Myslivec by už podle svého označení měl být myslící osobou a na rozdíl od pouhých lovců by měl myslet nejen na to, jak zvěř co nejlépe ulovit, ale i na udržování rovnováhy v přírodě, etiku a úctu ke zvěři atd. Samozřejmou výbavou každého správného myslivce by proto měl být nadbytek vědomostí, na základě kterých bude činit důležitá rozhodnutí. Jak dalece se praxe od tohoto ideálu odchyluje, můžeme zjistit nejlépe na posledních lečích a jiných setkáních myslivců, kde občas dojde řeč i na odborná témata. Bohužel to často vypadá tak, že spousta myslivců nezachytí ani nejdostupnější informace v časopisech, o hlubším studiu odborných knih nemluvě. To ale určitě není ideální stav a do budoucna můžeme očekávat, že nároky na naše odborné znalosti budou vzrůstat, protože četným odpůrcům myslivosti a myslivců by se líbilo, kdyby zvěř lovili jen vybraní a jim podřízení profesionálové.
Zatím bohužel nemáme příliš argumentů pro obhajobu současné podoby myslivosti a naši kritici se mohou opírat o některé dlouhodobě nezvládané problémy. A nejde jen o omílané stavy býložravé spárkaté zvěře a jim odpovídající škody, i když to je asi nejvíce křiklavé. Podobný výsledek má i naše dosavadní péče o zvěř, průběrný odstřel, snahy o dosažení optimální věkové struktury, chov černé zvěře a další.
Ve všech oblastech se tedy ještě máme co učit a vůbec by neškodilo, kdybychom se občas dokázali zastavit a zamysleli se nad tím, zda je vše, co děláme, skutečně potřebné a zda by to třeba nebylo možné udělat jinak.
Naším nejvýznamnějším nástrojem je lov, kterým nejen regulujeme početnost zvěře a provádíme selekci, ale rovněž jím výrazně ovlivňujeme denní a noční aktivitu zvěře, využívání prostředí honitby i potravní chování. V tomto článku přinášíme zamyšlení nad dalšími aspekty lovu a možnostmi jejich využití.
Lov jako nástroj udržování přiměřených stavů zvěře chápeme všichni. Už menší shoda je na tom, jaké stavy zvěře jsou „přiměřené“ a často neřešíme, jakou strukturu populace bychom měli zachovávat. Uvědomme si ovšem, že skutečně existuje maximální možná početnost zvěře v honitbě a na nás je, aby v kmenovém (přezimujícím) stavu byla pouze zvěř, která pro nás něco přinese. Naprosto zbytečné je z tohoto pohledu přezimovat zvěř, která nebude mít žádný přírůstek, ani jí nenaroste dobrá trofej a bude ulovena na podzim. Kdyby takovýto kus byl uloven před rokem, tak by uvolnil jedno místo v honitbě pro kus, který bude nosit špičkovou trofej, přinese přírůstek, nebo jednoduše jen oslabí konkurenci a zbývající zvěř se bude mít lépe.
Jednou z možností, jak mírně zlepšit současný stav hospodaření se zvěří, je využití paměti zvěře a její schopnosti se učit. To si uvědomujeme při samotném lovu, kdy musíme přelstít smysly a zkušenosti zvěře, ale jen málokdo tyto schopnosti zvěře i dále využívá. Zkusíme ukázat několik příkladů, jak by to bylo možné.
Jedním z nejvýznamnějších nepřímých efektů lovu na populaci zvěře je silný stres. Ten zvěři škodí, narušuje jí potravní periody a trávení, snižuje odolnost a také se bude projevovat na velikosti trofejí. Právě tento vliv má svůj nezanedbatelný podíl na výsledcích farmových chovů, kde zvěř nikdo neloví a ta se v klidu pase. Zvěř na lovecký tlak viditelně reaguje přesunem její aktivity do nočních hodin a omezí vycházení na otevřené plochy.
Je rozhodně v našem zájmu, abychom tento stres maximálně omezovali. To se při stejném počtu ulovených kusů dá dosáhnout například tak, že budeme střílet jen na samotné kusy, aby ostatní nebyli svědky jejich smrti. Dále tak, že budeme střídat období intenzivního lovu s klidem (intervalový lov), pomoci nám mohou i dobře organizované společné lovy, při kterých se za jeden den podaří ulovit velký počet kusů a také pomůže, pokud zvěři ponecháme na část dne, případně v části honitby, klid. Z tohoto pohledu je celoroční noční lov mnohem více rušivý, než dvě, tři naháňky, při kterých by se ulovil stejný počet zvěře.
Zvěř s větší prostorovou aktivitou, jako je černá či jelení, výborně reaguje i na komoru v honitbě a při dostatečné velikosti honitby je vhodné ji zřídit. Jedinou podmínkou je bezpodmínečné dodržování zákazu lovu na tomto území a za toto omezení získáme možnost pozorování zvěře, její stabilizaci v honitbě, omezení škod na polích a další přínosy.
Omezení počtu ulovených kusů se nemusíme bát. Naopak budeme profitovat z vysokého přírůstku v naší honitbě. Komora by měla mít rozlohu alespoň 100 ha s vhodnými místy pro denní stávaniště zvěře a velmi pomůže, pokud je zde zdroj potravy (krmeliště). To, že se tímto způsobem hospodaří zcela výjimečně, není dáno nejistými přínosy komor, ale zejména tím, že v podmínkách běžných honiteb je skoro nemožné zajistit, aby všichni myslivci v honitbě respektovali zákaz lovu ve vymezeném území. Uvědomme si ovšem, že tím, že jsou tyto klidové zóny tak výjimečné, může být efekt právě té vaší mnohem větší, než by odpovídalo velikosti honitby. Zejména u černé zvěře můžeme počítat s tím, že zde bachyně budou metat selata a veškerá zde domácí zvěř se sem bude vracet. Možností lovu tak budeme mít v okolí komory mnoho. Kdyby takové místo bylo v každé honitbě, tak by výsledky byly samozřejmě slabší. Dnes je prakticky ve všech honitbách sice dost „hromad“, takže zvěř hlady netrpí, ale u nich se na zvěř střílí a často jsou daleko od vhodných houštin. Pro stabilizaci zvěře v honitbě mají malý význam. Naopak na místech, kde je výskyt zvěře nežádoucí, bychom měli lovit co nejčastěji a střílet při každé příležitosti (například u pole s atraktivní plodinou).
Reakce zvěře na střelbu lze využít i dalšími způsoby. Pokud nám jde o to, abychom zvěř mohli v klidu pozorovat z aut, tak musíme zajistit, aby si je zvěř nespojovala s nebezpečím. Naopak, pokud se třeba obáváme motorizovaných pytláků, tak zvěř lehce naučíme, že má zdaleka prchat i před autem. Podobné je to s používání světla, na které zvěř většinou vůbec nereaguje.
Významnou aktivitou mysliveckého hospodaření v honitbě je mimo jiné i regulace predátorů. Někteří myslivci či celá myslivecká sdružení se na tuto činnost dokonce specializují. Když pomineme norování, tak dalšími oblíbenými způsoby lovu jsou především lov na újedištích, na čekané, vábením a odchyt do různých odchytových zařízení. Pokud se tedy omezíme na nejvýznamnějšího predátora v našich honitbách – lišku, musíme mít neustále na mysli, že se jedná o velmi učenlivou psovitou šelmu, jejíž lov se musí řídit přísnými pravidly. Někteří myslivci se řídí heslem, že „liška se bez rány nepouští“, a proto střílí na lišku i v případech, kdy je její zdárné ulovení vysoce nepravděpodobné. Šelma si z těchto setkání odnáší stresový zážitek, někdy i bolestivé poranění a při své inteligenci je schopna se těmto konfliktním místům pro příště vyhýbat. Tak se stává, že si zkušené lišky zapamatují třeba i několik míst v honitbě (posedy), kde na ně bylo stříleno, či získaly jinou nepříjemnou zkušenost při setkání s člověkem. Využívání těchto míst k dalšímu lovu lišek pak ztrácí efektivitu.
Podobně je tomu i v případech, kdy lišku přivábíme k újedišti, či pomocí napodobení hlasu kořisti. I tehdy si musíme uvědomit, že pokud lišku úspěšně neulovíme, tak pouze rozšíříme její „vědomosti“ o člověku a liška, případně i její potomci, budou příště na vábení reagovat mnohem obezřetněji, což nám může velmi znesnadnit lov.
Mnoho práce a úsilí myslivci vynakládají i na budování umělých nor a sklopců a jiných odchytových zařízení. Vynaložené úsilí a prostředky ovšem mohou být snadno zmařeny nedisciplinovaným nakládáním s odchycenou zvěří. Pokud se už podaří lišku chytit, je bezpodmínečně nutné ji i nepustit. Vypouštění či vyhánění pomocí norníků před hlavně nesoustředěných lovců je v tomto případě velmi rizikové. Pokud liška uteče, tak si můžeme být jisti, že se už chytit nenechá a tuto zkušenost předá i svým potomkům. My se pak můžeme divit, že lapací zařízení najednou výrazně ztratí svoji účinnost.
Dosud málo probádanou oblastí je individualita jednotlivých kusů zvěře ve využívání prostředí, výběru potravy a dalším chování. Jedná se například o to, že existují jedinci, kteří vůbec nechodí ke krmelcům, další neopouštějí les a živí se oždibováním drobných lístků a větviček, jiní zase táhnou k polím za každého počasí atd. Tato preference potravy je samozřejmě daná jednak individualitou každého kusu, ale do značné míry je i převzatá od rodičů, případně i cizích jedinců. Nakonec u lidí je tomu zrovna tak.
Pro nás myslivce z toho vyplývá, že i potravní specializaci bychom mohli brát potaz při rozhodování o odstřelu vybraného kusu a důsledným odstřelem kusů, jejichž chování se nám nelíbí, můžeme určitý typ chování v populaci výrazně zredukovat. Samozřejmě to nebude fungovat ve všech případech, ale pokud se jedná o chování pouze některých jedinců, je možné takto dosáhnout výrazného zlepšení. Pro úspěch by bylo nejlepší ulovit s matkou i všechny její dcery a jejich dcery, protože můžeme předpokládat, že se budou chovat podobně. Takto lze například omezit ohryz kůry, vycházení zvěře na zemědělské plochy, sdružování zvěře do velkých tlup a upřednostňování dřevin v potravě.
Nastíněné problémy a možnosti samozřejmě nemohou vyřešit vše, s čím se při hospodaření v honitbách potýkáme, ale přesto si myslíme, že stojí za zvážení a mohou nám v některých případech napomoci. Zkusme se nad nimi společně zamyslet!
Doc. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D. a Ing. Radim PLHAL
Autoři působí na Ústavu ochrany lesů a myslivosti Lesnické a dřevařské fakulty, Mendelovy univerzity v Brně.