Po přečtení článků s výzvou pánů Smutného a Kamlera a následnou reakcí pana Mrtky, bych chtěl přispět i já svým názorem na problematiku pohledu veřejnosti na současný výkon myslivosti. Především bych se rád zaměřil na aspekty samotných myslivců, které kolikrát podporují špatné mínění veřejnosti na myslivce nebo jej ještě zhoršují.
Souhlasím s názorem, že nám myslivcům jako celku chybí schopnost kladné prezentace naší činnosti. Osobně však vidím největší problém v individuálním přístupu samotných myslivců. Toto je fakt, který si často nepřipouštíme, a nebo v lepším případě o něm nemluvíme.
Výše uvedení autoři ve svých článcích prezentovali neoddiskutovatelná fakta. Postrádá smysl, zde opakovat, kolik dobrého toho dělají myslivci v oblasti zvelebování krajiny, práce v honitbě, péči o zvěř nebo například při kulturních činnostech v obcích a městech. Toto jsou činnosti, které by měl vykonávat a znát každý myslivec a více či méně o nich ví i nemyslivecká veřejnost.
Zásadním problémem jsou však pro nás záporná fakta a informace našich oponentů v oblasti naší činnosti. Rád bych tato fakta rozebral a prezentoval na konkrétním případu, který mne zároveň přivedl k sepsání tohoto článku.
Při nedávné společenské akci v okruhu přátel se ke mně přihlásil jedenáctiletý syn jednoho z kamarádů s dotazem, zda jsem myslivec a že on by byl v budoucnu také rád myslivcem. Chlapcův zájem o myslivost mne potěšil především z toho důvodu, že je mi známo, že pochází z nemyslivecké rodiny, a tak má přístup k myslivosti podstatně složitější než my šťastlivci, které v dětství či pozdějším věku přivedl k myslivosti otec nebo jiný z členů rodiny. Pochopitelně jsem očekával, že se chlapec bude ptát na základní věci jako například co a jak má udělat proto, aby mohl být myslivcem atd., opak byl však pravdou.
Z prvotní neznalosti jsem naprosto podcenil znalosti tohoto jedenáctiletého myslivce. Z témat našeho společného rozhovoru a především z jeho informovanosti v určitých oblastech současné myslivosti jsem byl doslova šokován. Prvním tématem našeho rozhovoru byla skutečnost, že se mu jeho vrstevníci ve škole smějí, protože chce být myslivcem. Podle jeho spolužáků jsou prý myslivci lidé, kteří jen pijí, kteří se neumějí chovat a zabíjejí zvířata pro radost a pro maso. A stejně tak je prý podle jejich slov celá řada zajímavějších zájmů. Osobně jsem podobné posměšky od spolužáků zažíval v dětství také a v podstatě je zažívám od určité skupiny lidí i dnes.
Ochotně jsem mu vysvětlil, že ti co se mu smějí jsou hlupáci, kteří nevědí, co říkají a o co přicházejí. Názor o opilcích jsem vysvětlil selháním jedinců a častou prevencí v podobě policejních kontrol na společných honech a střeleckých akcích, které riziko náhodných podnapilých ,,kolegů“ snižuje na minimum. Vysvětlil jsem potřebu zabezpečení zbraně po lovu a také to, že po zabezpečení zbraní alkohol pro zlepšení nálady na poslední leče v omezené míře patří, ale nikdy by to nemělo dopadat tak, aby následný stav a chování znevažovalo dobrou pověst myslivců na veřejnosti.
Stejně tak jsem mu, ale dal za pravdu, že to má velmi těžké a on sám nemá moc šancí na to, jak přesvědčit celou třídu spolužáků o tom, že myslivost je díky pobytu v přírodě a dalším kladným činnostem daleko prospěšnější než permanentní sezení u počítače, ke kterému jej jeho kamarádi nabádají. Vysvětlil jsem mu, že se nesmí za žádnou cenu nechat spolužáky od svého zájmu odradit a musí si jít pevně za svým cílem. Stejně tak jsem mu poradil, aby v budoucnu myslivost vykonávat tak, aby co nejvíce přispěl ke zlepšení veřejného názoru na nás myslivce.
Zde bych navázal na chlapcem uvedený fakt, že se myslivci neumějí chovat. Osobně jsem byl několikrát přítomný jednání některých kolegů myslivců s nemyslivci venčícími svého psa na vodítku nebo s nemyslivci jedoucími na motorce po lesní cestě. Musím říci, že z některých výroků kolegů jsem byl nepříjemně zaskočen. A to i přes to, že výše uvedené nemyslivecké činnosti dnes silně narušují klid zvěře v honitbách i celkový výkon práva myslivosti. Zde je potřeba si uvědomit, že jeden jediný případ jednoho jediného myslivce hází špatné jméno na nás všechny, takřka stotisícovou skupinu se stejným zájmem. I v takových to situacích musí myslivec zachovat čistou hlavu a jednat s nadhledem. Věty typu ,,ti toho čokla odprásknu“ nebo ,,příště až pojedeš tu budou dráty“ nám na dobrém jméně opravdu moc nepřidají.
Dalším tématem našeho rozhovoru byl fakt, že chlapce mrzí, že myslivci mají špatné jméno, protože střílí rysa a ptal se mě co si o tom myslím. Ač jsem sám zastáncem případné legalizace lovu rysa v určitých oblastech, pochopitelně jsem chlapci argumentoval tím, že rysa střílí pytláci a ne myslivci. Chlapec, ale trval na tom, že ví jaká je pravda, že si o všem přečetl na internetu a také chápe, že rys dělá velké škody, a proto na něho někteří myslivci střílejí. Stále jsem trval na svém, ale před jedenáctiletým chlapcem jsem si připadal doslova jako hlupák, proto jsem se snažil v rozhovoru změnit téma.
Toto téma chlapec změnil přímo bravurně. Přešli jsme na téma podzimních honů. Zde mi chlapec ,,ukázkově“ popsal, jak se dělají hony na bažanty. ,,To u nás se přinese bedna, dá se do křoví a potom se ti bažanti po jednom vyndavají z bedny, hází se do vzduchu a myslivci je pak střílejí. Nesmí, ale pršet, protože to pak někteří nechcou letět a musí se jim zakroutit krkem“. Na toto jsem neměl slov, protože rozmlouvat něco, co chlapec osobně viděl, nemělo smysl. Pouze jsem mu řekl, že to už nemá s myslivostí moc společného a v duchu jsem se pozastavoval nad tím, jak je vůbec možné, že někdo mladému chlapci se zájem o myslivost představí toto pro nás dospělé myslivce známé zákulisí dnešních honů na drobnou zvěř v některých honitbách.
Finálem celého rozhovoru bylo to, že myslivci musí v zimě krmit, aby mohli u krmení střílet zvěř. Že je prý „potřeba nasypat v zimě když je sníh jablka a kukuřici a pak u toho čekat a střílet na prasata a jeleny, kteří se bez toho nedají dnes už lovit“. Zde už jsem takřka neměl slov.
Chlapec měl ve své podstatě pravdu. Dnes se všichni co lovíme u vnadišť, krmelišť či hromad obhajujeme tím, že bez toho to nejde a v této zámince vlastně lovíme zvěř způsobem, který velmi připomíná zakázaný způsob lovu u krmných zařízení. Když si vezmu, že nemálo z nás loví u zásypů nebo samokrmítek, tak se o zakázaný způsob lovu jedná přímo doslovně. Zde je potřeba si uvědomit, že o lovu na ,,hromadách“ ví a je z něj znechuceno nemalé procento veřejnosti. Tím si vlastně sami sobě podřezáváme jednu z posledních veřejností kladně vnímaných činností jakou je přikrmování zvěře v době nouze. Osobně jsem se dostal s několika nemyslivci do sporu na toto téma a musím říci, že krom potřebné redukce přemnožených divočáků jsem nenašel žádný jiný smysluplný argument, který by neetičnost lovu zvěře u krmení obhajoval. Navíc mi dotyčný oponent z řad nemyslivců sdělil, že když divočáky krmíme tatrami kukuřice, tak se nesmíme divit, že v zimě jich moc nepopadá a je jich tolik kolik jich je a následně pak dělají škody na polnostech. Takže opět začarovaný kruh, který by se dal paušalizovat na veškerou údajně přemnoženou spárkatou zvěř.
Když si vezmeme v úvahu, jaké znalosti má jedenáctiletý chlapec se zájmem o myslivost, tak jaký na nás asi tak může mít názor dospělá veřejnost!? Bohužel z mého pohledu jsou některé výše uvedené věci vnímány jako nedílná součást dnešní myslivosti a osobně pochybuji, že lze v dohledné době počítat s nápravou. Bylo by však jistě přínosné, kdyby se myslivci zamysleli nad výše uvedeným a pokusili se o nápravu alespoň částečnou.