Lov vždycky byl a je nebezpečná záležitost. Pravda – lov lvů v Africe nebo medvěda grizlyho v Kanadě je nebezpečnější než ten v Česku. Velké šelmy mohou totiž při chybě lovce zranit a v krajním případě i zabít. To u nás jsou jediným skutečným nebezpečím, pomineme-li rozčilenou bachyni strachující se o své potomky nebo postřeleného kňoura, myslivci sami sobě. Zacházení se zbraní není určitě vždy stoprocentní. Speciální skupinu pak tvoří amatérští „zbrojaři“, kteří si zbraně podomácku upravují. Pravda, vždy to byla a je doména hlavně pytláků, ale i tak neuškodí si tohle úskalí připomenout.
POSLEDNÍ VÝSTŘEL
Tomáš byl známý kutil, v rodné vesnici i okolí oblíbený, protože si věděl rady s každou situací, která se dala řešit „zlatými českými ručičkami“. Před čtyřiceti lety, kdy se cokoli – a zvláště třeba náhradní díly – shánělo opravdu, ale opravdu těžko, byl takový šikula, který si uměl poradit i se sebevíce sofistikovaným „západním“ zbožím, o našich výrobcích nemluvě, k nezaplacení. A tak se nikdo nedivil, že nevysedává při kartách v hospodě, neběhá za ženskými, nechodí s partou na nohejbal a nemá vlastně žádného koníčka – drobných melouchů měl ke své práci řidiče náklaďáku tolik, že na nic jiného mu nezbýval čas. Ostatně právě ty melouchy byly vlastně jeho koníčkem.
Ovšem jednoho by měl – kdyby … Jeho rodiče se ocitli po roce 1968 na „špatné“ straně, a tak mu bylo jasné, že i kdyby nakrásně byl připuštěn ke zkoušce z myslivosti a našlo by se pak sdružení, které by ho přijalo, povolení k pořízení zbraně by nedostal. Náplň činnosti „ozbrojeného brigádníka“, jak se tehdy také myslivcům říkalo, by ještě skousnul, ale dělat neozbrojeného brigádníka při svém časovém vytížení nechtěl.
Jak šel čas, táhlo ho to ale k lesu a k lovu pořád víc. Chodil s místními myslivci jako honec, dobře poznal honitbu a záviděl čím dál víc těm, kdo si mohli vystřelit.
„Co já bych za to dal, taky si bouchnout! Po zajíci nebo třeba po srnčím,“ svěřil se jednou na poslední leči po honu na drobnou kamarádovi Jirkovi, který dělal v místním zemědělském družstvu agronoma a v mysliveckém sdružení místopředsedu. „Udělej zkoušky, kup si pušku a bouchneš si!“ doporučil mu přítel myslivec. „Zkoušky udělat můžu, ale flintu mi nejspíš neprodaj,“ opáčil Tomáš, „dyť víš co bylo s tátou …“ „No jo, to je fakt,“ přikývl rádce a pak – pod dojmem už spotřebovaných malých i velkých – dostal nápad: „Hele, Tome, tak si tu flintu udělej! Ty přece dokážeš všecko!“ Alkohol neplodí vždy nejlepší myšlenky …
***
Jirkova jen tak prohozená poznámka na poslední leči se našemu kutilovi uhnízdila v hlavě. Ne a ne se jí zbavit … Nakonec po pár měsících začal o domácí výrobě lovecké zbraně vážně přemýšlet, listovat v odborné literatuře a hledat potřebné součástky. Protože blízcí i vzdálenější sousedi věděli, že se mu každá drobnost může jednou hodit, ochotně ho nechali probírat své poklady, nashromážděné na půdách, v kůlnách a garážích. „Jo, jo,“ přikývl takhle jeden z nejstarších místních občanů na Tomášův dotaz k nalezenému kousku, „pažba a závěr z vojenský vopakovačky.“ „Jak jste k tomu přišel, strejdo?“ „Děda flintu, měl ji načerno, rozebral a po kouskách schoval, když přišli Němčouři. Prej, že si to s nima jednou vyřídí.“ „A vyřídil?“ byl zvědavý Tomáš. „Dřív si to vyřídili voni s ním. Nevrátil se z koncentráku. Tohle nám po něm zbylo jako památka – vostatní kousky flinty schoval tak dobře, že se nikdy nenašly.“ „A nemoh bych si to půjčit, strejdo?“ Místní kmet přikývl: „Já už žádný památky na nikoho nepotřebuju …“
Netrvalo dlouho a skládací „pytlačka“ – brokovnice byla na světě. Hlaveň z vodovodní trubky měla dokonce i mušku. Taky pár nábojů si Tomáš vlastnoručně naplnil, takže nic nebránilo zkouškám. Ty proběhly na odlehlých místech při jeho cestách s nákladním autem a zbrojař amatér mohl být spokojen. Originální „jednuška“ měla na loveckou vzdálenost slušné krytí. A že před každým nabitím musel vyšroubovat hlaveň, vložit do ní náboj a zase ji našroubovat? Však na hon s tím svým výrobkem nepůjde!
Takže vyrobeno, vyzkoušeno – teď už zbývalo jen čekání na příležitost, aby si opravdu „bouchnul“.
***
„Nazdar, Tome,“ ozval se jednou takhle začátkem října ve sluchátku hlas agronoma Jirky, když Tomáš zvedl telefon, „zvládneš jezdit s traktorem?“ „Já zvládnu jezdit se vším. Třeba s tankem,“ trochu se vychloubal oslovený. „No, tanky v jézédé nemáme, ale potřebuju píchnout s orbou. Dva traktoristi mi vomarodili a agrolhůty jsou neúprosný. Že bys pár dní jezdil večer po návratu z šichty, než se aspoň jeden z nich zas dá do kupy? Zadarmo to nebude!“ „Dobrá, Jirko, pár dní to zvládnu. Já vím, že mě nevošidíš. Kdy je nástup?“ souhlasil Tomáš. „Nejlíp zrovínka teď, když sme si plácli!“ uzavřel Jirka a Tomáš vyrazil orat.
Až při pojíždění sem a tam si uvědomil, že právě oraná část polí je jedním z nejlépe zazvěřených míst honitby. Zajíců i bažantů by ten večer napočítal na desítky – myslivci se mohli těšit na pěkné hony. Takže mu hned bylo jasné, že druhý večer sebou bude mít svou „novou“ flintu a vyzkouší si ji naostro.
Celý den se nemohl dočkat, až za večera zase vyrazí do polí. V odlehlém koutě ho nikdo neuvidí, motor nechá běžet a tak i výstřel spíše zanikne. Konečně si bouchne!
Jak si usmyslel, tak udělal. Když viděl nedaleko zase pár zajíců, zvyklých, že traktor jim neublíží, zastavil, tiše vyklouzl z kabiny, dal náboj do hlavně a začal šroubovat.
***
„Máš tu auto, Lojziku?“ strčil agronom Jirka hlavu do kanceláře účetního družstva, který ještě pozdě večer seděl nad přípravou výplat. „Jo,“ ani nezvedl hlavu od papírů Lojza, „potřebuješ někam sjet?“ „Ale Tomáš oře na Farskejch polích a touhle dobou už měl být dávno zpátky. Tak chci mrknout, jestli nemá nějakej problém.“ „Klíčky i papíry jsou tamhle na knihovně,“ zas jen ukázal hlavou účetní a Jirka mohl vyrazit do onoho dobře zazvěřeného kouta jejich pozemků.
Jak brzy zjistil, Tomáš problém opravdu měl – a to ten největší. Vězel v zakrvácené kabině traktoru zakleslého mezi dvěma vzrostlými smrky na kraji pole a, jak se oficiálně píše, nejevil známky života. Jirka vůbec nedokázal pochopit, co se stalo.
To zjistila až přivolaná policie. Ta konstatovala střelnou ránu – shluk broků pod levou klíční kostí, která způsobila vykrvácení, a také našla obě části smrtící zbraně, hlaveň – trubku v kabině a zbytek v poli o padesát metrů zpět. Podle všech stop Tomášovi při sešroubování zbraně vyšla rána – a „pušku“ držel tak nešťastně, že ho broky zblízka smrtelně zasáhly. Ještě rozebral zbraň, snad ji chtěl schovat, nastoupil a pokusil se odjet, ale v kabině jeho život vyhasl. Technické podrobnosti můžeme vynechat …
Případ je to hodně starý, navíc spojený s pytláctvím. Přesto se domníváme, že pořád aktuální, protože při různých „domácích“ úpravách zbraní se sice činí především kriminální živly, občas se ale takoví kutilové vyskytnou i mezi myslivci. Tak pozor na ně! Porušují tím zákon a ohrožují sebe i okolí …
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 45 (zakázané způsoby lovu) a § 46 (povolenka k lovu) zákona o myslivosti, § 304 (pytláctví) trestního zákoníku, § 4 (zbraně kategorie A) a § 9 (nabývání vlastnictví, držení a nošení zbraně a střeliva – kategorie A) zákona o zbraních a střelivu.
Na motivy skutečného případu (publikovaného v knize Přemysla Lišky „Udělali si sami“) připravil
Jaroslav Šprongl