznat každou jedovatou rostlinu a zkonzumuje jí, zatímco divoký králík se jí vyhne.
Na závěr zoologického seriálu:
Tímto dílem prozatím končí seriál článků týkající se vybraných kapitol zoologie srstnaté zvěře. Myslím, že docent Škaloud dokázal zajímavým způsobem (po konzultaci a za pomoci na míru nakreslených pérovek Oldřicha Tripese) spojit pohled zoologa a myslivce a snad mnohým našim myslivcům vysvětlit některé skutečnosti a přírodní pochody, které dosud sice vnímali, pozorovali a znali, ale třeba se nedokázali zahloubat nad příčinami těchto jevů. Myslivec je člověk, který by měl znát nejen vše o lovných druzích zvěře, ale jelikož se pohybuje pravidelně v přírodě, měly by myslivce zdobit zoologické znalosti i o těch druzích živočichů, kteří nejsou v centru mysliveckého zájmu a mysliveckého hospodaření. K tomu snad trochu i náš seriál přispěl. Jak jsem již napsal, seriál končím jen prozatím, s docentem Škaloudem jsme domluveni, že vybere i další zajímavé kapitoly a zoologické poznatky a v některém z následujících čísel přineseme další zajímavé články. V tuto chvíli máte, vážení čtenáři, ideální čas letní doby, kdy můžete při dlouhých pobytech v přírodě konfrontovat nově nabyté znalosti se skutečností. Příroda je totiž nevyčerpatelným zdrojem zážitků a podnětů, chce to jen chodit s otevřenýma očima.
Jiří KASINA – šéfredaktor